Stav sociálně-patologických jevů v postmoderní společnosti „Kde bylo, tam bylo, byl jednou jeden moudrý člověk, který chodíval na pobřeží tvořit a psát. Než začal pracovat, měl ve zvyku projít se po pobřeží. Jednou zpozoroval lidskou postavu, která se po pobřeží pohybovala ladně jako tanečník. Zrychlil krok, aby se přiblížil a viděl mladého muže. Netančil, skláněl se. Něco zvedal a velmi jemně házel do oceánu. Přišel k němu a zvolal: „Dobrý den, co to děláte?“ Mladý muž se zarazil, podíval se na něj a odpověděl: „Házím do oceánu hvězdičky.“ „Proč je házíte zpět?“ „Slunce už je vysoko a blíží se odliv. Kdybych je nevrátil, zahynou.“ „Mladý muži, uvědomujete si, že na celém pobřeží jsou vyplavené tisíce hvězdiček? To přece nezměníte!“ Mladík ho zdvořile vyslechl, zůkl, zvedl další hvězdičku a hodil ji do moře. „Ale změnil jsem to alespoň u téhle jedné.“ Mladíkova odpověď ho překvapila a rozladila. Otočil se a vrátil do své chaty. Celý den, zatímco psal, pronásledovala ho vzpomínka na mladého muže, nechal se jí nepřizpůsobovat, ale představa byla neodbytná. Pozdě odpoledne si uvědomil, že ačkoli je vědec a básník, nepostřehl podstatu jednání mladého muže. Až nyní si uvědomil, že to, co mladík dělal, bylo vlastním rozhodnutím nečinně se neobrátil na svět kolem sebe, ne být jen divákem, ale také aktivním – a právě v tom byl rozdíl. Pokud si to dokážete tak jako mladý muž uvědomit, získáte sílu tvořit svou budoucnost a právě v tom je vaše šance – najít si své hvězdičky. Pokud je dokážete házet rozumně, není pochyb o tom, že 21. století může být nádherné“ (Zelina, Uhereková, 2002, s. 3).

Současná doba, ve které žijeme, je nová, nepřehledná, často nesrozumitelná, plná závažných ekonomických a technologických změn a zejména sociálních problémů. V duchu civilizačních vln ji můžeme nazývat znalostní, vědní nebo informační společností, tedy „sekulárně orientovanou postmoderní společností.“

Život dnešní rodiny klade na nás všechny nepřiměřeně vyšší nároky než v minulosti. Oveľa (mnohem) náročnější je příprava na zajištění šťastného rodinného života (Hučík, 2007). Především v rodině by každé dítě mělo najít dobré sociální vzory, mravní rovnováhu mezi rodiči a ostatními členy rodiny, zdravou emoční atmosféru, vyhovující podmínky, aby mu nechyběly nejzákladnější životní potřeby (Dirgová, Kalanin, 2009).

V tomto příspěvku chceme na základě analýzy postmoderního jevu zhodnotit, zda postmoderní společnost přinesla něco pozitivního a užitečného pro lidstvo, nebo zda toto směřování vede společnost ke ztrátě etických a morálních norem, k poklesu úcty k nejvyšším hodnotám a k antagonismům ve všech možných formách až k totální intoleranci k sociálně-patologickým jevům.

Postavení sociální patologie a společnosti

Žijeme v postmoderní společnosti, která má své pravidla a cíle. Lidé postupem času určují, co se považuje za normální a standardní chování. Stejně tak určují, co v lidském chování již nepřipouští a bude nějakou formou stíháno a trestáno. Pro lidskou společnost je žádané, aby se jednotlivec v ní choval tak, aby jeho chování vedlo k relativní stabilitě společenských jevů. Pokud lidský jednotlivec není ochoten převzít společenská pravidla a normy, říkáme o tom, že jde o určitý problém, tedy o disociační proces. Jako základ fungování společnosti se jeví právě společenské normy, které s sebou přinášejí i exkluzi jako důsledek globálních změn. Není omezena na lokální podmínky. Jde o koncept exkluze, která v sobě nese potřebu inkluze. D. Byrne nepovažuje koncept inkluze za nic pozitivního, protože inkluze má podle něj smysl jen na pozadí toho, že někdo je vyloučen nebo něco je vyloučeno (Byrne, 1999, s. 4).

Koncepce sociální exkluze upozorňuje na nerovnoměrný podíl jednotlivců a sociálních skupin na zdrojích bez ohledu na třídní příslušnost. Nejde však ani tak o stupňování nerovností, jako o jednotlivé mechanismy ve společnosti. R. Walker upozorňuje na to, že „práva a povinnosti lidí žijících ve společnosti jsou určovány na základě určitého sdíleného morálního řádu a exklúze je stav oddělení od tohoto morálního řádu“ (Walker, 1995, s. 103). Oddělení od morálního řádu hlavního proudu společnosti ohrožuje sociální kohezi, protože vyloučené skupiny ztrácejí pocit příslušnosti k hodnotám a pravidlům společnosti. Je to zejména tím, že v ní nemohou participovat adekvátním způsobem. Klíčovým přínosem konceptu sociální exkluze je odhalení horizontální diferenciace společnosti, která je pro sociální soudržnost stejně problematická, jako byla dříve vertikální nerovnost.

Celá lidská existence, ne jen současná společnost, je založena na chování a jednání, které má být v souladu s právními normami. Liší se jen forma, kterou lidé toto chování a jednání produkují, šíří a aplikují, a jak je vnímá jednotlivec, tedy osobnost. Podle Balcara (1983) při používání pojmu osobnost existuje značná shoda, nikoli však v jeho formálním vymezení. Takový obsáhlý pojem nelze jednoznačně charakterizovat stručným výrokem. Proto se každá definice snaží vymezit pouze ty nejpodstatnější znaky. Vyjadřuje tím určitou teorii a určitý program zkoumání. Obecně však můžeme jednotlivá vymezení uspořádat podle rozdílů v přístupu, v základním způsobu chápání a v obsahovém důrazu.

Pojem osobnost pochází z latinského „persona“. Byla to maska, kterou si herci dávali na tvář, když vstupovali na jeviště. Obecně a velmi povrchně lze říci, že soubor psychických vlastností člověka tvoří jeho osobnost.

Pokud chceme vymezit pojem osobnost v lidské společnosti, můžeme se opřít o více definic. Některé charakterizují osobnost jako celkovou organizaci duševního života, podle nich osobnost zahrnuje veškeré jednotlivé duševní funkce. Podle jiné definice je osobnost integrovaný souhrn vnitřních rysů a zvláštností člověka, skrze které se lámou všechny vnější vlivy. Subjektivní složka osobnosti je neoddělitelná od objektivních vztahů vznikajících mezi člověkem a okolím (Boroš, 2002).

Osobností je každý člověk. Osobností je tedy dospělý, stejně jako dítě, stejně vynikající i slabý žák. Osobnost člověka není omezena jen na jeho vnitřní svět. Je dána především tím, co dělá, jak se chová k druhým, jak dokáže kontrolovat svou činnost prostřednictvím svědomí a jak zodpovědně řeší úkoly svého života. Osobnost se vytváří v sociálních vztazích, do nichž vstupuje při své činnosti. Každý teoretik definuje osobnost tak, aby zahrnovala ty aspekty lidského chování, které jsou centrálně přijímány v lidské společnosti.

Samotné pojmenování společnosti však závisí na tom, co je pro ni v určitém okamžiku podstatné. Právo je určitý regulativní systém ve společnosti, v níž žijeme. Je závislé na druhu společnosti, na státě, kde se tato společnost nachází. Především závisí na globálním psychickém vývoji této společnosti a na právních normách a pravidlech, které ovládají život většiny dnešních lidí, kteří vytvářejí rozšířený, ba i všeobecně zprostředkovaný pocit jistoty či nejistoty. Pro zjednodušení můžeme přirovnat základní principy právního státu k jakékoli kolektivní hře na profesionální úrovni. Aby taková hra dávala smysl, musí existovat jasná pravidla, včetně velikosti hřiště a také ochoty hráčů tato pravidla dodržovat. Samozřejmě, aby byli hráči ochotní pravidla dodržovat, musí být přesvědčeni, že dávají smysl, že jsou spravedlivá a že jsou vymahatelná. Proto je třeba mít nejen spravedlivého rozhodčího, ale i možnost odvolat se proti případným chybným rozhodnutím.

Celá lidská existence, ne jen současná společnost, je založena na chování a jednání, které má být v souladu s právními normami. Liší se jen forma, kterou lidé toto chování a jednání produkují, šíří a aplikují. Samotné pojmenování společnosti však závisí na tom, co je pro ni v určitém okamžiku podstatné. Právo je určitý regulativní systém ve společnosti, v níž žijeme. Je závislé na druhu společnosti, na státě, kde se tato společnost nachází.

Pokud se ve společnosti začnou prostřednictvím zákonů vyskytovat sociálně-patologické jevy, je nutná regulace. Pokud existují v společnosti zbytečné zákony, mohou ji jen oslabovat a někdy i škodit. Záleží jen na nás, do jaké míry toto právo využíváme v rámci sociální prevence, v případech sociálně-patologických jevů. Zda se jimi necháme omezovat, nebo je budeme brát jako výhodu. Pořádek v oblasti sociálně-patologických jevů společnosti je důležitý. Tu důležitost si však začínáme uvědomovat až tehdy, když se vytrácí. Pokud chceme, aby společnost, v níž žijeme, byla klidná, musíme dělat všechno, co je v našich silách, a zabránit sociálně-patologickým jevům. Pokud se v ní nacházejí sociálně-patologické jevy, je jen málo pravděpodobné, že bychom je vyléčili jen zákony a právem.

V poslední době zaznamenáváme značný nárůst jevů, které označujeme jako sociálně-patologické. Jedná se o variabilní spektrum jevů, které vnímáme jako nechtěné, nežádoucí nebo až nepřijatelné. Každý takový jev má svou míru společenské nebezpečnosti. Čím je škodlivost a nebezpečnost vyšší, tím větší je i zájem o jejich řešení. Problématika takových jevů, jako jsou například závislosti, delikvence, kriminalita, organizovaný zločin a podobně, je celosvětově závažnou otázkou. V případě, že bychom současný trend vývoje těchto nežádoucích jevů hodnotili z hlediska kvalitativního i kvantitativního, došlo by jistě k ohrožení vývoje celé společnosti a jednotlivců, kteří v ní žijí (Fischer, Škoda, 2009, s. 13).

„Pojem sociální patologie jako první použil C. W. Millson. Jiní autoři ji definují jako destruktivní, nebo autodestruktivní chování lidí, skupin i celého společenstva. V tomto pojetí zahrnuje patologické chování, patogenní podmínky, sociálně-kulturní podmínky a procesy vyvolávající nebo způsobující patologické chování“ (Balogová et al., 2003, s.8).

„Jedním z nejvýznamnějších představitelů generace zakladatelů vědecké sociologie, Francouz E. Durkheim (1858 – 1917), považoval sociální patologii za vědu o chorobách a nepříznivých skutečnostech, činech a chování, které se odchylují od stanovených norem, ale současně jsou organickou součástí, komponentem života sociálních celků.“ V tomto smyslu je podle tohoto sociologa Durkheima nemožné stavět sociální nemoc proti zdraví, protože jde o vzájemně se vysvětlující projevy biologického i sociálního života. Přesně vymezit, co je patologické, je obtížné i proto, že neumíme dobře stanovit, respektive definovat normalitu. Porozumět tomu, co je abnormální, lze pouze tehdy, pokud máme jasno v tom, co je normální. To, co považujeme za normální, však nelze ztotožňovat s představou o průměrnosti, tedy s tím, co společnost pokládá za průměrné nebo standardní. Kdybychom chtěli vysvětlit pojem normality, podařilo by se nám to nejprve prostřednictvím společenských vztahů, převažujících společenských rolí, postojů, vzorců chování nebo kultury. Proto je nezbytné upozornit na sociokulturní podmíněnost sociálně-patologických jevů a jejich proměnlivost v závislosti na čase a území, regionu (Tokárová et al., 2007, s. 337).

V souvislosti s problematikou sociální patologie je nezbytné zmínit analogii s pojmem sociální problém ve společnosti. Podle některých, jak uvádí P. Ondrejkovič (2009, s. 28), je sociální patologie pouze druhým názvem pro sociální problém, dezorganizaci, deviaci a konflikt hodnot. Zde musíme zdůraznit, že sociálně-patologické jevy mají všechny znaky sociálních jevů, včetně individuality. To znamená, že existují nezávisle na tom, zda si je jednotlivec (dítě nebo dospělý) uvědomuje, nebo ne. Jejich charakter představuje objektivními podmínkami vymezený rámec možností individuální seberealizace jednotlivce (Hučík, 2006). Sociální skutečnost je zároveň mnohem složitější, než by se dala postihnout v plné míře. Čím dál častěji se setkáváme se snahou o zkoumání výhradně subjektivní stránky sociální patologie. Podle uvedené paradigmatu jsou problémy sociální patologie konstruovány společností. Proto je třeba zkoumat ne objektivní podmínky vzniku a definování sociální patologie, ale procesy individuálního prožívání a chápání sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vstupní branou do světa sociální patologie tvoří různé „poruchy – sociálně-patologické jevy“ dětí a mládeže, které jsou závažným problémem a zasahují i do širších společenských souvislostí. Vznik a výskyt bývá zpravidla výsledkem působení velkého množství sociálních, ekonomických, kulturních vlivů a osobnostních faktorů.

Situaci na trhu ovlivňuje i příchod nové generace, mladých lidí, kteří vyrůstají v digitální kultuře, obklopení nejnovějšími technologiemi a vynálezy. Mají odlišná očekávání a poznatky než měla generace jejich rodičů (Černá, Hrablik, 2010, s. 105).

Závěr

Čím dál častějším jevem dnešní doby se stávají narůstající sociálně-patologické problémy nejen u dětí a mládeže vlivem různých faktorů, které působí na jedince ve společnosti. Snaha zařadit se do společnosti, hledání co nejnevhodnějších vzorů, neefektivní využívání volného času vedou k nepříznivému vývoji. Jednou z možností, jak těmto problémům předcházet, nebo pokud se problém již objevil, zabránit jeho prohloubení, je včasná prevence. „Sociálně-pedagogická prevence“ představuje formování optimálních podmínek pro rozvoj člověka jako bio-psycho-sociální bytosti. Cílem takových preventivních aktivit prevence je předcházet vzniku sociálně-patologických jevů, napomáhání jedinci, rodině, skupině či komunitě v daném prostředí vytvářet ty nejvhodnější podmínky pro jejich zdravý vývoj.

Neustále je třeba upozorňovat na různé faktory v sociální patologii, které ovlivňují vývoj v 21. století, a jednoznačně upozorňovat na to, že především moderní a zdravé sociální prostředí ovlivňuje formování lidského jedince.

Autor: PaedDr. Slavomír Laca, PhD. Vysoká škola zdravotníctva a sociálnej práce sv. Alžbety, Bratislava Seznam použité literatury

BALOGOVÁ, B. et al. 2003. Vybrané kapitoly zo sociálnej patológie. Prešov: PBF PU, 2003. 145 s. ISBN 80- 8068-183-X. BOROŠ, J. 2002. Úvod do psychológie. Bratislava: IRIS, 2002. 305 s. ISBN 80-89018-35-1. BYRNE, D.: Social exclusion. 1999. Buckingham: Open University Press, 1999. DIRGOVÁ, E. – KALANIN, P.: Poruchy správania ako forma deviantného správania. Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie mladých vedeckých pracovníkov. 52 s. ISBN 978-80-970251-8-2. ČERNÁ, Ľ. - HRABLIK, M.: Zamestnávanie absolventov na súčasnom trhu práce. In: Humanitné vedy a ich význam pri vzdelávaní a rozvoji kľúčových kompetencií študentov vysokých škôl technického zamerania: Zborník recenzovaných vedeckých prác s medzinárodnou účasťou k 20. výročiu založenia katedry. - Košice: Technická univerzita v Košiciach, Katedra spoločenských vied, 2010. 105-110 s. ISBN 978-80-553-0523-3. HUČÍK, J.: Analýza obsahu základných pedagogických dokumentov učebných odborov pre žiakov s mentálnym postihnutím. In: Príprava na povolanie žiakov s mentálnym postihnutím v kontexte súčasnej doby. ZOUS: 2006. – ISBN 80-969619-2-6 S.44-75. HUĆÍK, J.: Profesijná príprava MP I. Martin: OSVETA, 2007. 155 s. ISBN 978-80- 8063-260-1. FISCHER, S. - ŠKODA, J. 2009. Sociálna patológia. Praha: GRADA PUBLISHING, 2009. 224 s. ISBN 978-80-247-2781-3. ONDREJKOVIČ, P. a kol.: Sociálna patológia. 2009. Bratislava: Veda, 2009. 577 s. ISBN 978-80-224-1074-8. SCHAVEL M. a kol.: Sociálna prevencia, Exspres print, 2007. 82 s. IBSN 978-80-89271-22-1. TOKÁROVÁ, A. et.al. 2007. Sociálna práca. Prešov: AKCENT PRINT, 2007. 572 s. ISBN 978- 80-969419-8-8. WALKER, R.: The Dynamics of Poverty and Social Exclusion. In: Beyond the Threshold. The Measurement and Analysis of Social Exclusion. Ed. By G. Room. Bristol: Policy Press. 1995 Pp. 102 – 128. ZELINA, M.- UHEREKOVÁ, M., 2000. Ako sa stať sám sebou. Bratislava: POĽANA, 2000. 56 s. ISBN 80- 89002-21-8.

Publikace autora článku: PaedDr. Slavomír Laca, PhD

Základy sociální pedagogiky - Sociální pedagogika prochází neustálým vývojem v souvislosti s vývojem celé společnosti, která je poznačená společenskými změnami souvisejícími především s rostoucí technikou, automatizací a globalizací světa, ale i s narůstajícím množstvím sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vybrané kapitoly z etiky pro sociálně-zdravotnícké profese - V současnosti můžeme konstatovat, že je velký nárůst přibývajících vědeckých poznatků o člověku jako rozumném jednotlivci na úrovni lidské populace, až po různou problematiku. Vynořují se do popředí stále nápadněji mnohé složité etické otázky týkající se lidského života.