The role of social counselor to assist victims of CAN syndrome V dnešní době se stále častěji z médií dozvídáme o dětech, které jsou doma vystavovány násilí. Pokud chceme těmto obětem pomoci, je třeba znát základní formy, projevy a následky týrání, zanedbávání a zneužívání. Významným krokem k zamezení výskytu CAN syndromu je bezpochyby i účast sociálního poradce, který dokáže již v počátečních stádiích projevu tohoto syndromu zajistit, aby děti nebyly nadále zneužívány a týrány. CAN syndrom má různé projevy a formy, a proto jedním z úkolů sociálního poradce je znát všechny příznaky, které indikují poškozování lidské důstojnosti. Oběti CAN syndromu jsou často psychicky a fyzicky zneužívány, zanedbávány a úkolem sociálního pracovníka je pomoci jim vrátit se zpět do společnosti, a to bez trvalých následků, ale rovněž zabránit dalšímu ubližování.

Při sociální práci s dětmi, které jsou nebo byly oběťmi týrání a trpí CAN syndromem, je třeba klást důraz na prevenci a aktivity s ní spojené, které mohou přispět k eliminaci výskytu těchto sociálně-patologických jevů. Prevence dětí před týráním je účinná a zároveň méně nákladná z hlediska jejich lidského utrpení, než námaha a náklady na nápravu již po projevených příznacích (Robertson, 2002).

Rodina je pro dítě tím nejpřirozenějším prostředím, ale zároveň by měla být i tím nejbezpečnějším místem ve světě dítěte. Jednou z funkcí rodiny je předávat jedincům základní morální hodnoty, vzorce chování a postoje ke společnosti. Děti nevědomě přebírají od svých rodičů modely chování, způsoby komunikace i citové vztahy, které pak přenášejí dále na své děti a ovlivňují jejich vztah s partnerem. Na začátku nového století vzrůstají požadavky a nároky na rodinu, a proto je rodiny stále častěji nedokážou plně naplňovat. Na druhou stranu sílí důležitost rodiny jako útočiště před veřejným světem, a proto je její role stále nenahraditelná (Kraus, 2008).

Milující rodiče jsou dnes považováni za nezbytnou podmínku zdravého duševního i tělesného vývoje dítěte. Citová pohoda mezi rodiči a dětmi je nutná pro všechna stadia zdravého duševního vývoje. Identifikace s rodiči je pevná a trvalá vazba, která společnosti umožňuje, aby dítěti vštípila to nejlepší, ale bohužel i to nejhorší z osobnosti rodičů (Říčan, 2006). Další, neméně důležitou, podmínkou je bezpečí domova jako stabilního a chráněného prostředí. To může poskytnout jen rodina. Dobrá rodina dává každému, kdo do ní patří, pocit bezpečného zázemí (Matoušek, 1997). Výchova je velmi složitý proces. Ve svém primárním prostředí (rodině) se dítě učí základním modelům chování, přebírá zvyky a hodnoty. Jako vzory mu slouží zejména rodiče. Bohužel působení rodiny není vždy takové, jaké bychom všem dětem přáli.

V polovině dvacátého století si lékaři začali všímat závažnosti somatických poškození dětí, které byly způsobeny zjevně jinak než náhodným úrazem. Tato poškození nazvali tzv. ,,neúrazovým zraněním". Později se zjistilo, že příčinou těchto příznaků bylo úmyslné ubližování dětem ze strany některého člena rodiny. Američan Dr. Kempe po roce 1962, na základě rozsáhlého výzkumu dětí, nazval tento jev ,,syndrom bitého či týraného dítěte. Současně se na jeho základě rozvinul převratný přístup v chápání takového jevu a prosadilo se postupné přijímání zákonů o povinném hlášení týraného dítěte (Hanušová, 2006). V současnosti se pro týrané, zneužívané a zanedbávané dítě používá označení „CAN syndrom“ – Child Abuse and Neglect.

Syndrom týraného, ​​zneužívaného a zanedbávaného dítěte je soubor nepříznivých příznaků v nejrůznějších oblastech stavu a vývoje dítěte i jeho postavení ve společnosti, především v rodině. Tyto příznaky jsou výsledkem většinou úmyslného ubližování dítěti, způsobeného nebo působeného nejčastěji jeho nejbližšími vychovateli, zejména rodiči. Ve zkratce jej můžeme popsat jako zanedbávání potřebné péče nebo úmyslné ubližování rodiči nebo osobami, kteří mají dítě v osobní péči. Mezi základní druhy syndromu CAN můžeme zařadit (Pešová, Šamalík, 2006):

  • tělesné týrání - podlitiny, bití, rány zhojené i nezahojené, dušení
  • psychické týrání - nadávky ponižování, šikanování, verbální agrese
  • zanedbávání - nedostatek podnětů, zanedbávání citové, nedostatečná zdravotní péče, výživa, oblečení
  • sexuální zneužívání bezdotykové - exhibice před dítětem, nucení dítěte se svlékat, obscénní telefonáty
  • sexuální zneužívání dotykové - obchytkávání, sexuální hry, incest, pohlavní zneužití
  • zvláštní formy - sekundární viktimizace, systémové týrání, organizované zneužívání, sexuální turismus, Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení).

Tabulka 1 Pomoc dětem týraným, sexuálně zneužívaným a šikanovaným v roce 2014 v ČR

Zdroj: MPSVR ČR [online]

To, že jde o vysoce aktuální problém naznačuje i Tabulka 1, která zobrazuje statistiku dětí, kterým byla poskytnuta pomoc z důvodu týrání, sexuálního zneužívání a šikany, zveřejněna Ministerstvem práce sociálních věcí a rodiny ve své Zprávě o sociální situaci obyvatel SR za rok 2014. Podle této statistiky pro 424 dětí, které byly oběťmi týrání, zneužívání nebo šikany.

Role sociálního poradce v prevenci syndromu CAN Sociální práce představuje významné místo při práci s dětmi trpícími příznaky syndromu CAN. Tyto děti jsou totiž jednou z cílových skupin, kterým se sociální práce věnuje, a kterým se snaží pomoci, přičemž čerpá poznatky iz jiných vědních disciplín. Jedná se o pomáhající profesi, která je významnou součástí pomoci směřující k obnově původního stavu. Pomoc při týrání a zneužívání dítěte, není jednoduchý a jednorázový akt. Jedná se o časově náročný proces, při kterém si sociální pracovník musí neustále prohlubovat znalosti prostřednictvím teoretického studia a sociálně-psychologického výcviku, který je orientován na specifický problém týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. Balogová, Gerka, Aleša (2002) uvádějí několik zdrojů sociální práce zabývajících se ochranou a pomocí ohroženým dětem. Jsou to zákony, o které se sociální práce při práci s týranými, zanedbávanými a zneužívanými dětmi opírá, a které by měl sociální poradce ovládat:

  • Zákon o sociálněprávní ochraně dětí a sociální kuratele č.305/2005 Sb.,
  • zákon o rodině č.36/2005 Sb.,
  • Zákon o sociálních službách č. 448/2008 Sb.,
  • Ústava Slovenské republiky,
  • trestní zákon č. 300/2005 Sb.

Mezi mezinárodní dokumenty zajišťující ochranu dítěte patří například Úmluva o právech dítěte, Ženevská charta práv dítěte, Deklarace práv dítěte, Úmluva o ochraně dětí ao spolupráci při mezistátních osvojeních, Úmluva o vymáhání výživného v cizině. Petr (2010, s. 219) říká, že: "sociální pracovník je nezbytnou osobou při obětech postižených CAN syndromem. Jeho úkolem je určit, potvrdit a zejména zajistit bezpečnost dítěte, které bylo týráno, zanedbáváno nebo zneužíváno. Jeho uplatnění spočívá zejména v tvrzeních a rozhodnutích, do jaké míry se stal a zajistit eliminaci negativních dopadů zneužívání na dětech.“

Sociální poradce v případech týrání, zneužívání nebo zanedbávání dětí působí jako třetí strana, která se snaží porozumět klientům na všech úrovních. Vždy hájí zájmy oběti a snaží se přijímat taková opatření na podporu, aby dítěti umožnilo eliminovat všechny negativní vlivy a dopady na jeho psychický a fyzický vývoj. Pro oběti CAN syndromu vytváří určitý systém ochrany, který je aktivován proti významnému poškození jejich emocionálního vývoje. CAN syndrom u dětí je problémem sociálních pracovníků, ale i právnických profesí. Sociální pracovníci se často domnívají, že právní rozhodování v těchto případech upřednostňuje pečovatele nad dítětem. Pokud se však sociální pracovník a právník spojí, vytvoří pro oběti CAN syndromu zázemí, kde se může dítě obrátit, a kde se mohou snížit důsledky emocionálního týrání (Iwaniec, 2006).

Peterson et al. (2003) uvádějí uplatnění sociálního pracovníka v různých odvětvích a na různých úrovních obětí, které byly zneužívány. Spolupracuje na úrovni psycho-sociálních potřeb. Často se setkává s případy a příznaky zneužívání, zanedbávání či týrání dětí, a proto je zodpovědný zejména za:

  • identifikaci, hodnocení a koordinování intervence k zajištění ochrany dítěte trpícího CAN syndromem,
  • zajištění interdisciplinarity, spolupráce více orgánů schopných jednat v dané věci, včetně rodiny a příbuzných obětí CAN syndromu,
  • zdokumentování psycho-sociálních rozhovorů s dětmi, které jsou oběťmi CAN syndromu a jejich rodiči
  • zabezpečení a dodržování hlášení o zneužívání a zanedbávání, týrání dětí,
  • zpětnou kontrolu, zda se děti opět nestaly oběťmi CAN syndromu,
  • poskytování krizové intervence,
  • zajištění a sledování potenciálních možných obětí zneužívání.

Práci sociálního pracovníka při pomoci obětem CAN syndromu není jednoduchá, ovlivňuje ji nejen emocionální trauma dítěte, ale také problémy narůstající v rodinném prostředí. Při odebrání takové dítě z rodiny může vzniknout řada problémů, které se dotýkají zvládnutí sociálních změn. Důležitým nástrojem při pomoci obětem CAN syndromu je rozhovor s obětí založený na důvěře, který je předpokladem úspěšné spolupráce (Juššiková, 2011).

Kenneth et al. (2009) uvádějí, že uplatnění sociálního poradce při pomoci obětem CAN syndromu je zaměřeno na širokou škálu služeb a potřeb jeho klientů. V rámci svého profesního vztahu poskytuje nejen platné informace o postupech, informuje své klienty o svých službách a práci, kterou vykonává, rizicích, která jsou spojena s řešením případů týrání, zneužívání nebo zanedbávání dětí. Oběti CAN syndromu mají před sebou dlouhou cestu zotavování se a sociální poradce je pro ně opěrný bod, který dokáže vnímat, cítit, ale také jednat v trestných činech páchaných na dětech.

Sociální poradce se neustále snaží týraným a zanedbávaným dětem pomáhat překonat tento sociální problém. Pracuje přímo s jednotlivcem, ale snaží se do pomoci zahrnout i rodinu. V návaznosti na pomoc spolupracuje is komunitami a organizacemi, které se zabývají týranými, zanedbávanými a zneužívanými dětmi. Tady jim pomáhají překonat všechny emocionální, ale i fyzické problémy, kterým byly vystaveny. Pro sociálního pracovníka v takovém případě je prioritou duševní zdraví dítěte a jeho následující vývoj. Sociální práce je jedinečný přístup mezi pomáhajícími profesemi, neboť se zaměřuje na problémy lidí v kontextu sociálního prostředí (Sehgal, 2005).

V případě syndromu CAN je velmi důležitá podpora primární prevence, která by měla zabránit tomu, aby se dítěti vůbec ubližovalo. Představuje velmi rozsáhlou oblast společenské praxe. V primární prevenci násilí na dětech je třeba se zaměřit na:

  • zvyšování veřejného povědomí o problematice zanedbávání, týrání a sexuálního zneužívání dětí,
  • vytváření a realizaci edukačních programů pro pedagogy a vychovatele, zaměřených na rozpoznávání známek týrání a sexuálního zneužívání, jakož i na postup při oznamování,
  • tvorbu preventivních programů pro žáky a studenty,
  • podporu výchovy mladých odborníků a podporu dalšího vzdělávání se odborníků, kteří s touto klientelou pracují,
  • práci s rizikovými skupinami obyvatelstva,
  • podpora výchovy a vzdělávání o právech dětí.

Sekundární prevence se zaměřuje na rodiny, ve kterých došlo nebo dochází k týrání, zanedbávání nebo zneužívání. Úspěch sekundární prevence závisí na tom, zda byl u rizikových rodin úspěšně identifikován výsledek za pomoci poskytovaných primárních služeb sociálním pracovníkům (O´Brian, Ling, Rhind, 1997). Smyslem terciární prevence je zamezit dalšímu násilí nebo zneužívání dítěte. Do terapie a rehabilitace lze zahrnout i celou rodinu, pokud je to v zájmu dítěte. Pokud je to možné, je třeba do tohoto procesu zahrnout i školu a další odborníky. Je třeba vycházet z interdisciplinární spolupráce (Hanušová, 2006).

Závěr

Zneužívání, týrání a zanedbávání dětí má zničující následky na emocionální a fyzický vývoj dítěte. Sociální poradce je nezbytnou součástí při řešení tohoto problému, řeší příznaky týrání a snaží se těmto dětem pomoci. Identifikuje symptomy CAN syndromu, nabízí služby péče o děti, jak doma, tak v alternativní domácí péči (McClennen, 2010). Sociální poradce je s dětmi, které trpí CAN syndromem, úzce spojen. Přímo se podílí na řešení problémů, které tyto děti mají, aktivně zasahuje při výchově a fungování dítěte v rodině, diagnostikuje psychickou a fyzickou poruchu dětí a snaží se poskytnout dětem opět plnohodnotný život.

Pod uplatněním sociálního poradce při pomoci obětem CAN syndromu se rozumí získat určité informace o pocitech týraného dítěte, ale také o osobách, které děti týraly. Sociální pracovník musí získat respekt od lidí, kteří dítě zneužívali, přičemž dítěti musí pomoci eliminovat negativní vlivy těchto lidí. Musí zabránit špatnému zacházení s dětmi, vyjádřit dítěti empatii a navodit ho na potřeby pozitivních změn (Zastrow, 2010). Prevence je tím účinnější, čím je dříve uskutečňována. Důsledná identifikace a porozumění rizikovým činitelům při vzniku ubližování tvoří základní východisko účinné prevence.

Autor: Kateřina Halkovičová, Mgr. Seznam bibliografických odkazů

BALOGOVÁ, Beata - GERKA, Milan - ALEŠ, Pavel. 2002. Úvod do sociální práce. Prešov : Pravoslavná bohoslovecká fakulta PU v Prešově, 2002. 82s. ISBN 80-8068-120-1.

HANUŠOVÁ, Jaroslava. 2006. Násilí na dětech – syndrom CAN. Praha : Vzdělávací institut ochrany dětí, 2006. 24s. ISBN 80-86991-78-4.

IWANIEC, Dorota. 2006. Emotionally Abused and Neglected Child: Identifikace, Assessment and Neglected Child. 2nd edit. UK : Wiley and Sons, 2006. 345 v. ISBN 978-0-470-01100-3.

JUŠŠÍKOVÁ, Yveta. 2011. Sociální pracovník a rodina v prevenci sociálně-patologických jevů. In HARDY, Maria. et al. Sociální patologie rodiny. Brno : IMS, 2011, s.217-223. ISBN 978-80-87182-17-8.

KENNETH, Lau et al. 2009. Mandated Reporting of Child Abuse and Neglect: A Practical Guide for Social Workers. 2nd edit. USA: Springer, 2009. 305 v. ISBN 978-0-8261-1098-5.

KRAUS, Blahoslav. 2008. Základy sociální pedagogiky. Praha : Portál, 2008. 216s. ISBN 978-80-7367-383-3.

MATOUŠEK, Oldřich. 1997. Rodina jako instituce a vztahová síť. Praha : Sociologické nakladatelství, 1997. 144 s. ISBN 80-85850-24-9.

MCCLENNEN, Joan. 2010. Social Work and Family Violence: Theories, Assessment and Intervention. 2nd edit. New York: Springer Press, 2010. 701s. ISBN 978-0-8261-1133-3.

MPSVR ČR. 2014. Zpráva o sociální situaci obyvatelstva Slovenské republiky za rok 2014. [online] O´BRIAN, Charles – LING, Cheng Chung Yau – RHIND, Nancy. 1997. Responding to Child Abuse. Hong Kong : Pokfulam, 1997. 183 s. ISBN 962-209-429-5.

PĚŠOVÁ, Ilona - ŠAMALÍK, Miroslav. 2006. Poradenská psychologie pro děti a mládež. Praha : Grada, 2006. 150 v. IBSN 80-247-1216-4.

PETERSON, Marilyn. et al. 2003. Child Abuse and Neglect: Guidelines for Identification, Assessment and Case Management. 2nd edit. USA : VOLCANO PRESS, 2003. 371 v. ISBN 1-884244-21-1.

PETR, Christopher G. 2010. Sociální práce s dětmi a jejich families: Pragmatic Foundations. 3rd edit. New York : Oxford Press, 2010. 650s. ISBN 0-19-515755-9.

ŘÍČAN, Pavel. 2006. Cesta životem. Praha : Portál, 2006. 390s. ISBN 80-7367-124-7.

SEHGAL, Ashok. 2005. Social work. 2nd edit. Indie : ISHABOOK, 2005. 220 s. ISBN 81-8205-309-9.

ZASTROW, Charles. 2010. The Practice of Social Work: A Comprehensive Worktext. 9th edit. USA : CENGAGE, 2010. 305 v. ISBN 978-0-495-59970-8.