Friedrich August von Hayek je stoupencem negativní liberální svobody a jednu z hlavních příčin současných problémů liberálních společností spatřuje v kartézském, tedy konstruktivním rozumu. Hlavním nedostatkem tohoto rozumu je, že se odvažuje vědomě a cíleně vytvářet nové společenské struktury nebo pravidla jednání, kterými chce nahradit základní, spontánně vzniklé negativní pravidla lidského jednání. Kritizuje kartézský rozum v tom, že se zaměřuje především na obranu negativní svobody, která je umožněna negativní povahou samých spontánně vzniklých pravidel lidského jednání. Kdyby pravidla jednání měla pozitivní charakter – tedy kdyby svým obsahem určovala jedinci i to, co má dělat –, pak máme před sebou opak svobodné společnosti. (1)

Klíčové postavení v Hayekově sociálním a politickém myšlení má svoboda jednotlivce. Ve The Constitution of Liberty (1960) ji definuje jako „absenci překážky – nátlaku ze strany jiných lidí“.(2) Hayek má tedy pod pojmem svobodný člověk na mysli jedince, který může myslet, konat a žít podle svých vlastních představ bez toho, aby ho někdo jiný nutil myslet, konat nebo žít jinak – jednoduše řečeno, aby jeho svobodu někdo jiný násilně omezoval. Na takto definovanou svobodu má přirozené právo každý člověk za předpokladu, že respektuje a neomezuje svobodu jiných lidí. Tomuto chápání svobody říkáme negativní svoboda, protože je negativně vymezená jako absence donucení. (3) Právě takto byla individuální svoboda definována v politickém liberalismu a aplikována na ekonomickou sféru v podobě nezasahování státu do ekonomiky. Přirozeným důsledkem, který vyplývá z tohoto přístupu, je důraz na individuální odpovědnost, na pravidla, jejich respektování jednotlivci, a omezování donucovacích mechanismů jen na případy jejich porušování. Jsou to základní principy právního státu s minimálním rozsahem. (4)

Jeho definice svobody závisí na významu určité koncepce donucení, proto je třeba na tomto místě objasnit, co pojem donucení pro Hayeka znamená. Rozumí jím takovou kontrolu prostředí nebo podmínek jednotlivce jiným jednotlivcem, takže ten je nucen jednat ne podle vlastního plánu, ale sloužit cílům někoho jiného. Donucení je zlem, protože ruší jednotlivce jako myslící a hodnotící bytost a činí ho nástrojem k dosažení cíle někoho jiného. Je však třeba zároveň poznamenat, že jisté formě donucení se nemůžeme vyhnout, neboť je to jediný způsob, jak mu předcházet – hrozbou donucení. (5)

V moderní otevřené společnosti přebírá tuto úlohu stát tím, že vymezuje soukromou sféru jednotlivců a chrání ji před tím, aby do ní zasahovali jiní. Svoboda vyžaduje, aby jednotlivec mohl sledovat své vlastní cíle, a člověku, který je svobodný, umožňuje svobodu individuálního rozhodování tím, že vymezuje zvláštní osobní práva a určuje sféry, v nichž každý jedinec může samostatně disponovat prostředky, které má k dispozici, za účelem dosažení svých vlastních cílů. Nejdůležitější je, aby byla pro každého vyhrazena „rozpoznatelná svobodná oblast“. (6) To znamená, že základem dosažení cílů jednotlivce je mít něco pro sebe (i když je toho jen málo). Všeobecný předpoklad, že můžeme mít tento druh svobody i bez omezení (7), zde ztrácí platnost; v tomto kontextu souhlasíme s Hayekem, že obecná svoboda je více méně nemožná, protože svoboda každého by ztroskotala na neomezené svobodě, tedy na absenci zábran všech ostatních.

Svoboda člověka jako absence donucení je tedy jakýmsi druhem svobody, tedy stavem, v němž člověk není nucen sloužit vůli jiného člověka. „Toto donucení zahrnuje jak hrozbu způsobení újm, tak i úmysl tímto určitý čin dosáhnout.“(8) Manda v této souvislosti píše, že podle Hayeka je nutné definovat svobodu jako takovou svobodu jednání individua, která je omezena obecnými zákony platnými pro všechny stejně. (9) Tyto zákony jsou vlastně postupně utvářené pravidla moderní společnosti, které mají abstraktní a negativní, tedy spíše zakazující charakter, a tím vymezují individuální (soukromé) sféry svobodného jednání jednotlivce.

Jak tedy zajistit co největší možnou svobodu pro všechny? Hayek tvrdí, že ji můžeme zajistit jednotným omezením svobody všech prostřednictvím abstraktních pravidel, která vylučují, aby jiní lidé ve vztahu k někomu uplatňovali svévolný a diskriminační tlak, nebo aby někdo tento tlak uplatňoval ve vztahu k němu. Tato pravidla dále brání tomu, aby kdokoli napadal svobodnou sféru kohokoli jiného. (10) Společné konkrétní cíle jsou tedy nahrazeny společnými abstraktními pravidly. Úkolem vlády je tato pravidla prosazovat a chránit tak jednotlivce před tlakem či zasahováním jiných do jeho osobní sféry. „Zatímco donucená poslušnost vůči společným konkrétním cílům lze ztotožnit s otroctvím, respektování společných abstraktních pravidel (i když jsou prožívaná obtížně) vytváří prostor pro nejneobyčejnější svobodu a rozmanitost.“ (11)

Nezbytnost svobody pro fungování společnosti odůvodňuje Hayek několika argumenty. (12) Prvním argumentem je neinformovanost lidí ve vztahu k velkému počtu faktorů, od nichž závisí dosažení individuálních cílů. Protože přesně nevíme, jak naše jednání a instituce přispívají k společenskému pořádku, nutili by lidi jednat podle centrálního plánu (tedy nesvobodně) mohlo (i když nemuselo) vést k destrukci tohoto mechanismu. Za druhé, svoboda má velký význam při vytváření prostoru pro něco nového, nečekaného, a tedy pokrokového. Podstatné je to, že svoboda nám umožňuje experimentovat a tím podporovat pokrok společnosti. Třetím Hayekovým argumentem je zjištění, že složitost potřebuje svobodu. Podle něj jsou totiž spontánní společnosti schopny mnohem větší složitosti než plánované organizace.

S otázkou svobody úzce souvisí pojem soukromého vlastnictví a to nejen u Hayeka.
Už starověký Řím poskytl světu model soukromého práva založený na přímém pojetí soukromého (odděleného) vlastnictví. Žádná vyspělá civilizace se nerozvinula bez vlády, která viděla svou hlavní roli v ochraně soukromého vlastnictví, avšak příliš silné vlády další evoluci a růst spontánního pořádku společnosti a dobrovolné spolupráce spíše zastavují. Sklouznou totiž ke zneužívání své moci a omezení svobody, kterou dříve chránily. Důkazem je i to, že moderní industrialismus se nerozvinul pod silnými vládami, ale v městech italské renesance, v jižním Německu, Nizozemsku a v Anglii.

Hayek hájí spíše ochranu individuálního vlastnictví než politických svobod. Pořádek ve společnosti se podle něj mohl vytvořit jen díky „oddělenému vlastnictví“. (13) Možnost jednotlivce svobodně rozhodovat závisí na všeobecném respektování soukromé sféry, v níž může jednotlivec svobodně jednat, a na stejně uznaném způsobu, jakým lze právo na stejné věci převádět z jednoho člověka na druhého. „Základ pro rozšíření hustého proudu směny služeb, který utvářel rozšířený řád, položila ochrana odděleného vlastnictví, nikoli vládní řízení jeho využívání.“ (14)

Svobodu člověka podmiňuje právě existence soukromého vlastnictví, díky němuž je jednotlivec schopen samostatně rozhodovat o svých cílech: „Indivíduum, které bude mít dostatek prostředků, může realizovat své individuální záměry a cíle.“ (15) Problemem zde je skutečnost, že ve společnosti existují i jedinci, kteří nedisponují materiálním vlastnictvím natolik, aby mohli svých cílů dosáhnout. Takové sociální nerovnosti však Hayek považuje za přirozené.

Další kritika v této souvislosti směřuje k tomu, že jeho koncept svobody se nevztahuje na lidské individuum, ale na jeho společenskou formu soukromého vlastníka, protože majetek náležející jednotlivci učinil podstatou individuální sféry.

Za svůj postoj k svobodě je však Hayek i kritizován. Paradoxně je reálným základem Hayekovy svobody, jak uvádí Manda, právě nesvoboda. Pro většinu lidí totiž soukromá sféra není jedinou sférou jejich života, ale existuje zde sféra cíleně a záměrně vytvářených organizací, v jejichž rámci je jednání indivíduí usměrňováno společným cílem. Svoboda soukromých vlastníků je tedy v konečném důsledku výsledkem jejich nesvobody. Z tohoto hlediska lze konstatovat, že člověk v Hayekově koncepci jako by existoval ve dvou světech: ve sféře soukromé, kde je v rámci otevřené společnosti svobodný, a v pracovní sféře, která podmiňuje svobodnou společnost. (16) Právě volný ekonomický trh drží společnost pohromadě, v níž se jednotlivci mohou realizovat. Jednotlivci jsou v tomto smyslu pouze určitým nástrojem: „Mnoho lidí považuje za pobuřující to, že velká společnost nemá žádné společné konkrétní účely, nebo, jak bychom mohli říci, že ji spojuje jen prostředky, a ne cíle. Je to skutečně pravda, že hlavní společný účel všech jejích členů je čistě instrumentální, a to zajištění vzniku abstraktního pořádku, který nemá žádné specifické účely, ale všem lidem zvyšuje šance na dosažení jejich vlastních účelů.“(17) Svoboda individua má být nástrojem vytváření něčeho abstraktního, co s ohledem na něj nemá žádný účel.

Z výše uvedeného lze vyvodit závěr, že bez ohledu na to, jaké cíle jedinec svobodně volí, za předpokladu, že respektuje pravidla společnosti, současně tím reprodukuje a upevňuje základy této společnosti. Protože si tedy neuvědomuje obecný účel své činnosti, je to činnost sice svobodná, ale zároveň neuvědomělá a slepá. (18)

S otázkou svobody je u Hayeka úzce propojen i tržní systém, pro který používá pojem „katalaxie“ (19), což ve volném překladu znamená proces směny. Ten je podle něj určitým druhem hry, která je ohraničena možnostmi a schopnostmi hráčů, a tržní mechanismus je pro teoretika vzorem dokonalosti, abstraktním pořádkem, kde platí všechna pravidla, kde úspěch či neúspěch závisí na jednotlivci, na znalosti jeho spoluhráčů a na získávání informací. Ještě je třeba poznamenat, že při vysvětlování trhu, jeho fungování a pravidel v občanské společnosti je Hayekovi blízká Popperova teorie pokusů a omylů, která je typická pro otevřenou společnost. (20)

Tržní systém nevyžaduje shodu v cílech, které mají být dosaženy, a proto neomezuje svobodu jednotlivce. Umožňuje lidem s mnoha odlišnými hodnotami a záměry úspěšně spolu existovat, protože když se řídí vlastními zájmy, každý z nich bude podporovat cíle mnoha dalších se odlišnými a možná i protichůdnými zájmy. „Svobodná společnost je pluralitní společnost bez společné hierarchie konkrétních cílů.“ (21) Tržní systém není a ani nemůže být řízen žádnou konkrétní hodnotovou škálou nebo hierarchií cílů, jako je tomu v plánované ekonomice. Hayek tvrdí, že čím větší jsou rozdíly v potřebách a cílech zúčastněných stran, tím pravděpodobnější je užitek z jejich směny. S tím souhlasí i E. Butler, který v souvislosti s ekonomickým a politickým přínosem Hayekovy filosofie uvádí: „Vztahy mezi lidmi jsou prostředky umožňující usmíření odlišných cílů, spojení lidí zcela odlišného přesvědčení a cílů, protože všichni lidé mají z tohoto spojení prospěch.“ (22)

Abychom pochopili fungování trhu tak, jak ho vnímá Hayek, je třeba alespoň stručně naznačit, jakým způsobem probíhá komunikace v rámci tržního systému a jaké jsou jeho názory na ekonomickou rovnováhu. Jelikož, jak už bylo řečeno, trh je určitý druh hry, nemá smysl ho plánovat, protože kdybychom předem věděli výsledek, hra by pro nás ztrácela smysl. Důležité však je stanovit spravedlivá pravidla tak, aby měl každý šanci získat a snažit se v této hře uspět do té míry, do jaké to sám považuje za nutné. Samozřejmě, jako každá hra, i úspěšnost působení na trhu si kromě pravidel vyžaduje vhodnou kombinaci obratnosti a štěstí. Úloha státu, resp. vlády, spočívá v zajištění výše uvedených pravidel a respektu k nim. (23) Komunikační systém trhu je velmi složitý a funguje prostřednictvím sítě cen. Ceny fungují jako signály, které umožňují jednotlivci přispívat k uspokojování potřeb druhých, aniž by o tom věděl, protože tím zároveň dosahuje vlastního uspokojení. (24)

Co se týče ekonomické rovnováhy v tržním hospodářství, Hayek je k ní skeptický. Tradiční teorie rovnováhy totiž předpokládá, že ekonomika je statická, ale podle Hayeka je dokonalý přehled o tom, co se v ekonomice děje, nemožný, protože účastníci trhu jsou neustále vystaveni měnícím se plánům ostatních: „Pokud má pojem rovnováha nějaký význam, pak podle Hayeka jen pro konkrétního jednotlivce, který přesně ví, jaké má plány a které různé záměry jsou v plném a neotřesitelném souladu. Ve společnosti jako celku se však nic podobného nikdy nemůže objevit.“ (25) To, co v rámci trhu reálně existuje, je jakási dynamická rovnováha, resp. vývoj směřující k rovnováze, protože činnost a plány jednotlivých účastníků trhu mají ve dlouhodobém horizontu tendenci k vzájemnému souladu.

V konečném důsledku můžeme konstatovat, že Hayekův trh není jen naplněním ideálu ekonomické dokonalosti, ale i naplněním snahy jednotlivců, které vnímá jako subjekty obdařené svobodou. Trh je tedy jakýmsi „zmírňovačem“, protože vychází z principu umírněného obchodu, který za všech okolností nahrazuje konflikt vyjednáváním, a tak jedním tahem neutralizuje rivalitu i závist.“ (26) Pokrok, který západní civilizace dosáhla ve 18. a 19. století, mohl podle Hayeka nastat jen díky rozvoji tržní ekonomiky založené na soukromém vlastnictví, dělbě práce a dobrovolní směně. Podobně jako L. von Mises i Hayek vnímal každý útok proti trhu jako útok proti svobodě a základu prosperity, který by mohl lidstvo opět vrhnout do stavu bídy a nedostatku. (27)

Autorka: PhDr. Jarmila Jurová, PhD.
Katedra obecné a aplikované etiky
Filozofická fakulta, Univerzita Konštantína Filozofa v Nitre
Použitá literatura Benoist, A.: Kritika ideologie liberalismu. In: Filozofia, roč. 63, 2008, č. 9, s.817 – 829. ISSN 0046-385X. Butler, E.: Hayek a jeho přínos k politickému a ekonomickému myšlení dneška. Bratislava: Institut liberálních studií, 1996. ISBN 80-967459-8-0. Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost. Omyly socialismu. Praha: Sociologické nakladatelství, 1995. ISBN 80-85850-05-2. Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 1. Pravidla a řád. Praha: Academia, 1991. ISBN 80-200-0279-0. Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti. Praha: Academia, 1991. ISBN 80-200-0309-6. Hayek, F. A.: The Constitution of Liberty. Chicago: The University of Chicago Press, 1960. Library of Congress Catalog Number: 59-11618. Manda, V.: Hayekova koncepce svobody člověka. In: Človek, spoločnosť, myslenie. Banská Bystrica: UMB, 2002. s. 110-118. ISBN 80-8055-692-X. Mises, L.: Liberalismus. Praha: Liberální institut, 1998. ISBN 80-86119-08-4. Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé I., II. Praha: Oikúmené, 1994. ISBN 80-85241-53-6.

(1) Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 1. Pravidla a řád, s. 14-15, 31-32.
(2) Hayek, F. A.: The Constitution of Liberty, s. 19.
(3) V angličtině ji známe jako freedom from, což v překladu znamená svoboda od něčeho.
(4) Pro právní stát používá Hayek v angličtině pojem rule of law, tedy vláda práva.
(5) Hayek, F. A.: The Constitution of Liberty, s. 21.
(6) Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, s. 70.
(7) Předpoklad, že „svoboda je, když si mohu dělat, co chci“, pravděpodobně už vyslovil Voltaire.
(8) Hayek, F. A.: The Constitution of Liberty, s. 144.
(9) Manda, V.: Hayekova koncepce svobody člověka, s. 110.
(10) Hayek, F. A.: The Constitution of Liberty, s. 22 – 38.
(11) Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, s. 70.
(12) Butler, E.: Hayek a jeho přínos k politickému a ekonomickému myšlení dneška, s. 35 - 38.
(13) Pojem odděleného vlastnictví Hayek používá k označení toho, co si obvykle představujeme pod soukromým nebo individuálním vlastnictvím.
(14) Hayek, F. A.: Osudná domýšlivost. Omyly socialismu, s. 38.
(15) Manda, V.: Hayekova koncepce svobody člověka, s. 112.
(16) Manda, V.: Hayekova koncepce svobody člověka, s. 113 – 114.
(17) Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti. Praha: Academia, 1991, s. 106.
(18) Manda, V.: Hayekova koncepce svobody člověka. In: Človek, spoločnosť, myslenie. Banská Bystrica: UMB, 2002. s. 116.
(19) Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti, s. 104.
(20) Bližší pohled viz: Popper, K. R.: Otevřená společnost a její nepřátelé I., II.
(21) Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti, s. 105.
(22) Butler, E.: Hayek a jeho přínos k politickému a ekonomickému myšlení dneška, s. 54.
(23) Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 1. Pravidla a řád, s. 46 – 47.
(24) K témuž viz Hayek, F. A.: Právo, zákonodarství a svoboda 2. Fata morgána sociální spravedlnosti, s. 104 – 122 (kapitola X.).
(25) Butler, E.: Hayek a jeho přínos k politickému a ekonomickému myšlení dneška, s. 67.
(26) Benoist, A.: Kritika ideologie liberalismu, s. 823.
(27) K tomu viz Mises, L.: Liberalismus.