Semiotické a hermeneutické aspekty rétoriky v sociální práci

Jedním ze základních principů v oblasti pomáhajících profesí je efektivní komunikace s klientem.

Jelikož každá komunikace probíhá na dvou základních úrovních – verbální a neverbální – k jejímu zefektivnění velmi výrazně přispívá i ovládání základních dovedností a kompetencí z rétoriky na straně sociálního pracovníka. Schopnost nakládat adekvátně s verbalizovanou formou informace by měla patřit do základní výbavy každého sociálního pracovníka, kterému záleží na tom, aby na konci komunikačního kanálu směrem ke klientovi docházelo nejen k percepci, ale především k adekvátní apercepci.

Rétorika jako věda poskytuje základní teoretické znalosti o správné řečové komunikaci a poukazuje na specifické prostředky, které vedou k estetizaci projevu. Znalosti z rétoriky vytvářejí teoretickou základnu, která je jedním z hlavních předpokladů pro vypěstování řečovo-komunikativních schopností. Vedle jiných funkcí plní rétorika i funkci zprostředkující, a to mezi jazykovou teorií a konkrétní živou jazykovou praxí (Gallo, 2004).

Sociální práce jako komunikace na úrovni komunikátor, komunikát, komunikant

V základním komunikačním modelu komunikátor - komunikát - komunikant je sociální pracovník v pozici komunikátoru, jeho terapeutická práce s klientem je komunikátem a samotný klient je komunikantem.

Jelikož mezi prostředky komunikace patří kromě slovních signálů i mimoslovní signály, znaky, kontexty, symboly a kódy, dostáváme se do oblasti semiotiky a hermeneutiky, jejichž základní principy jsou v sociální práci běžně využívány, přestože si je komunikátor, tedy sociální pracovník, obvykle neuvědomuje. Taková komunikace není abstraktní, ale stává se jednáním s jistou úrovní činnosti, tedy je efektivní a ruší odstup mezi komunikátorem a komunikantem (Jakobson – Halle, 2002).

Výše zmíněná skutečnost, že mezi základní prostředky komunikace patří kromě slovních signálů i mimoslovní signály, platí iv případě rétoriky, která se ve své komplexnosti neobejde bez akcentování všech znaků, kontextů, symbolů a kódů. Ty se musí nutně odrazit ve finální podobě komunikátu, který, berouce v úvahu všechny neverbální signály, nejenže naplno vystihuje myšlenkovou podstatu, ale dává jí další rozměr, který lze identifikovat tehdy, když se komunikant o komunikátu vyjádří, že má „duši, barvu, vůni, případně jiskru“. Jinak řečeno: komunikát nevyznívá prvoplánově a naplocho, ale má hloubku a šířku, kterými přesahuje sám sebe a pozitivně zasahuje do ostatních rovin vztahu mezi sociálním pracovníkem a klientem, které jsou jím plnohodnotně dotvořeny a dokresleny.

Uplatňujíc myšlenku Jakobsona a Halleho (2002), že efektivní komunikace ruší odstup mezi komunikátorem a komunikantem, se v případě terapeutické práce s klientem dostáváme ke skutečnosti, že tento odstup se nejen ruší, ale mění se na vztah založený na vzájemné úctě a důvěře.

Podle Gadamera (1976) je apercepce porozuměním, respektive schopností mít pro něco porozumění. Tato schopnost patří do základní výbavy člověka a je základním opěrným kamenem jeho soužití s ​​ostatními lidmi. Odehrává se především v řeči a vzájemné komunikaci. Jde tedy nejen o mechanické přijetí komunikovaného obsahu, který v procesu komunikace směřuje od komunikátoru přes komunikát ke komunikantovi, ale jeho aktivní uchopení komunikantem a následné intrapersonální zpracování. Heidegger (1977) prohlubuje pojem apercepce na existenciál, tzn. j. pro základní kategoriální určení lidské existence.

Naše tvrzení, že komunikátor vstupuje do blízkého vztahu s komunikantem, potvrzuje i Gadamer (1976) svým přesvědčením, že žádná pojmová řeč, v našem případě komunikát (práce s klientem), nepředstavuje pro myšlení (komunikátora) neprolomitelné zakletí ve chvíli, kdy se své řeči odevzdá uvažujícím člověkem, tedy komunikantem. Z toho vyplývá, že pro rétorický počin – komunikát (jakkoli se může jevit jako neměnná danost), platí, že nám sám o sobě něco říká, přičemž jeho výpověď nikdy nelze pojmem definitivně vyčerpat. Vytváří se tak prostor nejen pro intenci samotného komunikátoru, ale také pro aperceptivní zkušenost komunikanta.

Komunikátor/sociální pracovník v rámci kontaktu s klientem vytváří rétorický prostředek, který je v každém pokusu uchopení komunikátu nový a staví sociálního pracovníka před úlohu fungování sama pro sebe jako interpretátora řeči. Nacházení vhodné řeči pro komunikát může být značně problematické a splnění tohoto úkolu náročné (Gadamer, 1976) a úspěšnost splnění této výzvy se zrcadlí v rozsahu apercepce na straně komunikanta/klienta.

Klient tedy s porozuměním přijímá to, co mu sociální pracovník prostřednictvím komunikátu komunikuje. Hloubka a intenzita apercepce závisí na několika faktorech, mezi které lze zařadit rozumovou a intelektuální úroveň klienta, jeho momentální soustředěnost a aktuální rozsah dispozičních schopností během procesu percepce.

Na výše zmíněných faktorech, které ovlivňují hloubku a intenzitu apercepce komunikátu klientům závisí míra vztahu, který se mezi sociálním pracovníkem a klientem vytvoří. Přirozeným vyústěním tohoto vztahu je následné usměrnění klienta sociálním pracovníkem. Tuto skutečnost by měl mít sociální pracovník neustále na paměti, protože se stává významným činitelem v procesu kreování konkrétních myšlenkových postojů, názorů a způsobů u klienta. Zvýšenou pozornost je třeba věnovat především v případě, jsou-li na straně klienta děti a mládež. Tato skupina, vzhledem k tomu, že její proces psycho-sociálního vývoje ještě není ukončen, je nejrizikovější skupinou, protože má tendence přijímat komunikát bezpodmínečně, bez vlastního kritického postoje, bez přehodnocování a bez schopnosti apercepce širších a hlubších kontextů, které si dospělý klient uvědomuje a na základě kterých si vytváří konečný – vlastní. V reálném životě vidíme téměř každý den, jak děti a mládež doslova žijí například svými oblíbenými filmovými či televizními hrdiny, jak přebírají nejen jejich způsob oblékání a chování, ale také jejich vyjadřovací prostředky a typickou terminologii, které postavy používají. To znamená, že sociální pracovník plní v tomto případě nesmírně důležitou a zodpovědnou úlohu.

Semiotika v kontextu sociální práce

Semiotiku chápeme jako vědu, zabývající se znaky. Vychází z faktu, že jsme ponořeni do světa znaků, do slov, do písmen a upozorňuje na nutnost dešifrovat jednotlivé znaky s jejich současným porozuměním. Semiotika nabízí nejen filozoficko-empirická, ale i praktická řešení, proto je užitečná pro každého, kdo se zabývá komunikací, ať už je to kritik, jazykovědec, psychoterapeut, psycholog či sociální pracovník. V semiotice platí obecně pravidlo, že člověk není pasivní součástí kultury, která jej obklopuje, ale tím, že ji vytváří, je její hlavní, aktivní, tvořivou silou (Doubravová, 2009).

Do základního repertoáru semiotických znaků v kontextu rétoriky v sociální práci patří slovní zásoba a terminologie. Jsou to nositelé informací, funkčně vázaní na objekty, které označují. Mění se spolu s časem, dobou, poměry, poznatky a výdobytky kultury. Do velké míry jsou zrcadlem vnitřního světa, charakteru, intelektu a vzdělání sociálního pracovníka.

Jednotlivá slova jako nositelé významu a spolunositelé smyslu textu jsou abstraktním momentem. Platí to i ve chvíli, kdy se z myšlenkové podoby sociálního pracovníka přemění v kontaktu s klientem na mluvené slovo, tedy na řeč. Zde je třeba si uvědomit, že rétorický počin na straně sociálního pracovníka není v pravém smyslu slova literární, proto nemusí splňovat všechna kritéria literárnosti. Jak uvádí Gadamer (1976, 1987), řeč není písmo a přednáška není žádné předčítání.

Ke slovní zásobě a terminologii sociálního pracovníka neodmyslitelně patří i neverbální komunikace směrem ke klientovi. Patří sem jeho jednání, nálada, gesta, prostředí, atmosféra – tedy vše, co není vyjádřeno řečí, poskytuje důležité kódy, které kromě funkce estetické mají i funkci významovou. Slova jsou jako mince mající určitou hodnotu. Neverbální komunikace je pak materiálem, ze kterého jsou mince vyraženy.

Hermeneutický proces poznávání v sociální práci

Porozumění myšlence a kontextu v souvislosti s rétorikou sociálního pracovníka je nezbytné. Takové umění interpretace, umění dorozumění, proces porozumění přes kódy, znaky a symboly se nazývá hermeneutikou. Spolupráce sociálního pracovníka s klientem na rétorické úrovni je pak hermeneutickým výkonem s potřebou porozumění kontextu a celosti komunikátu.

Prvním předpokladem pro úspěšný hermeneutický proces poznávání je předporozumění, se kterým sociální pracovník přistupuje ke klientovi. Jsou to všechny subjektivní obsahy, představy, znalosti a názory sociálního pracovníka, které se objektivizují v konkrétních formách komunikátu (slova a věty) směrem ke klientovi. Předporozumění u sociálního pracovníka však musí nutně respektovat autonomii klienta. Textová, neboli verbální rovina rétorického kontaktu se tak harmonicky pojí s ikonickou, neboli neverbální rovinou a postoj sociálního pracovníka je v tomto případě nejen perceptivně přijímající, ale především aperceptivně jednající (Heidegger, 1977).

Na tomto místě se dostáváme do bodu, ve kterém vidíme přítomnost apercepce i ve druhé rovině – na straně sociálního pracovníka. Nezbytnost apercepce tak zákonitě prochází celým procesem spolupráce s klientem: od prvního kontaktu (kterému předchází předporozumění na straně sociálního pracovníka a jeho zodpovědná příprava), přes celý proces spolupráce až po její ukončení a završuje se percepcí komunikátu na straně klienta, která se v ideálním případě mění v apercepci s efektivním dopadem na efektivní dopad.

Závěr

Skutečnost, že řeč/rétorika získala v komunikačním procesu ústřední postavení, má v procesu terapeutické práce s klientem svůj specifický význam. Sociální pracovník musí brát v úvahu všechny semiotické znaky, které musí dešifrovat a současně jim porozumět. Sociální práce je pak hermeneutickým výkonem s potřebou porozumění kontextu a celosti procesu práce s klientem.

Na jedné straně tak máme semiotiku jako teorii znaků a hermeneutiku jako předporozumění a porozumění, které vedou k fungování a výstavbě jazykových systémů a systémů znaků v rétorickém počinu sociálního pracovníka, na druhé straně je teorie poznání, která si uvědomuje, že řeč je to, co zprostředkovává. pracovníka.

Hermeneutika as ní související porozumění klientovi a jeho problému je víc než jen metodický postup, odkrývající daný smysl. Sociální pracovník si plným právem uplatňuje nárok na skutečnou univerzalitu v porozumění klientovi a následnou interpretaci směrem ke klientovi, která by měla mít dialogickou formu.

Gadamer (2002) poukazuje na hranici, která je v hermeneutické zkušenosti smyslu implicitně obsažena. Svou větou Bytí, kterému lze porozumět, je řeč poukazuje na skutečnost, že tomu, co existuje, nelze nikdy zcela porozumět. Jako důvod uvádí, že vše, co řeč přináší, poukazuje vždy ještě na to, co se dostane do výpovědi. V našem případě jde o invenci a intencionalitu sociálního pracovníka, jejichž působení je v procesu terapeutické práce implementováno do klientova života.

Autor: Mgr. Lenka Jalilah Hrušková Použitá literatura

DOUBRAVOVÁ, J. 2009. Sémiotika v teorii a praxi. Praha : Portál, 2009. 160s. ISBN 978-80-7367-493-9. GADAMER, H. G. 1976. Philosophical hermeneutics. Průl. David E. Linge. Los Angeles : University of California Press, 2008. 243 s. ISBN 978-0-520-25640-8. GADAMER, H. G. 1987, The Relevance of the Beautiful and Other Essays. Průl. Nicholas Walker. London : Cambridge University Press, 1987. 220 s. ISBN 978-0521339537. GADAMER, H. G. 2002. Wahrheit und Methode. Berlín : Oldenbourg Akademieverlag, 2007. 262 v. ISBN 3050041250. GALLO, J. 2004. Rétorika v teorii a praxi. Prešov : Dominanta, 2004. 137s. ISBN 80-967349-1-1. HEIDEGGER, M. 1977. Basic writings. London : Camelot Press, 1977. 376 s. ISBN 0-7100-8645-8 JAKOBSON, R. – HALLE, M. 1956. Fundamentals of language. New York: Mouton de Gruyter, 2002. 82s. ISBN 3-11-017283-6