Pastorační teologie versus sociální práce
Úvod K profesionalizaci sociální práce, k její teorii a praxi přispívá několik disciplín. Kromě sociologie, psychologie nebo práva, zde můžeme zahrnout také teologii. Právě u teologie a jejího vědeckého přínosu pro sociální práci je velkou výzvou reflektovat její přínos, který by nebyl postaven jen na lidové zbožnosti, ale na kompetentním teologickém bádání.
V literatuře je možné najít více označení spolupráce teologie se sociální prací: „teologie v sociální práci“, „teologie v kontextu sociální práce“, „teologie a sociální práce“ či „teologie sociální práce“. Následující myšlenky se snaží pojmenovat základní impulsy pro teologii v sociální práci a důležitost teologického zpracování sociálních témat.
Skutečnost, že teologická reflexe v teorii a praxi sociální práce v prostoru postkomunistických zemí sehrává poměrně malou roli, má různé důvody. Jedním z nich je skutečnost, že univerzitní teologie nemá mnoho zkušeností s reflexí sociální práce, která je stále velmi mladou disciplínou. V nejlepším případě tuto úlohu představí jen několik rozptýlených univerzitních programů zaměřených na misiologii a diakonii. Takový stav existuje i přesto, že motivační modely sociální práce nepochybně mají své kořeny v křesťanství, a dosud je několik církevních institucí výraznými poskytovateli sociálních služeb.
O sociální práci je možné hovořit několika způsoby: jako o vzdělávání, jež reflektuje odpovědi na sociální problémy; jako o vědě, která zkoumá sociální jevy pomocí specifických metod; jako o praxi, tedy pomoci lidem v sociálních problémech.
Přístupy a teorie teologie v sociální práci jsou na tomto pozadí možné z různých míst a se specifickými perspektivami. Obě disciplíny se dosud jen těžko zoslučují: sociální pracovníci teologii nepotřebují a teologové mají dostatečně široký záběr i bez sociální práce. Pokud však teologie bere poctivě svou dimenzi „diakonie“, sociální témata nemůže obejít. Stejně tak si i sociální pracovníci musí být vědomi potřeby holistického přístupu ke klientovi a při takovéto paradigmatické perspektivě se neobejdou jen s „monoprofesními“ pracovníky.
Teologie je v praxi spojena s konkrétními lidmi, v jejich sociálním kontextu, kterému je třeba nejen dostatečně porozumět, ale podle něj i přizpůsobit adekvátní pastorační pomoc. O to konkrétněji se projevuje potřeba překrývání sociální práce a teologie v aktivitách v církevních společenstvích. Ta jsou jedním z příkladů toho, že nepostačuje pouze individuální pomoc, ale přístup je ovlivněn sociálním, ekonomickým a regionálně kulturním kontextem.
Při pohledu do církevní historie je možné identifikovat jeden fenomén: charitativní služba církevních společenství se rozvíjela mnohem dříve než její teologické zdůvodnění. Do 19. století hrála církev se svými farnostmi ve velké části Evropy rozhodující roli v sociálním systému. Farnosti byly společenskými institucemi, kterým popřímě bylo po boku péče o rodiny svěřeno poslání podporovat chudé a nemocné. Přinejmenším byly nosnou organizační institucí. Byli to právě faráři a jejich dobrovolní spolupracovníci, kteří byli odpovědní nejen za zajištění prostředků pro chudé a nemocné, ale i za jejich přerozdělování. Až na přelomu 19. a 20. století převzaly tuto odpovědnost obce a veřejné instituce.
Tomuto smyslu činnosti církevních společenství v sociální praxi neodpovídal přiměřený význam této práce v teologii. Sociální práce se teologicky začala hodnotit jako základní funkce Církve až ve 20. století.
V teologii známe tři základní funkce Církve: ohlasování slova, vykonávání svátostí a diakonie jako služba pomáhající lásky. „Bible vnímá sbírku pro chudé jako koinonii (Řím 15, 26) a konkrétní materiální pomoc pro chudé a jejich nasycování jako diakoniu (Sk 6, 1; Řím 15, 25; 2 Kor 8, 84). Tuto charitativní pomoc lze nalézt i v kontextu bohoslužby, v liturgii. Služba bližním a služba Bohu k tomu předpokládá ohlasování (tj. vysvětlení, racionální objasnění a obsahové vysvětlení) uzdravující skutečnosti zakoušené ve službě Bohu a bližním.“1
Diakonie je v tomto smyslu chápána jako biblické zdůvodnění církevní sociální práce, jako zotrvávání v „agapé“ a „diakonii“. Až na přelomu 19. století byl výraz „charita“ zaveden jako teologický odborný pojem pro sociální práci katolické Církve, zatímco v protestantských církvích je užívaným označením „diakonie“.
Touto teologickou formulací, inspirovanou impulsy z Bible a patristiky, se poukazuje, že charitatívní a pomáhající práce je podstatným znakem Církve, neodlučitelným prvkem pastoračního jednání jako realizace církevního života. Charitativní angažování se takto souvisí s životaschopností církevních společenství. To, zda má církevní společenství právo na označení „křesťanské“ nebo „katolické“, se z teologického pohledu rozhodně odvíjí od toho, zda se v jeho rámci uskutečňuje sociální angažovanost.
Charita se dá chápat jako uskutečnění církevní existence skrze jednání společenství a celé Církve v oblasti duchovní péče, jakož i speciální a organizované charitativní činnosti. Charita, která vykonává službu pomáhající lásky, už není pak jen soukromou křesťanskou povinností, ale podstatným znakem Církve, neodlučitelným prvkem pastoračního jednání.
Dekret Druhého vatikánského koncilu o laikálním apoštolátu to formuluje následovně: „Avšak jako svatá Církev ve svých počátcích spojovala eucharistickou večeři s hostinami lásky (agapé), a tím se ukázala celá sjednocena svazkem lásky okolo Krista, právě tak v každé době byla láska jejím rozpoznávacím znakem. A i když se raduje z podnikání druhých, dobročinnou lásku si obhajuje jako svou povinnost a neodňatelné právo. Církev má tedy v mimořádné úctě milosrdenství vůči chudým a nemocným, stejně jako charitativní a soběpomocná díla k úlevě lidských tísní jakéhokoli druhu.“2
Usměrnění církevní charity, která by chtěla být v blízkosti lidské bídy, je zcela zřejmým důsledkem aktuálního stavu a bídnosti společnosti: „Pro teologii a praxi charity z toho vyplývá, že Církev je svojí dimenzí diakonicko-charitatívní, která si sama neurčuje, kterým směrem se vydá, ale svou cestu nechává určovat těm, k nimž má být blízká. Platí to především proto, aby bídu lidí (a také stvoření) brala vážně a pravdivě ve všech jejích rozmanitých formách a souvislostech.“3 Analýza strukturálních souvislostí aktuální nouze i z toho vyplývající politické intervence je tedy úzce spojena s úkolem charity. Formy uskutečňování této dimenze nejsou stanovené, spíše se mění se změnou společenských podmínek. Jaké organizační formy charita přijme v určité zemi, není proto jen otázkou víry, ale i společenských a socio-politických poměrů. Charitativní organizace, odpovídající různému společensko-politickému prostředí, našly také různé formy zakotvení v církevním životě. To, že charita se například v Německu sformovala jako obrovská síť profesionální sociální péče s více než půl miliónem zaměstnanců, nevyplývá z mimořádné síly víry německých katolíků, ale spíše z daností vývoje německého sociálního státu. Totéž platí také v postkomunistických zemích. Pokud charitní svazy chtějí být autentickým výrazem života Církve, musejí znovu zkoušet se přizpůsobit sociální realitě konkrétní země a interpretovat „znaky doby“.
Tradiční oblasti působnosti farní charity se nacházejí mezi opatrováním, rozhovorem, duchovním doprovázením a katechezí: pastorace nemocných, návštěvy, podpora společenství. Nové oblasti působnosti jsou v překonání nouze při katastrofách, učení sebepomoci, sociální práci a sociální politice (péče o uprchlíky, útulky pro bezdomovce, sebezáchranné skupiny).
Stejně důležitá jako charita prostřednictvím přímého výkonu služby, je i politika. „Čím je člověk mystičtější, čím je mystičtější společenství, tím jsou politickyjším. Kdo se ponoří do Boha, nemůže nic jiného než se svým způsobem angažovat pro chudé a utlačované. Když se tedy křesťanské společenství pyšní Boží přítomností, projeví se to právě na tom, že Boží vášeň ve prospěch utlačovaných a chudých přeskočila i na křesťanské společenství.“4
Politika je potřebná vždy tehdy, když konkrétní nouze není ojedinělým osudem jednotlivce, ale souvisí se společenskými okolnostmi. To je téměř vždy případ v moderních specializovaných společnostech. Proto je i konkrétní pomoc jednotlivci většinou nedostatečná k tomu, aby vyřešila jeho problém, neříkaje již o stejném ohrožení jiných lidí. I zde existují tradiční a nové pole působení.
Při tradičních politických oblastech působení jde o politicky relevantní pomoc ve vzdálených zemích prostřednictvím sbírek nebo o politickou péči o církevní společenství. Nové oblasti působení mění tento úhel pohledu. Činnost se orientuje na budování povědomí formou seminářů a poradenství, s úmyslem poznat oběti útlaku a jejich imanentní struktury.
Dimenze teologicky odůvodněné sociální práce
V historické perspektivě byla pomoc původně věcí rodiny, domácnosti, příbuzenstva a jiných neformálních společenství. Ty byly prvotním místem pro výkon sociálních služeb, jako je péče o staré a nemocné lidi nebo podpora nuzných.
Vývoj profesionální sociální práce je vědecky vysvětlován jako důsledek přetížení těchto neformálních struktur, jako selhání ochranné funkce rodiny v stále složitější společnosti, ačkoli neformální sféra pro sebe zachovává, předtím než i nyní, část sociálních služeb. Vedle této neformální sféry se v moderní společnosti vytvořila formální sféra pro výkon sociálních služeb.
Inovační připravenost a možnost rychlé a neburokratické pomoci jako výhoda charity je oblíbeným argumentem pro nevyhnutelnost církevní sociální práce ve státě, ale přirozeně i výzvou. Aby mohla charita v budoucnu využít svou nenahraditelnou funkci ve státě, musí čelit nebezpečí organizačního ustrnutí. Musí „sledovat proměny nouze a podle toho kreativně a angažovaně přizpůsobovat formy pomoci.“5 Charita má zůstat „dostatečně flexibilní při celkové institucionalizovanosti, aby mohla zasáhnout rychle a neburokraticky tam, kde jiná pomoc selhává nebo nepřijde. Musí být připravena na překvapivé situace, musí si uchovat porozumění pro rychlou pomoc v kritických situacích.“6
Funkce charitativních organizací
Charitě jako církevní činnosti, stejně jako sociálně činící organizaci v sociální síti státu, trhu a neformální oblasti, náleží několik funkcí, které lze definovat na základě korelace charitativní činnosti vůči těmto oblastem.
Pro službu je charakteristický vztah dvou aktérů: pomáhající – nouzný, opatrovatel – ošetřovaný, poradce – hledající pomoc. V jádru tohoto vztahu stojí výměna mezi aktéry. Natrvalo je tento vzájemný vztah stabilní, pokud službě odpovídá adekvátní protislužba. U profesionálně vykonávaných sociálních služeb se vychází z toho, že musí být pokryty alespoň materiální náklady. Biblický základ lze najít v podobenství o Samaritánovi: Samaritán dává peníze hostinskému, aby se ten postaral o zraněného. Přitom slibuje, že na své návratové cestě zaplatí ještě více, pokud to nestačí. Jak je v tomto příběhu zobrazeno, při celém množství sociálních služeb jako pomoci při katastrofách nebo sociální práce s bezdomovci se vychází z toho, že od bezprostředních adresátů služby nelze očekávat žádnou materiální protislužbu, která by pokryla finanční náklady tohoto výkonu. Tak však musí být dlouhodobě zajištěno finanční krytí služby vytvořením rámcových podmínek, které jsou nezávislé na zdrojích příjemců služeb. V systémech sociálních služeb vstupuje do „hry“ vedle soukromých darů a sponzorů zejména stát.
V Evropě vzniká poněkud podobný systém sociálních služeb. Poskytovateli sociálních služeb jsou: stát, organizace profesionálně-sociální péče a ziskově orientované podnikatelské subjekty. Řízení tohoto trhu se bude čím dál více přesouvat ze státu na spotřebitele a jejich organizace. Sociální služby se porovnávají se zřetelem k jejich nákladům, kvalitě, efektivitě i profilu a v tomto smyslu lze charitu také označit jako organizaci se znaky „hospodářského podniku“.
Dalším znakem je advokacie. Charita přijímá podle svých možností všechny lidi, kteří upadli skrz síť státní sociální jistoty. Chudým, kteří – alespoň v konkrétním okamžiku – nemají žádnou šanci na veřejnou sociální oporu, má pomoci z prostředků, které získává ze samospráv, grantů, darů a vlastních zdrojů. V mnoha případech se jedná o pomoc přechodnou. Poradenstvím a intervencí mají být lidé v nouzi následně podle možností integrováni do systému státního zabezpečení.
Její úlohou je být obhájcem lidí, kteří se nacházejí na okraji společnosti. Z vlastních zkušeností, které získala s chudými lidmi, se může politicky angažovat v odstraňování slabých míst společnosti. S jejím cíleným dopadem na místní, národní a regionální úrovni umožňuje humanitární pomoc a realizaci rozvojových projektů.
Advokacie vždy stojí v nebezpečí, že do popředí vystupuje lobbing za vlastní institucionální zájmy. Zde však jde o to chápat advokacii jako kritiku nedostatečných a ochuzených politických rámcových podmínek, zároveň ale i jako sebekritický princip, který stále naléhá na nápravu vlastního vytváření sociálních služeb. Když se bere princip advokacie vážně, nelze se spokojit s tím, že „podnik běží“. Být obhájcem znamená mít především na zřeteli lidi, kteří jsou svěřeni charitě, a z jejich situace kriticky nahlédnout vlastní sociální zařízení. Proto je advokace eticky fundovaným a nepohodlným principem, který vyžaduje vědomou pozornost, podporu a péči.
Jako třetí funkci lze označit solidaritu. Jednotlivci se nechápou jen jako subjektivní celky, ale ztotožňují se se skupinou a jsou mezi sebou emocionálně propojeni. Toto emocionální propojení mění skupinu na společenství, které přináší dva důležité prvky: očekávání vzájemné pomoci v případě potřeby a druhým momentem je připravenost k pomoci. Pomoc, která lidi motivuje, nemusí být jen altruistická, ale může být chápána jako příspěvek ke společnému cíli a spojená s očekáváním, že při potřebě se podpora vrátí. Přitom bude legitimita podřízena aktuálnímu společenství a jeho cílům; pomoc je dána s vědomím, že prostřednictvím ní budou hájeny nebo prosazovány důležité a oprávněné zájmy členů skupiny.
Závěr
Na makroúrovni perspektiv sociální práce je možné hovořit o příspěvku katolického sociálního učení. Poskytuje pomoc při identifikaci hodnotového základu sociální práce a také nástroj kritické reflexe sociální politiky a kultury organizace, která poskytuje sociální služby.
Spojovací místa sociální práce a teologie je možné formulovat do více oblastí, v nichž se otevírá prostor pro komunikaci teologických poznatků:
- Interdisciplinarita sociální práce,
- Pohled na člověka a společnost
- Hodnotové uchopení životní situace klienta
- Spiritualita, naděje a smysl
V uvedeném diskurzu jsou důležité poznatky o hodnotových východiscích křesťanství, podobách motivace a různých metodách pomoci. Teologie v sociální práci navazuje na vědu sociální práce, která dává prostor pro různé filozofické pohledy a diskutuje o nich. Jde hlavně o artikulaci a reflexi světa trpících a pomáhajících. V tom je třeba se vyvarovat nerešpektování profesních hranic mezi duchovním a sociálním poskytováním pomoci, případně před nadřazováním jedné z těchto dvou vědeckých disciplín.
Autor: Mgr. Jozef Žuffa, PhD. Seznam použité literatury
BAUER, G.: Sozialstaat und Recht der Kirche. Viedeň: Lang, 1996 Dokumenty druhého vatikánskeho koncilu.: O laickom apoštoláte. Bratislava: SSV, 2008, čl. 8. METTE, N.: Theologie der Caritas, In: Lehner, M.: Grundkurs Caritas. Linz: Landesverlag, 1993 POMPEY, H., Solidarität und Helfen in interreligiöser Perspektive entdecken lernen, in: Adam, G., Hanisch, H., Schmidt H., Zitt, R. (Hrsg), Unterwegs zu einer Kultur des Helfens Handbuch des diakonisch-sozialen Lernens, Stuttgart 2006 WIDL, M.: Kleine Pastoraltheologie – Realistische Seelsorge, Viedeň: Verlag Styria, 1997 ZULEHNER, PAUL M.: Verbuntung. Schvabenverlag: Ostfildern, 2011
1 POMPEY, H., Solidarität und Helfen in interreligiöser Perspektive entdecken lernen, in: Adam, G., Hanisch, H., Schmidt H., Zitt, R. (Hrsg), Unterwegs zu einer Kultur des Helfens Handbuch des diakonisch-sozialen Lernens, Stuttgart 2006, s. 119. 2 Dokumenty druhého vatikánskeho koncilu.: O laickom apoštoláte. Bratislava: SSV, 2008, čl. 8. 3 METTE, N.: Theologie der Caritas, In: Lehner, M.: Grundkurs Caritas. Linz: Landesverlag, 1993, s. 134. 4 ZULEHNER, PAUL M.: Verbuntung. Schvabenverlag: Ostfildern, 2011, s. 117. 5 BAUER, G.: Sozialstaat und Recht der Kirche. Viedeň: Lang, 1996, s. 48. 6 BAUER, G.: Sozialstaat und Recht der Kirche, Viede