Sociální práce je v početné vědecké a odborné literatuře a v mnoha studijních textech vymezována jako teoreticko-aplikační vědecká disciplína, která své poznatky a postupy zkoumání poskytuje pro prevenci a řešení sociálních problémů jednotlivců, skupin a komunit.

Považuje se za oblast vědeckého poznání i za odbornou praktickou činnost, které lze podle A. Tokárové (2003, s. 52) přiřadit přívlastek multidisciplinární a transdisciplinární oblast. Uvedená autorka je toho názoru, že „transdisciplinarita je atributem věd, které jsou otevřené pro přijímání poznatků jiných věd, schopné zpracování, přenosu a předávání inovovaných poznatků jiným vědám, a to nejen těm, z nichž původně čerpaly podněty a poznatky.“ Jen doplňujeme, že transdisciplinární přístup se aplikuje nejen ve vědeckém poznání, ale také v praktické profesionální činnosti sociálních pracovníků

Sociální pracovníci

Sociální pracovníci vykonávají svou profesní činnost (profesi) v souladu s funkcemi sociální práce. To znamená v rámci specifických aktivit sociální pomoci klientům – jednotlivcům, skupinám a komunitám při řešení jejich sociálních událostí. (A.Mátel- M.Schavel a kol.,2014.)

Jednou z úloh sociálních pracovníků je - odborným přístupem a v rámci vlastních profesijních kompetencí – realizovat různé aktivity odborné sociální pomoci. Sociální pomocí se myslí kromě urgentní pomoci i odborné usměrnění lidí k aktivní spolupráci a nakonec k sociálně samostatnému jednání. Skutečný zdroj individuální sociální změny je ukrytý v potenciálu každého sociálního klienta. Sociální pomoc se týká překonávání sociální bezmocnosti lidí a podporování jejich sociální způsobilosti. Klienti jsou odborně vedeni k sebepomocnému jednání v sociálně psychicky zátěžové situaci (M. Machalová 2013 b)

Od klientů se očekává, v souladu s osobními schopnostmi a také životními okolnostmi, jejich vyhraněný postoj, rozhodnutí a vynaložená aktivita k sebepomocnému zvládnutí sociálního problému.

Sociální pracovníci disponují škálou ekonomických, sociálních, administrativních nástrojů a portfoliem poradenských i vzdělávacích, aktivit v rámci sociální pomoci, které jsou vymezeny příslušnými zákony platnými v oblasti sociální politiky a sociální práce. Sociální pomoc se poskytuje jak ve formě hmotných dávek a příspěvků, tak formou rozmanitých sociálních služeb a sociálního poradenství. K sociálním službám patří také sociální edukační činnost, tedy výchovná, vzdělávací a poradenská činnost se zaměřením na primární, sekundární a terciární sociální prevenci v oblasti sociální práce.

Sociální problémy je třeba řešit co nejkomplexněji. Proto má i výchova, vzdělávání a poradenství nezastupitelné místo v sociální prevenci a také v sociální terapii klientů. Vliv výchovy, vzdělávání a poradenství v rámci sociální pomoci nelze ignorovat. Řešení sociálních problémů je v konečném důsledku vždy spojeno s určitým zasahováním do psychické adaptace lidí i do jejich sociální adaptace v daných životních podmínkách. Edukace může být prostředkem korekce osobního přístupu klientů k vlastnímu problému. Sociální klienti jsou nabádáni a doprovázeni ke změnám v postojích a v hodnocení životní situace, stejně jako k potřebné změně vlastního přístupu ke konkrétní sociální události a situaci.

Efektivita edukační sociální pomoci závisí na kompetentně připravených edukačních programech a na odborně vhodně vedených výchovných, vzdělávacích a poradenských aktivitách a akcích pro konkrétní jednotlivé a skupinové či komunitní klienty sociální práce (M. Machalová,2013 b).

Pro výkon pracovních činností sociálních pracovníků je od nich požadována kromě odborného vzdělání i náležitá sociální a psychologická kompetence. Úroveň sociální a psychologické kompetence se odráží v profesionalitě sociální komunikace a v úrovni sociálních vztahů pracovníků v rámci pracovní činnosti (profesionalita v komunikaci a vztazích na pracovišti, profesionalita v komunikaci a vztazích s klienty). Sociální pracovníci uplatňují komunikační schopnosti při poskytování sociální pomoci denně v rutinní práci a v odborné poradenské činnosti například i v rámci preventivní edukační sociální práce, kterou považujeme za účinnou sociální pomoc v rámci: (M.Machalová,2013b.)

  • Primární sociální prevence, tj. socializační prevence.
  • Sekundární sociální prevence, tj. resocializační prevence.
  • Terciární sociální prevence, tj. rehabilitační prevence.

V rámci prevence může být sociální pomoc poskytována edukačním sociálním poradenstvím. Toto poradenství jsme vymezili (M.Machalová, 2013b) na základě sociální funkce edukace sociálních klientů. Vychází se ze skutečnosti, že sociální problémy lidí lze předvídat a lze jim předejít realizací „na míru šitých“ výchovných, vzdělávacích a poradenských aktivit. Ráží se se sociálním edukačním poradenským vlivem, tedy s vlivem výchovy a vzdělávání v rámci sociálního poradenství. Avšak pro náročné provádění edukačních sociálních poradenských služeb je žádoucí, aby byli sociální pracovníci odborně kompetentní a psychologicky i komunikačně vyspělí.

Příprava v komunikaci

Přípravu sociálních pracovníků v sociální a mezilidské komunikaci realizujeme prostřednictvím osobní a skupinové dynamiky na základě komunikačních vztahů a mezilidských procesů.

Účastníci přípravy v komunikaci se učí způsobem (M.Machalová, 2011):

  1. „Zástupného učení se“ – tedy na příkladu, na chování, na vystupování druhých osob v edukační skupině.
  2. „Zrcadlením se“ – tedy sebepoznáním z odezvy, zpětné vazby od druhých osob v edukační skupině.
  3. „Holistickým viděním“ – tedy vhledem (pochopením, uvědoměním si) způsobu komunikace a povahy edukační skupiny, hierarchie v dané skupině, chování skupiny a jejích jednotlivých členů zvlášť. Aktivní zapojení se a získání zkušeností z mezilidské a skupinové komunikace v dané skupině.

Účastníci přípravy v komunikaci jsou vedeni k tomu, aby se učili rozumět verbální i neverbální komunikaci ve skupině:- „Všímavostí“ - se zaměřením na svou komunikaci a na komunikaci druhých ve skupině. Účastníci se učí být vnímaví při pozorování způsobu řeči, argumentace a chování druhých a stejně se učí být vnímaví k vlastním projevům v mezilidské komunikaci.

V komunikační přípravě sociálních pracovníků vycházíme z těchto skutečností (M.Machalová,2011):

  • Edukační proces stavíme na komunikačních dovednostech a zkušenostech účastníků.
  • Účastníci jsou partneři v edukaci, dostávají podporu a povzbuzení v procesu edukace s cílem utvářet a kultivovat jejich mezilidskou komunikaci a komunikaci ve skupině.
  • Všichni zúčastnění – edukátoři a účastníci edukace (sociální pracovníci) jsou spoluzodpovědní za průběh, efektivitu a výsledky edukačního podujatia. Výsledky se nakonec částečně projevují již v úrovni mezilidské komunikace v dané edukační skupině a následně se odrážejí v úrovni komunikační způsobilosti sociálních pracovníků (účastníků edukačního podujatia).
  • Mezilidská (meziosobní) komunikace je vzájemným sdílením všech zúčastněných a je viditelná v motivaci a aktivitě v rámci edukačního podujatia.
  • Edukátor a účastníci (sociální pracovníci) mají příležitost sdílet své pocity, emoce, city, myšlenky, hodnoty, motivace, chování i jednání v dané edukační skupině.

Kompetence sociálních pracovníků

Pracovní činnost sociálních pracovníků vyžaduje určitou úroveň profesní kompetence (M. Machalová, 2013a). Profesijní kompetenci jsme vymezili jako systém, který se skládá: 1. z odborné kompetence, 2. z psychologické kompetence.

Psychologickou kompetenci tvoří: a) osobnostní kompetence, b) sociální kompetence. Komunikace souvisí se všemi výše uvedenými kompetencemi sociálních pracovníků. Zmíněme jen, že v rámci psychologické kompetence se v odborné přípravě sociálních pracovníků má klást stejný důraz na formování jejich (M.Machalová, 2013a):

  • osobnostní kompetenci , která se týká zvýšení úrovně psychické zralosti a osobnostní vyspělosti sociálních pracovníků;- sociální kompetence , která se týká zvyšování úrovně sociální komunikace a sociálních vztahů sociálních pracovníků.

Profesionalizace sociálních pracovníků totiž v mnohém závisí na jejich optimální sociálně-psychologické adaptaci na specifickou odbornou komunikaci a mezilidskou komunikaci v konkrétním profesním prostředí sociální práce. Komunikační přípravou sociálních pracovníků na výkon jejich profese se sleduje rozvoj profesionality a odbornosti sociálních pracovníků pro práci s lidmi (sociálními klienty - jednotlivci, skupinami, komunitami).

Profesijní kompetence je sotva myslitelná mimo formování osobnosti sociálních pracovníků. Osobnost sociálního pracovníka se projevuje v jeho jedinečné osobnostní kompetenci. Jde o komplexní způsobilost poznávat a chápat sama sebe i druhého člověka (sociálního klienta).

Sociální kompetence se projevuje v schopnosti sociálních pracovníků v rámci profesijní činnosti optimálně věcně komunikovat a zároveň kultivovat profesionální a zároveň citlivé lidské vztahy s ostatními lidmi. Sociální kompetence znamená, že sociální pracovníci odborně rozumějí sociální situaci, sociálním následkům i prožívání, chování a jednání sociálních klientů (jednotlivců, skupin, komunit).

Závěr

Příprava sociálních pracovníků v oblasti sociální a mezilidské komunikace spočívá především v podpoře cíleného profesijního rozvoje jejich osobnosti. Protože sociální pracovníci svým jednáním a komunikací významnou měrou ovlivňují jednání a komunikaci sociálních klientů. A mají velký zásluhu na změně přístupu klientů k vlastní sociální události a životní situaci.

To je dostatečný důvod k tomu, aby byli sociální pracovníci cíleně motivováni a připravováni k poznávání a rozvoji vlastní osobnosti včetně vlastní komunikační způsobilosti. Komunikační způsobilost je v rámci povolání sociálních pracovníků nezbytná. A tak sociálním pracovníkům je třeba přát do jejich profesijní činnosti hodně moudrosti - odvahy - mírnosti - trpělivosti.

Autor: Prof. PhDr. Mária Machalová, CSc. Seznam literatury

MACHALOVÁ,Mária. 2011. Komunikace v sociální práci. Prešov: PBF PU. ISBN 978-80-555-0329-8. MACHALOVÁ,Mária. 2013a. Cesta k mezilidské komunikaci. Prešov: PBF PU. ISBN 978-80-555-0841-2. MACHALOVÁ,Mária. 2013b. Preventivní sociální práce. Edukační paradigma v sociální práci. Prešov: Prešovská univerzita. ISBN 978-80-555-0932-7. MÁTEL,Andrej - SCHAVEL,Milan a kol.2014.: Teorie a metody sociální práce I. Bratislava: Spoločnosť pre rozvoj sociálnej práce. ISBN 978-80-971445-1-7. TOKÁROVÁ,Anna. a kol.2003.: Sociální práce. (Kapitoly z dějin, teorie a metodiky sociální práce.) Prešov: Akcent Print. ISBN 80-96836758.