Family pathology conditional on unemployment in the Czech society Člověk jako sociální, jako sebeuvědomující bytost nemůže existovat v izolaci. Lidské bytí je dáno v prostředí, které má nesmírný vliv na formaci osobnosti člověka a na kvalitu jeho života. "Sociální prostředí tvoří jevy, stavy, procesy a vztahy, které člověka obklopují v rodině, sociální skupině, společenské vrstvě a celé společnosti. Jde o souhrn všech vlivů ostatních lidí a skupin, se kterými se jedinec ve společnosti setkává a které tak silně působí na průběh edukačních procesů a jeho výsledky" (Prů s. 22). Pro člověka je příznačné a charakteristické navazování vztahů spolupráce s jinými lidmi, rozvíjet pocit sounáležitosti a vzájemnosti. Bez existence prostředí a jednotlivých vztahů člověk nemůže plně rozvíjet své bytí. Být součástí prostředí, patřit do společnosti je součástí jeho sociální přirozenosti.

Být součástí sociálního prostředí, patřit do rodiny a společnosti předpokládá i žít ve shodě s jistými pravidly a hodnotami, které by měly být odrazem plurality názorů dané society, tedy jsou pro ni typické či charakteristické a jsou ve shodě s cíli, kterých societa chce dosáhnout. V každé takové societě však dochází ik selhávání jednotlivců a skupin, které ohrožují stabilitu společenství a vedou k nezdravým projevům. Tehdy mluvíme o patologii. Pojem patologie obecně tedy charakterizuje něco nemocného, ​​nezdravého, něco, co ohrožuje stabilitu, jistotu, klid. Dotýká se všech oblastí lidského života, různých aspektů společnosti, rodiny, jednotlivce. V souvislosti se sociálním životem člověka, s jeho existencí v sociálním prostředí, s jeho jednáním, svobodným rozhodováním, situací, ve které se nachází, mluvíme o sociální patologii.

Sociální patologii (ang. social pathology, něm. Sozialpathologie) Ondrejkovič et al. (2009) charakterizujeme jako souhrnný pojem, kterým pojmenováváme nemocné, nenormální, či obecně nežádoucí společenské jevy, kde řadíme i sankcionované formy deviantního chování, ale i studium příčin jejich vzniku a existence. K takovým jevům tedy můžeme zařadit agresi, alkoholismus, drogové závislosti, sebevražednost, prostituci, homosexualitu, rozvodovost, nezaměstnanost, patologické hráčství, válku, násilí, ale i novější formy patologických projevů, ke kterým Mühlpachr (2008) začleňuje například. extremismus, který dnes představuje jednu z největších nebezpečí a také různé druhy závislosti: netomání – závislost na internetu, závislost na televizi, sexuální závislost, workoholismus, či patologické nakupování a přejídání. Marešová (2010) za nejčastěji sociálně-patologické jevy dnešní doby považuje alkoholismus, toxikomanii, gamblerství a ostatní závislosti; členství v extremistických skupinách a náboženských sektách, xenofobii a rasismus; domácí násilí, chorobné pronásledování; šikanování ve škole, na pracovišti (mobbing, bossing), v sociálních a výchovných institucích vůči klientům těchto institucí; prostituci, promiskuitu, účast na pornoprodukci, kuplířství, komerční sexuální zneužívání; vandalismus včetně sprejerství, násilí na stadionech, pouliční násilí; asociálnost šířená prostřednictvím internetu a na tzv. sociálních sítích, zneužívání osobních údajů přístupných na internetu, šíření záznamů z fyzických útoků na vrstevnících, učitelích, handicapovaných osobách apod.; sebevraždy; korupci, klientelismus; vytváření pouličních gangů dětí a mladistvých; bezdomovectví.

Pojem sociální patologie jako první začal používat anglický filozof a sociolog Herbert Spencer (1820-1903), který ji použil v souvislosti se společností jako s jistým specifickým druhem lidského organismu, ve kterém figurují stejné zákony. Byl přesvědčen o jednotě společenských (sociálních) a přírodních zákonů, které mají vliv na lidské chování. Právě tento biologismus se stal příčinou pozdějšího zamítnutí tohoto pojmu a nahradil jej pojmem sociální deviace (Ondřejkovič, In: Tokárová et al., 2002). Na rozdíl od Spencera, Èmile Durkheim (1857-1917), francouzský zakladatel vědecké sociologie, sociální patologii považoval za vědu o nemocech a nepříznivých skutečnostech, činech a chování, které se odchylují od stanovených norem, ale současně jsou organickou součástí, komponentem života sociálních celků. s. 23). Významný český sociolog Inocenc Arnosšt Bláha (In: Schavel, Čišecký, 2005, s. 55) použil termín sociální patologie ke zdůraznění poruchy „sociálních procesů a sociálních zařízení, ve funkci determinantů individuálních a hromadných poruch“. Obecně tedy můžeme vymezit pojem sociální patologie v souvislosti se sledováním, zkoumáním, pozorováním negativních sociálních jevů vyskytujících se v societě na úrovni jednotlivců, skupin, širších společenství či celku.

Stanovit patologický aspekt předpokládá stanovit normalitu. Nelze rozpoznat normálně od nenormálního, zdravé od nemocného, ​​pokud neumíme rozlišit, či dokonce pojmenovat to, co je korektní, dobré, normální. Abychom dokázali správně vymezit pojem normality, je třeba mít na zřeteli faktor času a prostoru. Každá doba a každá kultura se vyznačuje svou konformitou, tedy zažitými zvyky, pravidly, normami, hodnotami, náboženstvím. Jejich dodržování či nedodržování, změny, přijímání nových pravidel se samozřejmě odvíjejí od základů existence lidského bytí v souvislosti se stanovením si jistých hranic vzájemného soužití, od vývoje společnosti, kvantitativních i kvalitativních ukazatelů ekonomického rozvoje, sociální i kulturní vyspělosti národa. Posuzovat normalitu tedy není snadné. Ondřejkovič et al. (2009) říká, že v literatuře lze nalézt dvojí chápání normality, a to jako vnitřní jistotu, prožívání vlastního světa a pak normalitu, která je typická pro sociální stát, čili pomoc při zvládání stávajících sociálních problémů. Je tedy pojímána subjektivním prožíváním konkrétního jedince a následně sociálním i kulturně-etickým aspektem. „Obecně lze říci, že za normální je smysluplné pokládat sociální jevy a procesy, ale i sociální situaci, které umožňují člověku takové životní projevy, jaké jsou výsledkem konsensu a nepotřebují vždy znovu a znovu zvláštní argumentaci pro vlastní zdůvodňování“ (Ondřejkovič et al., 2009). Laca (In: Bargel, Mühlpachr et al., 2010) dodává, že pojem normality lze vysvětlit pomocí společenských vztahů, společenských rolí, postojů, vzorců chování či kultury v dané společnosti. Nelze však ztotožňovat normalitu se standardem. Protože to, co je pro jednoho přirozené, a tedy normální, nemusí být automaticky pro druhého. Je tedy nezbytné upozornit i na sociokulturní určenost sociálně-patologických jevů a jejich proměnlivost v závislosti na čase a prostředí. Máme na mysli především věkové kategorie mládež, dospělí. Takto můžeme tvrdit, že normalita vystihuje přijímání, dodržování a respektování takových norem, hodnot a pravidel, které jsou v souladu s konformitou society, jejich ustálenost reprezentuje vhodnost a potřebnost jejich využívání s cílem zajištění fungování společnosti jako celku a tím i každého jednotlivce, skupiny, rodiny, organizací, institucí.

Sociálně-patologické jevy se většinou vyskytují tam, kde dochází k jistým druhům problémů, zátěžových situacích, které vyvolávají vnitřní tlak, neklid a člověk víceméně nedokáže takový stav akceptovat, přizpůsobit se, resp. čelit a nacházet řešení. Sociální patologie je tak spjata s pojmem sociální problém, který definuje V. Lamser (In: Žilová, 2005, s. 42) jako “vývojové tendence v lidských vztazích a ve společnosti, které jsou považovány za tíživé (problémové) a kterým je nutno věnovat pozornost formou korektivních a vyrovnávacích,“ zvláště. Lamser (In: Levická, 2002, s. 63) dále tvrdí, že „ o sociálním problému hovoříme teprve tehdy, když problém přesahuje osobní situaci, zasahuje větší počet lidí a vyžaduje řešení“*. Je chápán jako zátěžová situace, kterou je třeba řešit z pohledu celé společnosti i každého jednotlivce. Na základě těchto charakteristik můžeme jmenovat některé faktory ovlivňující vznik sociálně-patologických jevů. Jde zejména o nefunkčnost rodiny, kdy dochází k degradaci zažitých pravidel, norem i hodnot, zdravotní problémy, smrt, zadluženost, nezaměstnanost a jiné.

Problémy sociální patologie jsou v centru zájmu mnoha vědních disciplín jako jsou právní vědy, sociální psychologie, sociologie, sociální pedagogika, sociální práce. Každá z těchto věd přispívá k řešení dané problematiky do takové míry, do jaké je schopna v rámci svého předmětu zájmu získat potřebné poznání konkrétního sociálně-patologického jevu. V této souvislosti Ondrejkovič et al. (2009) poznamenává, že sociální práce představuje integrovanou disciplínu zabývající se problematikou sociální patologie nejen v teoretické, ale zejména praktické rovině, a to většinou v podobě sociální služby, která je schopna řešit individuální, rodinné i celospolečenské problémy iv souvislosti s návazností na sociální politiku. Sociální patologii proto můžeme považovat za vědní disciplínu, která zkoumá negativní jevy a procesy vyskytující se v rámci společnosti a jsou dominantním předmětem sociální práce.

Sociálně-patologické jevy se dotýkají jak každého jednotlivce, rodiny, tak celé společnosti. Tím, že existují, jsou nebezpečné, představují ohrožení, nestabilitu celé society. Účinný způsob v boji proti zlu, který pojmenováváme sociálně-patologickým jevem, je zejména předcházení jeho vzniku, šíření, stupňování, a to respektováním společného dobra, čili přijímáním a uplatňováním takových norem, pravidel, vzorců chování, které budou zabezpečovat společný užitek, spravedlnost, důstojnost a human.

Patologické projevy rodinného systému

Jak jsme již zmínili, sociálně-patologické jevy se nedotýkají pouze jednotlivce. Jejich eventualita přesahuje individuální selhávání, tedy dotýkají se všech věkových kategorií, ať už jde o děti, mládež i dospělou populaci, ale dotýkají se také institucí, organizací a celé společnosti. Je třeba si uvědomit, že selhání jednotlivce může mít za následek patologický zárodek širšího společenství, ve kterém jednotlivec existuje a samozřejmě společenství, které má znaky patologických projevů, vyvolává destrukci menších skupin a jednotlivců. Jedná se o jakýsi druh řetězové reakce, který není třeba podceňovat či dokonce zavírat oči. Jedním z důležitých systémů, kde takové selhávání vyvolává další zhoubné reakce a kde se nejvíce ukazují nepříznivé účinky těchto patologických projevů, je rodina.

Rodina představuje jistý druh sociálního systému. Sociální systém podle Eriksena (2008) je soubor sociálních vztahů, které se pravidelně aktualizují a reprodukují v procesu interakce. Sociální systém sdílí i normativní systém s funkčním souborem sankcí, čili jde o určitý druh shody nebo vynucené poslušnosti s ohledem na to, co se v rámci systému a mezilidských interakcí děje, nebo co by se mělo dít. Rodinný systém je postaven na sociálních vztazích jednotlivých jejích členů, každý člen rodiny má své postavení a své úkoly, které by měl plnit. Platí, resp. měla by zde platit jistá pravidla v rámci sociálního statusu a společné dělby práce. Zvláštnost rodinného systému spočívající v propojení veřejných, sociologických, psychologických i čistě soukromých prvků vyjadřuje Možný (In: Sobotková, 2007) takto: „Rodina je dnes vnímána současně se světem, který ji obklopuje, jako racionální, pragmatická, funkčně vertikálně hierarchizovaná, kulturně omezující instituce rovnosti a spontánnosti.“

Rodina je základem, důležitým elementem společnosti. Takto nejobecněji lze charakterizovat rodinu a takto ji charakterizovalo již několik autorů. Musíme v podstatě souhlasit s takto formulovanou definicí, která vystihuje vztah rodiny ke společnosti, tedy ve které existuje, a samozřejmě tento vztah směřuje i od společnosti k rodině. Takový vztah je vyjádřením jednotlivých funkcí rodiny (jednotlivé funkce rodiny budeme rozebírat v další kapitole), které jsou nasměrovány jak do nitra, tak do společnosti jako celku a povinností společnosti je vytvářet příznivé podmínky pro její funkčnost. Jedná se o poměr, který vyjadřuje vzájemnou spjatost dvou institutů. Společnost potřebuje funkční rodinu a rodina potřebuje funkční společnost. Pro funkčnost rodiny jsou velmi důležité vztahy mezi jejími členy, důležité je to, jak si umí pomáhat, jak akceptují jednotlivé potřeby svých členů. Pozitivní sociálně-psychologické uspořádání rodiny s přiměřeným ekonomickým zabezpečením je dobrou konstelací pro pozitivní směřování rodiny a zajištění její normality. Froma Walshová (In: Sobotková, 2007) rozlišuje čtyři přístupy k normalitě rodiny:

  1. normalita jako zdraví a absence patologie – rodina je normální, pokud žádný člen rodiny nevykazuje symptomy poruchy,
  2. normalita jako ideál – úspěšnost rodin se vztahuje k hodnotám jako je věrnost, porozumění, tolerance apod., a ke splnění určitých úkolů. správná výchova dítěte. Velký vliv na obraz ideální rodiny mají tedy sociální, kulturní a etické normy,
  3. normalita jako průměr – rodina je normální, pokud její fungování odpovídá tomu, co se ve společnosti považuje za typické či standardní,
  4. normalita jako transakční proces – pozornost se zaměřuje na probíhající proces v čase, čili v úvahu se bere sociální a časový kontext rodiny.

Společenský vývoj po roce 1989 přinesl do naší společnosti tak dlouho očekávanou svobodu, nové obzory, možnosti, ale i změny, a to prakticky do všech oblastí života, tedy i do našich rodin (Laca, 2005). Musíme tvrdit, že v každém ohledu jde o mnoho pozitivním změn, ať už v oblasti hospodářství, ekonomiky, politiky… Na druhé straně je třeba vidět i důsledky těchto tzv. . úspěchů. Je třeba si všimnout pronikání nových prvků západního světa, které kromě pozitivního rázu přinášejí do tohoto našeho světa chaos, převracení hodnot, nestabilitu, nejistotu, zmatek. To, co se považovalo za prvořadé, a tím myslíme rodinu a její stabilitu, se chtě nechtě odsouvá do pozadí. Tradiční rodina, její hodnoty a role v ní pomalu, ale jistě začínají být v rozkladu. A to se všemi negativními důsledky tak, jak o tom hovoří Mühlpachar (In: Bargel, Mühlpachr, 2010, s. 20): „... nemanželské rodičovství, manželství jako ekonomicko-smluvní vztah, bezdětná manželství, předčasná „socializace“ dětí, rozvodovost jako nástroj řešení běžných den mužského (otcovského) vzoru, rozpočtový nepořádek v rodině, ztráta autority v rodině, stárnutí (pra) rodiče jako přítěž, umírání v anonymním prostředí, nepochopení skutečného smyslu ženské a mužské role“.

Rodina je základním socializačním subjektem. Má bezprostřední vliv na další směřování a uplatnění se svých nejmladších členů rodiny, čili dětí ve společnosti. Dítě je velmi vnímavé a své rodiče považuje za vzory, jejich chování a jednání považuje za správné, a tudíž je přirozené, že je zvykne kopírovat. Lze tak očekávat, že dítě bude prospěšné pro společnost v takovém rozsahu, jako jsou prospěšní jeho rodiče. Kromě toho, rodina má vliv na psychické rozpoložení dítěte (Hudáková, 2011). Výchova dítěte ve funkční rodině podmiňuje jeho zdravý vývoj. Dítě, které vyrůstá v harmonické rodině, ve které nachází emoční podporu, kde projevy lásky, sounáležitosti, vzájemného sdílení radosti i starostí jsou součástí soužití, je vybaveno dostatečnou schopností sdílet každodenní život i v dospělém věku. „Pouze lidé, kteří byli ve svém dětství vyzbrojeni pro zátěže budoucího světa, mohou zvládnout všechny obtíže a nároky a najít s druhými lidmi, blízkými i vzdálenými způsob soužití“ (Koluchová, In: Mühlpachr, 2008, s. 147). Je však třeba říci, že emocionální funkce rodiny jakoby zapadala do pozadí.

Konzumní způsob života a jeho zajišťování obírá hlavně muže o rodinný život. Nedostatek času pro rodinu, nedostatek kontaktů s dětmi, možností přijímat a dostávat lásku ohrožuje muže různými patologickými projevy v jejich rodinných vztazích. Chybí-li spolupráce ze strany mužů, ženy se v takové rodině cítí nesvobodné a zkrácené o vlastní formy seberealizace. Preferováním bohatství a konzumního způsobu života se takto oslabuje úcta k mateřství a otcovství (Lenczová, 2005). Podobného názoru je i Hrehová (2005), která tvrdí, že v moderních rodinách dnes většinou chybí láskyplné pochopení a vzájemná úcta. A právě tato absence způsobuje, že rodině chybí jednota, štěstí a rovnoprávnost. Na tento nedostatek se pak nabaluje ztráta jak otcovské, tak mateřské autority. Mnozí rodiče si neumí poradit s vlastními dětmi už od puberty.

Východiskem z tohoto dilematu je návrat k pravým morálním a křesťanským hodnotám. A právě dnešní rodiny jakoby se vymykaly z hodnot a principů, které po staletí byly jejich součástí. Nevěra, nezájem o manželského partnera, nezájem o výchovu dětí, trávení času mimo rodinu, nízká reprodukce, život partnerů bez manželského svazku, to jsou jen některé otazníky nad dnešními rodinami. Křesťanské pojetí manželství jako nezrušitelné instituce, trvalost rodiny na základě víry „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuje“ nepředstavuje v dnešní době tak vysoce morálně-křesťanskou hodnotu. Stabilita rodiny už není tak vysokým kreditem. Rozvod manželství se stává pro dnešní společnost přirozeným aktem, formou vlastní samostatnosti, obligátním projevem nechtěného soužití. Ještě před několika desítkami let se institut rozvodu chápal jako odchylka od zažitého projevu chování. Zejména rozvedené ženy byly často terčem posměchu, přímo opovrhování ze strany užšího i širšího prostředí. Rozvod nezapadal do zvyků a morálních norem společnosti. Nemůžeme zcela tvrdit, že dnes takové projevy neznáme, avšak míra tolerantnosti stoupla. Neúplná rodina z jakýchkoli důvodů se často stává dysfunkčním prvkem rodiny jako takové a zanechává následky v podstatě na všech jejích členech. Nižší příjem do domácnosti, změna dělby práce v domácnosti, menší sociální podpora, stres, to jsou faktory, které mohou vyvolávat patologické selhávání jejích jednotlivých členů a rodinu jako celek tak postihuje jistý druh dysfunkce. Výzkumy ukazují, že nízký ekonomický (ale i kulturní) standard rodiny, funkcionální poruchy rodiny, nepříznivé emocionální klima i záporné rodičovské vzory mají bezprostřední vliv na morální kvalitu dítěte, na jeho projevy i vztah k okolí (Mühlpachr, 2008). Je jen samozřejmě, že dítě, které nenachází v rodině lásku, porozumění, podporu, se snáze stává ohništěm různých patologických jevů. Všechny potřeby, které by dítě mělo dostat v rodině, tak nachází na ulici, v kruhu tzv. kamarády. U dětí z nefunkčních rodin se častěji vyskytuje záškoláctví, poruchy chování, drogové závislosti, protizákonná činnost a pod.

Nemůžeme však tvrdit, že úplná rodina je zárukou její funkčnosti. I v úplných rodinách se vyskytují patologické projevy, i když navenek vypadá vše v normálu. Známe mnohá selhávání rodinného systému v podobě zanedbávané výchovy, v horším případě v podobě týrání dětí ať už fyzického, psychického, emocionálního. Jde v podstatě o necitlivý přístup k dětem ze strany rodičů, jejich agresivní projevy vyvolané nezaměstnaností, nedostatečnou finanční situací, frustrací, vlastní nemohoucností nalézt a mít smysl života, alkoholismem a mnoha jinými faktory. Takové jednání tedy souvisí s osobností člověka, s jeho neschopností čelit životním situacím přiměřeným a požadovaným způsobem. Zvláštním případem je sexuální zneužívání dětí. Jak tvrdí Mühlpachr (2008), osoby, které sexuálně zneužívají své dítě, jsou intelektuálně podprůměrní, z psychiatrického hlediska jsou hodnoceny jako psychopati nebo anomální osobnosti. Mnozí z nich jsou alkoholici, uživatelé drog a dopouštějí se dalších forem patologických projevů. Avšak nejen dítě je v rodině zneužíváno. S domácím násilím, zda s domácím terorismem se setkáváme bohužel poměrně dost často. Nejde přitom o rodiny s nižším vzděláním a nižší životní úrovní, naopak k těmto případům dochází spíše v rodinách s vyšším vzděláním a vyšší životní úrovní (Šmolka, Mach, 2008). Domácí násilí se projevuje nepřiměřenými požadavky na partnera. Může se jednat o násilí jak ze strany muže, tak ženy, ale častěji se vyskytuje v podobě násilí na ženě. Domácí násilí se projevuje přímým fyzickým násilím, také psychickým, sexuálním, sociálním, ale také ekonomickým násilím.

Vážné dysfunkční prvky do rodiny vnáší nezaměstnanost. Na jedné straně snížení rodinného rozpočtu, na straně druhé pocit nepotřebnosti, pocit neschopnosti az toho pramenící další a další negativní faktory, odrážející se nejen na jednotlivci, ale na rodině jako celku, ať už ve spojitosti s alkoholismem a jinými drogovými závislostmi, agresivitou, psychickými i somatickými poruchami, narušenými rodinami; časté hádky, opomíjená péče o děti, o domácnost a pod. Nejhorší je, když nezaměstnanost rodině po ekonomické rovině dosáhne jisté snesitelné hranice a přeroste do zadluženosti rodiny, do chudoby, v horším případě až k bezdomovectví. Jedná se takříkajíc o extrémní případy, ale ne neexistující. A nejsou to případy, které vznikaly v minulosti, jsou to případy dnešních dob, situace současného světa.

Jak vidíme, problémy v rodině jsou stále aktuální, jeden problém vyvolává (Dirgová, 2010) další, a je tedy na místě uvažovat, zda nejsme lhostejní vůči různým sociopatologickým projevům, které dnešní rodinu postihují, zda máme dostatečně kvalitní, přiměřený a vyhovující sociální, ekonomický i normativně-právní systém, či nezavrhujeme ale zejména právo na život a právo na důstojný život a spravedlnost. Rodina patří bezpochyby do systému všelidských hodnot, patří do systému křesťanských hodnot, ke kterým se Slovensko veřejně hlásí. Je pravda, že rodina má být nezávislá instituce, v každém ohledu způsobilá, a samozřejmě i povinná udržovat si svou situaci tak, aby byla schopna řešit všechny své problémy. Jsou však životní okamžiky, kdy si sama nevystačí. Jak podotýká v blahé paměti Jan Pavel II. (1995), budoucnost lidstva přechází přes rodinu. Aby rodina mohla plnit své poslání, je nutné a naléhavé zajistit její pomoc a podporu. Společnost a stát mají zajistit nezbytnou pomoc, i ekonomickou, aby rodina své problémy mohla řešit co nejlidštějším způsobem. Stříženec (2001, s. 62) k tomu dodává, že "ve funkčních změnách rodiny za nejpodstatnější pokládáme vytvoření takových podmínek pro rodinu, aby co nejširší okruh sociálních potřeb rodin mohl být zajišťován jejími vlastními silami. Především pracovními příjmy, adekvátním pojišťovacím systémem apod.". Je důležité pro rozvoj společnosti a pro existenci dalších generací vrátit rodině základní všelidské hodnoty postavené na dlouholetých tradicích, které dokáží vrátit „život“ rodině, rodinným vztahům, a tedy celé společnosti.

Závěr

Žijeme v období, ve kterém se snažíme o globální propojování, o informační propojování, dosahujeme nepatrných pokroků z hlediska vědy a výzkumu (Černá, Hrablik, 2010), snažíme se podmanit nejen zemi, ale i vesmír a svět pod vodou. A přitom jaksi zapomínáme, za jakou cenu to všechno děláme, zapomínáme na základní buňku společnosti, tedy na rodinu.

Čas nám utíká velmi rychle a tato rychlost nás zbavuje pocitu, abychom si stihli uvědomit, co se s námi děje a co se děje v našich rodinách. Snažíme se být prvními, jdeme za svými cíli a to bez ohledu na druhé a často i bez ohledu na sebe samé, a přitom nám uniká podstatná věc, která je tak důležitá v rodině. Teprve když přijde „problém“ realita, která zásadně ovlivní náš život, která dává nejasný signál do budoucnosti, až tehdy člověk procitne ze své letargie, když tváří v tvář a chtě nechtě musí řešit problém (vyskytující se nějaký sociálně-patologický jev v rodině), který si neuměl ani představit. Nejefektivnější cestou řešení sociálně-patologických jevů vyskytujících se v rámci rodiny i v rámci společnosti je jejich prevence. A to je posláním i povinností vědy, výzkumu, státních a politických představitelů, ale i každého člověka.

Autor: PaedDr. Slavomír Laca, PhD. Seznam použité literatury

BARGEL, M. – MÜHLPACHR, P. et al. 2010. Inkluze versus exkluze – dilema sociální patologie. Brno: Institut mezioborových studií, 2010. 184s. ISBN 978-80-87182-12-3. ČERNÁ, Ľ. - HRABLIK, M. 2010. Zaměstnávání absolventů na současném trhu práce. In: Humanitní vědy a jejich význam při vzdělávání a rozvoji klíčových kompetencí studentů vysokých škol technického zaměření: Sborník recenzovaných vědeckých prací s mezinárodní účastí k 20. výročí založení katedry. - Košice: Technická univerzita v Košicích, Katedra společenských věd, 2010. ISBN 978-80-553-0523-3. DIRGOVÁ,E. 2010. Vzdělávání jako primární faktor zvyšování zaměstnanosti. In: Sborník z Týdne vědy a techniky. – Ružomberok: PF KU, 2010. 126 s. 1 ISBN 978-80-8084-555-1. ERIKSEN, T. H. 2001. Små steder – store spørsmål. Sociální a kulturní antropologie. Praha: Portál, 2008. 408 v. ISBN 978-80-7367-465-6. HUDÁKOVÁ, Z. 2011. Dítě s poruchou chování. In Sborník z II. vědecké konference Tradice a inovace ve výchově a vzdělávání moderní generace učitelů VII. Vydavatel: Verbum, Katolická univerzita v Ružomberku. Ružomberok, 2011. 364 s. ISBN 978-80-8084-676-3. s. 144-150. HREHOVÁ, H. 2005. Etika – sociální vztahy – společnost. Bratislava: VĚDA, 2005. 337 s. ISBN 80-224-0849-2. JAN PAVOL II. 1995. Evangelium vitae. Trnava: Spolek sv. Vojtěcha, 1995. 198s. ISBN 80-7162-097-1. LACA, P. 2005. Kriminalita mladistvých. Prešov. In: Slovo – časopis řeckokatolické církve, In: Slovo, čj. 5, roč. XX, 2005, ISNN 1311-8544. LENCZOVÁ, T. 2005. Rodina společnosti, společnost rodině. In Rodina a udržitelný rozvoj. Sborník referátů z konference. Bratislava: Slovenská společnost pro rodinu a zodpovědné rodičovství, 2005. ISBN 80-968891-4-1, s. 86–93. LEVICKÁ, J. 2002. Teoretické aspekty sociální práce. Trnava: ProSocio, 2002. 283 v. ISBN 80-89074-39-1. MAREŠOVÁ, A. 2010. Jaké společenské jevy jsou dnes označovány jako závažné sociální patologické jevy? In Sociální, ekonomické, právní a bezpečnostní otázky součastnosti. (Česká a Slovenská republika na začátku nového tisíciletí). Sborník 2. mezinárodní slovensko-české konference. Praha: Soukromá vysoká škola ekonomických studií, 2010. ISBN 978-80-86744-84-1, s. 2010 295-301. MOŽNÝ, I. 2006. Rodina a společnost. Praha: SLON, 2006. 312 v. ISBN 80-86429-58-X. MÜHLPACHR, P. 2008. Sociopatologie pro sociální pracovníky. Brno: MSD, 2008. 194 v. ISBN 978-80-7392-069-2. ONDREJKOVIČ, P. et al. 2009. Sociální patologie. Bratislava: VĚDA, 2009. 580 s. ISBN 978-80-224-1074-8. SCHAVEL, M. et al. 2010. Sociální prevence. Bratislava: VŠZaSP sv. Alžběty, 2010. 266s. ISBN 978-80-89271-22-1. ŠMOLKA, P. - MACH, J. 2008. Manželská a rodinná trápení. Praha: Portál, 2008. 191s. ISBN 978-80-7367-448-9. WALSCH, N. D. 2002. O holistickém životě. Bratislava: Evos, 2002. 103 v. ISBN 80-88881-14-5.

** Publikace autora článku: PaedDr. Slavomír Laca, PhD**

Základy sociálnej pedagogiky - Sociální pedagogika prochází neustálým vývojem v souvislosti s vývojem celé společnosti, která je poznamenána společenskými změnami souvisejícími především s rostoucí technikou, automatizací a globalizací světa, ale také s narůstajícím množstvím sociálně-patologických jevů ve společnosti.

Vybrané kapitoly z etiky pre sociálno-zdravotnícke profesie - V současnosti můžeme konstatovat, že je velký nárůst přibývajících vědeckých poznatků o člověku jako o rozumném individuu na úrovni lidské populace, až po různou problematiku. Vystupují do popředí stále nápadnější mnohočetné a komplikované etické otázky ohledně lidského života.