Pregraduální, graduální a postgraduální vzdělávání sociálních pracovníků Primárním motivem k napsání tohoto příspěvku byly otázky, se kterými jsme se setkali v akademickém prostředí: „Co přesně znamenají výrazy pregraduální, graduální a postgraduální vysoké školské vzdělání? Jaký je mezi nimi rozdíl? Je obsahově a jazykově správné označování magisterského vzdělání za pregraduální?“ V procesu hledání odpovědí jsme zjistili dvě zásadní skutečnosti: 1. na mezinárodní úrovni v této terminologii neexistuje jednotnost, což souvisí s horizontální i vertikální diverzitou, tj. a) různorodými systémy vysokoškolského studia v jednotlivých zemích, b) historickým vývojem a změnou terminologie v dané zemi, zejména vlivem globalizačních tendencí (v Evropě zvláště takzvaným bolonským procesem); 2. v samotném slovenském akademickém prostředí jsou tyto výrazy používány různorodě, obvykle podle předběžného porozumění pedagoga, který daný výraz používá. Tyto skutečnosti nás vedly k tomu, abychom systematicky prozkoumali používání těchto výrazů ve vysokoškolských systémech vybraných zemí (USA, Velká Británie, Česká republika a Slovenská republika), se specifickým zaměřením na obor, v němž autoři příspěvku působí. Hlavním cílem je realizovat analýzu terminologických výrazů pregraduálního, graduálního a postgraduálního vzdělávání s aplikací na obor sociální práce a navrhnout jednotný terminologický koncept v tomto oboru. Parciálními cíli je identifikování kvalifikačních podmínek výkonu sociální práce v zkoumaných zemích a systémových nástrojů standardizace a kvality vysokoškolského vzdělávání v tomto oboru.

Vysokoškolské vzdělávání se v USA rozlišuje na pregraduální (undergraduate) a graduální (graduate). Pregraduální programy odpovídají bakalářskému studiu. Obvykle jsou zaměřeny na získání všeobecného vzdělání prostřednictvím širokého spektra předmětů, od humanitních až po přírodní a technické vědy. Bakalářské studium trvá obvykle čtyři roky. Po prvních dvou ročnících si studenti vybírají předměty, které budou určovat jejich další studium a volbu profese. Pregraduálnímu studiu odpovídá akademický titul bakalár.

Po absolvování pregraduálního studia je v americkém školském systému další vzdělávání označováno jako graduální (graduated study), kde spadá magisterské i doktorandské studium. V některých anglicky mluvících zemích (např. Austrálie, Kanada, Velká Británie, Severní Irsko a další) je z terminologického hlediska vzdělávání navazující na pregraduální bakalářské označováno jako postgraduální (postgraduate study). Sem patří magisterské studium, doktorandské studium a další postgraduální kurzy spojené např. s profesním nebo specializačním vzděláváním. Osobitě se budeme věnovat studiu ve Velké Británii.

V USA je magisterské studium úzce specializované a oproti pregraduálnímu na něj vstupuje výrazně menší počet studentů. Trvá obvykle dva až tři roky (minimálně jeden rok). Po úspěšném absolvování předepsaných kurzů, vypracování a obhajobě závěrečné práce absolvující obvykle získá akademický titul magister (master), často s explicitním uvedením oboru (např. Master of Social Work, tedy magister sociální práce, zkratka MSW). Velmi specializované je také doktorandské studium. Podmínkou pro získání doktorandského titulu je absolvování předepsaných kurzů, napsání a obhajoba disertační práce na základě vlastního původního výzkumu. Nejčastějším titulem je Ph.D. (Doctor of Philosophy).

V USA jsou sociální pracovníci absolventi škol sociální práce s bakalářským, magisterským nebo doktorandským stupněm, kteří používají své znalosti a dovednosti při poskytování sociálních služeb klientům (Barker, 2003, s. 410). Kvalifikačním předpokladem pro výkon tohoto povolání je tedy bakalářské (BSW), magisterské (MSW) nebo doktorandské vzdělání v oboru sociální práce (Ph.D. nebo D.S.W.). V červnu 2015 je v USA akreditovaných 506 bakalářských (tedy pregraduálních) programů sociální práce (15 programů je kandidujících na akreditaci) a 238 magisterských (graduálních) programů sociální práce (17 kandidujících). (Porov. CSWE, 2015). Sociální pracovník s pregraduálním bakalářským vzděláním je považován za „obecného“ (generalist) sociálního pracovníka, s magisterským vzděláním za specialistu (specialist) nebo pokročilého všeobecného (advanced generalist) sociálního pracovníka. Osoba, která dosáhla doktorandského vzdělání, je považována za výzkumníka, vzdělavatele nebo analytika sociální politiky.

V jednotlivých amerických státech může být kromě vysokoškolského vzdělání vyžadována registrace nebo udělení licence. V USA vznikl model licencí v roce 1973. Od roku 1994 se licence požaduje v 47 státech USA a registrace v šesti. Některé státy registraci nevyžadují. Podobně i Tomeš (2010, s. 22–23) uvádí, že „mnoho států USA chrání titul sociálního pracovníka statutem nebo právní normou. Většina států specifikuje druh sociální práce, pro kterou je udělena licence nebo aprobace, např. klinická práce, terénní práce apod. Postupy, programy a orgány kompetentní k registraci se liší podle jednotlivých států. K získání licence nebo aprobace musí sociální pracovník složit zkoušky u Association of Social Work Boards (ASWB) působících pro celé USA, mimo stát Kalifornie, který má svůj vlastní systém udělování licencí. Licenční zkoušky se liší pro práci na úrovni bakaláře a na úrovni magistra. Jen asi 75 % uchazečů složí zkoušky pro magisterskou úroveň práce. Více státních organizací nabízí předlicenční praxi, přípravu na licenční testy a podobně.“

Vzhledem k standardizaci a kvalitě studia sociální práce byla v roce 1952 založena The Council on Social Work Education (CSWE), která až dodnes odpovídá za vzdělávací standardy sociální práce, jejich kvalitu z hlediska přípravy kompetentních sociálních pracovníků pro praxi a akreditaci bakalářských a magisterských programů sociální práce na jednotlivých školách v USA (Mátel, Schavel, 2014, s. 45). V rámci ní je důležitá komise pro akreditaci (CSWE's Commission on Accreditation, zkratka COA), která je odpovědná za utváření a aktualizaci akreditačních standardů, stejně jako za jejich dodržování v programech, které kandidují na akreditaci. Velmi užitečnou pomůckou pro jednotlivé školy je příručka, která školy provází celým procesem nastavení vzdělávacích standardů podle potřeb akreditace – The CSWE Handbook of Social Work Accreditation Policies and Procedures (Handbook) for the 2008 Educational Policy and Accreditation Standards. Tato příručka je pravidelně revidována, přičemž poslední verze je z roku 2012 (CSWE, 2012b). Za samotný proces akreditace, zejména uvádění do praxe, je odpovědná Rada pro akreditaci vyššího vzdělání (Council for Higher Education Accreditation, zkratka CHEA). Základním dokumentem jsou samotné standardy vzdělávání pro bakalářské a magisterské programy sociální práce – Educational Policy and Accreditation Standards známé pod akronymem EPAS. Jejich cílem je podporovat akademickou excelenci pro přípravu sociálních pracovníků dosažením příslušných kompetencí během studia. Usilují o to, aby akreditované programy byly na jedné straně srovnatelné a zachovávaly základní rysy kurikula, na druhé straně však dostatečně flexibilní směrem k diverzitě. EPAS popisuje čtyři základní rysy návrhu kurikula (CSWE, 2012a): 1. poslání a cíle studijního programu, které vycházejí z profesních cílů a klíčových profesních hodnot (tyto jsou součástí amerického etického kodexu); 2. explicitní kurikulum, které se skládá z formální struktury programu a zahrnuje jednotlivé kurzy, aby připravilo profesionály pro obecnou praxi sociální práce, pro vlastní odpovědnost absolventa a zásadní kompetence (kurikulum BSW) nebo pro pokročilou specializovanou praxi (kurikulum MSW); 3. implicitní kurikulum – pojednává o vnějším studijním prostředí, kde je samotný vzdělávací program realizován, důležitá je zvláště vzdělávací kultura; 4. hodnocení vzdělávání, jehož data jsou důležitým podkladem pro změny a inovace.

Doktorandské studijní programy sociální práce zastřešuje v USA The Group for the Advancement of Doctoral Education in Social Work (GADE). Jejím cílem je podpora excelence v doktorandském studiu sociální práce. V současnosti existuje přes 80 programů na amerických univerzitách, které lze rozlišit do tří typů: 1. výhradně zaměřené na sociální práci; 2. duální s jiným oborem, kdy jde o doktorandské studium sociální práce a současně magisterské studium v jiném oboru; 3. interdisciplinární – část kurzů zajišťují katedry z jiných oborů. Podobně jako CSWE, i GADE vydává pro univerzity průvodce s názvem Quality Guidelines for PhD Programs in Social Work, jehož aktuální verze je z roku 2013 (GADE, 2013).

Evropský vysokoškolský prostor

Proměny vysokoškolských systémů v posledních dvou desetiletích přinesly v Evropě nové trendy, k nimž patří i internacionalizace vysokoškolského vzdělávání. S tím souvisí i rostoucí požadavky na zajištění kvality této formy vzdělávání. Vytváření společného evropského vysokoškolského prostoru je procesem (v současnosti označovaným jako bolonský proces), jehož formální začátek je obvykle datován rokem 1998. V tomto roce se sešli v Paříži na Sorbonnské univerzitě ministři odpovědní za vysoké školství Francie, Německa, Itálie a Velké Británie, aby podepsali Společnou deklaraci o harmonizaci budování Evropského systému vysokého školství, tzv. Sorbonskou deklaraci. V závěru deklarace vyzývá ostatní země EU a další evropské země a jejich univerzity, aby se připojily k úsilí o posílení postavení celé Evropy ve světě tím, že budou stále modernizovat vzdělávání pro občany svých zemí. Následně se v červnu 1999 sešlo 31 ministrů odpovědných za vysoké školy ze 29 evropských zemí v Boloni, kde podepsali deklaraci o vytvoření evropského prostoru vysokého školství, tzv. Boloňskou deklaraci. Slovenská republika je jejím signatářem od počátku (zastoupená tehdejším ministrem školství Milanem Ftáčnikiem). Tato se stala východiskovým dokumentem pro vytvoření obecného rámce pro modernizaci a reformy evropského vysokoškolského vzdělávání.

Boloňská deklarace se hlásila ke dvěma hlavním cyklům (stupňům) vysokoškolského vzdělávání, přičemž je v anglickém textu označila stejně jako v USA undergraduate (pregraduální) a graduate (graduální). Přístup ke druhému cyklu studia má být umožněn až po úspěšném dokončení prvního cyklu, v trvání alespoň tří let. Druhý cyklus má vést ke stupni magisterského a/nebo doktorandského vzdělání (The Bologna Declaration, 1999). Následkem bolonského procesu bylo v mnoha evropských zemích zaváděno bakalářské studium (včetně samostatných bakalářských studijních programů), které dříve chybělo. Doktorandské studium ve více zemích již předpokládalo předchozí magisterské vzdělání, v dalších zemích se tato podmínka postupně zaváděla. „V rámci bolonského procesu byla teoreticky zcela zavedena tříúrovňová struktura vysokoškolského vzdělávání nebo byla alespoň ve velkém rozsahu zavedena ve všech státech ve většině institucí a programů s výjimkou některých studijních oborů, například medicíny, architektury a strojírenství, které v některých státech zůstaly mimo tuto novou strukturu“ (EACEA, 2009, s. 9). V rámci tohoto tříúrovňového vzdělávání byla také upravena terminologie vzdělávacích cyklů, respektive stupňů na: undergraduate (pregraduální 1. stupeň, bakalářské vzdělání), graduate (graduální 2. stupeň, magisterské vzdělání) a postgraduate (postgraduální, 3. stupeň, doktorandské vzdělání).

Boloňská reforma vysokoškolského vzdělávání, zaváděná v Evropě od roku 1998, doporučila užívání titulu magister, který v dalších zemích nahradil předchozí tituly doktorského či diplomového. „Zdá se, že model programu druhého cyklu magisterský model, 120 ECTS kreditů (2 roky) získal více podpory a nyní převažuje v 29 státech/regionů, které byly analyzovány. Pokud se podíváme na kombinaci programů prvního a druhého cyklu, 180 + 120 kreditů ECTS (3+2 roky) dvojcestná struktura je nejuniverzálněji přijatý model. Je to nejvýznamnější model v 17 státech a také se používá v dalších 22 státech, kde není vybudován žádný jedinečný model“ (EACEA, 2009, s. 9).

V současnosti je velký důraz kladen na kvalitu vysokoškolského vzdělávání. V evropském měřítku vystupuje v této oblasti jako uznávaná a 27 zeměmi akceptovaná autorita European Association for Quality Assurance in Higher Education (ENQA), tedy Evropské sdružení pro zajišťování kvality ve vysokém školství, jehož členy jsou národní instituce zajišťující kvalitu vysokoškolského vzdělávání (např. v ČR Akreditační komise, ve Velké Británii British Accreditation Council a Quality Assurance Agency for Higher Education). Slovensko bohužel plné členství v organizaci nemá. Rámcovým systémovým dokumentem jsou Normy a směrnice k zajišťování kvality v Evropském prostoru vysokoškolského vzdělávání (ENQA, 2010).

Vzhledem k úzkému propojení vzdělávání s profesním působením je důležitým systémovým dokumentem Evropský kvalifikační rámec pro celoživotní vzdělávání (EKR), vytvořený od roku 2008. Jde o doporučovací dokument Evropské unie. Podstatou je společný evropský referenční systém, který propojuje národní kvalifikační systémy různých zemí a funguje jako jakási překladová pomůcka, napomáhající tomu, aby byly kvalifikace přehlednější a srozumitelnější napříč různými zeměmi a systémy v Evropě. Má dva hlavní cíle: podporovat mobilitu občanů mezi zeměmi a usnadňovat jejich celoživotní vzdělávání. Obsahuje osm referenčních úrovní, které jsou popsány z hlediska vzdělávacích výstupů a specifikované ve třech kategoriích – znalosti, dovednosti a kompetence. To signalizuje, že kvalifikace v různých kombinacích zastřešují široké spektrum vzdělávacích výstupů, včetně teoretických znalostí, praktických a technických dovedností a sociálních kompetencí, v jejichž rámci bude zásadní schopnost spolupracovat s ostatními (EKR, 2009). Na jeho podkladě Ministerstvo školství, vědy, výzkumu a sportu SR vypracovalo Národní kvalifikační rámec Slovenské republiky (2012). Úrovním 6–8 v Ně odpovídá na Slovensku vysokoškolské vzdělávání prvního stupně (úroveň 6), druhého stupně (úroveň 7) a třetího stupně (úroveň 8). Národní kvalifikační rámec je přitom chápán jako nástroj k propojení referenčních úrovní EKR s úrovněmi národního vzdělávacího systému, což je důležité pro uznávání a porovnávání kvalifikací.

Vzdelávanie sociálnych pracovníkov vo Veľkej Británii

Systém vysokoškolského vzdělávání ve Velké Británii není jednotný, skotský systém se liší od ostatních částí země (Anglie, Severního Irska a Walesu). Důležitou skutečností je, že univerzity ve Velké Británii nejsou součástí státního školského systému, a proto je studium na nich zpoplatněné. Pouze ve Skotsku je bakalářské studium bezplatné. Základní podmínkou pro přijetí do prvního stupně vysokoškolského studia je dokončené střední vzdělání.

Bakalářské studium je podobně jako v USA označováno jako pregraduální (undergraduate degree / first degree). V Anglii, Severním Irsku a Walesu trvá tři roky, ve Skotsku čtyři roky. Některé odborné kurzy (např. medicína, stomatologie nebo architektura) jsou delší a mohou trvat pět až sedm let. V rámci bakalářského studia je možné rozlišit různé úrovně. Dokument Framework for Higher Education Qualifications in England, Wales and Northern Ireland (2008, zkratka FHEQ) rozlišuje tři úrovně pregraduálního studia, které obvykle odpovídají jednotlivým ročníkům bakalářského studia. FHEQ level 4 = první rok studia (Undergraduate Certificate); FHEQ level 5 = druhý rok studia (Undergraduate Diploma); FHEQ level 6 = třetí rok studia (Undergraduate Advanced Diploma). Tyto mohou být nabízeny i jako samostatné kratší kurzy.

Postgraduální kurzy (postgraduate course / second degree) odpovídají našemu magisterskému vzdělání. Navazují na bakalářské vzdělání a obvykle trvají 1–2 roky, ve Skotsku 2 roky. V rámci FHEQ tomuto odpovídá FHEQ level 7 = postgraduální úroveň studia (Postgraduate Certificate nebo Diploma, Master’s Degree). Doktorandskému studiu odpovídá FHEQ level 8 (Doctoral Degrees).

Od roku 1975 se ve Velké Británii vyžadovalo profesní vzdělání pro výkon sociální práce. Původně stačilo střední vzdělání a získání osvědčení – Certificate of Qualification in Social Work (Tomeš, 2010). Podle Levické (In Tokárová, 2003) sociální pracovník ve Velké Británii potřeboval pro výkon své profese získat minimálně titul DipSW (Diploma in Social Work). Potřebnou kvalifikaci pro výkon sociální práce bylo možné získat dvěma rovnocennými způsoby, a to odborným vzděláváním (spojeným s praxí) a akademickým vzděláváním na vysokých školách. Tato skutečnost však od roku 2003 neplatí, kdy minimálním standardem se stalo pregraduální bakalářské vzdělání sociální práce ukončené tituly BA, BSc nebo BSW, které nabízejí britské vysoké školy (univerzity nebo college). Vzdělávání na úrovni diplomovaného sociálního pracovníka, které začalo v roce 1991, bylo definitivně ukončeno v roce 2009.

Pregraduální vysokoškolské vzdělání sociální práce trvá 3 roky, respektive ve Skotsku 4 roky a je ukončeno titulem bakaláře v sociálních vědách (BSc) nebo bakalářem v sociální práci (BSW). Například na univerzitě ve skotském Edinburghu jsou první dva roky více orientovány na obecné poznatky ze sociálních věd. Jejich součástí jsou úvody do sociální politiky a praxe sociální práce, její historie, místo ve společnosti a klíčové výzkumné studie v oboru. Studenti, kteří se po nich nechtějí specializovat na profesní působení v sociální práci, mohou pokračovat ve studiu směřovaném k získání kvalifikace bakaláře v sociálních vědách (BSc). Pro ostatní představuje 3. a 4. rok studia přípravu na praxi. Více než polovinu studia tráví studenti v zařízeních praxe (ve veřejné správě, neziskovém sektoru nebo soukromé sféře), kde je jejich práce supervidována kvalifikovaným pedagoga. Postgraduální magisterský program je obvykle dvouletý a je ukončen zkouškou a titulem Master of Social Work (MSW). Přihlásit se na něj lze i v případě, že uchazeč má bakalářské vzdělání v jiném studijním programu. Očekává se však, že uchazeč bude mít praktickou zkušenost práce s uživateli sociálních služeb v neziskovém nebo soukromém sektoru. Pro velký zájem se obvykle konají i přijímací zkoušky. Doktorandské studium se končí titulem doktor filozofie (Ph.D.) nebo doktor sociální práce (Doctor of Social Work, DSW). V současnosti existuje podle seznamu Health and Care Professions Council ve Velké Británii 236 vzdělávacích a tréninkových programů sociální práce.

Levická (In Tokárová, 2003) uváděla, že vzdělávání sociálních pracovníků ve Velké Británii je nejcentralizovaněji organizované v celé Evropě. V letech 1970–2001 Ústřední rada pro vzdělávání a výcvik sociálních pracovníků (Central Council for Education and Training of Social Work) stanovovala tzv. kompetenční kritéria, tedy podmínky, které musí splňovat škola ucházející se o vzdělávání v sociální práci. Kompetenční kritéria stanovovala určité minimální vzdělávací standardy (obsahy, počet hodin praktického vyučování apod.). Podle Oláha, Schavela a kol. (2009) se profil absolventa přibližoval potřebám praxe. Sociální pracovník byl připravený a kompetentní vykonávat následující odborné činnosti: a) komunikovat a zapojit se; b) posuzovat a plánovat; c) podporovat a pomáhat k soběstačnosti; d) intervenovat a poskytovat služby; e) pracovat v organizaci; f) rozvíjet profesionální sociální kompetence.

Tomeš (2010) ve své studii uvádí, že v 21. století britská vláda přistoupila k regulaci vzdělání v sociální práci. V roce 2000 stanovila minimální úroveň znalostí, které student sociální práce musí dosáhnout, a sledování úrovně výsledků svěřila nezávislé agentuře Quality Assurance Agency for Higher Education. V roce 2001 stanovila národní profesní standardy pro sociální práci National Occupational Standards for Social Work. Tyto určují, co má sociální pracovník vykonávat a co by se měl student sociální práce naučit. Tyto standardy platí v Severním Irsku, Skotsku a Walesu dosud. V Anglii byly nahrazeny dvěma dokumenty: 1. College of Social Work, což je mimovolná nezávislá organizace, vypracovala dokument Professional Capabilities Framework (PCF), který popisuje požadavky na sociální pracovníky na všech úrovních jejich kariéry; 2. státní Health and Care Professions Council vypracovala standardy způsobilosti (Standards of Proficiency – Social workers, SOP) závazné pro registrované organizace (2012), které stanovují, co by sociální pracovník měl vědět, čemu by měl rozumět v okamžiku, kdy poprvé začíná svou praxi (Harris, White, 2013). Health and Care Professions Council má ve své kompetenci státní regulaci zdravotnických profesí, psychologů a sociálních pracovníků (celkem 16 profesí), včetně standardů vzdělávání. Důležitým dokumentem z pohledu vzdělávání jsou Standards of education and training (2014), do nichž spadá i minimální standard bakalářského vzdělávání sociálních pracovníků v Anglii.

Vzdelávanie sociálnych pracovníkov v Českej republike

V současnosti se vysokoškolské vzdělávání v České republice řídí zákonem č. 111/1998 Sb. o vysokých školách. Vysoké školy se v ČR dělí na univerzitní nebo neuniverzitní. Univerzitní vysoká škola může realizovat všechny typy studijních programů, neuniverzitní vysoká škola jen bakalářské a magisterské studijní programy, přičemž se nečlení na fakulty. Rozlišují se zároveň na veřejné, soukromé a státní vysoké školy (vojenské nebo policejní). Vysoké školy mohou vzdělávat pouze v rámci akreditovaných studijních programů a programů celoživotního vzdělávání. Podobně jako na Slovensku, důležitou roli v systému vysokoškolského vzdělávání hraje Akreditační komise. Její úlohou je starat se o kvalitu vysokoškolského vzdělávání, všestranně posuzovat vzdělávací, vědeckou, výzkumnou, vývojovou, uměleckou a další tvořivou činnost vysokých škol (§ 84 zákona č. 111/1998 Sb.).

Bakalářský studijní program je zaměřen na přípravu k výkonu povolání a k dalšímu studiu v magisterském programu. Standardní délka studia je minimálně tři a nejvýše čtyři roky. Studium končí státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obvykle obhajoba bakalářské práce. Absolventům bakalářského studia je udělován akademický titul bakalář. Magisterské vzdělání a titul magister získá v ČR absolvent 1–3letého studijního programu (pokud navazuje na bakalářský program) nebo 4–6letého studia v případě samostatného magisterského programu na univerzitě nebo jiné vysoké škole. Je zaměřeno na získání teoretických znalostí založených na aktuálním stavu vědeckého poznání, výzkumu a vývoje, stejně jako zvládání jejich aplikace a rozvoj schopností tvůrčí činnosti. Podobně jako na Slovensku, po získání titulu magister je možné absolvovat rigorózní řízení a získat „malý doktorát“. V oblasti humanitních, pedagogických a společenských věd je to titul „doktor filozofie“ (PhDr.), uváděný před jménem (srov. § 46 zákona č. 111/1998 Sb.).

Za postgraduální studium se považuje doktorandské studium a získání doktorského titulu (např. philosophiæ doctor, zkratka Ph.D.). Doktorský studijní program je zaměřen na vědecké bádání a samostatnou tvůrčí činnost v oblasti výzkumu nebo vývoje. Standardní doba studia je nejméně tři a nejvýše čtyři roky. Končí doktorskou zkouškou a obhajobou disertační práce, jimiž se prokazuje schopnost a připravenost k samostatné činnosti v oblasti výzkumu. Absolventovi je udělován akademický titul „doktor“ zkratkou Ph.D., uváděný za jménem (srov. § 47 zákona č. 111/1998 Sb.).

Z hlediska jazykovědy je zajímavé explicitní označení doktorandského studia jako postgraduálního (srov. § 98 odst. 1 písm. c zákona č. 111/1998 Sb.), což historicky vychází z terminologie z dob komunismu (srov. zákon č. 49/1967 Zb.; § 22 zákona č. 172/1990 Sb.). V českém jazyce znamená graduovat získat akademickou hodnost. To je odvozeno od latinského slovesa graduare a substantiva gradus hodnost, stupeň. V nejširším významu postgraduální znamená „následující po absolvování vysoké školy“ (srov. Rejzek, 2012), což před bolonským procesem znamenalo po ukončení diplomového (magisterského) studia.

V České republice je pojem sociální pracovník zakotven legislativně v zákoně č. 108/2006 Sb. o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů. Podle tohoto zákona předpokladem k výkonu sociálního pracovníka je způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, zdravotní způsobilost a odborná způsobilost dle tohoto zákona. Odbornou způsobilostí k výkonu povolání sociálního pracovníka je a) vyšší odborné vzdělání získané absolvováním studijního programu akreditovaného podle zvláštního právního předpisu v oborech vzdělání zaměřených na sociální práci a sociální pedagogiku, sociální pedagogiku, sociální a humanitární práci, sociální práci, sociálněprávní činnost, charitativní a sociální činnost; b) vysokoškolské vzdělání získané studiem v akreditovaném bakalářském, magisterském nebo doktorandském studijním programu zaměřeném na sociální práci, sociální politiku, sociální pedagogiku, sociální péči (sociální péči), sociální patologii, právo nebo speciální pedagogiku; c) absolvováním akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a, b v celkovém rozsahu alespoň 200 hodin a praxí při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání alespoň 5 let, za podmínky dokončeného vysokoškolského vzdělávání v oblasti studia, která není uvedena v písmenu b; d) absolvováním akreditovaných vzdělávacích kurzů v oblastech uvedených v písmenech a, b v celkovém rozsahu alespoň 200 hodin a praxí při výkonu povolání sociálního pracovníka v trvání alespoň 10 let za podmínky středního vzdělání s maturitní zkouškou v oboru sociálněprávním, ukončeném nejpozději 31. 12. 1998. Odbornou způsobilostí k výkonu povolání sociálního pracovníka při poskytování sociálních služeb ve zdravotnických zařízeních institucionální péče má i sociální pracovník a zdravotně-sociální pracovník, který získal způsobilost k výkonu zdravotnického povolání podle zvláštního právního předpisu (srov. § 110 zákona č. 108/2006 Z. z.). Toto dosud v ČR platné legislativní ustanovení v zásadě umožňuje výkon sociální práce i bez vysokoškolského vzdělání – tedy absolvováním vyššího odborného vzdělání (VOŠ) s neakademickým titulem diplomovaný specialista (DiS), konkrétně diplomovaný sociální pracovník. Důležité je také uvést skutečnost, že česká legislativa umožnila po úspěšném dokončení studia na VOŠ v případě zájmu o bakalářské studium postupně přestoupit do vyššího ročníku akreditovaných bakalářských programů vysokých škol. To, co je ještě závažnější problém, je skutečnost, že sociální pracovník nemusí mít (VŠ) vzdělání v oboru sociální práce, ale i v jiných oborech, např. sociální pedagogika, speciální pedagogika, sociální politika a další. Podle Křišťana a Bednářa (In Klimentová et al., 2012, s. 21) „trendem je i v České republice vyšpecifikovat sociální práci jako samostatnou odbornost a oddělit ji od dalších odborností (zdravotníků, pedagogů, psychologů), kteří v jednotlivých sociálních službách působí.“ K legislativním změnám však doposud nedošlo.

Navzdory těmto nuancím se v ČR sociální práce řádně studuje i v akreditovaných bakalářských, magisterských a doktorandských studijních programech na vysokých školách, a to buď prezenční formou pro denní studenty nebo kombinovanou formou pro externí studenty. Bakalářské studium je 3leté, magisterské 2leté a doktorské 3leté. Například na Fakultě sociálních studií MU v Brně je studijní obor sociální práce v rámci studijního programu Sociální politika a sociální práce. Na této univerzitě je bakalářské studium sociální práce zaměřeno na poznání a zvládání současných přístupů a metod sociální intervence v sociální práci. Věnuje se rovněž organizacím, které tyto intervence vykonávají. Studenti se seznamují s metodami praktické sociální práce s jednotlivcem, sociálními skupinami a komunitami. Naučí se o tvorbě a implementaci programů sociální politiky a metodách kontroly jejich účinnosti. Jsou uváděni do současného stavu sociální legislativy. Studium metod výzkumné práce dává studentům schopnosti potřebné pro prakticky využitelnou reflexi životních situací klientů a způsobů jejich zvládání. Absolvent navazujícího magisterského studia oboru sociální práce získá v návaznosti na znalosti a dovednosti získané bakalářským studiem schopnost samostatně reflektovat a vyhodnocovat řešení problémů, životní situace a provádět systémové opatření nebo případové intervence, včetně zvládání se jimi spojených dilemat. Naučí se samostatně koncipovat systémově uchopená opatření nebo případové intervence, koordinovat, provádět a vyhodnocovat jejich efektivitu. Seznam českých vysokých škol je možné nalézt na webové stránce Sociální revue (2015).

Důležitou roli v zajištění kvality vzdělávání v sociální práci v ČR hraje Asociace vzdělavatelů v sociální práci (ASVSP). Byla založena v roce 1993 a sdružuje subjekty (školy) poskytující alespoň tříleté pomaturitní vzdělávání v sociální oblasti. Dlouhodobým cílem ASVSP je zvyšování kvality vzdělávání v sociální práci a přispívat k tomu, aby se zdokonalovala nabídka a výkon služeb sociální práce v České republice. Za klíčový nástroj dosažení tohoto cíle považuje ASVSP vytváření Minimálních standardů vzdělávání v sociální práci a vydávání česko-slovenského časopisu Sociální práce / Sociálna práca. Minimální standardy jsou otevřeným dokumentem, který se pravidelně vyvíjí a vyhodnocuje. Mají význam i v procesu konzultace, což je název pro proces, který má pro školy podpůrný, konzultační a evaluační význam pro kvalitu vzdělávání v sociální práci. Jejich významný význam je i v procesu akreditace. V roce 2003 se staly podkladem pro kritéria hodnocení vzdělávacích programů, která používá Akreditační komise České republiky při hodnocení bakalářských a magisterských studijních programů. Podobně z nich vychází i Akreditační komise pro vyšší odborné vzdělávání (Křišťan, Bednářa In Klimentová et al., 2012).

Vzdelávanie sociálnych pracovníkov na Slovensku

V současnosti se vysokoškolské vzdělávání na Slovensku řídí zákonem č. 131/2002 Z. z. o vysokých školách s ohledem na změny a doplnění některých zákonů v z. n. p. Podle tohoto zákona se vysoké školy rozlišují na a) veřejné vysoké školy se sídlem na území Slovenské republiky, b) státní vysoké školy se sídlem na území Slovenské republiky, c) soukromé vysoké školy podle § 47 a d) zahraniční vysoké školy se sídlem v členském státě EU. Na Slovensku mají vysoké školy výhradní právo na poskytování, organizování a zajišťování vysokoškolského vzdělávání. Podobně jako v ČR, vysoké školy poskytují, organizují a zajišťují vysokoškolské vzdělávání v rámci akreditovaných studijních programů. Důležitou úlohu v systému vysokoškolského vzdělávání hraje Akreditační komise. Tato „sleduje, posuzuje a nezávisle hodnotí kvalitu vzdělávací, vědecké, vývojové, umělecké a další tvořivé činnosti vysokých škol a napomáhá jejímu zvyšování. Komplexně posuzuje podmínky, v nichž se tyto činnosti na jednotlivých vysokých školách uskutečňují, a vypracovává doporučení ke zlepšení práce vysokých škol. Akreditační komise může o svých zjištěních informovat veřejnost.“ (§ 82 odst. 1 zákona č. 131/2002 Z. z.).

Studijní programy se uskutečňují ve třech stupních, přičemž je možné spojovat první dva stupně vysokoškolského vzdělávání do jednoho celku (např. medicína, teologie):

Študijní program prvního stupně je bakalářský studijní program. Zaměřuje se na získání teoretických a praktických znalostí založených na současném stavu vědy nebo umění. Jeho standardní délka se v současnosti rozlišuje podle forem studia, a to tak, že v denní formě studia trvá minimálně tři a nejvýše čtyři akademické roky a v externí formě studia trvá minimálně tři a nejvýše pět akademických let. Absolventovi bakalářského studia je udělován akademický titul „bakalář“ (Bc.) po získání 180 kreditů, vypracování bakalářské práce a úspěšném absolvování státní zkoušky, jejíž integrální součástí je obhajoba závěrečné práce.

Študijné programy druhého stupně a studijní programy spojující první dva stupně vysokoškolského vzdělávání jsou magisterský studijní program, inženýrský studijní program a doktorský studijní program. Ten je zaměřen na získání teoretických a praktických znalostí založených na současném stavu vědy, techniky nebo umění a na rozvíjení schopností jejich kreativního uplatnění při výkonu povolání. Jeho standardní doba trvání se v současnosti taktéž rozlišuje podle forem studia, a to tak, že v denní formě trvá minimálně jeden a nejvýše tři akademické roky a v externí formě nejméně dva a nejvýše čtyři akademické roky. Absolventovi magisterského studia je udělován akademický titul „magister“ (Mgr.) popř. u inženýrských programů „inženýr“ (Ing.) po získání nejméně 60 kreditů (obvykle 120 kreditů), vypracování diplomové práce a úspěšném absolvování státní zkoušky, jejíž integrální součástí je obhajoba závěrečné práce. V doktorských studijních programech v oblasti humánní medicíny získávají absolventi titul „doktor všeobecného lékařství“ (MUDr.), v oblasti zubního humánního lékařství „doktor zubního lékařství“ (MDDr.) a v oblasti veterinárního lékařství „doktor veterinárního lékařství“ (MVDr.). Absolventi studijních programů, kteří získali titul magister nebo obdobný tituly ze zahraničí, mohou vykonat rigorózní zkoušku, jejíž součástí je i obhajoba rigorózní práce ve studijním oboru, v němž získali vysokoškolské vzdělání, nebo v příbuzném studijním oboru. Po jejím vykonání jim vysoké školy udělují v humanitních, společenskovědních a zdravotnických studijních programech akademický titul „doktor filozofie“ (PhDr.). Rigorózní zkouškou a obhajobou rigorózní práce má uchazeč na základě samostatného studia prokázat, že ve studijním oboru má hlubší znalosti v jeho širším základu a je způsobilý osvojovat si samostatně nové poznatky vědy a praxe a schopen uplatňovat získané znalosti kreativním způsobem v praxi (srov. § 53 zákona č. 131/2002 Z. z.).

Študijní program třetího stupně je doktorský studijní program. Zaměřuje se na získání znalostí založených na současném stavu vědeckého a uměleckého poznání a zejména na vlastním příspěvku studenta k němu, který je výsledkem vědeckého bádání a samostatné tvůrčí činnosti v oblasti vědy nebo techniky nebo samostatné teoretické a tvůrčí činnosti v oblasti umění. Jeho standardní délka se v současnosti taktéž rozlišuje podle forem studia, a to tak, že v denní formě trvá tři nebo čtyři akademické roky, v externí formě studia čtyři nebo pět akademických let. Podmínkou řádného skončení doktorandského studia je vykonání disertační zkoušky, která patří mezi státní zkoušky, a obhajoba disertační práce. Absolventu doktorandského studia je udělován akademický titul „doktor“ („philosophiae doctor“), v zkratce PhD., který se uvádí za jménem (srov. § 54 zákona č. 131/2002 Z. z.).

Vzhledem k společné historické česko-slovenské terminologii se poměrně dlouho i po roce 1989 používalo označení postgraduální studium jako jazykový ekvivalent termínu doktorandské studium. Ještě ve federálním zákoně č. 172/1990 Z. z. o vysokých školách se rozlišovalo vysokoškolské studium ukončené státní zkouškou a obhajobou diplomové práce (v podstatě šlo o magisterské studium, jehož jednou ucelenou částí mohl být ukončen bakalářským diplomem a titulem bakalář) od postgraduálního a celoživotního vzdělávání. Postgraduální studium bylo podle toho zákona v zásadě doktorandským studiem a končilo se obhajobou disertační práce (srov. § 22). Zajímavé je, že terminologicky se vysokoškolské studium neoznačovalo jako graduální ani pregraduální vzdělávání. Ani jeden z těchto pojmů nenacházíme v terminologických slovnících. Ve Slovníku současného slovenského jazyka (2006) sice najdeme příslovku graduální, ale s významem stupňovitosti, tj. postupně. Graduovat znamená dosahovat, dosáhnout určitého stupně kvalifikace vysokoškolského pedagoga, vědeckého pracovníka, např. graduovat nové absolventy vysoké školy; byl graduován na magistra farmacie a pod. Stejně i Velký slovník cizích slov vysvětluje graduovat jako udělovat, udělit někomu akademickou hodnost. V tomto slovníku nalezneme i adjektivum postgraduální vysvětlené jako studium uskutečňované v období po dokončení vysokoškolského studia; podiplomové (Šaling et al., 1997, s. 961). Pod výrazem „vysokoškolské studium“ se přitom rozumí v podstatě studium podle výše zmíněného federálního zákona (tedy v současnosti magisterské, doktorské nebo inženýrské). Ačkoli nový zákon č. 131/2002 Z. z. vysokých škol už takovou terminologii nevyužíval, v běžném jazyce, včetně akademického prostředí, zůstala zachována v podobě, že postgraduální vzdělávání je primárně doktorandské studium, ačkoli sem můžeme zařadit i specializační a do jisté míry i rigorózní řízení (chápané jako doktorandské studium). Předchozí (v současnosti bakalářské a magisterské) vysokoškolské studium se obvykle mluvnicky označuje také jako pregraduální, méně často graduální. Dodnes ho nalezneme i na oficiálních webových stránkách. Například označení pregraduální studium je i v současnosti (k 31. červenci 2015) používáno například na webové stránce Slovenské zdravotnické univerzity a rozumí se jím bakalářské, magisterské a doktorské studium. Konstatujeme tedy, že v slovenské jazykové oblasti, podobně jako v české, existuje z historického hlediska odlišná interpretace výrazů (pre)graduálního a postgraduálního studia ve srovnání s angloamerickou, anglosaskou a bolonskou terminologií z roku 1999. Vlivem bolonského procesu se terminologie postupně mění i na Slovensku směrem ke třístupňovému vzdělávání, jemuž by měla odpovídat i „graduální terminologie“, kde pregraduální vzdělávání by odpovídalo 1. stupni, graduální 2. stupni a postgraduální 3. stupni. Takovou terminologii používají i některé slovenské vysoké školy na oficiálních webových stránkách.

Vzhledem k kvalifikačním předpokladům pro výkon sociální práce se na Slovensku dlouhodobě – na rozdíl od jiných zemí (např. Německa nebo České republiky) – dávalo do pozadí studium sociální práce v systému vyššího odborného školství. Až do roku 2014 neexistovala právní úprava podmínek výkonu profese sociální práce v celém jejím rozsahu. Postupně existovaly dílčí úpravy kvalifikačních podmínek na výkon sociální práce pro jednotlivé oblasti výkonu, které se v jednotlivých zákonech postupně měnily. Už zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálněprávní ochraně dětí a o sociální kuratele a o změně a doplnění některých zákonů stanovoval, že zprostředkování náhradní rodinné péče, sociální kuratelu pro děti, koordinování přijetí a realizování opatření pro děti nebo pomoc dětem, které jsou týrané, sexuálně zneužívané, zanedbávané nebo u nichž je důvodné podezření z týrání, sexuálního zneužívání nebo zanedbávání nebo které byly obětí obchodu, mohou pro účely sociálněprávní ochrany dětí a sociální kurately vykonávat jen fyzické osoby, které získaly vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce nebo mají uznaný doklad o takovém vzdělání vydaný zahraniční vysokou školou. Podobně sociální kuratelu pro dospělé mohly na účely tohoto zákona vykonávat jen fyzické osoby, které získaly vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce nebo andragogika. Od 1. 1. 2007 mohly sociální práci v zařízení sociálněprávní ochrany dětí a sociální kurately vykonávat jen fyzické osoby, které získaly vysokoškolské vzdělání prvního stupně v oboru sociální práce nebo mají uznaný doklad o takovém vysokoškolském vzdělání vydaný zahraniční vysokou školou, a plnění úkolů koordinátora v zařízení při zpracovávání individuálních plánů práce s dítětem, s plnoletou fyzickou osobou nebo s rodinou mohou vykonávat jen fyzické osoby, které získaly vysokoškolské vzdělání druhého stupně v oboru sociální práce. Od roku 2009 byl pro účely zákona o sociálních službách č. 448/2008 Z. z. definován sociální pracovník jako „fyzická osoba, která získala vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce v prvním stupni, druhém stupni nebo má uznaný doklad o takovém vysokoškolském vzdělání vydaný zahraniční vysokou školou“. Od roku 2014 byla novelizací zákona přidána i třetí úroveň, čímž se umožnilo vykonávání sociální práce v sociálních službách i absolventům doktorandského studia. Takové pojetí akcentuje vysokoškolské vzdělání i výkon praxe zároveň a v něm se rozlišují absolventi studia oboru sociální práce od sociálních pracovníků v praxi. Další oblastí výkonu, která počítala s profesionálním výkonem sociální práce, je sociální posudková činnost upravená v zákoně č. 447/2008 Z. z. o peněžních příspěvcích na kompenzaci těžkého zdravotního postižení a o změně a doplnění některých zákonů. Do účinnosti zákona o sociální práci mohl sociální posudkovou činnost vykonávat sociální pracovník a sociálním pracovníkem mohla být fyzická osoba, která získala vysokoškolské vzdělání v oboru sociální práce v prvním, druhém nebo třetím stupni nebo má uznaný doklad o takovém vysokoškolském vzdělání vydaný zahraniční vysokou školou (Mátel, Schavel, 2015).

Zákon č. 219/2014 Z. z. o sociální práci a o podmínkách výkonu některých odborných činností v oblasti sociálních věcí rodiny a o změně a doplnění některých zákonů představuje právní úpravu podmínek výkonu profese sociální práce v jedné ucelené a klíčové oblasti. Základní logikou slovenského zákona o sociální práci je skutečnost, že sociální práci v praxi může vykonávat jen ten, kdo ji vystudoval. Tvůrci zákona však při stanovení kvalifikačních předpokladů akceptovali jen první a druhý stupeň vysokoškolského studia. Od 1. ledna 2015 proto pro potřeby legislativy platí, že sociální práci jako odbornou činnost může vykonávat:

  • asistent sociálnej práce

– kvalifikačním předpokladem je získání vysokoškolského vzdělání prvního stupně v oboru sociální práce. Tím jsou definitivně vyloučeny jiné studijní obory, včetně studijního oboru sociální služby a poradenství. Na Slovensku jde o nový termín, který přináší zásadní rozlišení mezi absolventy bakalářského a magisterského studia sociální práce i s ohledem na možnosti jejich pracovního uplatnění. Asistenti mohou vykonávat odbornou práci v zařízeních sociálněprávní ochrany dětí a sociální kurately, v zařízeních sociálních služeb a být odbornými instruktory sociální rehabilitace; - sociální pracovník

– kvalifikačním předpokladem je získané vysokoškolské vzdělání druhého stupně v oboru sociální práce. Kromě stejného uplatnění jako asistenti sociální práce mohou sociální pracovníci navíc působit jako koordinátoři při zpracování individuálních plánů práce s dítětem, s plnoletou fyzickou osobou nebo rodinou (pro účely zákona č. 305/2005 Z. z.), vykonávat sociální posudkovou činnost (pro účely zákona č. 447/2008 Z. z.). Kromě toho bude moci sociální pracovník vykonávat sociální práci i jako samostatnou praxi.

Zákon mimo jiné upravuje používání profesních titulů sociální pracovník, asistent sociální práce a sociální pracovník, specialista (§ 36). Tyto jsou vyhrazeny těm, kteří splňují uvedené kvalifikační předpoklady. Slovensko se tímto přidalo k zemím, v nichž je titul sociální pracovník chráněn zákonem (srov. Tomeš, 2010). V současnosti (akademický rok 2015/2016) jsou studijní programy oboru sociální práce akreditovány a vyučovány podle Portálu VŠ (2015) na 10 slovenských vysokých školách.

Zákon upravuje také základní právní předpoklady vzdělávání pro různé oblasti specializace – tedy specializační vzdělávací programy realizované postgraduální formou. Předkladatelé považovali za potřebné předložit právní rámec pro zavedení samostatných vzdělávacích programů, protože ty, které v současnosti existují z iniciativy vzdělávacích institucí, nemají dostatečnou legislativní oporu ani jasně stanovená pravidla. Podle zákona všechny specializační vzdělávací programy musí být akreditovány, přičemž jejich seznam a konkrétní standardy stanoví vláda nařízením. Zákon o sociální práci uvádí jen obecné podmínky udělení akreditace. Rozhodovací pravomoci s ohledem na akreditaci si ponechalo Ministerstvo práce, sociálních věcí a rodiny SR. Klíčovým orgánem bude akreditační komise zřízená ministerstvem, přičemž její členy jmenuje ministr z odborníků teorie a praxe.

Autoři poukázali na otázníky, které vyvolává v novém zákoně o sociální práci absence třetího (doktorského) stupně studia v oboru sociální práce u těch osob, které mají v prvním a druhém stupni vysokoškolské vzdělání v jiném, obvykle příbuzném oboru. Podle zákona u nich platí, že navzdory tříletému dennímu nebo pětiletému externímu doktorandskému studiu sociální práce nejsou podle předkladatelů zákona schopni sociální práci v praxi vykonávat. V procesu tvorby zákona se obvykle předkladatelé odvolávali na nedostatečnou přípravu v doktorandském studiu pro praxi a přílišné zaměření na teorii a výzkum. Otázkou je, zda jde o společný přístup všech, resp. většiny vysokých škol na Slovensku a zda legislativou nebudou zásadně poškozeni absolventi doktorandského studia sociální práce s pregraduálním vzděláním v jiném oboru. V zásadě budou vyloučeni z profesní komunity a výkonu praxe. Nový zákon jim nechává volný prostor být garanty (specializačního) vzdělávacího programu, kde se vyžaduje třetí stupeň vysokoškolského vzdělání (srov. § 29 odst. 2). Na druhé straně je však požadavkem garanta i pětiletá praxe v oboru, kterého se vzdělávací program týká, což bude pro dotčené velmi problematické až nemožné v oboru sociální práce. Dovozujeme, že tato exkluze absolventů doktorandského studia bude muset být znovu diskutována jak na úrovni tvůrců legislativy, tak v prostředí vysokých škol poskytujících doktorandské studium v oboru. Jako příklad dobré praxe uvádí Tomeš (2010) situaci ve Švédsku, kde jsou vysoce hodnoceni absolventi magisterského a doktorandského studia oboru sociální práce – socionomové právě díky náležitému teoretickému vzdělání (Mátel, Schavel, 2015).

K napomáhání zvyšování kvality vysokoškolského vzdělávání sociální práce se od roku 1999 snaží přispívat Asociace vzdělavatelů v sociální práci na Slovensku (AVSP), ačkoli ani zdaleka nemá takové postavení a vliv jako výše zmíněná sesterská organizace v České republice. „Přes téměř 16letou historii Asociace vzdělavatelů v sociální práci na Slovensku je možné konstatovat, že tato organizace zůstává občanským sdružením, které nepředstavuje partnera pro Akreditační komisi při Ministerstvu školství, vědy, výzkumu a sportu Slovenské republiky. Činnost organizace je determinována personálními kapacitami, konkrétně reálnými časovými možnostmi jednotlivých členek a členů věnovat se naplňování její mise a úkolů. Občanské sdružení není profesionalizované, nezaměstnávalo ani nezaměstnává zaměstnance; chybí finanční zdroje pro rozvoj činnosti“ (Schavel, Matulayová, 2012). Rozhodující vliv v procesu udržování kvality studijních programů v oboru sociální práce má Akreditační komise SR. V jejím akceptovaném oborovém systému se sociální práce nachází od roku 2003 pod číselným označením 3.1.14. Je řazena do skupiny sociální, ekonomické a právní vědy (3) a podskupiny společenské a behaviorální vědy (3.1). Základním dokumentem, podle kterého Akreditační komise posuzuje studijní programy, je „popis studijního oboru“ vypracovaný v roce 2003, který je dosud platný, ačkoli ani zdaleka nesplňuje mezinárodní standardy vzdělávání v oboru sociální práce (např. představené dokumenty IFSW/IASSW Global Standards for the Education and Training of the Social Work Profession, 2004 nebo Doporučení Rady Evropy Recommendation Rec(2001)1 of the Committee of Ministers to member states on social workers, 2001). Právě naopak, velmi podrobný popis studijního oboru nutí vysoké školy přizpůsobovat studijní programy více tomuto dokumentu staršího data než aktuálním potřebám profesní praxe a novějším trendům ve vzdělávání sociálních pracovníků.

Záver

Vzhledem k rozlišování pojmů pregraduálního, graduálního a postgraduálního studia existují podle naší studie nejméně čtyři alternativní interpretace, přičemž může jít o:

  • dvě úrovně VŠ vzdělávání s jazykovým vyjádřením: pregraduální a graduální studium, přičemž pregraduálnímu odpovídá bakalářské vzdělání a graduálnímu magisterské a doktorandské (např. USA, Boloňská deklarace, 1999);
  • dvě úrovně VŠ vzdělávání s jazykovým vyjádřením: pregraduální a postgraduální studium, přičemž pregraduálnímu odpovídá bakalářské vzdělání a postgraduálnímu magisterské, doktorandské a jiné formy následného profesního a specializačního studia (např. Velká Británie, Severní Irsko);
  • dvě úrovně VŠ vzdělávání s jazykovým vyjádřením: vysokoškolské a postgraduální studium, přičemž vysokoškolskému odpovídá spíše magisterské (diplomové) vzdělání a postgraduálnímu následné doktorandské (předbolonská terminologie v ČR a SR);
  • tři úrovně VŠ vzdělávání s jazykovým vyjádřením odpovídajícím aktuální bolonské terminologii, přičemž pregraduálnímu odpovídá bakalářské vzdělání, graduálnímu magisterské a postgraduálnímu doktorandské resp. i jiné následné specializační profesní vzdělání.

Stotožňování pregraduálního vzdělání s magisterským je v současnosti z jazykového i odborného hlediska vzhledem k bolonskému procesu neakceptovatelné. Z terminologického hlediska bychom na úseku sociální práce na Slovensku doporučili, s ohledem na bolonský proces a aktuální legislativu, následující označení:

  • bakalářské – pregraduální studium sociální práce, které opravňuje absolventy vykonávat sociální práci v pracovním zařazení asistent sociální práce a užívat profesní titul asistent sociální práce;
  • magisterské – graduální studium sociální práce opravňující k výkonu sociální práce v pracovním zařazení sociální pracovník a užívání profesního titulu sociální pracovník;
  • doktorandské – postgraduální studium sociální práce, které opravňuje absolventa zastávat roli garanta specializačního vzdělávacího programu;
  • specializační – postgraduální studium sociální práce, následující po magisterském vzdělání v tomto oboru, které opravňuje absolventy specializačního studia k výkonu specializační odborné činnosti a užívání profesního titulu sociální pracovník, specialista.

Vysokoškolské vzdělávání sociální práce se v současném globálním světě stává minimálním standardem profesní přípravy sociálních pracovníků. Aby toto poslání náležitě plnilo, musí mít dostatečně zajištěné minimální standardy kvality tohoto vzdělávání, včetně úzkého propojení s profesní praxí. Samotné vzdělávání není samoúčelné a jeho primárním cílem nemůže být jen získání vysokoškolského diplomu. Slovenská sociální práce je na dobré cestě, když v souladu s mezinárodním trendem přijala vysokoškolské vzdělání v oboru jako zásadní kvalifikační předpoklad výkonu sociální práce (ačkoli i zde existuje diverzita tím, že bylo z československého zákona o sociální práci vyloučeno doktorandské studium). Další úlohou je zajistit, aby toto vzdělávání bylo dostatečně kvalitní a velmi úzce propojené s výkonem profesní praxe sociální práce v resortech, kde sociální pracovníci působí (kromě resortu práce, sociálních věcí a rodiny to je i resort spravedlnosti, zdravotnictví a dlouhodobě i resort školství). K tomu je nutné nastavení minimálních standardů vzdělávání, resp. v našich podmínkách zásadní inovace popisu studijního programu.

Autoři: doc. PhDr. ThDr. Andrej Mátel, PhD., mim. prof. prof. PaedDr. Milana Schavel, PhD. RNDr. Monika Bérešová

LITERATURA

[1] BALÁŽOVÁ, B. – BUZÁSSYOVÁ, K. 2006. Slovník súčasného slovenského jazyka (A-G). Bratislava : Veda, 2006. 1134 s ISBN 80-224-0932-4.
[2] BARKER, R. L. 2003. The Social Work Dictionary. 5th Ed. Washington, DC : NASW, 2003. 493 s. ISBN 0-87101-355-X.
[3] CSWE. 2012a. Educational Policy and Accreditation Standards. [citované 2015-24-07]. Dostupné na internete:
[4] CSWE. 2012b. The CSWE Handbook of Social Work Accreditation Policies and Procedures (Handbook) for the 2008 Educational Policy and Accreditation Standards. CSWE, 2012. 86 s.
[5] CSWE. 2015. Accreditation. [citované 2015-24-07]. Dostupné na internete:
[6] EACEA. 2009. Vysokoškolské vzdelávanie v Európe 2009: Vývoj v bolonskom procese. Bologna : Euacea, 2009. 72 s. ISBN 978-92-9201-031-7.
[7] ENQA. 2010. Normy a smernice na zabezpečovanie kvality v Európskom priestore vysokoškolského vzdelávania. 3. vyd. Helsinki, Bratislava : ENQA, Slovenská rektorská konferencia. 41 s. ISBN 952-5539-05-9.
[8] Európsky kvalifikačný rámec pre celoživotné vzdelávanie. 2009. Luxemburg : Úrad pre vydávanie úradných publikácií Európskych spoločenstiev, 2009. 15 s. ISBN 978-92-79-08489-8.
[9] Framework for Higher Education Qualifications in England, Wales and Northern Ireland. Gloucester : QAA, 2008. 47 s.
[10] GADE. 2013. Quality Guidelines for Phd Programs in Social Work. [citované 2015-25-07]. Dostupné na internete:
[11] HARRIS, J. – WHITE, V. 2013. Oxford Dictionary of Social Work & Social Care. Oxford : Oxford University Press, 2013. 515 s. ISBN 978-0-19-954305-2.
[12] KŘIŠŤAN, A. – BEDNÁŘ, M. 2012. Vzdělávání sociálních pracovníků v České republice. In KLIMENTOVÁ, E., BALOGOVÁ, B. (eds.) Výzvy a trendy vo vzdelávaní sociálních pracovníků. Prešov : FiF PU v Prešove, 2012, s. 18-25. ISBN 978-80-555-0613-5.
[13] MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. a kol. 2014. Teória a metódy sociálnej práce I. 2. vyd. Bratislava : Spoločnosť pre rozvoj sociálnej práce, 2014. 443 s. ISBN 978-80-971445-2-4.
[14] MÁTEL, A. – SCHAVEL, M. 2015. Nový zákon o sociálnej práci na Slovensku: retrospektíva, perspektívy a otázniky. In Sociální práce / sociálna práca. 2015, roč. 15, č. 1, s. 66-78. ISSN 1213-6204.
[15] Národný kvalifikačný rámec Slovenskej republiky. 2012. Bratislava : MŠVVaŠ SR, 2012. [citované 2015-01-06]. Dostupné na internete:
[16] OLÁH, M. – SCHAVEL, M. – ONDRUŠOVÁ, Z. – NAVRÁTIL, P. 2009. Sociálna práca – vybrané kapitoly z dejín, teórie a metód sociálnej práce. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžbety, 2009. 228 s. ISBN 80-969449-6-7.
[17] REJZEK, J. 2012. Český etymologický slovník. 2. vyd. Voznice : Leda, 2012. 752 s. ISBN 978-80-7335-296-7.
[18] SCHAVEL, M. – MATULAYOVÁ, T. 2012. Vysokoškolské vzdelávanie sociálnych pracovníkov v kontexte štátnej sociálnej a vzdelávacej politiky Slovenskej republiky. In KLIMENTOVÁ, E., BALOGOVÁ, B. (eds.) Výzvy a trendy vo vzdelávaní sociálnych pracovníkov. Prešov : FiF PU v Prešove, 2012, s. 10-17. ISBN 978-80-555-0613-5.
[19] SOCIÁLNÍ REVUE. 2015. Studium sociální práce na vysokých školách. [citované 2015-10-07]. Dostupné na internete:
[20] ŠALING, S. – IVANOVÁ-ŠALINGOVÁ, M. – MANÍKOVÁ, Z. 1997. Veľký slovník cudzích slov. Bratislava : Samo, 1997. 1370 s. ISBN 80-967524-0-5.
[21] The Bologna Declaration. 1999. [citované 2015-10-06]. Dostupné na internete:
[22] TOKÁROVÁ, A. a kol. 2003. Sociálna práca. Kapitoly z dejín, teórie a metodiky sociálnej práce. II. vyd. 2. vyd. Prešov : Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove. 573 s. ISBN 80-968367-5-7.
[23] TOMEŠ, I. 2010. Postavení sociálních pracovníků ve vybraných státech Evropy. In Fórum sociální práce, 2010, č. 2, s. 15-34. ISSN 1804-3070.
[24] Zákon č. 49/1967 Zb. Vyhláška Ministerstva školstva o postgraduálnom štúdiu na vysokých školách.
[25] Zákon č. 172/1990 Z. z. o vysokých školách.
[26] Zákon č. 111/1998 Sb. o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů.
[27] Zákon č. 131/2002 Z. z. o vysokých školách a o změně a doplnění některých zákonů v z. n. p.
[28] Zákon č. 305/2005 Z. z. o sociálnoprávní ochraně detí a sociálnej kuratele a o změně a doplnění některých zákonů v z.n.p.
[29] Zákon č. 108/2006 Sb. o sociálních službách v z.n.p.
[30] Zákon č. 447/2008 Z. z. o peněžných příspěvcích na kompenzaci těžkého zdravotního postižení a o změně a doplnění některých zákonů v z.n.p.
[31] Zákon č. 448/2008 Z. z. o sociálních službách a o změně a doplnění zákona č. 455/1991 Zb. o živnostenském podnikání (živnostenský zákon) v znění pozdějších předpisů v z.n.p.
[32] Zákon č. 219/2014 Z.z. o sociálnej práci a o podmienkach na výkon niektorých odborných činností v oblasti sociálnych vecí s rodiny a o zmene a doplnení niektorých zákonov.