Paliativní a hospicová péče jako součást etiky života

Paliativní a hospicová péče jako součást etiky života Úvod

Na světě každoročně umírá několik desítek milionů lidí. Některé novorozence umírají po několika minutách, hodinách či dnech života, jiní lidé umírají ve vysokém věku po mnoha desetiletích po narození. Smrt může mít mnoho podob, může být způsobena akutním onemocněním, náhlou dopravní nehodou, válečnými událostmi, může být důsledkem chronického onemocnění nebo dlouhodobého úpadku fyzické kondice ve vyšším věku. Musíme zemřít všichni. Většina z nás si však způsob své smrti nevybírá.

Péče o terminálně nemocné rozhodně není lehká úloha, ať už se vykonává doma, na oddělení paliativní péče nebo v hospici. Vždy je zde nejdůležitější lidský „eticko-morální“ přístup v rámci lidské etiky a morálky. Setkání se smrtí není snadné, zejména pro člověka, který na ni není připraven. Poprvé je toto prožití možná děsivé a každý jej prožívá jinak. Někdo potřebuje pomoc odborníka, někdo se s tím svěřuje svým nejbližším, ale v konečném důsledku si každý vytvoří ke smrti svůj názor a postoj.

Je namístě hledat nové a účinné způsoby, jak zmírnit utrpení nemocného a pomoci mu překonat strach ze smrti. V současnosti se nám jako nejlepší řešení jeví paliativní a hospicová péče a její přirozenou součástí musí být samozřejmě etika života. Nejvhodnější možností péče o terminálně nemocné je sice domácí péče, ale existuje mnoho případů, kdy se člověk ocitá v situaci, kdy rodina nebo blízcí se z různých důvodů nemohou o něj postarat. V takové situaci je nejvhodnější alternativou paliativní a hospicová péče v zařízeních k tomu určených. V lidské společnosti, zejména v zahraničí, zmiňovaná otázka velmi silně rezonuje. U nás však zřizování zařízení paliativní a hospicové péče stagnuje, ba dokonce se vůbec nerealizuje. Je důležité mluvit a informovat o smyslu a úloze těchto zařízení v naší společnosti, protože dávají klientovi a jeho rodině prostřednictvím péče nevyčíslitelné bohatství v podobě úcty, zájmu a důstojnosti. Péče o terminálně nemocné obohacuje i nás samotné. Je sice náročná, ale zájem a láska, kterou člověku dáváme, se nám mnohonásobně vrací ve formě štěstí, že se nám mnohonásobně podařilo zpříjemnit a zkvalitnit zbývající chvíle života.

Otázky spojené se závěrem lidského života zajímaly člověka od nepaměti. Péče o dobré umírání a život po smrti řešily už nejstarší lidské společenství. Péče o dobrou smrt se objevuje současně s péčí o dobrý a úspěšný život, s hledáním smyslu života, spokojeností a štěstím. Otázky života a smrti se pro současného člověka nestaly lehčími ani méně významnými než byly pro generace před námi. I když nemoc, tělesné utrpení, bolest, duševní postižení, smrt a umírání byly na jistý čas vytlačeny na okraj lidského zájmu.

Už v minulosti v poválečném období byly známé praktiky péče o nemocného nebo umírajícího. Máme na mysli odbornou péči v nemocničních zařízeních, tzv. institucionální péči. V těchto zařízeních často tito lidé umírali osaměle, bez blízkých, někdy i bez důstojnosti. Lékařský pohled nespochybňujeme, ale tehdy rozhodně absentoval pohled emocionální podpory, posilování sociálního statutu nemocného ani psychologická pomoc. Je povzbuzující, že v dnešní době se věnuje pozornost paliativní a hospicové péči, kdy se důraz klade zejména na důstojnost člověka i v čase umírání.

Oblast paliativní péče, která se zabývá zejména závěrečnou fází lidského života, je v současnosti vnímána jako rozvíjející se úsek sociální práce. Právě zde mají sociální pracovníci možnost využít profesionální dovednosti jak při hodnocení, analýze, tak i při intervenci, s cílem zlepšit kvalitu péče o umírající na principu etiky a morálky.

Paliativní péče je zvláštní druh zdravotní (nemocniční i ambulantní) péče o nemocné v pokročilém stadiu nemoci, kdy byla stanovena diagnóza, vyčerpána kauzální léčba a uplatňuje se pouze léčba zmírňující příznaky. Dále autorka M. Svatošová (2001) vysvětluje, že pojem paliativní péče je odvozen z řeckého slova paliatus – oděný pláštěm. Zaměřuje se na komfort jednotlivce s důrazem na medicínský model, často začíná a někdy i zůstává v zařízení akutní péče. Můžeme konstatovat, že paliativní péče se zabývá léčbou nemocných s aktivním pokročilým onemocněním v terminálním stadiu. Paliativní péče je aktivní, komplexní péče o pacienty v době, kdy jejich nemoc nereaguje na další léčbu. Cílem léčby a péče je kvalita jejich života. Nejdůležitější částí je léčba bolesti, symptomů i řešení psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných.

Paliativní péče není pouze péčí v terminálním stadiu. Je určena velké skupině klientů, kteří trpí následky maligního onemocnění. Je poskytována souběžně s aktivní protinádorovou léčbou, nebo může být poskytována samostatně. H. Haškovcová (2000) říká, že „paliativní péče je paliativní medicína, uklidňující, tlumící bolest a představuje ucelený a nadějný systém pomoci umírajícím a jejich rodinám“, který má mít na zřeteli etiku života.

Paliativní péče představuje osobitý druh zdravotní, ale i sociální péče. Jejím cílem není jen zmírnění bolesti či stabilizace zdravotního stavu, ale především zlepšení možné kvality života klienta až do jeho smrti, kde velkou roli hraje lidský „etický“ přístup. Zahrnuje v sobě nejen podporu, ale i pomoc klientovi a jeho rodině.

Hospicová péče je chápána v rámci obecných principů podobně jako paliativní péče. Rozdíly lze pozorovat v komplexnosti vnímání potřeb umírajícího, např. ve vztahu k jeho prostředí, sociálním vztahům a potřebám jeho blízkých.

Podle Světové zdravotnické organizace (Hanzlíková et al., 2006, s. 266) je hospicová péče „integrovaná forma zdravotní, sociální a psychologické péče poskytovaná klientům všech indikovaných, diagnostických a věkových skupin, u nichž je podle prognózy ošetřujícího lékaře předpokládaná délka života kratší než šest měsíců.“ V rámci hospicové péče se poskytuje pouze paliativní léčba. Draganová et al. (2006, s. 89) zdůrazňuje, že hospicová péče nepatří mezi sociální zařízení. Podle ní jde o „péči o umírajícího a nevyléčitelně nemocného v konečných stádiích nemoci, který potřebuje ošetřovatelskou péči a léčbu ke zmírnění utrpení.“ Cílem hospicové péče je doprovázet těžce nemocné na posledním úseku jejich života a pomáhat i jejich příbuzným snášet těžké chvíle rozloučení.

Většina lidí si mylně myslí, že hospice je dům smrti. Je to však velmi zjednodušená a hlavně nesprávná charakteristika hospice, kde se uskutečňuje paliativní a hospicová péče. Myšlenka hospice totiž vychází z úcty k životu a úcty k člověku, které se stotožňují s etikou života a jejími principy. Podle Štefka (2003) je hospice hnutím, jehož základní myšlenka vychází z úcty k životu a k člověku jako jedinečné a neopakovatelné bytosti. Je to služba člověku, který to potřebuje.

Bez ohledu na to, kde je hospicová nebo paliativní péče poskytována, vždy je důležité, aby péče byla komplexní, aby byly uspokojeny všechny potřeby klienta. Tuto komplexní péči není možné poskytovat bez uplatňování tzv. holistického přístupu. Jedná se o filozofii, která je aplikována v péči o umírajícího člověka v paliativní péči. Jde o komplexní péči o člověka v pojetí jeho bio-psycho-sociální jednoty. Tato péče nezahrnuje pouze péči o pacienta, ale i o jeho rodinu, jejich vzájemné vztahy, potřeby a problémy. Je to péče, která respektuje potřeby těla, mysli i ducha.

Právo člověka na důstojnou smrt je základem etických principů, které nikdo nemůže zpochybňovat. Každý člověk je jedinečnou osobností lišící se od ostatních lidí v jednotlivých charakteristikách, stránkách, složkách i ve strukturách vlastní osobnosti. Ve své podstatě je každý jiný, ať už z biologického, psychického nebo sociálního hlediska, a to platí i pro kvalitu a především etiku života.

Problematika etiky života v paliativní a hospicové péči jednotlivce patří v současnosti k nejdiskutovanějším otázkám dnešní společnosti. Často se stotožňuje se životem různých lidí, je vděčnou látkou pro média, ale především je sociální realitou života každého člověka. „Z charakteru a ze úkolů života, stejně jako ze vztahu člověka k němu, se odůvodňují nejvyšší principy etiky života, mezi které patří souhlasný postoj k životu, úcta k životu a posledním principem je láska k životu“ (Laca, 2008, s. 10). Při etickém principu rozumíme základní východisko i zásadu, z níž odvozujeme etické zákony a etické normy, které se v paliativní a hospicové péči vyžadují. Všechny tyto principy předpokládají hodnotu lidského života a jeho transcendentní rozměr sahající až k božské transcendenci.

Prvním principem je souhlasný postoj k životu, který vychází ze základního pozitivního práva a také ze vztahu člověka k životu, v němž člověk život apriori neodmítá, ale naopak se životu bytostně otevírá navzdory všem nástrahám a překážkám, často spojeným s utrpením přicházejícím z různých stran. Tím se potvrzuje hodnota života, která se nedá nahradit ničím. Druhým principem k problematice etiky života je princip úcty k životu, pro který je charakteristická bázeň před životem. K tomuto principu se dopracoval A. Schweitzer (In: Slipko, 1998, s. 28), který vycházel z předpokladu, že „nejbezprostřednějším faktem je pro nás prožitek vyjádřený tvrzením, že jsem život, který chci žít uprostřed života, který chce žít...“. Z tohoto důvodu nelze život omezovat na prosté vegetování, ale je třeba ho zlepšit, protože úcta k životu se projevuje uznáváním dobrého všech bytostí, k němuž patří i různá dobra. A to se vztahuje na všechny lidi bez ohledu na to, zda jsou nemocní nebo zdraví. Čili úcta k životu obsahuje vše, co známe jako lásku, oddanost, společné utrpení, společnou radost a společné úsilí.

Posledním možným principem etiky života je princip lásky k životu. Protože život pochází od Boha, je i on hoden lásky, neboť „jeho nejzákladnějším atributem je láska“ (KKC 735). V takovém porozumění se Bůh odkrývá v naší mysli a našem srdci jako trojiční absolutní láska s plností božského Života. Tento život Trojice je paradigmou všech ostatních oblastí života, které jsou jako vše, co existuje mimo Boha. Život jako stvoření je základní podobností s Bohem v lásce, z níž vyplývá objektivní ontologická hodnota života. A proto „láska k životu se v tomto porozumění stává sjednocujícím činitelem života, který mobilizuje člověka k etickému jednání“ (Laca, 2008, s. 11).

Etika života v paliativní a hospicové péči nabývá zásadní důležitosti koordinovat etické postoje a vzájemné soužití podle ověřených principů společného dobra, solidarity a subsidiarity pro všechny. Etická „důstojnost života“ navazuje na morální zkušenost, která je závislá na utváření svědomí v souladu se znalostí, svobodou a zejména odpovědností. Etika života by se měla v těsné návaznosti na morální filosofii zaměřit na změnu mentality, na reformu výrobních struktur v souladu s právem, na reformu výchovy s cílem vytvářet kulturu míru a lásky v planetárním smyslu, na oživení solidarity mezi všemi lidmi ve společnosti. V takovém naplnění bude etika rozvíjet a aplikovat v praxi zásady a principy všech oblastí etiky života a zvláště lidského života.

Záver

Každý člověk je originál a jedinečná je i každá jednotlivá situace, každá chvíle i každý okamžik, který prožívá. Nikdo si dopředu nemůže napsat scénář svého života a už vůbec to nemůže udělat za něj někdo jiný, protože nikdo neví, co ho čeká. Jisté je jedno: smrt nevynechá ani jednoho z nás. Na světě existuje jediná spravedlnost, a to, že každý jednou musí zemřít, říkají lidé při různých příležitostech. Existují však velké rozdíly v umírání. Tak jako je každé lidské bytí jedinečné, má i jeho ukončení miliony podob. Právě u umírajících pacientů, kterým není možné pomoci, kterým dohořela poslední jiskra naděje a kteří to sami prožívají těžce, může být řešením hospicová a paliativní péče.

Těžce nemocný či umírající člověk potřebuje jiné, „lidskyjší“ prostředí, než jaké poskytují běžné nemocnice. Prostředí, v němž neplatí přísný režim a přesně stanovený program. Celkový přístup k nemocnému musí být citlivější, zohledňující jeho fyzický a především psychický stav. Právě takový přístup poskytuje hospicová paliativní péče, kde velkou roli hraje etika života a její principy. Právě proto bychom měli věnovat větší pozornost tomuto poslednímu úseku života. Zachovat etiku života až do smrti, učinit konec života šťastným, vnášet do každodenního života klid a lásku, tlumit fyzickou bolest vhodnými léky, odstraňovat společenskou izolovanost – to jsou hlavní cíle paliativní a hospicové péče, která veškerou svou pozornost soustředí na pomoc terminálně nemocným a jejich rodinám.

Úroveň kvality poskytování služeb těžce nemocným a nevyléčitelným lidem je kritériem morální vyspělosti každé lidské společnosti. Kvalitní péče se neobejde bez komplexního vnímání a uspokojování potřeb nemocného člověka a jeho rodiny, které musí v sobě obsahovat určité etické a morální zákonitosti.

Autor: PaedDr. Slavomír Laca, PhD. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava

Seznam bibliografických odkazů

[1] DRAGANOVÁ, H. et al. 2006. Sociálna starostlivosť. Martin : Osveta, 2006. 196 s. ISBN 978-80-8063-240-3. [2] HAŠKOVCOVÁ, H. 2000. Thanatológie. Náuka umíraní a smrti. Praha : Galén, 2000. 191 s. ISBN 80-7262-034-7. [3] HANZLÍKOVÁ, A. et al. 2006. Komunitné ošetrovateľstvo. Martin : Osveta, 2006. 280 s. ISBN 80-8063-213-8. [4] Katechizmus Katolíckej cirkvi. 1993. Trnava: SSV, 1993, 918 s. ISBN 80-7162-259-1. [5] LACA, S. 2008. Etika života a interrupcia, Prešov : Kušnír, 2008, s. 105, ISBN 978-80-969984-70. [6] ŠTEFKO, A. 2003. Dôstojnosť človeka v starobe, chorobe a zomieraní. Bratislava : Teologická fakulta Trnavskej univerzity, 2003. 145 s. ISBN 80-7141-429-8. [7] SVATOŠOVÁ, M. 2001. Hospic – umenie sprevádzať. Bratislava : Lúč, 2001. 157 s. ISBN 80-7114-335-9.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010 v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. – MÜHLPACHR, P. – ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesiích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety. 413 s. ISBN 978-80-89271-89-4.

Publikace autora článku: PaedDr. Slavomír Laca, PhD

Základy sociální pedagogiky - Sociální pedagogika prochází neustálým vývojem v souvislosti s vývojem celé společnosti, která je poznamenána společenskými změnami souvisejícími především s rostoucí technikou, automatizací a globalizací světa, ale i se stoupajícím množstvím sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vybrané kapitoly z etiky pro sociálně-zdravotnické profese - V současnosti můžeme konstatovat, že je velký nárůst přibývajících vědeckých poznatků o člověku jako rozumném jednotlivci na úrovni lidské populace, až po různou problematiku. Vynořují do popředí stále nápadněji mnohovrstevnaté a komplikované etické otázky o lidském životě.