Sociální učení Katolické církve a globální problémy

Společnost by zde nebyla, kdyby nebyl člověk, který je základem při vzniku společnosti. Proto každá lidská bytost se rodí do rodiny, která svým spojováním s jinými rodinami vytváří společnost. Společnost je skupina lidských osob, odlišující se od jiných svými charakteristickými znaky. Mohou to být zájmy, kultura či vztahy. Má se vést správnými morálními hodnotami pro dobro a blaho všech. Papež Jan XXIII. zdůrazňuje že ,,lidskou společnost je třeba chápat především jako cosi duchovní, kde si lidé vyměňují mezi sebou poznatky ve světle pravdy, kde mají možnost chránit si svá práva a konat své povinnosti, kde jsou podněcovány jejich touhy po duchovních hodnotách, kde nacházejí společnou oprávněnou zálibu ve všem šlechetném všeho druhu, kde se vytrvale snaž se si osvojovat duchovní hodnoty jiných“ (Dokumenty sociální nauky církve, 2007, s. 285).

V každé době společnost hledala smysl existence člověka, proč je na světě a kam po smrti směřuje. Před více než 2000 lety přišel Boží Syn – Ježíš Kristus – zodpovědět společnosti tyto otázky. (Laca, 2009). Člověk je stvořen z lásky Nebeského Otce do tohoto světa, aby mohl plně využívat darů stvoření a po smrti vstoupit do věčného života. Ježíš Kristus svým příchodem skrze své apoštoly založil Katolickou církev, která dodnes hlásá radostnou zvěst - evangelium. Církev chrání ty, kteří jsou slabí a nedokážou se bránit. Spojuje všechny křesťany, kteří se odlišují barvou pleti, kulturou či tradicí. Je zde pro každého jednoho z nás, aby nám ukazovala ten správný směr. Společnost s církví vytváří vhodné prostředí k tomu, aby člověk jako lidská bytost mohl realizovat své poslání, které pramení z práce.

Sociální učení Katolické církve a globální problémy lidské společnosti

Každé století má své aktuální problémy. V 19. století byly dělnické sociální problémy, které pomáhala řešit církev. Svět 21. století se však dostal do vážných globálních problémů.

Dr. Carlo Casini, poslanec Evropského parlamentu a předseda italského Hnutí pro život, o globalizaci říká: * "Globalizace znamená, že svět je zároveň menší i větší. Větší proto, že před více než sto lety každý znal jen svůj malý svět, zbytek světa byl neobjeven, pouze žil v našich myslích. Dnes je však již za pár hodin možné se dostat o do všech televizí, a o všech televizích, prostřednictvím televizí a o všech televizích a prostřednictvím vědět o všech televizích. všem. A proto se svět stává rukama i očima člověka. sami řídit a rozhodovat o tom, co si lidé mají myslet.”*

A tak my, novodobí otroci médií, nepřímo souhlasíme s tím, aby nám reklamní šoty usměrňovaly náš život. Ani netušíme, jak rychle naletíme na slova že máme smradlavý dech, že naše prádlo není dost bílé, že nejezdíme na přiměřeně dobrém autě či nemáme dostatečný paušál pro komunikaci s nejbližšími. Za tím vším se skrývá ani ne tak péče o nás, co potřebujeme, ale svět velkých peněz. Neustálé přepočítávání čísel a využívání bankovních transakcí nutí informační aktéry vymýšlet nové a lákavé podmínky, jen aby novodobí otroci poslušně poslouchali.

Přeinformatizovaný svět změnil naše myšlení. Pokud jsme sytý, často nemyslíme na to, že miliarda lidí ve světě hladoví. Pokud jsme v teplém oděvu, necítíme, co prožívají lidé, kteří ztratili zaměstnání a dostali se na ulici. Jediná zkušenost z nedostatku tepla nebo stravy nám upozorní na lidi, kteří prožívají chudobu, nezaměstnanost, nerovnoměrné rozdělení majetku či nevyplacení mzdy.

Příčinou každého globálního problému je zapomínání na člověka, na jeho hodnotu a důstojnost. Zbavení lidské důstojnosti a hodnoty je výsledkem egoismu, který pramení z nepřijetí sebe sama. Vlastní nepřijetí později směřuje k nepřijetí i těch druhých ak vytváření novodobých horizontů, bez morálních hodnot a zásad. Žádný nový horizont globální společnosti nemůže brát člověka jako nějaké „multifunkční zařízení“, které bude nonstop k dispozici, bude v nejlepší kvalitě co se týče vzezření a dokáže ovládat vše, jen aby uspokojilo společnost, která toto požaduje. Život každého jednoho z nás je darem a má velkou hodnotu. Proto je nutné dbát na to, abychom si chránili svou hodnotu a důstojnost před rafinovanými způsoby moderní společnosti.

Jan Pavel II o lidské hodnotě a důstojnosti hovoří jasně a zřetelně přes tato slova: * "Nic nepřekročí vznešenost či důstojnost lidské osoby. Lidský život není jen myšlenka nebo představa, lidský život je konkrétní realita bytí, která žije, koná, roste a rozvíjí se, lidský život je konkrétní realita místě při pozdravení pracovníků OSN zdůrazňuje: \"Muži a ženy byli stvořeni k obrazu a podobě Boha. Proto se nesmí nikdy považovat jen za předměty, ani nemohou být obětováni pro politický, ekonomický nebo společenský zisk. Nemůžeme dovolit, aby ideologie či technologie jimi manipulovaly nebo je ovládat jako Boha". II., In: Beňov, 2005, s. 71). Žádná společnost, ani nikdo jiný, nemá právo zbavovat člověka jeho hodnoty a důstojnosti.

Globální problémy se dají a musí řešit změnou pohledu člověka na svět. Svět \"potřebuje hlubokou kulturní obnovu a znovuobjevení základních hodnot, na kterých lze stavět lepší budoucnost. Krize nás zavazuje přehodnotit naši cestu, stanovit nová pravidla, najít nové formy angažovanosti, zaměřit se na pozitivní zkušenosti a odmítnout negativní \". (Benedikt XVI., 2009, s. 28). Z dekretu II. vatikánského koncilu Unitatis redintegratio vybírá a poznamenává Kováč (1999, s. 169): „Spolupráci všech křesťanů... je třeba čím dál více zdokonalovat... tak co se týče náležitého hodnocení důstojnosti lidské osobnosti, upevňování dobrodiní míru, uplatňování evangelia evangelia. duchu, jakož i všestranného léčení neduhů našich dob, jako jsou: hlad, pohromy, negramotnost, bída, nedostatek bytů a nespravedlivé rozdělení majetků.“ Všichni dobře víme, že každodenní život je náročný a zvláště v této době, ve které se nacházíme. Tím, že se ve světě nahromaďují problémy, je nezbytné, aby do tohoto světa, který je plný amorality, neúcty, zlomených vztahů a charakterů, promluvil opět hlas církve, který je hlasem lásky a míru.

Takový hlas zazněl před mnoha lety z úst chudého sv. Františka z Assisi: „Nestačí změnit pouze zákony, je třeba změnit srdce.“ (In: Kováč, 1999, s. 283). A o to usiluje církev. Jejím úkolem a záměrem není nahradit stát, ale pomoci mu při řešení problémů, které ohrožují každého jednoho z nás.

Papež Benedikta XVI. a sociální učení

Celé sociální učení je hlasem, který chce vnést světlo do této doby. Každý jeden z nás cítíme, jako by v tomto světě bylo více tmy než světla. Ale není tomu tak. Světlo tady je, jen my jsme často v pozici zaclánění světla. Naše chování způsobuje tmu nebo šero ve společnosti. Hlas církve zaznívá stále hlasitě, jenže my ho neslyšíme pro naši uspěchanost, zaujatost pro jiné věci. Nebo pokud ho snad slyšíme, sami si ucpáváme uši, abychom ho neslyšeli. Ten hlas chce změnit naše svědomí, ale my to často nechceme slyšet. Jen vlastní odhodlaností, pokud se zaposloucháme do toho hlasu a zareagujeme na výzvu církve, následně začneme realizovat skutky na přeměnu světa. Přestat zaclánět znamená zapálit se pro společné dobro, rozšířit světlo a konečným cílem je shárat pro druhé. Dnešní doba čeká na takové sociální pracovníky, kteří toto dokáží.

Papež Benedikt XVI., ještě jako kardinál, řekl: "Vidím sice mnoho starých, odumírajících větví na stromě církve, které pomalu, mnohokrát ticho, jindy s hřmotem padají na zem. Ale vidím především mládí církve." (Ratzinger, 2005, s. 372). Toto mládí, které vidí papež, je pozváním ke spolupráci všech sociálních pracovníků, dobrovolníků i všech laiků v církvi na pomoc druhým az jiných profesí.

Sociální práce má zrod v církvi, protože z ní vyšlo i mnoho světců. Oni „jsou v průběhu celých dějin pravými nositeli světla, neboť jsou muži a ženami víry, naděje a lásky“. (Benedikt XVI., 2006, s. 59). Dnes jsou pro nás povzbuzením, abychom se i my stali profesionály v sociální oblasti. Profesionalita se však nedosahuje pouze v ovládání teoretických pouček, ale v praktické pomoci. Sociální práce, pokud nechce ztratit z konkrétního cíle pomoci, musí stále čerpat sílu z hlasu církve.

Církev nám nabízí pravdivá slova, přes hlas papeže, který nám chce pomoci a usnadnit práci v sociální oblasti při odhalování vlastních nedostatků a v pokroku k lepšímu životu. Nabízí nám takříkajíc zrcadlo, ve kterém zjistíme, že: "Pravda je světlo, které dává lásce smysl a hodnotu. Toto světlo je světlem rozumu a víry, díky kterému mysl objevuje přirozenou a nadpřirozenou povahu lásky: chápe její význam darování, přijetí a společenství. Bez pravdy láska snadno sklouzne." (Benedikt XVI., 2009, s. 5).

Vést loďku církve po rozbouřeném moři v době celosvětové krize a upadání morálky není snadné. Současný papež Benedikt XVI. navzdory negativům, které dopadají i na jeho osobu, nejde do pozadí, ale snaží se celou svou silou bránit církev a pravé hodnoty, které z ní vycházejí jako pravé bohatství.

Ve své trilogii encyklik nám překládá své učení zaměřené na každého jednoho z nás. Tři encykliky můžeme nazvat průvodcem při realizaci sociální práce. Jsou zaměřeny na křesťanskou lásku jako základ všeho, na křesťanskou naději, bez které bychom neměli smysl žít – sloužit a na lásku v pravdě, ze které vyvěrá morálka celé společnosti.

V předchozí kapitole jsme načrtli a rozebrali globální problémy. Při každém problému jsme vycházeli z určitého podobenství, jehož situace se týkala pomoci. Přes světlo encyklik Benedikta XVI. se zamyslíme nad jeho aktuálními sociálními výzvami, které dávají vysvětlení pro zmiňované podobenství směrem k poslání sociálních pracovníků.

Encyklika Deus Caritas est nám vysvětluje podobenství o chudém Lazarovi a boháči takto: *"Zavržený boháč z místa odsouzení prosí, aby byli jeho bratři informováni o tom, co se stane tomu, kdo dobrovolně ignoruje chudého v jeho bídě. Ježíš takříkajíc zachycuje toto volání o pomoc a hlásá nás." (Benedikt XVI., 2006, s. 23).

Každodenně jsme i my obsypáni množstvím informací o tom, kolik lidí žije v bohatství a kolik v chudobě. "Bohatství však člověku nedává pravou prestiž. Naopak, bohatství nás chce připravit o nebeskou důstojnost, která je jedinou pravou prestiží, protože pozemská prestiž je slepá a falešná." (Tournai, 2009, s. 128). Toto pochopil později i boháč. Pokud by se dokázal rozdělit se svým bohatstvím za svého života, mohl získat nebeskou prestiž.

I od nás se žádá poskytnutí informací těm, kteří hýří bohatstvím, aby se dokázali rozdělit se svým chlebem, který možná padá z jejich stolu do koše přebytku. Naše „přítomnost nám dává k dispozici nesčetné prostředky, abychom mohli poskytnout humanitární pomoc bratrům v nouzi, v neposlední míře moderní systémy pro rozdělování potravin a šatů, jakož i na nabídku pohostinnosti a ubytování“. (Benedikt XVI., 2006, s. 45).

Tato naše zanícenost pro práci v charitách či nízkoprahových centrech nás má vést k jedinému cíli – k pomoci člověku. Papež dnes považuje za jednu formu chudoby i samotu. Poznamenává: „Je dobré vidět, že i jiné druhy chudoby, včetně materiální, se rodí z izolace, z toho, že se člověku nedostává lásky, a z potíže milovat.” (Benedikt XVI., 2009, s. 81). Proto o lásce říká: * "Láska je darem, kterou dostali všichni, láska v pravdě je silou, která utváří společenství a sjednocuje lidi takovým způsobem, ve kterém nejsou bariéry ani hranice. Láska v pravdě staví člověka před úžasnou zkušenost daru. Vždyť ten, kdo je proniknut opravdovou láskou, je velmi proniklý opravdovou láskou, je velmi proniknutý opravdovou láskou, hledání prostředků, jak proti ní bojovat a jak nad ní rozhodne zvítězit.“* (Benedikt XVI., 2009, s. 49).

Sociální práce to je množství lásky a je jen tehdy tím opravdovým darem pro chudé, pokud se dává bez rozdílů. Život sociálního pracovníka můžeme přirovnat k tomuto výroku: „Život člověka má smysl, pokud po něm na světě zůstane o trochu víc lásky a dobra.“ (Delp, In: Danihel, Matisová, 2006, s. 102).

Papež naším druhým zmíněným podobenstvím o milosrdném Samaritánovi *"přináší především dvě vysvětlení. Zatímco pojem bližní se dosud týkal vlastně jen spolurodáků a cizinců, usídlených na území Izraele, tedy solidární komunity jistého lidu a území, nyní je tato hranice odstraněna. Kdokoli mě potřebuje a já mu potřebuje. zobecněný, zůstává však konkrétní. Navzdory jeho rozšíření na všechny lidi nezužuje se na nezávaznou a abstraktní lásku, ale vyžaduje mou aktivitu tady a teď. Zůstává úkolem církve stále znovu a znovu interpretovat toto spojení mezi vzdáleností a blízkostí se zaměřením na praktický život svých členů.

Sociální práce je posláním stát se bližním – stát se Samaritánem. Abychom se stali dobrými Samaritány, je třeba vychovávat náš pohled. Pokud si dokážeme všimnout toho, kdo trpí, neznamená to, že už jsme udělali všechno. Důležité je podívat se mu do tváře a procítit s ním jeho bolest. Ale nejdůležitější je sjet z koně, zašpinit si ruce v projevu skutku lásky. Naše ochota přerušit cestu vyjadřuje ochotu doprovázet toho kdo trpí, kdo se cítí osaměle, zoufale. Stát se druhému bližním znamená projít s ním kus cesty. Pozice Samaritána v nás nám v dnešní době umožňuje vidět lidi: nezaměstnané, závislé, bez domova či v jiných problémových situacích.

Při vykonávání takové práce: „Neexistuje nejprve inteligence a potom láska: existuje láska plná inteligence a inteligence plná lásky.” (Benedikt XVI., 2009, s. 42).

Papež v encyklice Deus Caritas est poznamenává: "Vždy zde budou utrpení, která vyžadují útěchu a pomoc. Vždy zde bude samota. Vždy zde budou i situace materiální nouze, ve kterých je nezbytná pomoc formou konkrétní lásky k bližnímu." zacházení. Potřebují lidskost. Potřebují pozornost srdce. přípravě je pro tyto pracovníky nezbytná především formace srdce.“* (Benedikt XVI., 2006, s. 42). A o takovou formaci srdce musí usilovat každý jeden z nás.

Vysvětlení posledního podobenství o boháči nenacházíme v jeho encyklikách, ale jeho další povzbuzení jsou pro nás přínosem. „Míra bohatství a štěstí není určována vlastněním věcí.“ (Bosmans, 2000, s. 58). To pochopilo množství odhodlaných lékařů, zdravotníků, sociálních pracovníků, pedagogů a mladých dobrovolníků, kteří se rozhodli darovat svůj čas, práci, život lidem v rozvojových zemích, kde je nedostatek materiálních věcí, ale je tam bohatství ducha.

Papež Benedikt XVI. ještě jako kardinál napsal o pomoci těmto zemím: *"Pokud pomáháme pouze hmotně, děláme málo. Při poskytování pomoci rozvojovým zemím se ukazuje stále jasněji, jak je důležité poskytovat lidem vzdělání, které jim umožní vzít věcí do vlastních rukou. Pouze tehdy, když pomáháme duchu, když pomáháme celému člověku, pomáháme celému člověku. 257).

V encyklice Deus Caritas est opět Benedikt XVI. poznamenává: "Hluboká osobní účast na potřebách a utrpeních druhého znamená dát mu účast na mně samém: druhému musím dát nejen něco ze sebe, ale sebe samého; aby ho dar neponížil, musím být v něm přítomen jako osoba." (Benedikt XVI., 2006, s. 53). A vidíme, že se to mnohým dobrovolníkům daří. V misijních zemích se dávají bez rozdílu celí. Často jsou pro ně darem ne velké peníze, ale jediný úsměv či slovo děkuji.

Každý jeden sociální pracovník nebo misionář se může ocitnout v situaci, kdy: "Nejednou velikost potřeb a limity vlastních sil mohou člověka vést k pokušení znechucení. Ale právě tehdy mu bude na pomoci vědomí, že v konečném důsledku je jen nástrojem v Pánových rukou." (Benedikt XVI., 2006, s. 54).

Příchodem misijních dobrovolníků ze zemí velké chudoby a bídy se často ozývá: "Štěstí vůbec nesouvisí s vlastnictvím. Nesídlí na vzdálených plodných březích s palmami ani v eurošecích. Pouze ten, kdo se naučí více dávat než brát, spíše osvobozovat než zotročovat." (Bosmans, 2000, s. 58).

V dnešní době bohaté a silné země nevidí smysl v utrpení a pomoci takovým lidem. Lidi, kteří trpí, berou za jakousi přítěž a za zbytečné investování do nich. Proto papež v encyklice Spe Salvi na to reaguje: * "Míra lidskosti je podstatně určována vztahem k utrpení a k trpícímu. Platí to pro jednotlivce i pro společnost. Společnost, která nedokáže přijímat trpící a není schopna prostřednictvím soucitu podílet se na jejich utrpení a je vnitřně snášet, je vnitřně snášet, je vnitřně snášet, je vnitřně snášet. pomáhat jim v jejich utrpení, dokud to nedokážou dotyční jedinci sami. že se o utrpení dělíme díky přítomnosti někoho druhého, proniká skrze utrpení světlo lásky.“* (Benedikt XVI., 2008, s. 48).

Láska je zadarmo, proto naše sociální práce musí vycházet z toho, že se budeme navzájem milovat a neotáčet se zády jeden k druhému, neboť jsme zodpovědní jeden za druhého. (Laca, 2004). Rozdávejme zdarma vše co jsme dostali zadarmo, nespokojme se s lehkým ziskem ani s levnou almužnou. Buďme spravedliví. Pečujme o potřeby chudých, buďme jim průvodci, kteří je dovedou k jejich vlastnímu osvobození. Naučme je být vlastní postavou, protagonisty jejich vlastního růstu. Vyměňme soutěživost za spolupráci, abychom tak budovali vztahy ve prospěch těch, co nás nejvíce potřebují. Snažme se, aby chudí a maličcí byli respektováni a milováni. Budujme sítě, které chrání jejich zranitelnost. Buďme pozorní, abychom objevili nespravedlnost, nouzi a útlak těch, kteří trpí. Bojujme s nimi bránící jejich práva. Odstraňme nepřátelství a násilí, překonejme nerovnosti a podělme se o společná dobrá. Nikdy nikomu nezpůsobujme utrpení, buďme vždy ochotni dát všechno, i kdyby to měl být vlastní život za všechny., neboť: „Kdo se chce zbavit lásky, zbavuje se sám sebe jako člověka.” (Benedikt XVI., 2006, s. 42).

Je nezbytné a důležité vše dělat s láskou ve vzájemné spolupráci církve a sociální práce při hledání, budování a šíření společného dobra. Je to výzva ke směřování k lepší budoucnosti a dosahování dobra.

Závěr

V tomto příspěvku jsme přiblížili bolest světa, která je tak velmi viditelná skrze globální problémy. Jasně jsme mohli spatřovat, že v každém jednom problému je lidský život nejen ohrožen, ale zároveň v tomto konzumním světě ztrácí hodnotu a důstojnost.

Díky sociálnímu učení církve víme, že papežové v různých těžkých a bouřlivých časech pomáhali lidem, aby byli silní a aby navzdory pokušením nepodlehli zlu. Zvlášť osoba blahoslaveného Jana Pavla II. a současného papeže Benedikta XVI. nás vybízí k úctě k životu ak tomu, abychom neváhali otevírat dveře svého srdce pro všechny lidi. I postava současného papeže nás ujistila přes svůj hlas encykliky o své věrnosti a snaze nám pomoci.

Autoři: PaedDr. Slavomír Laca, PhD. PaedDr., ThLic., Mgr. Vladimír Novák Seznam použité literatury

BENŮ, M.: Vlastními slovy. Trnava: Dobrá kniha, 2005. 132s. ISBN 80-7141-483-2. BENEDIKT XVI.: Deus caritas est. 1.vyd. Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 2006. 62s. ISBN 80-7162-594-9. BENEDIKT XVI.: Spe salvi. 1.vyd. Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 2008. 67s. ISBN 978-80-7162-700-5. BENEDIKT XVI.: Caritas in veritate. 1.vyd. Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 2009. 118s. ISBN 978-80-7162-786-9. BOSMANS, P.: Klíč štěstí. Bratislava: Don Bosco, 2000. 141 v. ISBN 80-88933-50-1. Dokumenty sociální nauky církve. 1.vyd. Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 2007. 597s. ISBN 978-80-7162-694-7. Dokumenty druhého vatikánského koncilu. 1.revidováno vyd. Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 2008. 845s. ISBN 978-80-7162-738-8. Katechismus katolické církve. 2.vyd. Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 1999. 918 s. s. ISBN 80-7162-259-1. KOVÁČ, Š.: Pro sacerdote. Topoľčany: Prima - Print, 1999. 310 s. ISBN 80-967762-6-6. LACA, P.: Sociální otázka hospodářsko-finanční krize jako součást „krize zevnitř člověka“. In: Sborník příspěvků z interdisciplinárního vědeckého kolokvie Aktuální otázky ekonomických a humanitních věd 10, Bratislava: STU, 2010, 432 s., ISBN 978-80-227-3447-9. LACA, P.: S Desaterem do Evropské unie. In: Logos, roč. 5, čj. 2, Revue řeckokatolíků na Slovensku, Prešov: 2004, s. 2 6-9. RATZINGER, J.: Bůh a svět. 2.vyd. Trnava: Spolek svatého Vojtěcha, 2005. 372s. ISBN 80-7162-544-2.