Probácia, mediácia a ich význam pri riešení delikvencie detí a mládeže

title: Probační, mediace a jejich význam při řešení delikvence dětí a mládeže type: Článek language: Czech published: 27 Jun 2013 updated: 15 Mar 2018 category: Sociálna práca author: PhDr. Roman Kučera source: https://www.prohuman.sk/socialna-praca/probacia-mediacia-a-ich-vyznam-pri-rieseni-delikvencie-deti-a-mladeze

Probační dozor, mediace a jejich role při řešení delikvence dětí a mládeže

ÚVOD

Efektivita trestních opatření v problematice delikvence dětí a mládeže je velmi diskutabilní otázka. V případě trestu odnětí svobody je účinnost trestu předmětem mnoha diskusí různých odborníků. Mnozí se jistě shodnou v tom, že takový trest pro mladistvého delikventa rozhodně nevykoná funkci nápravy. I z ekonomického hlediska se tento druh trestu v dané problematice nejeví jako efektivní. Probační a mediační služba by měla mít k dispozici nástroje, jimiž dosáhne změn v chování nezletilých a mladistvých delikventů a zabrání opakovanému delikventnímu chování. Jedním z těchto nástrojů je probační dohled.

V příspěvku chceme poukázat na alternativní řešení delikvence dětí a mládeže s využitím probační a mediační služby, přičemž smyslem probační a mediační služby má být pozitivní vedení mladistvého k životu uspořádaným a k odstranění příčin a následků spáchaného trestného činu. Zároveň mu má probační a mediační služba pomoci znovu se začlenit do společnosti a přijmout společenská pravidla, hodnoty a principy.

I. PROBAČNÍ A MEDIAČNÍ SLUŽBA

1.1 Historie probační a mediační služby na Slovensku

Ministerstvo spravedlnosti Slovenské republiky připravuje již několik let zásadní rekodifikaci trestních kodexů. V květnu roku 2000 schválila vláda Slovenské republiky na svém zasedání legislativní rámec rekodifikace Trestního zákoníku a Trestního řádu. Filozofickým základem se stala idea restorativní justice.

Trest odnětí svobody by se měl ukládat jen ve výjimečném případě, pokud není možné najít jiné řešení trestní věci. K realizaci alternativ se předpokládalo zřízení Probační a mediační služby (dále PMS).

PMS na Slovensku má být budována jako centralizovaná služba zohledňující lokální specifika. Záměrem, proč ministerstvo spravedlnosti zakládá takovou službu, je jednak posílit práva obětí trestnými činy, aktivně pomáhat při resocializaci pachatele a jeho bezproblémovém návratu do společnosti po spáchání trestného činu, při současném výchovném působení vůči celé společnosti. PMS na Slovensku se chce zařadit mezi instituce, které budou aktivně působit v rámci programů prevence kriminality.

Na podporu činnosti PMS v rámci pilotního projektu připravilo ministerstvo spravedlnosti novelu Trestního řádu, která zavádí institut smíru. Při splnění podmínek stanovených zákonem může se souhlasem obviněného a poškozeného soud a v přípravném řízení prokurátor rozhodnout o schválení smíru a zastavit trestní stíhání. Jednou z podmínek, které musí obviněný splnit, je, že nahradil škodu, pokud byla činem způsobena, nebo učinil jiné opatření k náhradě škody, případně jinak odstranil újmu vzniklou trestným činem. Při jednání pachatele s poškozeným se mediace používá jako forma řešení sporu, který vznikl mezi oběma stranami spáchaním trestného činu.

V říjnu 2001 začala svou činnost pracovní skupina pro přípravu pilotního projektu PMS, zřízená v sekci trestního práva. Jejími členy se stali zástupci orgánů činných v trestním řízení (soudci, prokurátoři, příslušníci justiční policie a z Prezídia policejního sboru SR), stejně jako zástupci třetího sektoru. Od roku 2002 spustilo Ministerstvo spravedlnosti SR pilotní projekt probační a mediační služby, který měl být realizován bez toho, aby došlo k novelizaci Trestního zákoníku a Trestního řádu. Proto bylo třeba nalézt prostor pro činnost probačních a mediačních úředníků. I když slovenské trestní právo v této době neznalo v této oblasti trest veřejně prospěšných prací ani takzvané „dozorové“ tresty, bylo možné v rámci pilotního projektu uskutečňovat probační činnost, protože soud měl podle Trestního zákona možnost odsouzenému uložit určitá omezení a povinnosti a to pod probačním dohledem probačního úředníka. Probační úředník měl nejen kontrolovat, zda odsouzený dodržuje uložená omezení a povinnosti, ale ve spolupráci s rodinou pachatele a komunitou, v rámci níž odsouzený žije, zajistit jeho resocializaci (Fenyk, Sotolář, 1997).

Prioritní úlohou ministerstva spravedlnosti týkající se probačního dozoru, mediace v trestních věcech a samotného výkonu práce probačních a mediačních úředníků byla v roce 2003 příprava zákona o probačních a mediačních úřednících. Přijetím zákona o probačních a mediačních úřednících se stanovují různé formy dozoru nad obviněným a kontroly zaměřené na dodržování povinností a omezení, které byly odsouzenému uloženy v rámci zkušební doby. Vyžadují se osoby se zapojením kvalifikovaných osob s příslušnými kompetencemi. Osoby, které se na stejné úrovni zabývají mediací, následně vytvářejí podmínky pro uplatnění odklonů v trestním řízení. Návrh zákona předpokládal zřízení instituce probačního a mediačního úředníka, včetně jeho postavení, působnosti, práv a kompetencí. Současně se zákonem o probačních a mediačních úřednících přijalo Národním snem SR zákon o soudních úřednících, podle kterého se součástí odborného aparátu na soudech stal také probační a mediační úředník (spolu s vyšším soudním úředníkem a soudním tajemníkem). Návrh zákona byl připraven sekcí trestního práva a předložen do legislativního procesu v dubnu 2003. Následně po projednání Legislativní radou vlády a vládou SR byl 28. 10. 2003 na zasedání Národné rady Slovenské republiky schválen.

Pojem „probační dozor“ je odvozen z latinského slova „probare“, které znamená zkoušení, ověřování. Probační dozor představuje způsob dozoru nad odsouzenými. Můžeme jej považovat za druh trestu, který se však vykonává na svobodě. Probační dozor je také shromažďování informací o osobě obviněného a o jeho sociální, rodinné a pracovní situaci.

Podle definice Organizace spojených národů je probační dozor metodou nakládání s vybranou skupinou pachatelů v rámci podmíněného odložení trestu, kdy je uložen dohled spolu s poskytováním individuálního poradenství a dalších podpůrných podmínek. V širším slova smyslu je za probační dozor považována i práce v oblasti výkonu trestu obecně prospěšných prací a dalších trestů a opatření, které obsahují formy individuální práce s klientem směřující k plnění specifických povinností a podmínek.

Obecně lze za probační činnost považovat:

• výkon dozoru nad chováním obviněného v případech, kdy byl uložen, a sledování chování obviněného v průběhu zkušební doby;
• vytváření podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání, nebo pro projednání a uzavření dohody o náhradě škody, popř. případných dalších alternativních postupů či alternativních trestů;
• výkon dozoru nad chováním obviněného, když bylo rozhodnuto o nahrazení vazby probačním dohledem, nebo při sledování chování v průběhu zkušební doby v případech, kdy bylo rozhodnuto o podmíněném propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody;
• obstarávání podkladů k osobě obviněného a jeho rodinnému a sociálnímu zázemí (Suchý, 1997)

V užším smyslu slova se probačním rozumí alternativní trestní sankce, jejíž atributy jsou:

• okolnost, že pachatel podrobený dohledu zůstává na svobodě,
• soud uzná pachatele vinným, odloží výrok o trestu a stanoví na určitou dobu podmínky chování pachatele, jejichž nedodržení může vést k vydání odsuzujícího rozsudku s výrokem o trestu,
• dohled nad dodržováním stanovených podmínek vykonává profesionální pracovník, který je v úzkém kontaktu s orgány trestního soudnictví i s pachatelem a který motivuje pachatele k řádnému životu a dohledá plnění povinností a omezení uložených pachatelem soudem (Sotolář, 2000)

Povinnost probačního dozoru nad obviněným stanoví soud. Na rozdíl od mediace je probační dozor povinný a jeho úlohou je kontrolovat soudem uložené povinnosti a současně motivovat a vést klienta k řádnému způsobu života. Posláním probační činnosti je také kvalifikované zajišťování výkonu alternativních trestů.

Součástí bývá i probační program. Rozumí se jím výchovné opatření, které formou výchovy, sociální práce a psychoterapie pomáhá mladistvému odstranit příčiny vzniku konfliktu. Úlohou probačního programu je nabídnout mladistvému výhodnější alternativu trestu, která na rozdíl od trestu odnětí svobody může pozitivně působit na osobu mladistvého a změnit negativní vzorce chování a vést ho k řádnému způsobu života.

Smyslem probační činnosti je motivace obviněného aktivně se podílet na řešení následků a příčin spáchané trestné činnosti, pomoc ke změně postojů a vedení řádného života. Velký význam má probační činnost v humanizaci přístupu k obviněnému, odsouzenému, obžalovanému, to znamená, že v menší míře narušuje jeho sociální vazby a méně ho psychicky traumatizuje (Novotný, Zapletal, 2001).

1.2.1 Probační dozor ve vztahu k mladistvým delikventům

Při řešení delikventní mládeže se uplatňují stejné základní cíle a zásady probačního dozoru jako u dospělých, avšak s některými odlišnostmi. K mladistvému je třeba přistupovat jiným způsobem než k dospělé osobě, vzhledem k tomu, že po fyzické a zejména psychické stránce není mladistvý natolik vyvinutý jako dospělý jedinec. Před represivním působením na mladistvé je nutné upřednostnit takové metody práce s nimi, které mohou přispět k eliminaci negativních vlivů vnějšího prostředí na jejich chování a motivovat je k rozvoji jejich pozitivních vlastností. Je třeba přihlížet k osobnosti mladistvého, k jeho věku a rozumové i mravní vyspělosti, zdravotnímu stavu, a také k jeho osobním, rodinným a sociálním poměrům.

Podle Alexandra Sotoláře je smyslem probačního dohledu u mládeže:

• pozitivní odborné vedení mladistvého spojené s potřebnou pomocí a jeho motivací k životu v souladu s obecně závaznými normami, zaměřené na zajištění toho, aby v budoucnu vedl řádný život, stabilizoval své osobní poměry a odstranil příčiny své trestné činnosti,
• podniknutí kroků k opětovnému začlenění mladistvého do společnosti a k vytvoření předpokladů pro jeho další pozitivní sociální rozvoj,
• sledování a kontrola chování mladistvého, ochrana společnosti před možnou újmou z jeho strany,
• snížení rizika recidivy trestní činnosti.

Slovo „mediace“ je odvozeno z latinského slova medius (median), které v překladu znamená prostřední, prostředník, ležící mezi jedním a druhým, nestranný, nerozhodný, neurčitý. Mediace je mimo soudní prostřednictví řešení sporu mezi poškozeným a obviněným. Mediace se provádí jen se souhlasem poškozeného a obviněného. Pokud je obviněným mladistvý, je k provedení mediace nutný i souhlas jeho zákonného zástupce. V mezinárodních dokumentech se mediací rozumí mimosoudní řízení, v němž třetí, neutrální osoba (mediátor) pomáhá stranám vyřešit jejich konfliktní situaci, tj. usmířit spor, který vznikl nebo se týká jejich smluvního či právního vztahu a dospět k vzájemné dohodě. Mediace v obecném slova smyslu představuje alternativní metodu řešení konfliktu, přičemž mediátor pomáhá nalézt přijatelné řešení dané situace s cílem usmířit vzájemné vztahy stran.

Smyslem mediace je ztišení, případně urovnání konfliktů spojených s trestným činem, což obvykle vede k odstranění škod a následků, které vznikly spácháním trestného činu. Cílem je, aby se pachatel ztotožnil s platnými normami a hodnotami, které si společnost chrání zákonem; aby se na tomto základě motivoval a prokázal snahu z vlastní vůle například poškozeného odškodnit. K takovému postoji pachatele samozřejmě také přihlížejí orgány činné v trestním řízení. Velkou předností mediace v trestních věcech je různorodost praktických forem jejího uplatnění a s nimi možnost individualizace jednotlivých případů. Pro obviněného je mediace obvykle příležitostí vyhnout se standardnímu trestnímu stíhání a uložení trestu. Pro poškozeného je to cesta k rychlému dosažení odškodnění bez zdlouhavého a často finančně nákladného občanskoprávního soudního sporu (Kroftová, Ouředníčková, 2005).

Pomocí mediace dochází k uklidnění stran, k vzájemnému porozumění, což má velký psychologický vliv na pachatele i na poškozeného. Dochází k rychlému odškodnění a náhradě způsobené škody.

Mezi výhody mediace oproti klasickému soudnímu procesu patří:

• Dobrovolnost – účast na mediačním procesu a přijetí dohody je založena na dobrovolnosti, není možné někoho do tohoto procesu nutit. Aby byla mediace úspěšná, je nutné, aby se všechny strany mediačního procesu podílely na řešení vzniklé situace.
• Rychlost – spory projednávané pomocí mediace je možné řešit rychle, okamžitě, bez zbytečných průtahů.
• Nízké finanční náklady – mediační proces nepředstavuje pro zúčastněné strany tak vysoké finanční výdaje, jako jsou soudní poplatky a další právní služby. Zúčastněné strany se o výdaje dělí společně.
• Důvěrnost – na rozdíl od občanského soudního řízení, pro které byl zákonem stanoven princip veřejnosti a při jednání se tak s určitými výjimkami může účastnit každý.
• Ústretovost (psychologický aspekt) – předností tohoto alternativního způsobu řešení sporu, resp. hledání vzájemného konsenzu jinou než soudní či arbitrážní cestou, může být v konečném důsledku psychologický aspekt, tj. strany nestojí před soudcem, ve skutečnosti se nesoudí, nemusí se účastnit jednání, „nebojují“ proti sobě, ale s pomocí třetí, nezávislé osoby se snaží vést kultivovaný dialog a hledají vzájemně akceptovatelné řešení, což následně zvyšuje šance obou na úspěch.

Výsledkem mediace je jasně formulovaná, srozumitelná a prakticky uskutečnitelná dohoda, která je společně přijatelná pro všechny zúčastněné. Na rozdíl od soudního řízení se na jejím znění podílejí všichni účastníci mediačního procesu. Dohoda musí být v písemné podobě a potvrzena podpisy; pouze takto nabývá charakteru právní smlouvy. Zahrnuje konkrétní postupy řešení, rozdělení odpovědnosti, úkolů a sankce za případné porušení nebo nedodržení.

„Dítě“ je nedospělý člověk ve věku do 15 nebo do 18 let; v širším slova smyslu jakýkoli přímý potomek nějakého rodiče. Podle článku Úmluvy o právech dítěte se dítětem rozumí každá lidská bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, který se na dítě vztahuje, není plnoletost dosažena dříve (Riskin, 1997). Dosažení plnoletosti upravuje občanský zákoník v právním řádu Slovenské republiky. Podle občanského zákoníku se „plnoletost nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se plnoletost nabývá jen uzavřením manželství.“

„Mládež“ je sociálně-demografická skupina obyvatelstva ve věku 15 až 30 let, tj. mladistvý, nezletilý nebo tzv. mladý dospělý, s charakteristickými črtami a vlastnostmi, specifickými zájmy a požadavky, hodnotovými orientacemi atd., které ji odlišují od ostatních věkových skupin.

„Delikvence“ (z lat. delinquere = selhat se; angl. juvenile delinquency) znamená asociální, resp. protisociální chování dětí a mládeže. Je to projev aktivity, která je v rozporu s normami trestního zákona, tedy páchaní trestné činnosti. Je to pojem širší než kriminalita, protože zahrnuje trestné činy spáchané osobami, které nejsou trestně odpovědné, tedy osoby mladší patnácti let a osoby s abnormálním chováním.

Delikvenci můžeme rozdělit do tří skupin:

• delikvence nezletilých – nezletilým je osoba mladší než čtrnáct let, která za spáchaný trestný čin podle Trestního zákona č. 300/2005 není trestně odpovědná;
• delikvence mladistvých – za mladistvého se podle Trestního zákona č. 300/2005 považuje osoba, která v době spáchání trestného činu dovršila čtrnáctý rok a nepřekročila osmnáctý rok svého věku, přičemž za spáchaný trestný čin je trestně odpovědná;
• juvenilní delikvence – podle Trestního zákona č. 300/2005 jde o delikvenci mladistvých ve věku od osmnácti do dvaceti let. Takovýto mladistvý je za trestný čin trestně odpovědný, přičemž soud přihlíží na jeho věk jako na věk blízký mladistvému.

1.3 Poslání a cíl probační a mediační služby

Probační a mediační činnost vychází z restorativního chápání spravedlnosti (z anglického restore – obnovit, uzdravit). Restorativní justice – restorativní přístup v pojetí spravedlnosti se „zaměřuje na újmy vzniklé trestným činem a usiluje o zohlednění potřeb poškozeného, dále podporuje odpovědnost pachatele za řešení vzniklé situace a zapojuje poškozeného, pachatele a společnost do procesu řešení. Restorativní justice dává přednost procesu založenému na spolupráci a účasti zainteresovaných stran a preferuje výsledky a řešení vycházející z vzájemné dohody zúčastněných.“

Posláním probační a mediační služby je přispívat k naplňování trestní spravedlnosti především vytvářením podmínek pro uplatnění alternativních postupů v trestním řízení, zajištěním účinného výkonu alternativních trestů a nalezením účinné reakce na spáchaný trestný čin. Pro tento účel se vykonává probační a mediační činnost, která se podílí na řešení sporů mezi obviněným a poškozeným a svými činnostmi usiluje o urovnání konfliktů, obnovu respektu k právním normám v souvislosti s trestním řízením.

Činnost probačního dozoru a mediace směřuje k naplnění tří základních cílů:

• Integrace obviněného – probační a mediační činnost směřuje k zařazení obviněného do společenského života bez dalšího porušování zákonů. Integrace je proces, který usiluje o obnovení respektu obviněného k právnímu řádu společnosti, o jeho uplatnění a seberealizaci.
• Participace poškozeného – probační a mediační činnost se snaží o zapojení poškozeného do „procesu“ odškodnění a obnovení jeho pocitu bezpečí, integrity a důvěry v právní systém.
• Ochrana společnosti – probační a mediační činnost přispívá k ochraně společnosti řešením konfliktů a rizikových stavů spojených s trestním řízením a zajištěním uložených alternativních trestů a opatření.

II. POSTAVENÍ, ČINNOSTI A ÚLOHY PROBAČNÍCH A MEDIAČNÍCH ÚŘEDNÍKŮ

Probační a mediační činnost ve věcech, které se projednávají v trestním řízení na SR, poskytují probační a mediační úředníci, jejichž postavení, činnosti a úlohy vymezuje zákon č. 550/2003 o probačních a mediačních úřednících. Probační a mediační úředník napomáhá tomu, aby trestní věc mohla být v vhodných případech projednána v některém z osobitých způsobů trestního řízení, aby mohl být uložen a řádně vykonán trest nespojený s odnětím svobody, nebo aby mohla být vazba nahrazena jiným vhodným opatřením.

Mezi hlavní činnosti probačního a mediačního úředníka patří: a) obstarávání podkladů týkajících se osoby obviněného a jeho sociálního, rodinného a pracovního prostředí, b) vytváření podmínek pro rozhodnutí o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo schválení smíru, c) provádění úkonů za účelem uzavření dohody mezi poškozeným a obviněným o náhradě škody a také o odstranění újmy, která vznikla trestným činem, d) výkon dozoru nad chováním obviněného v průběhu zkušební doby a kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, e) provádění dalších úkonů v trestním řízení, spojených s výkonem probačního dozoru a mediace.

Probační a mediační úředník je při výkonu své činnosti oprávněn získávat informace a poznatky o osobě obviněného i postoje poškozeného, které jsou důležité pro rozhodnutí soudu nebo prokurátora. Policie, vyšetřovatel a prokurátor informují probačního a mediačního úředníka o případech, které jsou vhodné k provedení mediace, a zejména v řízení proti mladistvým postupují tak, aby mediace mohla být využita od okamžiku vznesení obvinění.

Posláním probačních a mediačních úředníků je, především s ohledem na osobu obviněného, povahu trestného činu, okolnosti jeho spáchání a další rozhodující skutečnosti, vykonávat činnosti, které směřují k urovnání narušených společenských a právních vztahů, k zprostředkování alternativního řešení vhodných trestních věcí, k minimalizaci důsledků stíhané trestné činnosti a k řešení aktuální životní situace jednotlivců, kteří touto trestnou činností jsou dotčeni.

Základními principy vypracování probačního programu jsou:

• probační program slouží k individuální specifikaci obsahu dozoru a jeho konkrétní podoby,
• probační program je vytvářen probačním úředníkem, případně asistentem ve spolupráci s klientem na počátku zkušební doby a podle potřeby je průběžně aktualizován,
• plnění probačního programu je neoddělitelnou součástí realizace dozoru,
• vytváření probačního programu je především práce s člověkem, a ne jen s formulářem,
• pravidla dozoru jsou jasně a srozumitelně definovaná, přičemž klient je probačním pracovníkem (případně asistentem) poučen o smyslu a účelu uloženého dozoru a také o jeho právech a povinnostech, které z dozoru vyplývají.

Úkolem probačního pracovníka v rámci výkonu dozoru je pravidelné vyhodnocování dozoru ve spolupráci s klientem. Mezi další činnosti probačního a mediačního úředníka lze zařadit také poskytování informačních služeb. Jedná se zejména o poskytování informací obětem, ale i pachatelům trestné činnosti o průběhu řízení, o způsobech řešení trestné činnosti, o způsobech odškodnění, o možnostech mediace, o samotném průběhu mediačního řízení a podobně. Probační a mediační úředník poskytující sociální služby v oblasti trestního práva je u nás ve specifické pozici: právní kodexy, kterými se řídí jeho kolegové v právnických profesích, jsou exaktní, rigorózní a závazné. Naproti tomu dostatečně vzdělaný probační a mediační úředník má možnost volby přístupu při práci s klientem. Profesionální kompetentnost je v tomto případě limitována dvěma kategoriemi: sociální pomocí především obětem trestného činu a sociální kontrolou pachatele trestné činnosti.

2.1 Základní zásady a principy činnosti probačního a mediačního úředníka

Při práci probačních a mediačních úředníků s klienty je třeba dodržet následující zásady a principy činnosti PMS:

• Důstojnost jednání: způsob práce probačních a mediačních pracovníků s klienty musí být v souladu se základními lidskými právy a svobodami a musí respektovat jejich důstojnost a autonomii.
• Zákonnost: postup pracovníků při výkonu probačního dozoru a mediace musí být v souladu s příslušnými zákony.
• Přiměřenost intervence: míra zásahu probačních a mediačních pracovníků vůči pachateli nesmí překročit rozsah a obsah právně oprávněného rozhodnutí soudu nebo státního zastupitelství.
• Transparentnost: Probační a mediační pracovníci se snaží o dostatečnou informovanost orgánů činných v trestním řízení o průběhu práce s klienty, ale i o to, aby klientům byly poskytnuty srozumitelné informace o systému a právním prostředí, v němž se v důsledku událostí trestného činu ocitli.
• Individualizace: Pracovníci probační a mediační činnosti při práci s klienty zohledňují jejich individuální potřeby, zájmy a rovněž okolnosti případu.
• Vyváženost: Pracovníci probační a mediační činnosti prosazují vyvážený přístup k potřebám a zájmům obviněných, poškozených i společnosti za účelem nalezení vzájemně přijatelných řešení případu.
• Motivace: Pracovníci probační a mediační činnosti mají snahu o aktivní přístup a účast klientů při řešení následků trestné činnosti. Pachatele podporují při hledání zdrojů a kompetencí, které mu umožní změnit dosavadní vzorce chování, které ho přiváděly do konfliktů se zákonem. Poškozenému zároveň nabízejí možnost stát se aktivním subjektem, který může mít vliv na podmínky a způsob vlastního odškodnění.

III. PŘÍČINY VZNIKU DELIKVENTNÍHO CHOVÁNÍ DĚTÍ A MLÁDEŽE

Delikventní chování mládeže může být pouze ojedinělou a neopakující se událostí, ale také to může znamenat začátek opakující se trestní činnosti. Existují různé pohledy na příčiny, které vedou k páchání trestné činnosti dětmi a mladistvými. Delikventní děti a mladiství jsou emocionálně narušené jednotlivci. Rozumíme tím poruchy chování a sociálních vztahů, u nichž se jako zdroj předpokládá vnitřní zmatenost a bolest. Většinou jde o poruchy, které mají v anamnéze citové traumata a dlouhodobé nespokojení základních sociálních a vývojových potřeb.

Poruchy se projevují v množině příznaků, například:

• agrese – touha ublížit druhému člověku, která vyplývá ze hněvu a frustrace,
• deprese – snížená nálada doprovázená skleslostí, pesimismem, sebakritikou, útlumem, nespavostí a ztrátou chuti k jídlu,
• stud – vyvolaný porušením norem a očekávání, která klade někdo jiný,
• hněv – vnitřní připravenost na agresi,
• mánii – představuje stav euforie, nadšení a pocit výjimečné vnitřní pohody, doprovázený hyperaktivitou a lehkou podrážděností,
• motorický neklid,
• naučená bezmocnost,
• perfekcionismus – touha po dokonalosti,
• pocit méněcennosti – porovnávání výkonů a schopností,
• poslušnost – ochota podřídit se,
• pýcha – sebectví, sebeláska,
• smutek,
• strach – vyvolaný aktuální situací,
• úzkost – vyvolávaná myšlenkami,
• vina, výčitky – jistá forma ochrany před nevyslovenými konflikty,
• závist,
• žárlivost (Matoušek, Kroftová, 2003).

3.1 Činitelé ovlivňující vznik delikventního chování Rodina Rodina má mezi přirozenými výchovnými prostředky zvláštní význam pro vývoj a výchovu mladé generace. V rodině dítě získává základní výchovu a je uváděno do širších společenských styků. V období, kdy dítě všechno své představy, postoje a chování odvozuje z příkladu dospělých, celá atmosféra rodinného prostředí velmi ovlivňuje proces formování jeho osobnosti. Pro vývoj mladistvých je velmi důležité, v jaké rodině vyrůstají. Pokud však rodina neplní svou funkci, je pravděpodobné, že dítě bude mít sklony k delikventnímu chování.

Negativní rodinné prostředí má velký vliv na výchovu dětí a mládeže. Pokud si rodina neplní svou funkci, je pravděpodobné, že dítě bude mít sklony k delikventnímu chování.

Jedná se hlavně o rodiny:

• neúplné a rozvedené,
• s nejasnými pravidly týkajícími se chování dítěte,
• s nedostatkem času věnovaného výchově a s lhostejností k dítěti,
• s nedostatečným dohledem,
• kde je využívána soustavná a přehnaná přísnost,
• se slabou nebo nedostatečnou citovou vazbou,
• kde panovávají manželské konflikty,
• kde se toleruje poží­vání alkoholu a drog u dětí,
• kde rodiče dítě systematicky podceňují,
• se špatnou sociální a ekonomickou situací,
• v nichž se vyskytuje sexuální zneužívání dítěte,
• v nichž se vyskytuje kriminalita členů rodiny,
• v nichž je dítě zanedbáváno, týráno (Hatar, Lohinová, 2005).

Škola a vrstevnické skupiny „Škola“ je dalším významným činitelem ovlivňujícím delikventní chování dětí a mládeže. Většina mladistvých delikventů nedokončila středoškolské vzdělání, přičemž mnozí měli problémy už na základních školách. U některých je zjištěna porucha intelektu, která se projevuje nedostatkem sebekritičnosti, slabomyslností. K dalším závažným negativním jevům ve školním prostředí patří šikanování. Zpravidla jde o jednání jednoho dítěte nebo skupiny dětí, které druhému dítěti ubližují buď fyzicky nebo psychicky (různé posměšky, vyhrožování, urážení a podobně). Velký vliv na dítě ve školním prostředí může mít i postoj pedagoga. Negativní postoj pedagoga vůči žákům a uplatňování autoritativního postoje, výsměch, používání sarkasmu nebo hrozeb, používání trestů, to vše vyvolává u mnoha žáků citové napětí, labilitu a vznik záporných postojů. Mezi další vlivy lze zařadit například i nevhodný prospěch, šprťanování, negativní vliv jiných žáků. „Vrstevnické skupiny“ jsou přirozenou formou života dětí a mládeže. Vrstevnická skupina rozvíjí sebekontrolu, svědomitost, odvahu, cit pro spravedlnost, trpělivost, loajalitu, věrnost, oddanost určité věci, pohled do podstaty společenských vztahů, citlivost k uměleckým dílům a citům druhých. Jsou to zpravidla věkově homogenní skupiny mládeže, které lze označit i jako spontánní, jež spojují existenci vztahů face-to-face, typických pro tzv. primární skupiny (rodina), a vztahů typických pro tzv. velké skupiny, v nichž se při hodnocení jejich členů uplatňuje především princip výkonu.

Znaky antisociálních vrstevnických skupin:

• Neuznávání autority.
• Protispolečenské chování vrstevníků.
• Pozitivní postoj k drogám.
• Silnější vliv vrstevnické skupiny než rodičů.
• Posměšňování a snižování sebevědomí některých členů skupiny samotnou skupinou.

Volnočasové aktivity Nevhodné trávení volného času může být dalším předpokladem, který vede k delikventnímu způsobu chování dětí a mládeže. Za nevhodné trávení volného času lze považovat:

• hraní agresivních počítačových her,
• časté návštěvy nočních podniků, barů, diskoték, zábav,
• užívání alkoholu, kouření, užívání drog,
• nezájem o umění, vzdělání,
• nezájem o různé zájmové, umělecké kroužky.

Masově sdělovací prostředky Tisk, rozhlas, film, televize a internet mají díky moderní technice široký rozsah působení, vstupují do každé rodiny, doprovázejí každého člověka. Na psychický a morální vývoj dětí a mládeže mohou negativně působit mediální obsah zobrazu­jící násilí, agresivitu, rasismus, sexuální promiskuitu, obsah zaměřený proti lidskosti, morálce, obsah posměšný a znevažující rodinu a vztahy v ní.

Další negativa, rizika a důsledky médií na formování dětí a mládeže:

• Ohrožení utváření adekvátního hodnotového systému.
• Pozorování a napodobování nežádoucích modelů a vzorů chování.
• Pornografie.
• Závislost a izolace.
• Utváření předsudků.
• Zanedbávání školy a školních povinností.

Biologické a osobnostní činitele Na vývoji osobnosti dítěte se však podílí i biologické a osobnostní činitele, které ovlivňují psychiku člověka, jeho osobnost a podmiňují jeho způsob chování. Mezi tyto činitele lze zařadit dědičnost, vrozenou tělesnou predispozici, pohlaví, vrozenou agresivitu, hyperaktivitu a vrozenou osobnostní predispozici. „Dědičností“ se rozumí přenos tělesných a psychických dispozic z generace na generaci. Soubor dědičných predispozic představuje většinou jen predispozice ke vzniku jak obvyklých, tak i patologických vlastností osobnosti. Každý má individuální soubor dědičných predispozic a podle těchto predispozic také reaguje na podněty vnějšího prostředí určitým způsobem.

IV. ŘEŠENÍ A PREVENCE DELIKVENCE DĚTÍ A MLÁDEŽE S VYUŽITÍM PROBAČNÍ A MEDIAČNÍ ČINNOSTI

Probační a mediační činnost na Slovensku má být budována jako centralizovaná služba zohledňující lokální specifika. Záměrem, proč Ministerstvo spravedlnosti SR zřizuje takovou službu, je jednak posílit práva obětí trestnými činy, pomáhat aktivně při resocializaci pachatele a jeho bezproblémovém návratu do společnosti po spáchání trestného činu a zároveň působit výchovně vůči celé společnosti. Probační a mediační služba na Slovensku se chce zařadit mezi instituce, které budou aktivně působit v rámci programů prevence kriminality. Trestní zákoník se snaží plnit úlohu prevence delikvence a kriminality mládeže prostřednictvím represe, tedy způsobu odstrašování prostřednictvím uložení sankce. Při této represivní prevenci se klade důraz na sledování zvláštních individuálních vlastností každého mladistvého pachatele, na sociální prostředí, z něhož pochází, a na prevýchovu prostřednictvím uloženého trestu. Vhodným ochranným opatřením se nepochybně jeví rozšíření možnosti sankcí nespojených s trestem odnětí svobody (Matoušek, Kroftová, 2003).

4.1 Zásady trestání mladistvých delikventů

Mezi základní zásady trestání bude patřit:

• zásada humanity sankcí – jde o zákaz krutého a nepřiměřeného trestu ve vztahu k konkrétnímu pachateli,
• zásada individualizace použitých sankcí – druh i výměra sankce musí být soudem ukládána s přihlédnutím jak ke konkrétním okolnostem vztahujícím se k závažnosti trestného činu, včetně přitěžujících a polehčujících okolností, tak i k možnostem resocializace pachatele a jeho osobním poměrům,
• zásada přiměřenosti uložené sankce vzhledem k spáchanému trestnému činu – zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u stejného pachatele – bude vyjádřena zákazem ukládání sankcí shodné věcné povahy,
• zásada personality sankce – sankce musí zásadně postihovat jen pachatele trestného činu, přičemž vliv na jeho okolí, zejména na rodinné zázemí, by měl být minimalizován.

4.2 Trestní odpovědnost mladistvých delikventů

Za spáchaný trestný čin je možné mladistvému uložit tyto druhy trestů:

• trest odnětí svobody,
• trest propadnutí věci,
• trest vyhoštění,
• peněžitý trest (pokud je mladistvý výdělečně činný),
• trest zákazu činnosti (pokud to není překážkou při přípravě na jeho povolání).

Trestní sazby uvedené v části zvláštní Trestního zákoníku se u mladistvých osob snižují na polovinu, přičemž horní hranice nesmí přesáhnout pět let a dolní hranice jeden rok. V některých výjimečných případech je možné uložení trestu odnětí svobody na pět až deset let.

4.2 Probační dozor a mediace jako alternativní metoda trestání mladistvých delikventů

Probační a mediační činnost byla Ministerstvem spravedlnosti Slovenské republiky zřízena k realizaci alternativ vycházejících z principů restorativní justice, která vychází z předpokladu, že trestný čin je sociální konflikt mezi dvěma, popřípadě více jednotlivci nebo stranami a účinným řešením je podmínka aktivní participace všech dotčených, tj. oběti, pachatele a příslušného sociálního společenství. Základním principem chápání restorativní justice je fakt, že pozornost má být soustředěna na budoucnost, nikoli na selhání pachatele v minulosti (Kunová, 2003).

Od 1. 1. 2006 vstoupila v platnost nový Trestní zákoník č. 300/2005 Z. z. a Trestní řád č. 301/2005 Z. z., na jejichž základě byly rozšířeny možnosti působení probačního a mediačního úředníka (probační dohled, trest povinné práce, trest domácího vězení, kontrola povinností a omezení).

4.2.1 Probační dozor Základním cílem probačního dozoru je působit tak, aby se osoba již nedopouštěla další trestné činnosti, aby si vybudovala vhodné sociální zázemí a aby se mohla znovu společensky uplatnit. V rámci probačního dozoru probační úředník klade důraz na navázání vztahu s osobou, které byl dohled nařízen, a poskytne jí základní informace o výkonu dozoru a o tom, jak si představuje vzájemnou spolupráci. Probační dozor přináší pomoc při překonávání nejrůznějších překážek, psychickou podporu při aktivním úsilí mladistvého najít své místo ve společnosti a také mu pomáhá naučit se žít tak, jak to od něj očekává společnost, v souladu s jejími normami.

Probační úředníci poskytují mladistvému po naplnění účelu probační činnosti odbornou pomoc, sledují a kontrolují jeho chování a spolupracují s rodinným a sociálním prostředím, v němž mladistvý žije, aby v budoucnu vedl řádný život. Úředníci současně pomáhají poškozeným a dalším osobám dotčeným trestným činem při odstraňování následků trestných činů. Zvláštní péči věnují mladistvým obviněným a osobám blízkým věku mladistvých, přispívají k ochraně práv osob poškozených trestnou činností a ke koordinaci sociálních a terapeutických programů práce s obviněnými, zejména pokud jde o mladistvé a uživatele omamných a psychotropních látek. Při těchto úkonech postupují probační úředníci, je-li to účelné, v součinnosti s orgány sociálního zabezpečení, školami a školskými zařízeními, zdravotnickými zařízeními, registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi, občanskými sdruženími, nadacemi a dalšími institucemi sledujícími humanitární cíle. Rovněž úzce spolupracují s orgány, které vykonávají sociálně-právní ochranu dětí a poskytují sociální péči méně přizpůsobivým občanům.

První fáze probačního dozoru spočívá v konzultaci, při které probační úředník seznamuje klienta s výkonem probačního dozoru, podává mu informace potřebné pro dosažení vzájemné představy o spolupráci s probačním úředníkem. Dále ho seznamuje s průběhem další spolupráce a snaží se získat důvěru mladistvého. Zjišťuje potřebné informace, například telefonní čísla a adresy trvalého nebo přechodného bydliště odsouzeného, informace o jeho dosavadním životě, zaměstnání, vzdělání, o trestném činu, jímž se odsouzený dopustil. Stávají se případy, kdy odsouzený nenaváže kontakt s probačním úředníkem a neobnoví s ním kontakt. V takové situaci je probační úředník povinen oznámit to soudu.

Druhou fází je sestavení probačního programu, kde si dohodnou pravidla spolupráce, specifikují program vycházející z rozhodnutí soudu. Slouží k individuální specifikaci dozoru a jeho realizace. Vytváří ho probační úředník na začátku zkušební doby a v případě potřeby jej průběžně aktualizuje. Základem je jasná formulace pravidel tak, aby jim klient rozuměl a následně je dodržoval. Konkrétnost stanovení cílů a jasná struktura pravidel umožňuje jednoduchou kontrolu nad plněním cílů uložených v probačním programu. Takto sestavený probační program je harmonizací spolupráce probačního úředníka a mladistvého. Probační úředník kontroluje mladistvého minimálně jednou za dva měsíce, v případě potřeby se s ním setkává i častěji. Kontroly plnění cílů a hodnocení klienta probíhají v jeho přítomnosti. Výsledky mladistvého, dosažené během probačního dozoru, se šestiměsíčně zasílají k přezkoumání soudu. Soud si prostřednictvím zprávy vytvořené probačním úředníkem ověřuje, zda mladistvý během stanovené doby plní stanovené nařízení a podmínky, které mu byly uloženy.

Třetí fází je uzavření spisu, kde se do spisu založí rozhodnutí soudu o výkonu, změně trestu nebo o jeho upuštění, a následně se spis uzavře. Tato fáze je už jen administrativní záležitostí probačního úředníka.

4.3 Alternativní tresty

„Restorativní přístup k řešení kriminálního jednání neznamená odmítnutí klasických trestních postupů a sankcí, ale jde o jejich vhodné doplnění, rozšíření možnosti volby reakce na trestný čin a možnost aplikace individualizovaného přístupu k pachateli, což v důsledku pozitivně ovlivní účinnost trestního postihu.“ (Kuchta, J., 2005, s. 192)

Ukládání trestu odnětí svobody je dnes chápáno jako krajní prostředek, který má být aplikován v případech, kdy s ohledem na závažnost spáchaného trestného činu nebo vzhledem k osobě pachatele není vhodné uplatnit jiný druh trestu. Alternativním trestem je v zásadě každý trest, při kterém nedochází k omezení osobní svobody odsouzeného. Je to alternativní způsob, jak má být dosaženo účelu trestu, kterým je ochrana společnosti a dosažení žádoucí změny v chování delikventa bez negativních vlivů vězení.

V systému trestů převládají druhy trestů, které nejsou spojeny s odnětím svobody a izolací pachatele od společnosti (tzv. alternativní sankce), protože se předpokládá, že značná část pachatelů je méně narušená a u těchto pachatelů by se mohlo negativně projevovat jejich násilné vytržení z přirozeného sociálního prostředí, narušení sociálně užitečných vazeb a negativní vliv více narušených osob (Sotolář, 2001).

Významnou roli v rozvoji alternativních trestů sehrála hlavně Rada Evropy, která v četných rezolucích, studiích a dalších podkladech iniciativně nastolila problematiku trestu odnětí svobody, podmínek jeho výkonu a upozorňovala na možnost a účelnost jeho nahrazení jinými tresty. Podobné úsilí vyvíjí v rámci OSN Výbor pro prevenci a kontrolu kriminality a Hospodářská sociální rada (Rozum, 2005, s. 13). Alternativy trestu odnětí svobody, mezi nimi podmíněný rozsudek, ale především probační dozor a OPP (doporučované také v rezolucích OSN), jsou pevnou součástí moderního systému trestních sankcí. Délka trvání alternativní sankce musí být přímo úměrná trestnému činu a délce trestu odnětí svobody, který by byl jinak za trestný čin uložen. Zároveň u odsouzené osoby musí být reálně předpoklady, že vyhoví stanoveným podmínkám. Alternativní tresty tedy nahrazují krátkodobé tresty, které jsou ukládány pachatelům méně závažné trestné činnosti.

Velký důraz je kladen na spolupráci s pachatelem. Cílem je dosáhnout, aby pachatel získal náhled na spáchaný trestný čin a na následující trest jako na spravedlivou a přiměřenou reakci společnosti na spáchaný trestný čin.

Alternativní tresty by měly být uplatňovány zvlášť u mladistvých delikventů, kde je stále možnost určité nápravy pachatele (Sotolář, 2000).

4.3.1 Pozitiva alternativních trestů

Ve srovnání s trestem odnětí svobody má alternativní výkon trestu několik předností. Odsouzený nepřichází do styku s vězeňským režimem, není s ním spojena ztráta svobody, což pozitivně přispívá ke snížení recidivy.

Trest odnětí svobody je často spojen s prizonizací, tedy s negativním vlivem prostředí na odsouzené a jejich bezprostřední budoucnost po propuštění. Pobyt ve vězení je ve většině případů spojen se ztrátou odpovědnosti odsouzeného za sebe samého, za své chování i za svou budoucnost. Odsouzený po propuštění ztrácí schopnost žít na svobodě. To může vést k takzvanému syndromu točitého dveří, kdy propuštěný vězeň neschopný zachytit se v nekriminálním prostředí vyhledá typ prostředí, v němž se dokáže pohybovat. Tedy kriminální. Proto jsou v mnoha případech vhodnější alternativní tresty, které neizolují člověka od běžné společnosti a nejsou překážkou opětovného začlenění pachatele do společnosti.

Hlavní výhody spočívají v tom, že alternativy trestu odnětí svobody nemají za následek uvedené nevýhody odnětí svobody. Uložení alternativního trestu dává odsouzenému šanci odpykat si trest bez negativních stránek, oddaluje zkušenost s vězeňským prostředím a tím předchází nežádoucím vlivům výkonu trestu odnětí svobody; jeho výkon má nižší náklady. Nedochází k přerušení sociálních vazeb jedince s jeho sociálním okolím, v němž žije a ve kterém může dále pracovat. Takovýto trest také zohledňuje osobnost jedince a jeho individuální zvláštnosti a u méně narušených pachatelů je podstatně účinnější z hlediska odstranění hrozby recidivy. Nejeden důležitý je i zájem obětí trestného činu, protože přispívá k lepšímu odškodnění. Uložení povinnosti nebo omezení by mělo působit preventivně proti další trestné činnosti. Během výkonu trestu se sleduje, zda odsouzený plní podmínky trestu a zda žije v souladu s normami společnosti (Matoušek, 2003).

Podle Rozuma (2005) spočívají tyto výhody zejména ve uvolnění místa ve věznicích pro těžší pachatele, snížení nákladů na výkon trestu, větší zapojení veřejnosti do procesu prevýchovy a resocializace, ve zvyšujícím se zájmu občanů o způsoby nakládání s pachateli a ve vytváření pocitu odpovědnosti za činnost trestní justice ve veřejnosti.

4.3.2 Obecně prospěšné práce

Práce prováděná ve veřejném zájmu má přinést pachateli morální užitek, má sloužit k jeho začlenění do společnosti a přispět k jeho pracovní adaptaci. Významným rysem OPP je proto fakt, že vyžaduje po odsouzeném, aby věnoval svůj čas a své schopnosti společnosti, jejíž platné právo porušil (Vanduchová,1996, s. 397).

Obecně prospěšné práce představují trest, který je alternativou k trestu odnětí svobody a do jehož výkonu je zapojena širší veřejnost. Pro veřejně prospěšnou práci v podobě hlavního alternativního trestu se kromě hlediska nákladů uvádí i kombinace různých trestně sledovaných účelů: újma způsobená pachateli zde představuje odnětí volného času, který je v současné společnosti stále více ceněn; způsobené škody jsou nahrazeny prací vykonanou v prospěch společnosti; resocializace pachatele je usnadněna tím, že jeho sociální kontakty nejsou poškozeny příliš intenzivním zásahem do jeho života a současně je podpořena osvojování stabilních pracovních návyků a rozvíjení pocitu sociální odpovědnosti (Sotolář, 2000).

Smyslem tohoto trestu je vytvořit takový užitečný výsledek, který musí sloužit širšímu okruhu lidí. Obecně prospěšné práce tedy mohou být prováděny pouze v prospěch obcí nebo v prospěch státních či jiných obecně prospěšných institucí, které se zabývají vědou a vzděláváním, kulturou, školstvím, ochranou zdraví, hasičskou ochranou, ochranou životního prostředí, podporou a ochranou mládeže, ochranou zvířat, humanitární, sociální, charitativní, náboženskou, tělovýchovnou a sportovní činností. (Sotolář, 2000)

4.3.2.1 Výhody trestu obecně prospěšných prací

Výhodou tohoto alternativního trestu oproti trestu odnětí svobody je to, že odsouzený není vytrháván ze svého přirozeného prostředí. Navíc, pokud bude vykonávat OPP v prostředí, kde bude mít možnost poznat a napravit důsledky svého chování, je velká pravděpodobnost, že trest povede k nápravě pachatele a nejlépe splní svůj účel. Trest OPP podporuje pocit odpovědnosti odsouzeného za vlastní chování a život. Dále upravuje jeho pracovní návyky a v neposlední řadě, pokud je trest vykonán ve stanovené lhůtě, je vymazán z rejstříku trestů a v seznamu se tedy neobjeví.

Trest OPP je obzvlášť účinný u mladistvých, kteří se dopouštějí vandalismu, výtržností, poškozování cizích věcí. Takto mohou napraviť důsledky svých činů a uvědomit si hodnotu věcí (Vůjtěch, 1998).

ZÁVĚR

Naší snahou při psaní tohoto článku byl krátký exkurz do problematiky probační a mediační služby a jejich významu při řešení delikvence a kriminality mládeže, neboť se jedná o poměrně novou a podle našeho názoru perspektivní instituci. V trestním právu hmotném i procesním je zakotven celý řetězec institucí, které předpokládají nebo přímo vyžadují účast probačních úředníků, jejichž činnost je v praxi vnímána pozitivně. Probační činnost se stává významným prostředkem prevence kriminality a resocializace pachatelů trestné činnosti v podmínkách slovenského právního řádu. Napomáhá naplnění účelu trestního řízení a zároveň pomáhá orgánům činným v trestním řízení při jejich rozhodovací činnosti a při kontrole jejich adekvátnosti. Zapojením probačního úředníka do řešení trestní věci vzniká možnost vyřešit případ ve velmi krátké době od spáchání činu, zatímco řízení před soudem může trvat měsíce až roky, probační úředník může zprostředkovat řešení případu během několika týdnů.

Uplatňování jednotlivých alternativních trestů naráželo zpočátku na určitou konzervativnost některých našich soudců a v současnosti také naráží na to, že u některých trestů nejsou přijatelné podmínky pro jejich uskutečnění. Chybí nám například elektronická kontrola v případě trestu domácího vězení nebo i absence organizací, které by poskytovaly prostor pro podmíněně propuštěné nebo podmíněně odsouzené. Další problematickou oblastí je aplikace sociálních výcviků nebo jiných výchovných programů. Sociálními výcviky rozumíme programy pro rozvoj pozitivního sociálního chování a sebekontroly a také programy pro oblast závislostí. Jednotlivé sociální výcviky by měly být zaměřeny na zvyšování sociálních dovedností a schopností tak, aby byla posílena schopnost odsouzeného k bezkonfliktnímu způsobu života. Výchovný program by měl zajišťovat přednáškové aktivity, rozhovory, vzdělávání a čtení doporučené literatury se zpětnou vazbou na odsouzeného a diskusí o nastoleném problému.

V našich podmínkách absentuje definování základních metod práce, způsobů, jak dosáhnout stanoveného cíle prostřednictvím práce s odsouzeným, a také chybí vytvoření nejvšeobecnější postupnosti, z níž by probační úředník aplikoval konkrétní činnosti prostřednictvím institucí, které budou zajišťovat sociální výcviky. Problematická v této oblasti je také nedostatek finančních prostředků pro realizaci sociálních výcviků.

V druhé polovině roku 2010 došlo v rámci úsporných opatření realizovaných Ministerstvem spravedlnosti Slovenské republiky k zrušení odboru kriminologie a prevence kriminality a také oddělení probační a mediační služby. Z výše uvedeného důvodu, stejně jako z nedostatečného personálního zajištění pro realizaci dalších výzkumných úkolů v oblasti působnosti MS SR, nebylo možné rozpracovat dlouhodobý záměr v oblasti prevence kriminality ani řešit další předpokládané výzkumné úkoly. I probační a mediační úředníci vykonávají svou činnost od druhé poloviny roku 2010 bez metodického usměrnění Ministerstva spravedlnosti Slovenské republiky. Problematickou oblastí je také to, že před několika lety bylo více probačních úředníků a dnes, kde dříve pracovali dva až tři probační úředníci, pracuje na většině soudů nyní jen jeden, což je na takové množství práce málo.

Autor: PhDr. Roman Kučera

LITERATURA

FENYK, J.; SOTOLÁŘ, A.; SOVÁK, Z.: Mediace jako alternativní podoba naplnění trestní spravedlnosti. Trestní právo, 1997, č. 7 – 8, s. 20 – 27.

HATÁR, Ctibor, LOHINOVÁ, Naďa. 2005. Vplyv rodiny na deviantné správanie detí a mládeže. In KOLESÁROVÁ, Alena (ed.). 2005. Rodina na prelome tisícročia: Zborník referátov z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 16. – 17. mája 2005 v Bratislave. Nitra: UKF, Fakulta sociálnych vied a zdravotníctva, s. 282 – 289.

JUSKO, P. (2006): Prevencia kriminality a resocializácia páchateľov trestnej činnosti. In Čistý deň. Roč. 4, 2006, č. 1, s. 22 – 23.

KALMTHOUT, A., DERKS, J.: Probation and Probation services. Netherlands: Wolf Legal Publisher, 2000.

KROFTOVÁ A., OUŘEDNÍČKOVÁ L., IN: Matoušek, Oldřich, Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi/Oldřich Matoušek a kol. – Vyd. 1 . – Praha: Portál, 2005 -352 s.

KUCHTA, J., VÁLKOVÁ, H. a kol.: Základy kriminologie a trestní politiky. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2005.

KUNOVÁ, J. (2003): Probačná a mediačná služba – nová forma resocializácie a prevencie kriminality. In Práca a sociálna politika. Roč. 11, 2003, č. 4 – 5, s. 23 – 24.

NOVOTNÝ, O. – ZAPLETAL, J. A KOL.: Kriminologie, Eurolex Bohemia, Praha 2001, str. 212.

MATOUŠEK, O., KROFTOVÁ, A.: Mládež a delikvence. Praha. Portál, 2003. 340 s.

MATOUŠEK, O., MATULOVÁ, A., KOPOLDOVÁ, B., CHALUPOVÁ, J., HALÍK, T.: Práce s rizikovou mládeží. Praha: Portál, 1996.

NETÍK, K., VEČERKA, K., NEUMANN, J., & VÁLKOVÁ, H.: Mladistvý pachatel násilné trestné činnosti. K problematice deviantní životní cesty. Praha 1987, VÚK.

PÚRY, F.; ŠÁMAL, P.: Nad jedním rozhodnutím o probaci. Trestní právo, 1997, č. 7 – 8,s. 2 – 19.

RISKIN, L.: Mediace aneb jak řešit konflikty. Praha: Palata, 1997.

RIZMAN, S.; SOTOLÁŘ, A.; ŠÁMAL, P.: K problematice zvláštních alternativních druhů trestného řízení. Trestní právo, 1997, č. 2, s. 6 – 10.

ROZUM, J., KOTULAN, J., VŮJTĚCH, J.: Výzkum nově zavedených prvků probace do trestného práva ČR. Praha: IKSP, 2000.

VANDUCHOVÁ, M.: K novému trestu obecně prospěšných prací. Právní praxe, 1996.

VŮJTĚCH, J. A KOL.: Výzkum institutu obecně prospěšných prací. Praha: IKSP, 1998.

Zákon NR SR č. 300/2005 Z. z. Trestný zákon Zákon NR SR č. 420/2004 Z. z. o mediácii a o doplnení niektorých zákonov Zákon NR SR č. 550/2003 Z. z. o probačných a mediačných úradníkoch a o zmene a doplnení niektorých zákonov