Problematika násilí páchaného na ženách na Slovensku z pohledu praxe sociální práce – kvantitativní ověřování skutečností

Násilí páchané na slovenských ženách z pohledu praxe sociální práce – kvantitativní ověřování faktů Abstrakt: Hlavním cílem výzkumného článku je shrnutí a doplnění kvantitativních poznatků týkajících se problematiky násilí páchaného na ženách na Slovensku z pohledu praxe sociální práce. V metodologii byla využita kvantitativní výzkumná strategie. Bylo stanoveno několik kvantitativních výzkumných cílů, které se vztahovaly k věku, frekvenci výskytu násilí v intimním vztahu, zaměstnanosti týraných žen, schopnosti rozhodování týraných žen, lékařské intervenci, početnosti dětí týraných žen a uplatnění trestní odpovědnosti týrajících mužů. Výzkumný soubor tvořily ženy, které se staly oběťmi domácího násilí ze strany intimního partnera, v počtu 88. Výzkumnou metodou byl dotazník vlastní konstrukce. Výsledky výzkumu prokázaly několik významných rodinných a sociálních souvislostí, které souvisejí s problematikou rodově podmíněného násilí, respektive násilí páchaného na ženách. Klíčová slova: Násilí páchané na ženách. Násilí v intimních vztazích. Kvantitativní výzkum. Sociální práce a sociální pracovnice/sociální pracovník. Abstract: Cílem výzkumného článku je shrnutí a doplnění kvantitativních poznatků o problému násilí páchaného na slovenských ženách z pohledu praxe sociální práce. V metodologii disertační práce byla použita kvantitativní výzkumná strategie. Bylo stanoveno několik kvantitativních výzkumných cílů, které byly propojeny s věkem, frekvencí výskytu násilí v intimním vztahu, zaměstnaností týraných žen, schopností rozhodování týraných žen, zdravotní intervencí, početem dětí týraných žen a uplatněním trestní odpovědnosti týrajících mužů. Výzkumný soubor tvořily ženy, které byly oběťmi týraných mužů, v celkovém počtu 88. Výzkumnou metodou byl dotazník vlastní konstrukce. Výsledky výzkumu ukázaly několik významných rodinných a sociálních souvislostí, které souvisejí s problematikou násilí na ženách. Key words: Violence against women. Intimate partner violence. Quantitative research. Social work and social worker.

Úvod Jev samotného násilí doprovází lidstvo podle Papáčeka (2017) už od samého počátku jeho existence. V průběhu dějin je možné pozorovat různé motivy násilného chování a agrese. V nejranějších fázích lidstva šlo o takzvaný pud sebazáchovy, respektive o zachování vlastní existence jedince, což se v některých případech projevovalo násilným chováním. Ten, kdo byl silnější, měl vyšší pravděpodobnost přežití. Stejně tak prosadit svůj názor a vůli bylo v komunitě nejjednodušší prostřednictvím násilí a agrese. Problematika násilí páchaného na ženách, respektive problém rodově podmíněného násilí, byla ve vzdálené minulosti tabuizovaná a soukromá věc jednotlivých domácností, což potvrzuje i tvrzení Gřivnu et al. (2014). Za poslední čtyři dekády se však změnila v celospolečenský problém. Rozhodující podíl v této změně sehrály především nevládní, takzvané ženské organizace, jejichž hlavním cílem bylo pomáhat týraným ženám. Jejich pozornost byla a stále je zaměřena na upozorňování odborné i širší veřejnosti na rozsah násilí páchaného na ženách a jeho následky. Tyto organizace i odborníci z praxe poukazují na potřebu eliminace až zabránění tohoto sociálně-patologického jevu spojeného s prostředím rodiny. Intervence v důsledku týrání je také specifická oblast, která vyžaduje vytvoření multidisciplinárních týmů, aby byly řešeny všechny oblasti zasahující do života ženy na vnitřní (psychická) i vnější (sociální) úrovni. Důraz všech aktérů v boji proti tomuto nežádoucímu jevu v rámci diskusí a společenských aktivit je kladný k potřebě změny postoje společnosti vůči výskytu domácího násilí na Slovensku obecně. Postoj společnosti v tomto případě hraje významnou roli z hlediska pozitivní změny. Současný stav problematiky domácího násilí ukazuje, že pohled na tuto problematiku se v průběhu posledních desetiletí výrazně změnil. Změny, resp. odlišné pohledy se týkají především terminologického vymezení domácího násilí / násilí páchaného na ženách / násilí v intimních vztazích. Rozdíly v terminologii jsou zjevné i dnes a to v porovnání různých evropských a dalších zemí světa. Setkat se můžeme s pojmy jako „domestic violence“ v angloamerické oblasti, „family violence“, který je využíván v německy mluvících zemích, „woman/wife abuse; spose abuse; battered woman“ v jiných zemích. Na asijském kontinentu jsou běžné pojmy „household violence; family - household violence“. Terminologie ve většině případů navazuje na možnosti intervence při vznikajících a prohlubujících se problémech s domácím násilím (Bohony et al., 2015). „Definice domácího násilí v odborných publikacích, stejně jako v pracovních materiálech pomáhajících profesi, je několik desítek. Pro všechny je však charakteristické, že v každé z nich se poukazuje na nebezpečnost jednání pachatele (agresora) nejen pro oběť (zneužívanou osobu), ale i pro celou rodinu i společnost a toto jednání označují za závažný negativní společenský jev.“ (Ondicová, 2017, s. 31). Z našeho pohledu bychom v souvislosti s partnerským násilím mohli nabídnout následující definici: „Násilí páchané v intimních partnerských vztazích je typ násilí, který je nejčastěji směrován ze strany muže vůči ženě. V tomto případě můžeme hovořit o jakémkoli nechtěném a nepřiměřeném způsobu chování partnera vůči partnerce, který jí působí psychické nebo fyzické utrpení. Násilí páchané ze strany muže vůči ženě v intimním partnerském vztahu má stupňující charakter a je řešitelné pouze za pomoci odborné intervence, ve většině případů pouze zajištěním zastavení kontaktu pachatele s obětí.“ Z pohledu současného stavu je možné na problematiku domácího násilí, respektive násilí v intimních partnerských vztazích dívat z více úhlů. Prvním je pohled mediální, který tvoří mediální kulturu země a vliv médií na vnímání násilí a společenských jevů. Mediální kulturou a vlivem médií na společnost vůči různým nežádoucím fenoménům se mimo jiné zabývaly Poláková, Spálová a Hoflerová (2008) a Klimovský (2008). Podle Klimovského (2008) jsou média nebezpečná v tom, že nabízejí široký přehled moci, moci nad společností a společenským myšlením či normami. (Klimovský, 2008). V této souvislosti poukazují Poláková, Spálová a Hoflerová (2008) na nízkou úroveň mediální gramotnosti, která může mít výrazný vliv na posuzování a tolerování násilí páchaného na ženách v rámci společenských norem. Média jsou v současnosti výrazným společensko-socializačním faktorem, proto je nutné brát v úvahu i jejich obsah. Je to důležité ve vztahu k populaci dětí a adolescentů, u nichž je vztah k násilí a takzvaná „nepřijatelnost“ v tomto období výrazněji specifikován a později získává trvalý charakter. V současnosti již existuje množství odborné domácí i zahraniční literatury týkající se domácího násilí obecně. Z pohledu současného stavu v kontextu výzkumného problému je nutné zdůraznit význam a aktivity „Institutu pro výzkum práce a rodiny“, který každoročně na svých internetových stránkách publikuje statistiky a různé výzkumné zjištění o dané problematice, stejně jako o souvisejících tématech. Mezi nejvýznamnější dokumenty „Institutu pro výzkum práce a rodiny“ lze považovat například Reprezentačný výzkum výskytu a zkušeností žen s násilím páchaným na ženách na Slovensku (2008), Zprávu o násilí páchaném na ženách za roky 2013, 2012 a 2011 a studii s názvem Násilí páchané na ženách jako hraniční téma rodové nerovnosti (2008). Kromě toho máme k dispozici v elektronické podobě i teoretické odborné poznatky v anglické, německé a české literatuře. Velkým přínosem pro naši práci byly pro nás studie s názvem Researching Violence Against Woman (2005) a Combating Violence against Woman (2008). Využití této literatury se odrazilo v tom, že podle výzkumů v letech 2013 a 2014 se s domácím násilím setkalo až 34 % slovenských žen, což představuje alarmující číslo ve vztahu k množství informací a center, která ženám – obětem domácího násilí poskytují pomoc. Předpokládáme, že toto číslo je aktuální i v současnosti. Metody V následující části uvádíme cíle výzkumu, popis výzkumného souboru, popis výzkumné metody a interpretaci výsledků. V rámci našeho výzkumu jsme se zaměřili na různé oblasti týkající se předmětné problematiky. Proměnné, které byly klíčové pro ověřování stanovených výzkumných cílů, byly věk, frekvence výskytu násilí v intimním vztahu, zaměstnanost týraných žen, schopnost rozhodování týraných žen, zdravotní intervence, počet dětí týraných žen a uplatnění trestní odpovědnosti týrajících mužů. Stanovili jsme následující výzkumné cíle:

1. zjistit, zda existuje vztah mezi frekvencí výskytu násilí v intimním vztahu a věkem týraných žen,
2. zjistit, zda existuje vztah mezi frekvencí výskytu násilí v intimním vztahu a zaměstnaností týraných žen,
3. zjistit, jak dlouho trvá rozhodnutí týraných žen odejít od týrajícího intimního partnera,
4. zjistit, zda týrané ženy při odchodu od týrajících intimních partnerů využívají pomoc příslušníků Policie Slovenské republiky,
5. zjistit vztah mezi frekvencí výskytu psychického násilí v intimním vztahu a schopností rozhodnutí žen odejít od týrajících intimních partnerů,
6. zjistit vztah mezi frekvencí kontrolujících aktivit týraných žen a týrajícími intimními partnery a schopností rozhodnutí žen odejít od týrajících intimních partnerů,
7. zjistit, zda týrané ženy vyhledávají lékařskou pomoc v případě fyzických útoků ze strany týrajících intimních partnerů,
8. zjistit, kolik dětí mají v průměru týrané ženy ubytované v sociálním zařízení pro oběti domácího násilí,
9. zjistit, zda jsou děti týraných žen rovněž ubytovány v sociálním zařízení pro oběti domácího násilí spolu se svou matkou,
10. zjistit, ve kterých případech rozhodly orgány činné v trestním řízení o zahájení trestního stíhání týrajících intimních partnerů týraných žen, které vyhledaly sociální pomoc.

Výzkumný soubor tvořily ženy, které se staly oběťmi domácího násilí ze strany intimního partnera, v počtu 88. Průměrný věk respondentek byl 39 let (39,17). Nejmladší respondentka měla 22 let a nejstarší 63 let. Nejpočetnější skupinou byly respondentky se střední školou bez maturity v počtu 34 (34 %). Dále to byly respondentky se střední školou s maturitou v počtu 25 (25 %) a následně respondentky s dokončeným vysokým školstvím v počtu 17 (17 %), se základní školou v počtu 14 (14 %) a nedokončenou základní školu mělo 10 % respondentek z celkového výzkumného souboru, tedy 10. Výsledky je možné vidět v následujícím grafu 1. Výzkum byl realizován v roce na přelomu let 2017 a 2018.

Další nejpočetnější skupinou byly ženy–respondentky, které jsou zaměstnané, a to v počtu 37 (38 %). Následně to byly ženy–respondentky, které jsou na mateřské, respektive na rodičovské dovolené, v počtu 30 (31 %). Nezaměstnaných v našem výzkumném souboru bylo 27 žen–respondentek, přičemž 23 z nich (23 %) bylo nezaměstnaných a evidovaných na UPSVaR, tedy vedených v evidenci uchazečů o zaměstnání (EoZ), a 4 ženy (4 %) byly nezaměstnané, avšak nebyly zařazeny do EoZ. 3 ženy – respondentky (3 %) uvedly, že jsou aktuálně na důchodu, a 1 žena – respondentka neudala informace o svém zaměstnání. Výsledky je možné vidět v následujícím grafu 2.

Další nejpočetnější skupinou respondentek byly ženy z Bratislavského kraje v počtu 19 (19 %) a Žilinského kraje v počtu 18 (18 %). Následně to byly respondentky žijící v Nitrianském kraji a v Trenčianském kraji ve stejném počtu 13 (14 %). 12 respondentek (11 %) pocházelo z Trnavského kraje, 10 respondentek (10 %) pocházelo z Banskobystrického kraje a ve stejném počtu také z Prešovského kraje. Nejmenší zastoupení měly ženy–respondentky z Košického kraje v počtu 6 (6 %). Výsledky je možné vidět v následujícím grafu 3.

Téměř ve stejné četnosti před odchodem do azylového zařízení bývaly týrané ženy ve společné domácnosti s týrajícím partnerem (expartnerem), respektive manželem (exmanželem) v počtu 46 (52 %), zatímco téměř stejným počtem (N=42; 48 %) tvořily ženy ve výzkumném souboru, které do krizového centra přišly z jiného ubytování než společného bydlení s týrajícím partnerem (expartnerem), respektive manželem (exmanželem). Výsledky je možné vidět v následujícím grafu 4.

Výzkum byl realizován prostřednictvím nestandardizovaného dotazníku vlastní konstrukce, který obsahoval proměnné, jež jsme měli za cíl statisticky analyzovat: věk, frekvenci výskytu násilí v intimním vztahu, zaměstnanost týraných žen, schopnost rozhodování týraných žen, zdravotní intervenci, počet dětí týraných žen, uplatnění trestní odpovědnosti týrajících mužů. Dotazník byl distribuován on-line přes portál www.survio.com. Bylo shromážděno 88 odpovědí. Dotazník byl zobrazen účastnicím 112krát, přičemž v 24 případech nebyl dotazník vůbec vyplněn nebo byly odpovědi neúplné a následně byly vyloučeny. Statistiky respondentek je možné vidět v následujícím grafu 5.

Statistické postupy byly realizovány prostřednictvím nástrojů popisné a inferenční statistiky v programu IBM SPSS (verze 20.0). Pomocí statistické deskripce jsme získaná data analyzovali za účelem určení hodnot (AM – aritmetický průměr, četnosti – N, medián – Mdn, směrodatná odchylka – SD, modus – M a minimálních a maximálních hodnot). Z pohledu statistické inferenční analýzy jsme analýzu kategoriálních proměnných realizovali pomocí frekvenčních analýz. U ordinálních proměnných jsme použili neparametrické testy Mann-Whitneyho U a v případě spojitých proměnných jsme použili parametrové Studentovy t-testy pro dva nezávislé výběry a Pearsonovu korelační analýzu. Výsledky Výsledky odpovědí prokázaly, že většina respondentek v počtu 46 (52,3 %) bývala před využitím sociální pomoci a ubytováním v krizovém centru v společné domácnosti, kterou sdílely s partnerem (expartnerem) / manželem (exmanželem). Jako další alternativu respondentky uváděly jiné krizové centrum, v počtu 22 (25 %). 18 (20,5 %) respondentek bylo předtím ubytovaných u příbuzných nebo přátel. Výsledky jsou znázorněny v následující tabulce 1.

Až 72 (81,8 %) respondentek uvedlo, že hlavní důvod odchodu od intimního týrajícího partnera bylo to, že je fyzicky napadal. Následně byly uváděny jako důvody odchodu alkoholismus a užívání drog (59 respondentek, 67 %), křik a ponižování (47 respondentek, 53,4 %), nedostatek financí (34 respondentek, 38,6 %), špatné zacházení s dětmi (29 respondentek, 33 %), hrubé chování a vyhrožování (14 respondentek, 15,9 %) a sociální izolace (blízké okolí: 24 respondentek, 27,3 %; širší okolí: 12 respondentek, 13,6 %) – celkem 36 respondentek, 40,9 %). Výsledky je možné vidět v následující tabulce 2.

44 respondentek (50 %) odešlo od týrajícího intimního partnera náhle. Dlouhodoběji se rozhodovalo 34 respondentek (38,6 %). Jako jinou situaci odchodu bez rozhodování uvedlo 9 respondentek (10,2 %). 71 respondentek (80,7 %) uvedlo, že u odchodu nebyla přítomna policie. Policie zasáhla v případě 17 respondentek (19,3 %). Výsledky je možné vidět v následující tabulce 3 a grafu 6.

Dále jsme prostřednictvím různých položek zjišťovali výskyt a frekvenci nežádoucího chování týrajících intimních partnerů. Velmi časté pití alkoholu nebo užívání drog uvedlo 84 respondentek z celkového výzkumného souboru 88 respondentek. 76 respondentek pociťovalo velmi často nedostatek peněz od partnera na domácnost. Kontrolování ze strany partnera uvedly jako velmi časté 56 respondentek, přičemž 29 respondentek označilo toto chování jako méně časté (celkem 85 respondentek). Velmi časté a časté vyhrožování ze strany partnera, že je fyzicky zničí, uvedlo 81 respondentek. Vyhrožování psychickou likvidací jako časté a velmi časté nežádoucí chování ze strany intimního partnera uvedlo také 81 respondentek. 75 respondentek dále uvedlo, že nikdy či téměř nikdy neviděly, aby jim intimní partner bránil. Velmi často a často z intimního partnera se bály 85 respondentek. Velmi časté a časté záměrné ponižování pociťovalo 87 respondentek. 84 respondentek často až velmi často zažívalo ze strany intimního partnera vyhrožování, že je zabije. Velmi častou a častou žárlivost intimních partnerů uvedlo 86 žen. Častou až velmi častou násilnost při sexuálním aktu uvedlo 36 respondentek. Velmi často a často byly vyžadovány ponižující sexuální praktiky ze strany sexuálního partnera u 27 respondentek. Psychické deptání velmi často a často zažívalo 83 respondentek, velmi časté a často „pomoc“ ze strany partnera zažilo jen 19 respondentek, sociální izolaci v důsledku omezení kontaktu s jinými lidmi velmi často a často uvedlo 81 respondentek. Hrubé nadávky byly velmi časté a časté u 84 respondentek. Slušné chování nebylo ze strany partnera v intimním vztahu na veřejnosti pociťováno 73 respondentkami. Velmi časté a časté fyzické napadání uvedlo 85 respondentek a velmi časté a časté brání peněz zažilo také 85 respondentek. 71 respondentek nikdy, respektive téměř nikdy, neudávala, že by intimnímu partnerovi na nich záleželo. Přehled výsledků je možné vidět v následující tabulce 4.

Na otázku, zda byl intimní partner stíhán kvůli špatnému chování vůči respondentkám, odpovědělo 26,1 % (23 respondentek) kladně, 67 % (59 respondentek) záporně a 5,7 % (5 respondentek) neznalo, jak odpovědět. V jednom případě byla označena odpověď „nechci uvést“. Výsledky je možné vidět v následující tabulce 5.

Až 87,5 % respondentek bylo fyzicky zraněno v důsledku násilného chování intimního partnera (otázka č. 15, tabulka 6) poškozeno, dvakrát 5 respondentek (5,7 %), jednou 3 respondentky (3,4 %), přičemž vůbec zraněné byly 2 respondentky (2,3 %) z celkového výzkumného souboru.

V tabulce č. 7 je vidět, že 77 respondentek (87,5 %) si nechalo fyzické zranění ošetřit, 6 respondentek (6,8 %) ne, 3 respondentky (3,4 %) jednou a odpověď neudali 2 respondentky (2,3 %). 45 respondentek (51,1 %) uvedlo, že se budou snažit najít jinou možnost ubytování. 38 respondentek (43,2 %) plánuje v tomto středisku setrvat tak dlouho, jak to bude možné.

V následujícím textu uvádíme přehled výsledků výzkumu z pohledu stanovených výzkumných cílů. Výzkumný cíl 1: zjistit, zda existuje vztah mezi frekvencí výskytu násilí v intimním vztahu a věkem týraných žen. Na základě výsledků Studentova t-testu pro dva nezávislé výběry se ukázalo, že mezi ženami mladšími 30 let a staršími než 30 let existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou týrány svými intimními partnery, t(86)=-2,340, p(1)=.011. V souladu s našimi očekáváními jsme zjistily, že ženy mladší než 30 let jsou méně často týrané svými intimními partnery (AM=37,17, SD=7,334) ve srovnání se ženami staršími než 30 let (AM=40,71, SD=5,270). Z hlediska četností ohrožujících situací se mezi ženami mladšími a staršími 30 let nepodařilo prokázat statisticky významný rozdíl, t(86)=-.970, p(1)=.168. Z uvedeného vyplývá, že ženy obou věkových kategorií zažívají srovnatelný počet ohrožujících situací. Výzkumný cíl 2: zjistit, zda existuje vztah mezi frekvencí výskytu násilí v intimním vztahu a zaměstnaností týraných žen. Na základě výsledků Studentova t-testu pro dva nezávislé výběry se nepodařilo prokázat, že mezi ženami, které jsou zaměstnané, a těmi, které jsou nezaměstnané, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou týrání svými intimními partnery, t(55)=-.395, p(1)=.347. Z uvedeného vyplývá, že ženy jsou týrany intimními partnery srovnatelně často bez ohledu na to, zda jsou zaměstnané nebo nezaměstnané. Z hlediska četností ohrožujících situací se mezi zaměstnanými a nezaměstnanými ženami rovněž nepodařilo prokázat statisticky významný rozdíl, t(55)=.533, p(1)=.298. Z uvedeného vyplývá, že zaměstnané i nezaměstnané ženy zažívají srovnatelný počet ohrožujících situací. Výzkumný cíl 3: zjistit, jak dlouho trvá rozhodnutí týraných žen odejít od týrajícího intimního partnera. Na základě výsledků frekvenční analýzy se navzdory našim očekáváním ukázalo, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera není dlouhodobě blokována následkem prožívání ohrožujících situací v domácím prostředí. O odchodu od týrajícího partnera se dlouhodobě rozhodovalo jen 44 % žen. Ani na základě následně realizovaných Studentových t-testů se nepodařilo prokázat, že mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokážou rozhodnout náhle, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou týrány svými intimními partnery, t(76)=-.198, p(1)=.422. Z uvedeného vyplývá, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera není dlouhodobě blokována následkem frekvence prožívání ohrožujících situací v domácím prostředí. Z hlediska četností ohrožujících situací se mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokážou rozhodnout náhle, rovněž nepodařilo prokázat statisticky významný rozdíl, t(76)=.442, p(1)=.330. Z uvedeného vyplývá, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera není dlouhodobě blokována následkem počtu prožívání ohrožujících situací v domácím prostředí. Výzkumný cíl 4: zjistit, zda týrané ženy při odchodu od týrajících intimních partnerů využívají pomoc příslušníků Policie Slovenské republiky. To, zda týrané ženy využívají pomoc Policie Slovenské republiky při odchodu od týrajících intimních partnerů, jsme ověřovaly pomocí frekvenční analýzy. Na základě jejích výsledků se navzdory našim očekáváním ukázalo, že rozhodnutí týraných žen odejít od týrajících intimních partnerů je podstatně častěji realizováno bez pomoci příslušníků Policie Slovenské republiky. Až 80,5 % týraných žen uvedlo, že své rozhodnutí odejít od týrajícího intimního partnera neuskutečnily za přítomnosti příslušníků Policie Slovenské republiky. Výzkumný cíl 5: zjistit vztah mezi frekvencí výskytu psychického násilí v intimním vztahu a schopností rozhodnutí žen odjet od týrajících intimních partnerů. Vztah mezi frekvencí výskytu psychického násilí v intimním vztahu a schopností rozhodnutí žen odejít od týrajících intimních partnerů jsme ověřovali pomocí testů Mann-Whitney U. Na základě jejich výsledků se nepodařilo prokázat, že mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokážou rozhodnout náhle, existuje statisticky významný rozdíl ve frekvenci vystavení psychickému násilí ze strany intimních partnerů a to ani v jedné ze zkoumaných oblastí. Z uvedeného vyplývá, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera nesouvisí s tím, jak často partner vyhrožuje, že je psychicky zničí, U=620,0, p(1)=.089, jak často je úmyslně ponižuje, U=723,5, p(1)=.396, jak často se vyhrožuje, že je zabije, U=705,5, p(1)=.325, jak často je psychicky deptá, U=626,0, p(1)=.070, ani jak často jí hrubě nadává, U=668,0, p(1)=.196. Výzkumný cíl 6: zjistit vztah mezi frekvencí kontrolujících aktivit týraných žen a týrajícími intimními partnery a schopností rozhodnutí žen odejít od týrajících intimních partnerů. Vztah mezi frekvencí kontrolujících aktivit týrajících intimních partnerů a schopností rozhodnutí žen odejít od týrajících intimních partnerů jsme ověřovaly pomocí testů Mann-Whitney U. Na základě jejich výsledků se nepodařilo prokázat, že mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokáží rozhodnout náhle, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou vystaveny kontrolním aktivitám ze strany intimních partnerů, a to ani v jedné ze zkoumaných oblastí. Z uvedeného vyplývá, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera nesouvisí ani s tím, jak často jejich intimní partner kontroluje, když někam jdou, U=736,0, p(1)=.450, ani jak často je omezuje v setkávání s jinými lidmi, U=708,5, p(1)=.338. Výzkumný cíl 7: zjistit, zda týrané ženy vyhledávají lékařskou pomoc v případě fyzických útoků ze strany týrajících intimních partnerů. Zjišťování, zda týrané ženy vyhledávají lékařskou pomoc v případě fyzických útoků ze strany týrajících intimních partnerů, jsme realizovali pomocí frekvenční analýzy. Na základě jejích výsledků se v souladu s našimi očekáváními ukázalo, že v případě fyzických útoků ze strany týrajících intimních partnerů ženy vyhledávají lékařskou pomoc. Až 93 % týraných žen uvedlo, že v případě vážného fyzického zranění ze strany intimního partnera vyhledaly zdravotnickou pomoc jednou nebo vícekrát. Výzkumný cíl 8: zjistit, kolik dětí mají v průměru týrané ženy ubytované v sociálním zařízení pro oběti domácího násilí. Zjišťování, kolik dětí mají v průměru týrané ženy ubytované v sociálním zařízení pro oběti domácího násilí, jsme realizovali pomocí frekvenční analýzy. Na základě jejích výsledků se navzdory našim očekáváním ukázalo, že v azylových domech je srovnatelný počet žen s jedním dítětem a s ženami s více dětmi. S jedním dítětem bylo v azylovém domě 45,6 % žen (N=,?) a s více dětmi 54,4 % žen. Výzkumný cíl 9: zjistit, zda jsou děti týraných žen také ubytovány v sociálním zařízení pro oběti domácího násilí spolu se svou matkou. Zjišťování, zda jsou děti týraných žen také ubytovány v sociálním zařízení pro oběti domácího násilí spolu se svou matkou, jsme realizovali pomocí Pearsonovy korelační analýzy. Na základě jejích výsledků jsme zjistili, že existuje statisticky významný pozitivní vztah mezi počtem dětí, které má žena s týrajícím partnerem, a počtem dětí, které s ní odešly do azylového domu, r=.722, p<.001. Z uvedeného vyplývá, že v souladu s našimi očekáváními ženy, které se rozhodly využít sociální pomoc a jsou ubytované v azylovém domě, odcházejí od týrajícího intimního partnera i se svými dětmi. Výzkumný cíl 10: zjistit, v kolika případech bylo rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení o zahájení trestního stíhání týrajících intimních partnerů týraných žen, které vyhledaly sociální pomoc. Zjišťování, v kolika případech bylo rozhodnuto orgány činnými v trestním řízení o zahájení trestního stíhání týrajících intimních partnerů týraných žen, které vyhledaly sociální pomoc, jsme realizovali pomocí frekvenční analýzy. Na základě jejích výsledků se v souladu s našimi očekáváními ukázalo, že týrající intimní partneři týraných žen, které využily sociální pomoc a jsou ubytované v azylovém domě, nejsou trestně stíháni v souvislosti s domácím násilím páchaným na ženách. Trestně stíhaných za domácí násilí páchané na ženách bylo jen 28 % (N=23) týrajících intimních partnerů. Na základě stanovených výzkumných cílů jsme ověřovali platnost šesti hypotéz zaměřených na ověřování vztahů mezi různými proměnnými souvisejícími s problematikou rodově podmíněného, respektive domácího/partnerského násilí. Proměnné, které jsme vzájemně propojovaly, byly věk týraných žen, zaměstnanost, frekvence výskytu domácího/partnerského násilí, schopnost opustit týrajícího partnera, počet dětí a podobně. Studentův t-test pro dva nezávislé výběry prokázal, že mezi ženami mladšími 30 let a těmi, které jsou starší než 30 let, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou týrany svými intimními partnery, t(86)=-2,340, p(1)=.011. Studentův t-test pro dva nezávislé výběry neprokázal, že existuje statisticky významný rozdíl mezi ženami, které jsou zaměstnané, a těmi, které jsou nezaměstnané, t(55)=-.395, p(1)=.347. Frekvenční analýza prokázala, že rozhodnutí týraných žen odejít od týrajících intimních partnerů je podstatně častěji realizováno bez pomoci příslušníků Policie Slovenské republiky (80,5 %). Test Mann-Whitney U neprokázal, že mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokáží rozhodnout náhle, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou vystaveny psychickému násilí ze strany intimních partnerů, a to ani v jedné ze zkoumaných oblastí. Výsledky rovněž prokázaly, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera nesouvisí s tím, jak často žena čelí psychickému vyhrožování ze strany intimního partnera, že ji psychicky zničí, U=620,0, p(1)=.089, jak často ji záměrně ponižuje, U=723,5, p(1)=.396, jak často se vyhrožuje, že ji zabije, U=705,5, p(1)=.325, jak často ji psychicky deptá, U=626,0, p(1)=.070, ani jak často jí hrubě nadává, U=668,0, p(1)=.196. Mann-Whitney U test neprokázal, že mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokáží rozhodnout náhle, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou vystaveny kontrolujícím aktivitám ze strany intimních partnerů a to ani v jedné ze zkoumaných oblastí. Z uvedeného vyplývá, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera nesouvisí ani s tím, jak často jejich intimní partner kontroluje, pokud někde šli, U=736,0, p(1)=.450, ani jak často je omezuje v setkávání s jinými lidmi, U=708,5, p(1)=.338. Frekvenční analýza nepotvrdila, že v azylových domech je více týraných žen s jedním dítětem (45,6 %) než týraných žen s více dětmi (54,4 %). Diskuse a doporučení pro praxi V úvodu diskuse bychom rádi upozornili na několik limitů realizované studie, jejíž výsledky zde předkládáme a shrnujeme, a to z hlediska porovnání. Jedním z limitů je nereprezentativnost výzkumného souboru vzhledem k jeho nedostatečné velikosti a heterogenitě, z čehož vyplývá, že výsledky výzkumu nelze zobecnit na celkovou populaci žen, které zažily, respektive zažívají rodově podmíněné násilí ze strany muže. Dalším limitem výzkumu je možné zkreslení odpovědí respondentek v kvalitativním rozhovorovém výzkumu, kdy odpovědi mohly být kvůli blokování některých zdravých psychických funkcí v důsledku prožité traumaty a závažných stresových událostí, nebo změnou způsobu vnímání, ne zcela autentické, což však nemění fakt, že jejich vypovídací hodnotu můžeme potvrdit díky vzájemné propojenosti a návaznosti vztahů mezi proměnnými. Dalším limitem výzkumu může být výrazně regionální charakter výzkumného souboru, který tvořily především v kvalitativním výzkumu ženy zažívající rodově podmíněné násilí v Bratislavském kraji. V rámci kvalitativního výzkumu byly respondentky poučeny o obecných výsledcích výzkumu, o striktním zachování anonymity jejich výpovědí, stejně jako o ochraně jejich osobních a dalších osobnostních údajů a charakteristik, což mohlo mít na druhou stranu podpůrný a stimulující vliv pro vypovídání skutečností, či hodnocení situace retrospektivně i perspektivně. V některých případech jsme však zaznamenali, že výpověď respondenta byla nekonzistentní a povrchní, přičemž jsme respektovali rozhodnutí respondentky neodpovědět na otázku rozsáhlou výpovědí a nepokládali jsme další doplňující otázky. Setkali jsme se také s depresivními a úzkostnými projevy, které bylo velmi náročné zvládat z pohledu výzkumníka, protože měly vliv na hlasovou intenzitu, i na samotnou výpověď a délku odpovědí na položené otázky. V jednom případě bylo rovněž patrné, že participantka měla z různých důvodů velké zábrany k vypovídání, což jsme však v průběhu času obratem překonali pomocí empatie, kongruence, akceptace a respektu. Na základě stanovených výzkumných cílů kvantitativního výzkumu jsme ověřovali platnost šesti hypotéz, zaměřených na ověřování vztahů mezi různými proměnnými souvisejícími s problematikou rodově podmíněného, respektive domácího/partnerského násilí. Proměnné, které jsme vzájemně propojovaly, byly věk týraných žen, zaměstnanost, frekvence výskytu domácího/partnerského násilí, schopnost opustit týrajícího partnera, počet dětí a podobně. První zvolené hypotéze, kterou jsme ověřovaly, byla hypotéza 1: „Ženy, které mají méně než 30 let, jsou méně často týrány svými intimními partnery ve srovnání se ženami, které mají více než 30 let.“; (potvrzena). Studentův t-test pro dva nezávislé výběry prokázal, že mezi ženami, které mají méně než 30 let, a těmi, které mají více než 30 let, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou týrány svými intimními partnery, t(86)=-2,340, p(1)=.011. Druhou zvolenou hypotézu, kterou jsme ověřovaly, byla hypotéza 2: „Nezaměstnané týrané ženy zažívají frekvenci výskytu domácího násilí ze strany intimního partnera častěji ve srovnání se ženami, které jsou zaměstnané.“; (vyvrácena). Studentův t-test pro dva nezávislé výběry neprokázal, že existuje statisticky významný rozdíl mezi ženami, které jsou zaměstnané, a těmi, které jsou nezaměstnané, t(55)=-.395, p(1)=.347. Třetí zvolená hypotéza, kterou jsme ověřovaly, byla hypotéza 3: „Rozhodnutí týraných žen od týrajících intimních partnerů je realizováno s pomocí příslušníků Policie Slovenské republiky.“; (vyvrácena). Frekvenční analýza prokázala, že rozhodnutí týraných žen odejít od týrajících intimních partnerů je podstatně častěji realizováno bez pomoci příslušníků Policie Slovenské republiky (80,5 %). Čtvrtá zvolená hypotéza, kterou jsme ověřovaly, byla hypotéza 4: „Čím je frekvence výskytu psychického násilí ze strany muže v intimním vztahu vyšší, tím je i vyšší schopnost rozhodnout se opustit týrajícího intimního partnera týranou ženou.“; (vyvrácena). Test Mann-Whitney U neprokázal, že mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokážou rozhodnout náhle, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou vystaveny psychickému násilí ze strany intimních partnerů, a to ani v jedné ze zkoumaných oblastí. Výsledky také prokázaly, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera nesouvisí s tím, jak často se partnerovi v nich psychicky zničí, U=620,0, p(1)=.089, jak často je úmyslně ponižuje, U=723,5, p(1)=.396, jak často se vyhrožuje, že je zabije, U=705,5, p(1)=.325, jak často je psychicky deptá, U=626,0, p(1)=.070, ani jak často jí hrubě nadává, U=668,0, p(1)=.196. Pátou zvolenou hypotézu, kterou jsme ověřovaly, byla hypotéza 5: „Čím je frekvence kontrolujících aktivit týrajícího intimního partnera vyšší, tím je vyšší i schopnost rozhodnout se opustit týrajícího intimního partnera týranou ženou.“; (vyvrácena). Test Mann-Whitney U neprokázal, že mezi ženami, které o odchodu od týrajícího intimního partnera rozhodují dlouhodobě, a těmi, které se dokáží rozhodnout náhle, existuje statisticky významný rozdíl v tom, jak často jsou vystaveny kontrolujícím aktivitám ze strany intimních partnerů, a to ani v jedné ze zkoumaných oblastí. Z uvedeného vyplývá, že schopnost rozhodování týraných žen o odchodu od týrajícího intimního partnera nesouvisí ani s tím, jak často jejich intimní partner kontroluje, když jdou někam, U=736,0, p(1)=.450, ani jak často je omezuje ve setkávání s jinými lidmi, U=708,5, p(1)=.338. Šestou zvolenou hypotézu, kterou jsme ověřovaly, byla hypotéza 6: „V azylových domech je více týraných žen s jedním dítětem než týraných žen s více dětmi.“; (vyvrácena). Frekvenční analýza nepotvrdila, že v azylových domech je více týraných žen s jedním dítětem (45,6 %) než týraných žen s více dětmi (54,4 %). Na základě stanovených výzkumných cílů kvalitativního výzkumu jsme hledaly odpovědi na 12 stanovených výzkumných otázek, které byly zaměřeny na několik proměnných, a to původní rodinu týraných žen a její úplnost, osobnostní rysy rodičů týraných žen, výchovné styly rodičů týraných žen, výskyt domácího násilí v původní rodině týraných žen, věk spojený s osamostatněním se z původní rodiny, pociťování sociální izolace v různých sociálních kontextech a podobně. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu ke stanovené výzkumné otázce 1 („Byla původní rodina v níž těrání ženy vyrůstaly úplná?“) ukázaly, že týrané ženy pocházejí z úplné rodiny. Můžeme tvrdit, že týrané ženy pocházejí převážně z úplných rodin, což je pozitivním zjištěním, protože neúplná rodina je obecně vnímána jako možný rizikový faktor pro behaviorální, psychické a sociální problémy v dospělém věku. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu k stanovené výzkumné otázce 2 („Jaké osobnostní rysy se vyskytují u otců a matek týraných žen?“) prokázaly, že výskyt patologických rysů v případových studiích se vyskytuje jen ojediněle. Obecně však můžeme tvrdit, že otcové týraných žen nemají výrazně patologické osobnostní rysy, které vedou k problematickému a nežádoucímu chování. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ukázaly, že týrané ženy nemají s otcem ani pozitivní, ani negativní vztah, protože své otce hodnotily v průměru téměř stejně jako osobnosti s pozitivními a rovněž jako osobnosti s negativními vlastnostmi. Z pohledu analýzy odpovědí na otázky v interview se také zjistilo, že týrané ženy mají matky s pozitivními vlastnostmi, což je pozitivním zjištěním. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu k stanovené výzkumné otázce 3 („Jaké výchovné styly a přístupy využívali rodiče ve výchově týraných žen?“) prokázaly, že týrané ženy hodnotí výchovu od otce ani pozitivně, ani negativně, protože odpovědi respondentek byly téměř ve stejné míře přiřazeny do pozitivní i negativní výchovy. Z pohledu analýzy výchovy ze strany matky můžeme tvrdit, že týrané ženy hodnotí výchovu matek jako přiměřenou, dobrou a láskyplnou. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu k stanovené výzkumné otázce 4 („Mají týrané ženy zkušenost s domácím násilím v původní rodině, ve které vyrůstaly?“) prokázaly, že zkušenost s domácím násilím v původní rodině se vyskytuje jen ojediněle, a to ve dvou případových studiích ze deseti. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview prokázaly, že týrané ženy nemají zkušenost s domácím násilím v rodině. Zkušenost s domácím násilím měly jen 4 účastnice z celkového počtu 20. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu ke stanovené výzkumné otázce 5 („Osamostatnily se týrané ženy od původní rodiny v mladém věku?“) prokázaly, že týrané ženy se osamostatnily od původní rodiny v období mladé dospělosti, a to v devíti případech ze deseti. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview prokázaly, že týrané ženy opouštějí své rodiny ve velmi mladém věku, kolem 20 let. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu k stanovené výzkumné otázce 6 („Jaké byly nejčastější důvody osamostatnění týraných žen od původní rodiny?“) prokázaly, že nejčastější důvody osamostatnění týraných žen jsou těhotenství a partnerství. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu ke stanovené výzkumné otázce 7 („Co si myslí týrané ženy o nežádoucím chování svého intimního partnera (expartnera), respektive manžela (exmanžela)?“) prokázaly, že týrané ženy považují chování partnera za nepřípustné a nežádoucí. Obecně je možné tvrdit, že týrané ženy vnímají chování týrajících partnerů/manželů jako velký problém, které jim brání v socializaci, zaměstnání a vedení normálního života bez sociálních, finančních, rodinných a zdravotních problémů. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ukázaly, že týrané ženy hodnotí chování tyranizujících partnerů / manželů obecně jako negativní z hlediska traumatizujících a agresivních projevů. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu k stanovené výzkumné otázce 8 („Pociťují týrané ženy sociální izolaci v období, kdy jsou týrannými partnery/manžely týrány?“) ukázaly, že sociální izolace v období, kdy ženy jsou týrany svými partnery/manžely, se vyskytuje jen minimálně, což však může zkreslovat nedostatek informací o tomto sociálním fenoménu souvisejícím s výskytem domácího násilí. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview prokázaly, že týrané ženy, které žily nebo žijí s tyranizujícím partnerem/manželem, pociťují sociální izolaci. Dále lze také tvrdit, že týrané ženy zažívají vážnou sociální izolaci v podobě fyzické izolace, kdy musí v drtivé většině případů setrvávat jen ve své domácnosti, mají omezenou možnost studovat a pracovat, jsou podřízeny kontrole partnera/manžela, nemají přístup k financím a mají omezené kontakty fyzické i psychické v podobě kontaktů na sociálních sítích. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu ke stanovené výzkumné otázce 9 („Co považují týrané ženy za příčinu sociální izolovanosti?“) prokázaly, že za příčiny sociální izolovanosti týraných žen lze považovat nežádoucí partnerovo chování, které směřuje k zabránění vytváření a udržování sociálních vazeb. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview prokázaly, že týrané ženy, které pociťovaly, respektive pociťují sociální izolaci v důsledku chování svého partnera (expartnera) / manžela (exmanžela), pokládají ve většině případů za příčiny tohoto chování negativní jevy, jako je touha po psychické a fyzické likvidaci ze strany partnera, nenávist z lásky, nevěra, žárlivost a podobně. Byly zaznamenány také relativně pozitivní důvody, a to v podobě pociťování velké lásky ze strany partnera, psychického zranění partnera, silného pouta a další. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu ke stanovené výzkumné otázce 10 („Jak se projevovala sociální izolace v období, kdy byly týrané ženy s týrajícím intimním partnerem v partnerském, respektive manželském svazku?“) ukázaly, že týrané ženy ve většině případů pociťují sociální izolaci v období, kdy jsou s týrajícím intimním partnerem v partnerském, respektive manželském svazku. Sociální izolace se projevuje u většiny žen závažným omezením osobní svobody. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu ke stanovené výzkumné otázce 11 („Jaké důsledky sociální izolace pociťují týrané ženy po odchodu od týrajícího partnera/manžela?“) prokázaly, že týrané ženy nepociťují sociální izolaci po odchodu od týrajícího partnera (expartnera), respektive manžela (exmanžela). Pokud sociální izolaci stále pociťují, je to v důsledku kontaktování jejich blízkých a přátel týrajícím partnerem (expartnerem), respektive manželem (exmanželem), což jim způsobuje nepříjemné pocity a mají potřebu se skrývat a zatajovat. V některých případech byly zaznamenány příznaky spojené s posttraumatickou stresovou poruchou, a to konkrétně u 1/5 týraných žen. Výsledky analýz odpovědí na otázky v interview ve vztahu ke stanovené výzkumné otázce 12 („Jaké strategie a plány mají týrané ženy za účelem vyrovnání se s pociťováním sociální izolace a postupného začlenění se do společenského života?“) ukázaly, že týrané ženy nepotřebují plánovat strategie zvládání sociální izolace, protože nepociťují žádné závažné projevy po rozchodu, respektive po rozvodu s týrajícím partnerem (manželem). Strategie zvládání této zatěžující situace (následky sociální izolace) byly plánovány u 1/5 respondentek a šlo například o vyhledání psychologické pomoci, přistěhování k rodině, zaměstnání a nalezení vhodného bydlení, vyhledávání nových přátelství a tím překonání pocitů samoty a izolace. V případě, že bychom měli za cíl porovnat naše výsledky s výsledky jiných studií, je nutné zdůraznit fakt, který uvádí Mencerová (2017), že existují tři zdroje pro získání relevantních informací o domácím násilí – statistiky, výsledky výzkumů a klinická zjištění (studie prováděné psychiatry, psychology, poradci). Z našeho pohledu jsou významná především výsledky výzkumů, které zkoumaly stejné, respektive podobné souvislosti a proměnné jako v našem případě. V tomto případě je však nutné rovněž uvést, že výsledky výzkumů jsou variabilní a některé výstupy nejsou porovnatelné s našimi, protože jsme realizovali výzkum, který se vyznačoval určitými inovacemi v tom, že zvolené proměnné nebyly v těchto výzkumech zvoleny, takže se nám nabízí možnost popisu dalších výzkumných souvislostí. Uvedený problém především spojujeme s kvalitativním výzkumem v naší dizertační práci. Nalezli jsme jen jednu studii, která byla primárně zaměřena na sociální izolaci žen, které byly či jsou oběťmi partnerského/manželského násilí, a to studii Netto et al. (2017). Autoři studie Netto et al. (2017) zkoumali hypotézu, že izolace je forma násilí, ve které intimní partner usiluje o oslabení podpůrné sítě ženy, izoluje ji od společenských interakcí, což vede až k úplnému zákazu jakéhokoli vztahu s rodinou či přáteli. Toto tvrzení bylo stejně jako v našem případě potvrzeno. V uvedené studii byly analyzovány také příčiny sociální izolace prostřednictvím kvalitativní výzkumné strategie. Ve výzkumu se zúčastnilo 12 žen ze specializovaného centra asistence pro ženy v Rio de Janeiro – Brazílii. Stejně jako u nás byl použit rozhovor. Výsledky prokázaly, že ženy měly v souvislosti s problémy se sociální izolací v důsledku násilného chování intimního partnera deficit naplňování jejich potřeb, především sociálních, což je spojeno s určitými symptomy v různých oblastech osobnosti. Rovněž v této studii bylo prokázáno, že příčiny izolovanosti týraných žen jsou spojeny s nežádoucím až tyranizujícím a ohrožujícím chováním partnera/manžela, které vede k zabránění kontaktu se sociálním prostředím. Negativním zjištěním je, tak jako v našem případě, že ženy zažívající domácí násilí vyhledají odbornou pomoc až tehdy, když se situace jeví jako vážná až neřešitelná, nebo život ohrožující. Do tohoto období se problémy v partnerském svazku související s násilím snaží bagatelizovat a neriešit. Problémy spojené se sociální izolací v důsledku násilí páchaného na ženách z pohledu partnera/manžela vyvěrají ze zamezení kontaktu s tímto partnerem, respektive změnou životní situace spojenou s novým sociálním a rodinným zázemím. Mapující kvantitativní výzkum orientovaný na frekvenci výskytu rodově podmíněného násilí, respektive násilí páchaného na ženách v Prešovském kraji realizovaly Koscelníková (2012) a následně Libáková (2016). Výzkum byl zaměřen na zařízení a organizace, které poskytují sociální služby ženám zažívajícím násilí, a na jejich dostupnost. Podle výzkumu Libákové (2016) byly nejčastěji se vyskytující projevy psychického násilí ze strany intimního partnera, a to urážení, ponižování, očerňování a zastrašování, vyhrožování i manipulace. Naopak nejnižší zastoupení mělo fyzické násilí, například trhání vlasů a popálení. Mezi nejčastěji uváděné příčiny násilí páchaného na ženách byly například vyšší postavení muže vůči ženě a násilnická povaha partnera a agrese. Za nejméně frekventované příčiny byly považovány nízké sebehodnocení partnera a provokace ženy. Výsledky našeho výzkumu prokázaly, že hlavními příčinami násilí páchaného na ženách ze strany intimního partnera byly nejčastěji nedostatek financí a chorobná žárlivost. Jako problematické chování spojené s násilím ze strany intimního partnera byly označovány různé formy násilí, tj. psychické i fyzické, jako například kontrolování ze strany týrajícího partnera, vyhrožování fyzickou likvidací partnera, záměrné ponižování, psychické deptání, fyzické napadání a podobně. Ve výzkumu Koscelníkové (2012) a Libákové (2016) byly nejčastěji poskytované sociální služby ženám zažívajícím násilí ze strany partnera/manžela sociální poradenství a krizová intervence, což je v souladu s našimi výsledky. Dále to byla psychologická pomoc, právní pomoc a prevence. Nejméně často byla využívána metoda podpůrných skupin. Závěrečným zhodnocením uvedených výzkumů je, že pravidelné mapování hraje podstatnou roli při analýze toho, jaké služby jsou v souvislosti s problematikou partnerského násilí poskytovány, což navazuje i na jejich dostupnost, variabilitu a frekvenci. Pravidelné mapování této oblasti může napomoci stimulovat poskytování sociálních služeb ženám zažívajícím násilí z hlediska jejich potřeby a efektivity. Na základě uvedeného je možné sestavovat plány a strategie k jejímu zlepšení. Martinková, Slavětinský a Vlach (2014) se zaměřili na výzkumnou analýzu několika oblastí spojených s násilím v partnerských vztazích. Analyzovány byly základní sociodemografické charakteristiky žen, které využívají pobytové sociální služby v azylových domech, respektive v krizových střediscích. Zkoumány byly také konkrétní projevy násilí a partnerského chování spojeného s násilím. Autoři studie se zabývali také trestním stíháním tyranizujících partnerů a jeho frekvencí. Dále zkoumali variabilitu fyzických zranění v důsledku násilí ze strany partnera / manžela, zařízení krizových služeb pro týrané ženy a četnost poskytování pomoci, problematiku dětí partnerství / manželství, kde je páchané násilí, vliv pobytu žen v azylovém domě z pohledu soukromého i pracovního života, stejně jako okolnosti současného ubytování v azylovém zařízení. Výzkumný soubor studie Martinkové, Slavětinského a Vlacha (2014) tvořilo 124 respondentek v České republice, přičemž nejpočetnější skupinou byly ženy ve věku 31 až 40 let (více než 44 %). Nejčastěji se vyskytující nejvyšší dosažené vzdělání bylo střední školství s výučním listem, tedy bez maturity (více než 35 % respondentek) a následně střední školství s maturitou (29 % respondentek). Sociální status žen z výzkumného souboru byl především „mateřská / rodičovská dovolená“ (více než 43 % respondentek). Zajímavostí tohoto výzkumu bylo, že klientela zařízení krizových služeb byla nejčastěji umísťována v pobytových zařízení, která neměla utajenou adresu, a to v případě více než 75 % respondentek. Nejpočetnější skupinou ve výzkumném souboru byly respondentky, které byly ubytovány v azylových domech v časovém horizontu 3 až 6 měsíců (29 %). Zajímavým zjištěním také bylo, že nejčastěji byli tyranizující partneři respondentek s nimi jen v partnerském, respektive kohabitovaném vztahu (více než 50 % respondentek) a poté v manželském (více než 26 % respondentek). Nejčastěji se problémy spojené s násilím v partnerském vztahu vyskytovaly v partnerství, která trvala 1 až 5 let (více než 42 % respondentek), a poté v partnerství, která trvala 5 až 10 let (více než 26 % respondentek) a více než 10 let (více než 24 % respondentek). Nejčastěji klientky přišly do azylového domu ze společného domova s tyranizujícím partnerem (více než 62 % respondentek) a poté z jiného domova, kde se před tímto partnerem ukrývaly (více než 15 % respondentek). Uvedené výsledky výzkumu Martinkové, Slavětinského a Vlacha (2014) jsou v souladu s našimi, protože většina respondentek (více než 52 %) bývala před využitím sociální pomoci a ubytováním v krizovém centru v společné domácnosti, kterou měly s partnerem (expartnerem) / manželem (exmanželem). Většina týraných žen ve výzkumu Martinkové, Slavětinského a Vlacha (2014) se rozhodovala o odchodu od týrajícího partnera dlouhodobě (více než 53 % respondentek), což není v souladu s našimi výsledky, protože ve výzkumném souboru 50 % respondentek odešlo od týrajícího partnera náhle. Dlouhodoběji se o odchodu od týrajícího partnera rozhodovalo více než 38 % respondentek z našeho výzkumního souboru. Náhle odešlo více než 41 % respondentek od týrajícího partnera v uvedeném komparativním výzkumu. V případě odchodu od týrajícího partnera ve výzkumu Martinkové, Slavětinského a Vlacha (2014) nebyla policie přítomna u 88 % respondentek. Uvedené výsledky jsou totožné s našimi zjištěními, v rámci nichž více než 80 % týraných žen uvedlo, že při odchodu od jejich problematického partnera byla přítomna policie. Nejčastějšími příčinami odchodu týraných žen od týrajících partnerů ve výzkumu Martinkové, Slavětinského a Vlacha (2014) byly slovní napadání a vyhrožování, stejně jako fyzické napadání ze strany týrajícího partnera / manžela. Uvedené výsledky jsou v souladu s našimi, protože více než 81 % respondentek uvedlo, že hlavním důvodem odchodu od intimního týrajícího partnera bylo to, že je fyzicky napadal. Týrané ženy ve výzkumu Martinkové, Slavětinského a Vlacha (2014) jsou v azylových domech nejčastěji s jedním dítětem. Tyto výsledky nejsou v souladu s našimi zjištěními, protože hypotéza 6 byla vyvrácena („V azylových domech je více týraných žen s jedním dítětem než týraných žen s více dětmi.“). Na základě našich výzkumných zjištění, stejně jako zjištění uvedených autorů, uvádíme následující doporučení pro budoucí praxi sociální práce v oblasti rodově podmíněného, respektive partnerského násilí (násilí páchaného na ženách):

• vytvořit strategii pro realizaci změny postoje společnosti k násilí páchanému na ženách v kontextu mediální výchovy,
• vytvořit sociální program pro děti a mládež v kontextu školní sociální práce a koordinátorů sociální prevence, který je zaměřen na primární prevenci násilí páchaného na ženách,
• realizovat projekty nejen v rámci upozorňování na problémy a nedostatečné řešení v oblasti rodově podmíněného násilí, ale i na potřebu stimulace pachatelů, respektive mužů, kteří jsou svými osobnostními a sociálními předpoklady rizikoví pro vznik tyranizujícího chování žen a dětí,
• osvětová činnost dětí o společenských normách a hranicích agrese v rodině a ve společnosti jako celku,
• aktivně ovlivňovat a motivovat média k účasti a realizaci informačních kampaní spojených s touto problematikou,
• zaměřit intervenci z pohledu ekologické perspektivy sociální práce, respektive ekologické teorie sociální práce v návaznosti na systémové a systémové teorie a jejich uplatnění v praxi,
• v rámci intervence stimulovat socializaci žen, které zažily nebo zažívají rodově podmíněné násilí, za účelem zabránění sociální izolace, která může mít vážné dopady na psychiku a posttraumatický rozvoj člověka, jak zdůrazňuje Mareš (2012), Vodáčková et al. (2007), Hašto a Vojtová (2012) a další.
• V závěru je možné souhlasit s Rácom (2017, s. 10), který uvádí, že „hlavním důvodem, proč se žena – oběť násilí – vtahuje do ‚perverzní‘ hry s násilníkem, je její životaschopnost, ochota bojovat i s nesplnitelnými úkoly a obětovat se. Obvykle nevzdává úsilí změnit tyrana, protože si jednoduše nedokáže představit, že by neuspěla, a nevěří, že nedočká pozitivní změny. Stejně tak nedokáže opustit partnera, protože by ji ovládly výčitky svědomí. Její vytrvalost a mimořádná oddanost jen zvyšuje její zranitelnost.“

Závěr V závěru si dovolíme souhlasit s Tittlovou (2017), která zdůrazňuje, že: Navzdory tomu, že zodpovězení otázky, co je to domácí násilí, jaké znaky vykazuje, jaké chování je možné pod tento pojem subsumovat a jaké chování ještě povahu domácího násilí nemá, se jeví jako jednoduché, opak je pravdou. Přitom z tohoto vymezení vycházejí jakékoli možnosti řešení domácího násilí, ať už kriminologické, trestněprávní nebo správně-právní. Vymezení domácího násilí je klíčové také z hlediska relevance realizovaných výzkumů a z hlediska možností jejich vzájemného a mezinárodního porovnání. Právě na šířce vymezení domácího násilí toto porovnání dosud selhává. Právě to je problém, pro který se do povědomí veřejnosti dostávají zkreslené a nepřesné informace, které nejsou interpretovány v správném kontextu. Jedním z důležitých předpokladů eliminace domácího násilí je podle Mencerové (2017) zvyšování úrovně poznání a budování poznatkové základny o tomto negativním společenském jevu. S čím souhlasíme. Tento požadavek se dále podle uvedené autorky opakuje v každém národním akčním plánu boje proti násilí a objevuje se také ve všech příručkách a manuálech zaměřených na strategie eliminace násilí. Bez poznání stavu, struktury a dynamiky vývoje tohoto jevu nelze vytvořit ucelenou koncepci prevence. Článek z našeho pohledu poskytuje ucelený přehled poznatků o problematice násilí páchaného na ženách ve smyslu rodově podmíněného násilí, respektive násilí partnerského. Naše teoretické i výzkumné závěry, stejně jako závěry jiných odborníků, potvrdily fakt, že problematika násilí páchaného na ženách je stále velmi aktuálním tématem, kterým je nutné se zabývat z pohledu několika vědních disciplín, ale především z pohledu sociální práce a poskytování sociálních služeb. Obecným cílem práce bylo shrnutí a doplnění poznatků týkajících se problematiky týraných žen na Slovensku za účelem jejich možného využití v praxi sociální práce. Výzkumně jsme ověřili několik teorií, a to že ženy, které mají méně než 30 let, jsou méně často týrané svými intimními partnery ve srovnání se ženami, které mají více než 30 let. Dále, že nezaměstnané týrané ženy zažívají frekvenci výskytu domácího násilí ze strany intimního partnera častěji ve srovnání s ženami, které jsou zaměstnané. Rozhodnutí týraných žen od týrajících intimních partnerů není realizováno s pomocí příslušníků Policie Slovenské republiky. V rámci hledání vztahů mezi frekvencí výskytu psychického násilí a schopností rozhodnout se odjet od týrajícího partnera ze strany ženy jsme zjistili, že čím je frekvence výskytu psychického násilí ze strany muže v intimním vztahu vyšší, tím není i vyšší schopnost rozhodnout se opustit týrajícího intimního partnera týranou ženou. Dále jsme také zjistili, že čím je frekvence kontrolních aktivit týrajícího intimního partnera vyšší, tím je schopnost rozhodnout se opustit týrajícího intimního partnera týranou ženou nižší. Poslední ověřenou teorií je, že v azylových domech není více týraných žen s jedním dítětem než týraných žen s více dětmi. Kromě uvedených teorií jsme zjistili několik významných souvislostí, a to nejen pomocí kvantitativní výzkumné strategie, ale také pomocí výzkumné strategie kvalitativní. Na základě našich teoretických i výzkumných zjištění máme za to, že mají být vytvářeny podmínky a realizována opatření směřující k eliminaci domácího násilí, k čemuž jsou potřebné cílené a praktické poznatky o této problematice. Přestože jde o výraznou socialně-patologickou fenomén domácího, respektive partnerského či rodově podmíněného násilí, jsou zjevně i řada pozitiv současnosti, které přesně popsala Havrlentová (2017). Problemati­ka domácího partnerského násilí obecně je v současnosti otevřená a řešená, což je pozitivní zjištění. Podle uvedené autorky máme celou řadu odborníků z více oblastí – psychology, lékařů, pedagogů, sociálních pracovníků, kteří se tématem domácího partnerského násilí zabývají nejen teoreticky, ale i prakticky, což je také pozitivní ve vztahu k této problematice. Některé vysoké školy s humanitním zaměřením prezentují výstupy o předmětné problematice, včetně naší Vysoké školy zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety. Vědecká pracoviště poskytují vědecké výstupy ze svých výzkumů, konkrétně Institut pro výzkum rodiny a práce a Výzkumný ústav dětské psychologie a patopsychologie. Existuje řada neziskových organizací a občanských sdružení, které poskytují reálnou pomoc obětem domácího násilí a mají i hodnotné a precizně zpracované internetové informační zdroje o své působnosti. Vláda Slovenské republiky sestavila „Národní akční plán na eliminaci a prevenci násilí páchaného na ženách“, který má aktuální platnost v letech 2014 až 2019, na což navazuje i řada legislativních inovací v této oblasti. V závěru si dovolíme tvrdit, že se nám podařilo ověřit výzkumné cíle a cíle práce, které jsme si stanovily v úvodu jejího psaní. Autor: PhDr. Andrea HurbanováAutorka je doktorandskou studentkou Vysoké školy zdravotnictví a sociální práce sv. Alžbety v BratislavěZoznam použitej literatúry BOHONY, B. et al. 2015. Štandardy komplexnej podpory a ochrany žien zažívajúcich násilie. Bratislava : Institut pre výskum práce a rodiny, 2015. 153 s. ISBN 978-80-7138-145-7. GŘIVNA, T. et al. 2014. Kriminológie. 4. vyd. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2014. 536 s. ISBN 978-80-7478- 614-3. HAVRLENTOVÁ, D. 2017. Intimita, rodina, domáce násilie. In Polák, P. – Tittlová, M. 2017. Kriminologivkcé možnosti riešenia domáceho násilia. Zborník príspevkov z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou konanej 20. apríla 2017. Bratislava : Wolters Kluwer, 2017. 568 s. ISBN 978-80-8168-708-2. s. 63-73. HURBANOVÁ, A. 2018. Sociálne aspekty pomoci ženám – obetím domáceho násilia. [dizertační práca]. KLIMOVSKÝ, D. 2008. Základy verejnej správy. UPJŠ Košice, 2008. 267s. ISBN 978-80- 7097-713-2. KOSCELNÍKOVÁ, Ľ. 2012. Pomoc ženám zažívajúcim násilie v párových/intímnych vzťahoch a ich deťom v Prešovskom samosprávnom kraji. Diplomová práca. Prešov: FFPU 2012. 147 s. LIBÁKOVÁ, Ľ. 2016. Rodovo podmienené násilie ako problém sociálnej práce. In Ološtiak, M. (Eds.). 11. študentská vedecká a umelecká konferencia. Zborník príspevkov. Prešov : Prešovská univerzita v Prešove, 2016. 485 s. ISBN 978-80-555-1609-7. s. 4333-440. MARTINKOVÁ, M. – SLAVĚTÍNSKÝ, V. – VLACH, J. 2014. Vybrané problemy z oblasti domáceho násilia v ČR. Praha : Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2014. 130 s. ISBN 978-80-7338-139-4. ONDICOVÁ, M. 2017. Základné znaky domáceho násilia. In Polák, P. – Tittlová, M. 2017. Kriminologivkcé možnosti riešenia domáceho násilia. Zborník príspevkov z vedeckej konferencie s medzinárodnou účasťou konanej 20. apríla 2017. Bratislava : Wolters Kluwer, 2017. 568 s. ISBN 978-80-8168-708-2. s. 31-49. POLÁKOVÁ, E. - SPÁLOVÁ, L. - HOFLEROVÁ, E. 2008. Efektivní sociálně-mediální komunikace. Ostrava : Ostravská univerzita v Ostravě, 2008. 196.s. ISBN 978-80-7368-567-6. TOLLEFSON, D. R. et al. 2009. A mind-body approach to domestic violence perpetrator treatment: Program overview and preliminary outcomes. In Journal of Aggression, Maltreatment and Trauma, 2009. roč. 18. č. 1. s. 17-45. VAVROŇOVÁ, M. et al. 2013. Statistická sonda obětí domácího násilí za rok 2012. [online]. [citované 2017-07-04]. Dostupné na internete: http://rosa-os.cz/wp-content/uploads/2014/05/2012_STATS.pdf