Sociální pracovník v zařízení pro seniory

Social worker in the house for seniors Mezinárodní federace sociálních pracovníků stanovila podmínky podmiňující výkon profese sociální práce, mezi které zařadila:

• sociální pracovník má ukončeno minimálně 3leté pomaturitní vzdělání v oblasti sociální práce (v našich podmínkách – titul bakaláře sociální práce) nebo k tomu má ukončeno i magisterské vzdělání v oblasti sociální práce (2leté);
• má zájem o celoživotní vzdělávání;
• dosáhl minimálního věku 21 let potřebného pro začátek výkonu praxe;
• splňuje osobnostní požadavky kladené na něj jako jsou morální bezúhonnost, mlčenlivost, důvěryhodnost apod.;
• disponuje požadovanou úrovní všeobecných a odborných specializovaných znalostí, sociálních dovedností. (Levická, 2004)

Sociální pracovník svou činností pomáhá zlepšovat životní funkčnost jednotlivce, skupiny, komunity tím, že přispívá k mobilizaci zdrojů, které jsou takovému řešení potřebné. Tím činnost sociálního pracovníka přispívá:

• ke zlepšení sociálních vztahů v sociálním prostředí sociálně potřebných,
• vybízí jednotlivce ke správným postojům k životu a společensky vhodným způsobům chování,
• učí jednotlivce rozvíjet a zlepšovat jejich schopnost řešit problémy,
• vychovává jednotlivce k pocitu odpovědnosti za vlastní sociální situaci. (Sociální poradenství, 1998)

Osobnost sociálního pracovníka

Osobnost sociálního pracovníka se přirozeně prezentuje jako ideální typ jedince, který disponuje s potřebnými profesionálními znalostmi as pozitivními vlastnostmi, ve kterých nesmí chybět humánnost, schopnost pracovat v týmu, schopnost sebeinstrumentalizace, iniciativnost a dynamickost, morální integrita, sociální cítění. Představy o tom, jaká by měla být osobnost sociálního pracovníka jsou obsaženy iv Etickém kodexu sociálního pracovníka, ve kterém jsou zahrnuty následující požadavky:

• spravedlnost,
• odpovědnost,
• důvěryhodnost,
• morální bezúhonnost,
• zdvořilost,
• úcta a slušnost,
• respektování soukromí a pod.

Jednou ze základních vlastností sociálního pracovníka je humánnost, z čehož vyplývá, že: 1. sociální pracovník má zájem o lidi, o jejich individuální osudy a problémy, 2. sociální pracovník chce pomáhat, 3. má úctu k životu. (Levická, Mrázová 2004)

V osobnostní výbavě by neměly chybět iniciativa a dynamickost. V poslední době se sociální práce zaměřuje na preventivní činnosti, mezi něž patří i vyhledávání klientů, tedy osob potřebujících pomoc sociálního pracovníka. Bez iniciativy by sociální pracovník nemohl pracovat v oblasti prevence a také by ve svých konkrétních praktických činnostech nehledal ani nové metodické postupy. Dynamičnost a iniciativnost jsou tedy vlastnosti, které pomáhají sociálnímu pracovníkovi hledat nové možnosti řešení klientových problémů.

K zásadním požadavkům kladených na sociálního pracovníka určitě patří i požadavek jeho morálního kreditu. Sociální jednání, sociální cítění či sociální orientace jsou tři různé aspekty jedné skutečnosti, kterou je orientace se sociálního pracovníka na problémy jiných.

Sociální cítění však ne v žádném případě soucit. Empatické chápání situace, ve které se klient ocitl umožňuje sociálnímu pracovníkovi zvolit nejen optimální formu komunikace s klientem, ale také optimální míru pomoci. Sociální pracovník musí pamatovat na skutečnost, že má-li být pomoc účinná, pak musí být:

• včasná, adresná,
• musí odrážet individuální potřeby klienta,
• musí odrážet optimální míru pomoci.

Součástí osobnostní výbavy sociálního pracovníka měla by být také zásadovost a morální integrita, je založena na předpokladu, že sociální pracovník akceptuje obecné zásady kladené na tuto profesi jako například. zásada rovnosti klientů, zásada sociální solidarity, požadavek diskrétnosti a pod.

Zvláštní význam pro praxi má požadavek na smysl pro humor a životní optimismus. Životní optimismus znamená, že sociální pracovník i přes reálné vnímání situace má dostatek víry v klientův potenciál, v jeho možnost pozitivní změny. Když zmiňujeme životní optimismus a smysl pro humor, v žádném případě nemáme na mysli zlehčování situace klienta či jeho zesměšňování. Smysl pro humor má být nápomocný sociálnímu pracovníkovi zvládat každodenní rutinu. Sociální pracovník má umět tuto vlastnost používat ve směru k sobě samému. Vlastnost jako smysl pro humor má pomoci překonávat životní a pracovní problémy, udržet si dobrou náladu a víru, že i ty nejobtížnější problémy jsou řešitelné. (Levická, 2004)

Jazyk sociálního pracovníka. Jazyk jako hlavní komunikační prostředek mezi sociálním pracovníkem a klientem má být srozumitelný. Při výběru jazykových prostředků by měl sociální pracovník přihlížet k úrovni jazykové kultury klienta. Sociální pracovník nemůže projevovat svou profesionalitu používáním cizích slov, a tím vytvářet překážky ve vztahu mezi ním a klientem. Jeho vyjadřování musí být věcné, jasné a přizpůsobené stavu klienta. Důležitý význam má také správná artikulace.

Schopnost práce v týmu. I tato vlastnost má být součástí výbavy sociálního pracovníka. Neustále bude pracovat s lidmi, kteří se soustřeďují na společné dílo, tj., že sociální pracovník bude spolupracovat s produktivními členy skupiny, kteří maximálně přispívají k realizaci cíle.

K profesionálním kompetencím bychom mohli zařadit: Schopnost instrumentalizace, tedy schopnost využívat sebe sama jako pracovní nástroj – instrument předpokládá, že bude se svými vědomostmi, vlastnostmi, schopnostmi a dovednostmi disponovat tak, aby je využil ve prospěch klienta. Od sociálního pracovníka se vyžaduje zaangažování se do problémů klientů, široké spektrum osobních zkušeností, flexibilita, otevřenost při vyjadřování citů, postojů, schopnost mít nadhled nad problémem a pod. Avšak osobní zaangažovanost musí mít pod kontrolou, což si žádá tzv. kognitivní sebedistanci, což znamená, že sociální pracovník reflektuje své vlastní city, myšlení a samozřejmě jednání a nenechává se ovlivňovat tzv. kognitivní sebedistanci. citovou nákazou.

Mezi jiné požadavky týkající se sebeinstrumentace sociálního pracovníka jsou:

• schopnost projevit pochopení, motivovat, povzbudit nebo pochválit nejen cizí osoby, ale i osoby jemu vysloveně nesympatické,
• schopnost tolerance i vůči činům, které by sám nikdy neakceptoval.

Vědět iniciovat klienta ke spolupráci je také profesionální kompetencí. Předpokladem pro rozvoj této kompetence je, že sociální pracovník se dokáže v problému zorientovat a je schopen plánovat potřebná řešení.

Podstatnou kompetencí je podporovat klienta a vést ho k samostatnosti. Zde sociální pracovník pomáhá klientovi převzít odpovědnost za vlastní život, učí jej kontrole vlastního jednání, eliminaci chování vedoucího ke konfliktům a vede jej k realizaci vlastních práv. K tomuto sociální pracovník využívá všech příležitostí, kterými klient disponuje, usiluje o rozvoj jeho schopností a posiluje klienta i ve víře ve vlastní schopnosti.

Další požadovanou dovedností je komunikovat a kooperovat. Smysl komunikace v práci sociálního pracovníka je dán potřebou nepřetržité interakce s klienty, kolegy či jinými odborníky. Jako jeden ze základních požadavků na výkon této profese je znalost verbální a nonverbální stránky komunikace. Během komunikace sociálního pracovníka s klientem se od sociálního pracovníka očekává, že bude pracovat:

• empatickým přístupem,
• schopností komunikovat v jazykové rovině klienta,
• asertivním chováním,
• schopností nezaujatého, objektivního hodnocení informací a pod.

Sociální pracovník by měl mít schopnost rozvíjet účinnou komunikaci a jejím předpokladem je, že sociální pracovník umí „poslouchat“ a vytvořit podmínky potřebné pro vznik otevřené komunikace na všech úrovních.

Pro dosažení profesionálně kompetentního jednání je dobré ovládnutí nástrojů, tedy metod a technik sociální práce, v této souvislosti hovoříme o nástrojové kompetenci sociálního pracovníka.

Říkáme-li, že sociální pracovník získává reflexivní kompetenci, tak se učí zachytit a porozumět procesu myšlení a emočním stavům klienta. "Reflexivní kompetence je založena na schopnosti neztratit a nepopřít vývoj v jeho základních rysech, ale integrovat jej do své profesionální výbavy." (Levická, 2004, s. 59) Sociální pracovník se snaží analyzovat, které jednání působilo jako překážka a naopak, které jednání přispělo k vyřešení situace a proč.

Sociální kompetence je schopnost porozumět vzniku a vývoji určitých sociálních situací v jejich integrativní souvislosti s určitým historickým vývojem společnosti a umět najít i ty skutečnosti, které v přítomné realitě způsobují vznik individuálních problémů klientů. Nabytí sociální kompetence je nemožné bez zkušenostní reflexe, je způsobeno faktem, že profesionální jednání je závislé na podmínkách vytvořených pro něj společností.

Aktivní orientace na vlastní odborný růst je základem pro dosažení a udržení kompetencí. Sociální pracovník je si vědom dynamiky rozvoje sociální práce, jejích změn i změn klientů, proto je schopen řídit svůj odborný i osobní růst. Využívá také konzultace s kolegy, aby problémové situace zvládal profesionálně a včas. Pro sociálního pracovníka je také důležité zlepšovat si vlastní profesionální kompetence samostudiem. Součástí jeho studia musí být i vhodný kontrolní mechanismus.

Činnost sociálního pracovníka v zařízení pro seniory

Při stanovení činností sociálního pracovníka, které vykonává v zařízení pro seniory budeme vycházet z praxe.

Sociální pracovník je v každodenním kontaktu s obyvateli, poskytuje jim informace, rady, pomáhají překonávat různé náročné situace, ve kterých se ocitnou. Už před nástupem občana do zařízení získává a zpracovává informace o jeho sociální situaci, zdravotních potížích, rodinných poměrech a společně s občanem se snaží najít co nejlepší řešení jeho situace. Pokud je umístění do zařízení pro seniory nejvhodnější alternativou, sociální pracovník pokračuje v průběžném získávání údajů o obyvateli a ve spolupráci s ostatními zaměstnanci pro něj vytváří co nejideálnější program, aktivity, stanovuje individuální plán rozvoje jeho osobnosti. Sociální práce je důležitá zejména v období adaptace, kdy si obyvatel zvyká na nové prostředí, nové lidi, tehdy se mu pomáhá překonat pocit vyloučení z aktivního života, pocit nepotřebnosti, ztráty smyslu života. Zároveň sociální pracovník pomáhá obyvatelům při řešení jejich každodenních problémů, udržuje jejich kontakty s rodinou, vnějším prostředím.

Podle Pavlovičové (2008) komunikace v rámci práce s klientem je pouze jednou, i když velmi důležitou dimenzí. Kromě komunikace sem řadí i interakci a percepci. Interakce je vzájemné působení, organizování společné činnosti, spolu práce, kooperace, případně oboustranná pomoc nebo ochota k ní. Percepce zahrnuje zase vzájemné vnímání, poznávání a pochopení účastníků vztahu. Čím bohatší je poznání sebe sama, tím bohatší je poznání jiných a naopak. Sociální pracovník:

• účastní se rozhodovacího procesu v zařízení, procesu přijímání občanů,
• provádí sociální šetření v domácím prostředí žadatele o umístění do zařízení pro seniory,
• zpracovává sociální agendu, záznamy, zprávy, sociální anamnézy, směrnice,
• podílí se na organizování kulturně – společenských akcí pro obyvatele.

Práce sociálního pracovníka je zaměřena na to, jak poskytnout kvalitní péči o člověka po všech stránkách, o rozvoj osobnosti, potřeb a hodnot pro lidi, kteří žijí v tomto zařízení. Pracovní náplň sestává z/ze:

• vytváření socioterapeutických skupin, s cílem vytváření pozitivní nálady, společného posezení při knize, vzájemné skupinové komunikace a podobně,
• aktivizace obyvatel pro společné vycházky,
• relaxačních cvičení (cvičení končetin, které lze provádět vsedě,
• dechová cvičení a jiné),
• společného rozhovoru na aktuální témata,
• aktivizace obyvatel pro různé záliby, které měly v přirozeném prostředí (vyšívání, pletení, společenská příprava na svátky, životní jubilea),
• sledování a doporučení obyvatel pro individuální analýzu (duchovní rozhovor),
• odvádění pozornosti od melancholie a skepse (společenské a sportovní hry, znalostní soutěže, hádanky, taneční zábavy).

Sociální pracovník si soustavně zvyšuje svoji odbornou způsobilost. Zajímá se o zpříjemnění prostředí obyvatel vhodnou výzdobou jejich společenských prostor, činí nákupy, doprovod obyvatelům na odborná lékařská vyšetření.

Sociální pracovník vykonává i individuální a skupinovou práci s obyvateli. Individuální práce s obyvateli je založena na individuálním přístupu práce s každým obyvatelem. Prostřednictvím sociální diagnostiky a rediagnostiky sociální pracovník zjišťuje individuální schopnosti, možnosti, potřeby a zájmy každého obyvatele a na základě těchto informací stanovuje individuální plán rozvoje osobnosti obyvatele. Vždy bere ohled na jeho zdravotní stav, sociální a intelektové možnosti. Jeho cílem je v co největší míře podporovat fyzickou a duševní kondici každého obyvatele, zapojovat jej do různých činností a aktivit, udržovat jeho kontakt se společenským prostředím.

Skupinová práce s obyvateli udržuje jejich vzájemnou soudržnost, podporuje schopnost kooperace, vzájemné komunikace a tolerance rozdílnosti. Zároveň rozvíjí jejich tvůrčí myšlení a smysluplně naplňuje volný čas. Obyvatelé mají možnost navštěvovat skupinová setkání, na kterých se společně rozebírají témata dle vlastního výběru a zájmu, diskutuje se o aktuálních problémech a společně se nacházejí možnosti řešení.

Autor: PhDr. Vojtěch Růžička, PhD. Seznam bibliografických odkazů

[1] PAVLOVIČOVÁ, A. 2008. Sociální komunikace ve zdravotnictví. In: Vybrané kapitoly z medicínské etiky. Martin : Osvěta, 2008. ISBN 978-80-8063-287-8. [2] LEVICKÁ, J. 2004. Základy sociální práce. Trnava : Tiskové studio Váry, 2004. 172s. ISBN 80-968952-3-0. [3] LEVICKÁ, J. – MRÁZOVÁ, A. 2004. Úvod do sociální práce. Trnava : Czech Academic Press, 2004. 124 s. ISBN 80-89104-35-5.

Přednáška zazněla na mezinárodní vědecké konferenci Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích, která se konala 20. – 21. října 2010, v Piešťanech a byla publikována ve sborníku z této konference: MÁTEL, A. - SCHAVEL, M. - MÜHLPACHR, P. - ROMAN, T. 2010. Aplikovaná etika v sociální práci a dalších pomáhajících profesích. Sborník z mezinárodní vědecké konference. Bratislava : VŠZaSP sv. Alžběty. 413s. ISBN 978-80-89271-89-4.