Úvod
Stárnutí populace, jako obecný jev nepříznivého demografického vývoje současnosti, vyvolává potřebu nevyhnutelné péče o seniory i v institucionálním prostředí. V této souvislosti zároveň rezonuje otázka udržitelnosti kvality života seniorů s respektem k jejich optimálním potřebám při akceptaci zdravotního stavu jako důsledku stárnutí. Je pravda, že v současnosti v našem sociálním systému, konkrétně v zařízeních sociálních služeb a tedy i v zařízeních pro seniory, se uplatňují standardy kvality sociálních služeb v souladu s platnou legislativou. Tento posun je mimořádným impulzem pro zkvalitňování poskytovaných sociálních služeb, které významně ovlivňují i kvalitu života seniorů. V kontextu uvedeného procesu bychom chtěli upozornit na oblast procedurálních podmínek při poskytování sociální služby, a to zejména ve vztahu k využití terapeutických technik v institucionální péči o seniory. Prostřednictvím výzkumné sondy jsme se zaměřili na monitorování některých aspektů, které přímo ovlivňují a zároveň poukazují na předpoklady využití terapeutických technik v praxi odborných zaměstnanců (myslíme tím sociální pracovníky nebo instruktory sociální rehabilitace). Pro omezený rozsah příspěvku se nebudeme zabývat kvalitou života seniorů, i když při využití terapeutických technik v rámci kvality života seniorů na tuto oblast upozorňujeme v jednotlivých částech příspěvku.
Sociální rehabilitace v prostředí zařízení pro seniory
Podmínkou využívání terapeutických technik je podle zákona č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách definování pojmu sociální rehabilitace, která se zaměřuje na podporu samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti jednotlivce prostřednictvím rozvoje dovedností a aktivace schopností v rámci sociální práce. Mohli bychom tedy tvrdit, že sociální rehabilitace je odborná činnost, jejímž cílem je pomáhat jednotlivcům, kteří mají různé typy omezení, které jim neumožňují dosáhnout nebo udržet optimální úroveň jejich tělesných, smyslových, rozumových, duševních nebo sociálních funkcí. Jde o multidimenzionální proces, který se zaměřuje na zlepšování kvality života jednotlivců v její komplexnosti v rámci rozvoje nebo udržitelnosti bio – psycho – sociální, ale i spirituální integrity jedince. Kuzman, Palavra (2019) uvádějí, že sociální rehabilitace v sobě zahrnuje různé strategie, zásahy a podpůrná opatření k dosažení sociální inkluze, participace a zvýšení kvality života. Sociální rehabilitace je tedy proces, v němž se umožňuje klientovi – tedy i seniorovi – udržet si dobrý zdravotní stav a sociální fungování. V rámci sociálních služeb se sociální rehabilitace realizuje prostřednictvím nácviku různých dovedností k případnému používání pomůcek, se sebeobslužnými činnostmi, prostorovou orientací a samostatným pohybem. Formy sociální rehabilitace mohou zahrnovat socioterapii, případovou sociální práci a terapie, například ergoterapii, muzikoterapii a arteterapii (Mátel, Schavel, 2013).
Metody sociální rehabilitace jsou zaměřeny na reedukaci ve směru k lepší účinnosti jednotlivých funkcí, kompenzaci, rozvoji nepoškozené oblasti a schopností jednotlivce, způsobů vyrovnávání se se změnami souvisejícími se stárnutím. Techniky, jako je mluvené slovo, podpora a rozvoj motorických funkcí a orientace, rehabilitace pracovních a sebeobslužných dovedností, relaxace a povzbuzení soutěživosti, jsou také součástí sociální rehabilitace (Štefánková, Hulínová, 2016). Sociální rehabilitaci v zařízeních sociálních služeb obvykle poskytují sociální pracovníci, asistenti sociální práce, speciální pedagogové a instruktoři sociální rehabilitace. Vacková (2020) uvádí, že je důležité, aby pracovník v oblasti sociální rehabilitace byl vyškolen v konkrétní činnosti – terapii, jako je například muzikoterapie, arteterapie, ergoterapie (a dalších), která bude přispívat k rozvoji klienta.
Sociální rehabilitace je důležitou součástí sociální práce, jejímž cílem je zlepšit životy jednotlivců, posílit jejich schopnosti a umožnit jim plnohodnotnou integraci do společnosti. Jejich důležitost spočívá v tom, že nabízí klientům prostředky a podporu k překonání jejich omezení a rozvoji jejich potenciálu. Sociální rehabilitace je součástí inkluzivního a podpůrného prostředí, kde se jednotlivci cítí akceptovaní, respektovaní a mají možnost rozvíjet nebo udržovat své schopnosti a talent. Vzhledem k různorodosti a komplexnosti klientů, kteří vyhledávají sociální rehabilitaci nebo jíž se jim poskytuje, je důležité, aby se přístupy a metody přizpůsobily individuálním potřebám a situacím. Nástrojem pro dosažení těchto cílů jsou i samy (v našem pojetí kvůli pojmové nejednotnosti) terapeutické techniky.
Terapeutické techniky v sociální rehabilitaci
Pojmové vymezení terapeutických technik není ujasněno a i v tomto příspěvku připouštíme určitou nejednotnost v vymezení tohoto pojmu na Slovensku. V praxi se často vyskytují i v souvislosti s využíváním terapií v sociální oblasti pojmy jako expresivní terapie, projektivní techniky, aktivizační terapie, podpůrné terapie, terapeutické metody, terapie v pomáhajících profesích, přičemž jde o shodný charakter, společný obsah a cíl. Dovolili bychom si použít tvrzení, že princip terapie není v sociální praxi vnímán komplexně, tedy ne jako léčba například v psychoterapii a nebo v psychiatrické praxi. Není tedy možné hovořit o léčbě prostřednictvím terapie, ale o technikách, které se v terapeutické praxi používají, avšak bez vytvoření terapeutického vztahu (může jít spíše o důvěru) a léčebného efektu. V sociální praxi jde o činnosti, které mají podporovat nebo udržovat optimální kvalitu života seniorů vzhledem k jejich zdravotnímu stavu a kvalitě života, v našem případě často podmíněné vývojovou etapou stárnutí. Pojmová nejednotnost a využívání terapií v sociální praxi by vyžadovalo precizní zadefinování a sjednocení vzhledem k teoretickému vymezení, stejně jako k samotné sociální praxi. I z tohoto důvodu se v současnosti přikláníme k pojmu terapeutické techniky. Mohli bychom pak poukázat na fakt, že mezi nejčastěji používané terapeutické techniky v rezidenční sociální péči o seniory patří ty, které se využívají například reminiscenční terapie, ergoterapie, terapie hrou, arteterapie, muzikoterapie a pohybová terapie. V této souvislosti i bez bližšího komentování upozorňujeme také na tvrzení Medňaské (2014), která říká, že v období stárnutí má své místo i umění (v našem případě zejména využití prvků arteterapie nebo např. muzikoterapie), které je jednou z cest udržování sociálních a společenských vazeb. Každý druh umění má podle ní svá specifika, způsob kontaktu s člověkem a okruh svých účastníků.
V rámci našeho pojednání o pojmové nejednotnosti jen okrajově uvádíme i tvrzení některých autorů, která podporují i naše dilematické úvahy. Například autorky Šoltésová, Bosá, Balogová (2016) poukazují na fakt, že oblasti terapií i koncepty sociální práce jsou často motivovány buď léčebnou pedagogikou, psychoterapií, psychologií i medicínou. Jejich zahrnutím do sociální práce proto získávají novou podobu, přizpůsobenou přímému výkonu, která se jeví jako efektivní a inspirativní. Ještě konkrétněji je tvrzení autorů Kuzyšin, Legdan (2014), kteří poukazují na fakt, že se nejedná o standardní formy psychoterapeutických intervencí, přestože se ukazují být stále účinnějšími při práci s klientem. Jejich tvrzení koresponduje i s naším vyjádřením, že z vědeckého hlediska při jejich vymezení narážíme na jejich teoretickou nejednotnost, protože existuje několik různých definic, které si vzájemně často odporují. Z jedné strany se to považuje za nejednoznačnost takových postupů, avšak z druhé strany to podle jejich názoru umožňuje systematizovat tyto postupy nebo jejich části pro reálné využití při práci s klienty. Zároveň i Rusnáková (2017) poukazuje na nejednoznačnost pojmové terminologie mnoha intervencí či aktivit v sociální praxi, které se na jedné straně navzájem prolínají, avšak na druhé straně jsou stejné pojmy jinými autory vysvětlovány odlišně.
V každém zařízení sociálních služeb podle Hrozenské (2011) najdeme specializované pracovníky, resp. ergoterapeuty, jejichž snahou je v rámci možností aktivně naplňovat volný čas seniorů. Účast na těchto aktivitách je dobrovolná, což může u některých klientů vyvolat spíše opačný účinek vedoucí k úpadku do nečinnosti, samoty, pocitu opuštěnosti až deprese. Je dobré v této souvislosti na tomto místě v rámci terapeutického aspektu zmínit, že samotná terapie je poté jedinečná v tom, že je orientovaná na proces, v němž jeden člověk předává postoje kongruence, empatie a kladného přijetí a druhý člověk tyto postoje přijímá (Meador, Rogers, 1991). S uvedeným tvrzením se ztotožňují i autorky Šoltésová, Bosá, Balogová (2016), podle nichž se terapie začíná důvěrou mezi odborníkem a klientem. Klient, aby mohl začít důvěřovat odborníkovi, potřebuje cítit zájem pracovníka o něj, a to projevy uznání a respektu.
V sociální práci se tento terapeutický prvek vyjadřuje zejména tím, že se odborný zaměstnanec zaměřuje hlavně na posílení individuálních zdrojů klienta, stejně jako potenciálních zdrojů, jejichž cílem je získávání nových, především pozitivních zážitků. Období adaptace seniora v institucionální péči by mělo být pro odborné zaměstnance výzvou, jak mu tuto cestu usnadnit a pomoci mu přizpůsobit se novým životním podmínkám. Důležité je dbát na to, aby se neztratila láska k člověku, neprohlubovala se jejich osamělost a sociální izolace. Ku každému klientovi je třeba se chovat s úctou a respektem. Je důležité zdůraznit, že při poskytování sociálních služeb musí jít ruku v ruce profesionalita s odborností všech zaměstnanců v propojení s etickým rozhodováním. Při využívání terapeutických technik je nezbytné, aby mezi odborným zaměstnancem a seniorem vznikl pozitivní vztah. Základem vztahu je efektivní komunikace verbální i neverbální, prezentovaná přiměřeným tónem hlasu, pohledem, gesty či mimikou, které vypovídají o vztahu často více než slovo. Mezi základní zásady efektivní komunikace se seniorem můžeme zařadit uvědomění – přijetí, pozdrav a oslovení, vytvoření vztahu laskavosti a důvěry. (Hrozenská, Dvořáčková, 2013).
Terapeutické techniky si nepochybně zasluhují mnohem větší pozornost nejen z teoretického, ale i praktického hlediska. Dostatečný počet vyškolených odborných zaměstnanců v těchto technikách a stanovené jasné standardy provádění těchto terapeutických technik by umožňovaly efektivněji vykonávat činnost a umožnily by lépe porozumět potřebám klientů. Zařízení sociálních služeb na Slovensku je čím dál více implementují do svého procesu, avšak při jejich samotné realizaci narážíme na několik problémů, mezi které můžeme zařadit nedostatečné legislativní ukotvení, které nevymezuje jejich přesné zařazení a detailní popis. Zákon o sociálních službách je zmiňuje pouze okrajově a definuje je jako doplňkové činnosti. Dalším problémem je nedostatek odborníků, kteří by zajišťovali využití terapeutických technik v praxi, a samozřejmě i financování vzdělávání těchto aktérů. Podle Kuzyšina a Legdana (2014) vzdělávání v podpůrných terapiích (z našeho pohledu terapeutických technikách) na Slovensku není systemově uspořádáno ani pevně ukotveno. V oblasti dalšího vzdělávání je několik akreditovaných subjektů, které nabízejí vzdělávání v terapeutických technikách arteterapie, ergoterapie, psychomotorické terapie, dramatoterapie, terapie hrou, taneční a pohybové terapie i dalších; jejich obsahové zaměření i úroveň vzdělávání však může být podle našeho názoru různá.
I z těchto uvedených důvodů jsme se vydali realizovat výzkumnou sondu, jako nástroj pro zjišťování některých aspektů souvisejících s využíváním terapeutických technik v praxi.
Výsledky výzkumného šetření zaměřeného na využití terapeutických technik v zařízení pro seniory
Naší ambicí bylo sledovat několik aspektů při uplatňování terapeutických technik v subjektech sociálních služeb – konkrétně v zařízeních pro seniory. Základním cílem bylo prozkoumat, jaké jsou možnosti využívání terapeutických technik sociálními pracovníky a instruktory sociální rehabilitace v zařízeních pro seniory a jakou hodnotu přinášejí tyto techniky klientům. Dále jsme se zabývali legislativním ukotvením terapeutických technik v našich podmínkách. Vycházejíce z cíle našeho výzkumu jsme si stanovili základní výzkumnou otázku zaměřenou na zjištění využívání terapeutických technik v zařízeních pro seniory, odborné způsobilosti sociálních pracovníků a instruktorů sociální rehabilitace při realizaci těchto technik v praxi.
Pro získání odpovědí jsme používali standardizovaný rozhovor s otevřenými otázkami; k nim jsme následně připravili detailnější sondážní otázky, které přímo souvisejí s hlubším zamyšlením účastníků tak, abychom získali co nejvýstižnější a nejpřesnější odpovědi.
Z hlediska účasti účastníků jsme pro užší výběr použili náhodný výběr, v němž jsme se zaměřili na zařízení pro seniory v Bratislavském a Nitrianském kraji, a jako vzorek jsme oslovili všechny typy zařízení pro seniory, ať už jde o veřejné poskytovatele, jako i neverejné poskytovatele sociálních služeb. Z uvedených subjektů se nám podařilo získat 14 účastníků.
Prostřednictvím výzkumného šetření jsme se snažili přenést pohled na využívání terapeutických technik v zařízeních pro seniory, jejichž cílem je především zvyšování kvality života této cílové skupiny v rezidenční péči.
Pro vizualizaci jednotlivých oblastí výzkumu uvádíme následující obrázek, který koresponduje s formulovanými otázkami v rozhovoru.
Obrázek 1 Jednotlivé oblasti výzkumu
Při reinterpretaci získaných odpovědí jsme v oblasti vzdělání zjišťovali, jaké mají naši účastníci nejvyšší dosažené vzdělání a kteří z nich mají absolvovaný kurz instruktora sociální rehabilitace. Středoškolské vzdělání ukončil jeden účastník v oboru zdravotnictví. S ukončeným 1. stupněm vysokoškolského vzdělání má také jeden účastník, který má vystudovaný obor sociální práce. Až 12 účastníků má ukončený 2. stupeň vysokoškolského vzdělání, z nich 8 účastníků uvedlo, že má vystudovaný obor sociální práce, 2 účastníci absolvovali sociální služby a poradenství a 2 účastníci mají vystudovaný jiný obor, a to psychologii a evangelickou teologii.
V oblasti zaměřené na zjišťování údajů o dalším vzdělávání jsme zjistili, že šest účastníků mělo absolvovaný kurz instruktora sociální rehabilitace. Absolvování kurzu instruktora sociální rehabilitace bylo zejména motivováno určitým postupem, získáním nového pohledu a inspirací ke zkvalitnění výkonu své odborné činnosti, přičemž se jen okrajově seznamovali i s terapeutickými technikami.
Druhá oblast byla věnována získávání informací o možnostech dalšího vzdělávání v oblasti terapeutických technik. Každý z účastníků věděl o možnosti dalšího vzdělávání, přičemž byly uvedeny jen tři subjekty, které poskytují vzdělávání pro využití terapeutických technik. Účastníci zároveň uvedli, že jim chybí nějaký komplexní přehled možností dalšího vzdělávání. Vědomost, respektive nevědomost o institucích realizujících vzdělávání v oblasti podpůrných terapeutických technik potvrzuje i výzkum Kormaníka a Kuzyšina (2019), podle kterého až 57,93 % zařízení sociálních služeb zúčastněných ve výzkumu neví, že na Slovensku fungují vzdělávací instituce zaměřené na přípravu kvalifikovaných terapeutů pro sociální praxi. Zároveň tito autoři uvádějí, že je značně finančně náročné vyškolit pracovníka na kvalifikovaného odborníka, protože zařízení sociálních služeb nedisponují dostatečnými finančními prostředky na jejich vyškolení. Za snad největší problém při rozhovorech jsme zachytili skutečnost, že naši účastníci často ani neví, zda při práci se seniory s jednotlivými technikami správně pracují. Zde si dovolujeme tvrdit, že během vysokoškolského studia oboru sociální práce se jen okrajově seznamují s terapeutickými technikami, a to jen s některými. Uvedené nám potvrzuje i informace z Institutu dalšího vzdělávání sociálních pracovníků (2020), která je zveřejněna na webové stránce, kde je uvedeno, že sociální pracovníci ve své praxi často používají terapeutické techniky intuitivně, protože během studia získávají minimum informací o těchto technikách. Současně i Kuzyšin a Legdan (2014) tvrdí, že vzdělávání v podpůrných terapeutických technikách nemáme na Slovensku pevně ukotvené a ani systémově uspořádané. Za další problém související s realizací terapeutických technik naši účastníci vidí zdroje inspirace. Tím, že na jejich realizaci mají v podstatě „volné ruce“ a neexistuje nějaký postup, jasná pravidla, chybí odborná literatura, nápady či inspirace hledají hlavně na internetu, případně od starších zkušenějších kolegů.
Další třetí oblast – podmínky realizace – byla zaměřena na zjišťování podmínek výkonu podpůrných terapeutických technik v praxi. Potvrdilo se, že vhodné podmínky jsou prostorové, materiální, ale i časové. Finanční podmínky k zajištění realizace některých terapeutických technik jsou závislé na finančních prostředcích z rozpočtu zřizovatele. Problém s financemi v širším kontextu potvrzuje i výzkum Kormaníka a Kuzyšina (2019), podle kterého až 70 % subjektů poukazuje na důvody nedostatečné kvalitní služby spolu s nedostatkem kvalifikovaného personálu podmíněného právě dostatečnými finančními zdroji.
Oblast zjišťování zájmu o jednotlivé druhy aktivit ze strany klientů poukázala na preferování reminiscenční terapie a muzikoterapie. Janečková, Vacková (2010) v této souvislosti konstatuje, že reminiscenční terapie pomáhá pracovníkům lépe poznat a porozumět klientům, což je možné považovat za multiplikativní efekt pro následnou kvalitní péči o seniora. V této souvislosti poukazujeme i na fakt, že zájem o různé aktivity je podmíněn zdravotním stavem klientů, samotným charakterem subjektů, stejně jako odborným potenciálem, technickým a materiálním vybavením v zařízeních pro seniory. Podle odpovědí účastníků mají klienti v zařízeních pro seniory často pohybová omezení, slabší zrak; z toho důvodu mají klienti tendenci preferovat receptivní složky realizovaných terapeutických technik.
V oblasti našeho zájmu zaměřené na vliv realizovaných podpůrných terapeutických technik na kvalitu života seniorů účastníci potvrdili, že terapeutické techniky mají pozitivní vliv na kvalitu života klientů, přičemž nejčastěji udávané odpovědi poukazovaly na pocit jejich vlastního uspokojení, pocit bezpečí, užitečnosti, podporu paměťových a psychomotorických schopností. Ružička (2010) v této souvislosti říká, že vhodné aktivity pomáhají klientům zvládat pocit osamělosti a hledání nového smyslu života. Zároveň výsledky výzkumu Kormaníka a Kuzyšina (2019) potvrzují, že podpůrné terapie mají pozitivní vliv na klienty, což v jejich výzkumu potvrdilo až 91,60 % respondentů. V rámci jednotlivých oblastí života seniorů účastníci ve výzkumu poukázali, že terapeutické techniky ovlivňují zejména psychickou pohodu, sociální a emoční pohodu. Současně to potvrzuje i zmíněný výzkum autorů Kormaníka a Kuzyšina (2019), podle kterého až 45,12 % sociálních subjektů je přesvědčeno, že terapeutické techniky mají pozitivní vliv na sociální pohodu a 44,51 % na psychickou pohodu klientů.
Poslední oblast našeho zájmu byla orientovaná na zjišťování podnětů v rámci legislativy, odborné přípravy nebo většího zájmu o terapeutické techniky ze strany poskytovatelů.
V odpovědích bylo potvrzeno, že nejasnost, různé chápání pojmů, stejně jako nedostatečná metodologie využití jednotlivých intervencí a aktivit ovlivňuje mimo jiné i legislativu. Reflexe účastníků vzdělávání v kurzech pro instruktory sociální rehabilitace poukazují na chybění praktických úloh s možností využití terapeutických technik.
Závěr
Z výsledků našeho výzkumného šetření i z analýzy tvrzení jednotlivých autorů, kteří se danou problematikou zabývají, jsme dospěli k závěrům, které vnímáme jako podnět do další diskuse k této problematice. Konstatujeme, že odborní zaměstnanci zařízení pro seniory pracují s klienty při využívání terapeutických technik na základě vlastní intuice, případně ve spolupráci se zkušenějšími kolegy, kteří je usměrňují. Současně také není ani dostatečně zpracovaná a dostupná odborná literatura k využití terapeutických technik při práci odborných zaměstnanců se seniory. Následné absolvování dalších kurzů a vzdělávacích aktivit je navzdory zájmu pracovníků těžko realizovatelné, poskytovatelé sociálních služeb nemají dostatek finančních prostředků na pokrytí kurzů pro všechny zaměstnance, kteří by mohli při své práci využívat terapeutické techniky; problémové je i personální zajištění chodu zařízení sociálních služeb v případě účasti zaměstnanců na vzdělávání.
Legislativa v našich podmínkách ve vztahu k poskytovaným terapeutickým technikám není konzistentní a jasná. Zařízení nemají k dispozici jednotnou metodiku pro praktické využívání terapeutických technik. S tím souvisí i nabídka akreditovaných vzdělávacích kurzů tak, aby zájemci o akreditované kurzy mohli snadněji najít nabídky více poskytovatelů, dostupné například na jednom webovém místě. Z výsledků našeho výzkumného šetření jsme zjistili, že využití terapeutických technik v praxi má pozitivní vliv především na duševní a fyzické zdraví seniorů.
Jsme toho názoru, že téma realizace terapeutických technik v souvislosti s jejich pojmovou nejednotností by si zasloužilo systematickou odbornou diskusi mezi odborníky v akademickém prostředí a odborníky v praxi.
Autor: prof. PaedDr. Milan Schavel, PhD.
Prešovská univerzita v Prešove, Pravoslávna bohoslovecká fakulta, Katedra kresťanskej antropológie a sociálnej práce
Tento příspěvek je jedním z výsledků řešení vědeckého výzkumného projektu „Vplyv implementácie podmienok kvality sociálnych služieb a ich hodnotenia v ZSS pre seniorov na kvalitu života ich prijímateľov“.
(VEGA 1/0339/22)
Seznam použité literatury:
HROZENSKÁ, M. – DVOŘÁČKOVÁ, D. 2013. Sociální péče o seniory. Praha : Grada Publishing, a.s. 192 s. ISBN 978-80-247-4139-0.
HROZENSKÁ, M. 2011. Kvalita života starších ľudí v prostoru spoločenských vied. Nitra : EFFETA – Stredisko sv. Františka Saleského. 155 s. ISBN 978-80-89245-24-6.
INŠTITÚT ĎALŠIEHO VZDELÁVANIA SOCIÁLNYCH PRACOVNÍKOV. 2020. Terapeutické techniky v sociálnej práci. [online]. [citované 2020-03-26]. Dostupné na internete: http://www.ivsp.sk/?q=terapeuticke-techniky-v-socialnej-praci
JANEČKOVÁ, H. – VACKOVÁ, M. 2010. Reminiscence. Využití vzpomínek při práci se seniory. Praha : nakladatelství Portál, s.r.o. 152 s. ISBN 978-80-7367-581-3.
KORMANÍK, M. – KUZYŠIN, B. 2019. Expresívne terapie v sociálnej práci na Slovensku. [online]. Prešov : Prešovská univerzita. [citované 2023-09-09]. Dostupné na internete: https://www.pulib.sk/web/pdf/web/viewer.html?file=/web/kniznica/elpub/dokument/Kormanik1/subor/9788055521923.pdf 87 s. ISBN 978-80-555-2192-3.
KUZYŠIN, B. – LEGDAN, R. 2014. Arteterapia v sociálnych službách na Slovensku. In: Nová sociálna edukácia človeka III. Terapie v pomáhajúcich profesiách. Zborník príspevkov z medzinárodnej interdisciplinárnej vedeckej konferencie. [online]. Prešov : Prešovská univerzita v Prešove, Pravoslávna bohoslovecká fakulta. [citované 2024-03-26]. Dostupné na internete: /files/83717fd869afc1c51e80ed19727aac56 ISBN 978-80-555-1155-9. s. 138-146.
MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. 2015. Teória a metódy sociálnej práce I. 3. vyd. doplnené a aktualizované. Bratislava : Spoločnosť pre rozvoj sociálnej práce, 420 s. ISBN 978-80-971445-6-2.
MEADOR, B. D. – ROGERS, C. R. 1991. Prístup zameraný na človeka. Bratislava : Dom techniky ZSVTS, 49 s. ISBN 80-233-0153-5.
MEDŇANSKÁ, I. 2014. Profesijná kompetentnosť jubilujúcej storočnej hudobno-pohybovej pedagogičky Boženy Viskupovej. In Sociálny kapitál starnutia – prítomnosť nikdy nestarne. Zborník príspevkov. Prešov : Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2014. ISBN 978-80-555-1083-5. s. 344-351.
RUSNÁKOVÁ, A. 2017. Hudba v sociálnej práci so staršími ľuďmi. Kvalitatívna sonda do vzdelávacieho procesu a praxe. Prešov : Prešovská univerzita. 100 s. ISBN 978-80-555-1914-2.
RUŽIČKA, V. 2010. Sociálny pracovník v zariadení pre seniorov. In Aplikovaná etika v sociálnej práci a ďalších pomáhajúcich profesiách. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. [online]. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety, 2010. [citované 2024-02-01]. Dostupné na internete: /files/4486a00dc175902b94b73967ed0f44e2 ISBN 978-80-89271-89-4. s. 325-331.
ŠOLTÉSOVÁ, D. – BOSÁ, M. – BALOGOVÁ, B. 2016b. Terapeutické inšpirácie v socioterapii : Gestalt terapia, feministická terapia, rodinná terapia V. Satirovej. Prešov : Prešovská univerzita v Prešove, 240 s. ISBN 978-80-555-1732-3.
ŠTEFÁNKOVÁ, L., HULÍNOVÁ, V. 2016. Metódy a metodika sociálnej práce. Ružomberok: Verbum,. ISBN 978-80-5610-400-2.
VACKOVÁ, J. 2020. Sociální práce v systému koordinované rehabilitace: u klientů po získaném poškození mozku (zejména CMP) se zvláštním zřetelem na intervenci z hlediska sociální práce, fyzioterapie, ergoterapie a dalších vybraných profesí. Praha: Grada Publishing. ISBN 978-80-2712-434-3.
Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálnych službách a o zmene a doplnení zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenskom podnikaní (živnostenský zákon) v znení neskorších predpisov.