Social Dimension of Ageing Population Sociální adaptace nemůže být plnohodnotná bez aktivního vztahu seniora k sociálnímu prostředí. Adaptace seniora souvisí s tím, jak zachovává, plní a rozvíjí svou změněnou funkci, jak se účastní života rodiny, jaké má kontakty s jinými lidmi, jak udržuje své fyzické a duchovní schopnosti na základě uspokojování vlastních potřeb. Jak uvádí Koval (2005), adaptace člověka je univerzální a ve stáří má celou řadu zvláštností. V mládí je tento proces ovlivňován pracovní činností a za aktivní účasti vědomí, ale ve stáří tyto faktory zanikají. Adaptace seniora často připomíná pud sebezáchovy. Morfologicko-fyziologické zvláštnosti seniora, které jsou podmíněny procesem stárnutí, se nemohou měnit tak rychle jako okolní prostředí. V tomto důsledku vzniká neshoda těchto procesů, jejímž projevem bývá změna způsobu chování, změna mezilidských vztahů a sociálního prostředí vůbec. Subjektem sociální adaptace může být jak společnost, tak celek, sociální skupina i osobnost. Ve shodě s tímto obsahem je stupeň sociální dezadaptace různý. Může to být porucha jednotlivce ve skupině, ale také skupinová porucha přizpůsobení, neboli nedostatečné společenské vztahy. Sociální dezadaptace je nebezpečná, protože její příčina spočívá v rozporech mezilidských, skupinových, politických, náboženských, ekonomických a podobně. Důležitou podmínkou adaptace je optimalizace vztahů, kterých lze dosáhnout na základě hlubokého vzájemného emocionálního pochopení. Za začátek sociálního, ale i psychologického stáří je třeba považovat rok odchodu ženy a muže do starobního důchodu, tedy kolem 60. roku života. Tento věk je podmíněn vznikajícím sociálním statusem muže a ženy při odchodu do důchodu. Status důchodce má především výrazný psychologický a emocionální dopad pro jednotlivce a jeho okolí, ale také představuje změnu jeho společenského postavení danou nejen omezením společenských aktivit, ale také ekonomického omezení. Lze říci, že v tomto věku začíná sociální stáří jedince. Sociální pozice seniora je určena jeho postavením, které zaujímá ve vztahu k ostatním sociálním pozicím. Sociální pozice se skládá ze sociálního statusu a sociální role. Získaná sociální pozice se nabývá vlastním úsilím jedince. Připsána je vrozená, přidělena je příslušností k určité společenské vrstvě. S odchodem do důchodu každá sociální pozice nabývá na dynamice vztahů a v současnosti se s narůstajícím věkem jen těžko udržuje. Ve stáří často převládá přidělená sociální pozice vyjádřená sociálním statusem seniora odkázaného na důchod. Právě z tohoto důvodu senior ztrácí prestiž. Materiálně chudá společnost podmiňuje ztrátu sociální pozice důchodce, na jejíž úroveň ho dostává výše důchodu a materiální zabezpečení seniora. Pro seniora, který usiluje o zdravé a pozitivní stáří, je důležité, jak vidí sám sebe a jak ho vnímáme my. Sociální status představuje termín, který označuje postavení jedince v určitém vzorku společnosti, jako „soubor práv a povinnosti“, na rozdíl od termínu „role“, která je zavedením těchto práv a povinností do činnosti, což znamená, že je dynamickým aspektem statusu. Sociální role je chování očekávané od osoby v jistém společenském postavení. Sociální role úzce souvisí jednak se společenskými normami chování, které jsou zakotveny ve společenských zvycích, obyčejích, zákonech a tabu, jednak s formami sociální kontroly chování individua. Ve stáří počet úkolů, a tím i sociálních pozic, ubývá. Senior často už neplní ani roli prarodiče v rodině. V důsledku narušených generačních vztahů, špatné sociální adaptace a jiných faktorů se stává osamělým (Koval 2005).

Jak dále výše uvedený autor uvádí, sociální adaptace je interakční proces, diferencovaného a v podstatě celý život probíhajícího přizpůsobování měnícímu se společenskému a hmotnému prostředí života subpopulace seniorů, ve které starý člověk žije a kde se starý člověk vyrovnává s novými nebo změněnými faktory svého sociálního prostředí, do kterého je včleněn. Konečnou fází adaptačního procesu je úplné vyrovnání, včlenění nových podmínek, parciální adaptabilita nebo inadaptabilita. Sociální adaptabilita je závislá na struktuře subjektu, velikosti změn, příznivých podmínkách adaptace a na ochotě pomoci. Na základě těchto podmínek,člověku odcházejícímu do důchodu by měly být vytvořeny vhodné podmínky pro adaptaci na nový životní styl, nové sociální postavení, status a roli, kterou bude v daném společenství hrát. Akceptace nového stavu může seniora pozitivně aktivizovat ve prospěch jeho nového života. Lidé v důchodu se často dostávají do role odložených, přestože jsou materiálně saturovaní, zůstávají osamocení a odcizení. V naší společnosti je vytvořen model stáří, který právě starým lidem vyhovuje. Senioři musí aktivní a s příznačnou moudrostí usilovat o oboustranně dobré vztahy s dětmi a vnuky. Chtějí být užitečnými a zanechat vzpomínku jako paprsek věčnosti, který bude doprovázet mladší generaci celým pozemským životem.

Podle Hamiltona (1999) adaptace na stáří by mohla u některých jedinců probíhat lépe, pokud by starší člověk měl možnost zapojit se buď do dobrovolnických aktivit, nebo do pracovního procesu. Vzrostly by mu příjmy, pociťoval by větší pocit stability, životního směřování a užitečnosti. Situace, ve které se člověk ocitl na prahu 21. století, připomíná novou historickou křižovatku, na které musí globalizované lidstvo najít nový smysl své existence i nový směr svého rozvoje. V podmínkách globalizace lidský smysl neztratil svůj smysl. Smysl ztrácí jen život, který žijeme bez představ, které nám vnutila moderní společnost (Balogová a kol. 2009).

Proces stárnutí je spojen s výraznými změnami v sociální oblasti. K podstatným změnám dochází především v rodině. Stárnoucí rodiče, jejichž děti již dospěly a opustili domácnost, žijí většinou sami. Ztrácejí nejen rodičovskou, ale i prarodičovskou funkci, především však i významnou materiální, sociální a psychickou podporu svých dětí ve stáří (Žumarová, Balogová 2009).

Odchod do důchodu je nejen kritickým zlomem, ale také krizovým obdobím. Začíná se ztrácet sebedůvěra a sebejistota. Je to psychicky náročné období, ve kterém člověk ztrácí dosahování sociálního postavení. Mnozí se hůře adaptují na penzijní období. Mluví se proto o penzijní krizi, penzijním debaklu nebo penzijní nemoci. Stárnoucí člověk se ještě snaží dohnat to, co předtím zameškal, ale už se nesnaží napodobovat své ideály. Počáteční zmatek se střídá s uspokojením přítomnosti, ale vzápětí se vtírá nedůvěra. Aby se zabránilo úpadku sociálního a ekonomického postavení, je nutné soustředit se na cílené zvládnutí takových rizik. Člověk očekává poměrně dlouhodobé období mezi ukončením ekonomické aktivity a začínající závislosti na stáří. Je žádoucí naplnit ji hodnotnou činností, novým programem a perspektivou života.

Starší člověk, jak uvádí Balogová (2005), ztrácí určité sociální úkoly, ztrácí dříve nabyté kontakty, mění se jeho perspektivy a hodnotový systém. Jedinec žijící dosavadním pracovním a rodinným režimem se musí přeorientovat na jinou činnost, na oblast kultury, sportu a vlastní zájmy. Tyto změny v životě seniora by však měly být postupné a nenásilné. V tomto období je senior konfrontován s neustále chudším sociálním prostředím, kdy se musí vyrovnávat s odchodem dětí z domu, ztrátou životního partnera, ale i přátel a známých, čímž se prohlubuje sociální izolace. Mění se finanční situace, zhoršuje se zdravotní stav a často se starší člověk nedokáže postarat o sebe, a tím se narušuje kvalita života. U seniorů vzniká obava ze samoty.

Poláchová (2007) rozlišuje z hlediska přizpůsobování se seniorskému věku pět kategorií jak se vyrovnat s vlastním stárnutím:

  • Konstruktivismus je optimální strategií. Lidé mají optimistický postoj k životu, jsou tolerantní a navazují vztahy s ostatními. Jsou smířeni s faktem stárnutí a uvědomují si možnosti svých výkonů a jejich dimenzí.
  • Obranný postoj je strategie typická pro lidi, kteří mají strach z jakékoli závislosti a z hrozící ztráty aktivního života a z tohoto důvodu odmítají jakoukoli pomoc.
  • Sklon k závislosti ve stáří mají lidé, kteří byli celý život pasivní a spoléhali hlavně na druhé. I nyní očekávají, že jejich potřeby uspokojí někdo jiný. Své problémy často zveličují, což jim umožňuje snazší manipulaci s okolím.
  • Dále jsou to lidé, kteří stáří vnímají jako nepřízeň osudu. Mají sklon svalovat vinu na jiné, často bývají agresivní, podráždění a nespokojení. Tito lidé se považují za jakousi oběť svého osudu, jsou lítostiví a pesimističtí. Cítí se velmi osamělí, ale na druhé straně ani žádný sociální kontakt s jinými lidmi nevyhledávají.

Způsob zvládnutí všech změn spojených se stáří je vždy individuální. Setkáváme se s různou kombinací těchto reakcí (Žumarová, Balogová 2009). Adaptace na stáří je ovlivňována celým komplexem činitelů. Kromě již zmíněné osobnosti člověka a jeho fyzického stavu zde ze sociálního aspektu patří činitelé jako společenská atmosféra, preferovaný životní styl, vstup do důchodu, změna společenského statusu, ztráta životního partnera či partnerky, rodina, respektive to, zda se v ní upřednostňovalo křesťanské smýšlení nebo. Všechny tyto faktory se podílejí na tom, proč se někdo lépe adaptuje na stáří a jiný méně. K vytvoření mravního vztahu ke starším lidem je důležitá celková společenská atmosféra. Důležitým sociálním faktorem, který ovlivňuje život staršího člověka, je vstup do důchodu. Tehdy dochází k omezení rozsahu činností, ke ztrátě dosavadního programu ak zúžení styku s ostatními lidmi. Senior začíná soustředit pozornost na své problémy, připisuje jim velký význam. Takové chování může vést k sociální izolaci. K izolaci může vést i to, že senior přestává být příslušníkem sociálních skupin, kterých byl dosud členem. Osobní nespokojenost (nejčastěji u muže) může spočívat v tom, že senior neví co s časem, jak jej vyplnit. Povolání mu dosud poskytovalo životní obsah a odchodem ze zaměstnání mu vzniká dlouhá chvíle a prázdnota. Pracující šedesátiletí muži s pozitivním postojem ke vstupu do důchodu mají více plánů a jejich pohled do budoucnosti je optimističtější než u těch mužů, kteří ve svém odchodu vidí převážně negativní aspekty. Rychleji se přizpůsobují ti důchodci, kteří si dělají plány do budoucna ještě v době pracovní aktivity. A tady je prostor, který by seniorům - pro dobro společnosti, farních společenství i pro jejich seberealizaci - mohla poskytnout charita, církev a jiné instituce (Balogová 2005).

Každý senior je jedinečnou bytostí přežívající v určitém ekosystému, ve kterém působí užší či širší rodina, přátelé, známí, kolegové, ale také sídelní komunita, stát se svými právními a morálními normami, dokonce i evropské či světové společenství. Thomas Campanella (in Bilasová 2008) zdůrazňuje, že východiskem a oporou lidského poznání je u člověka vědomí vlastní existence, tedy sebevnímání. Sebehodnocení a sebeponímání se v průběhu dějin mění a mění se i smysl života.

Fenomén aktivního stárnutí

Předpokládá se, že v roce 2030 bude čtvrtina populace v ekonomicky rozvinutém světě ve věku nad 65 let a v téměř polovině západní Evropy ve věku nad 50 let. Odborníci z více oblastí výzkumu se věnují otázkám stárnutí a stáří z více úhlů pohledů. První odborný zájem o stárnutí vycházel z medicínských kruhů. Zájem o stárnutí a stáří ze strany lékařů je znám již ze starověku a středověku. Nicméně medicína v tomto období přinášela převážně kvalitativní popis pozorovaných jevů a empirických zkušeností.

Dnešní gerontologie vznikla na začátku 20. století. Shromáždila množství materiálu a vyslovila několik hypotéz o podstatě stárnutí a stáří. Prodloužil se průměrný věk, snížila se úmrtnost, ale maximální délka života a tempo stárnutí zůstaly stejné. Hrozenská (2008) v této souvislosti hovoří o tom, že současná věda dokáže podstatně snížit úmrtnost ve středním věku, ale riziko úmrtí ve vysokých věkových skupinách neovlivnila. Jakýkoli pokrok medicíny, jakékoli zlepšení životních podmínek, jakékoli zlepšení v hygieně, to vše podstatně snížilo riziko smrti u mladých a středně starých lidí, nepomohlo to však zranitelnému organismu starců.

Jak uvádí Holmerová (2006), v minulosti se otázkám aktivního stárnutí nevěnovala téměř žádná pozornost. Vyššího či vysokého věku v dobrém zdravotním stavu se nedožívalo mnoho lidí, což znamenalo, že nebylo důležité řešit podobnou problematiku. Situace se ale zcela změnila. V současnosti je důležité propagovat celoživotní aktivní přístup k životu a zvyšovat informovanost veřejnosti o formách zdravého života ve stáří. Na Slovensku se zatím tento postoj nestal běžnou součástí života dnešních seniorů. Myšlenka aktivního stárnutí může být do budoucna řešením nejen pro společnost, ale i samotného seniora. Je nesmírně důležité, aby člověk vyššího věku nacházel smysluplnost svého života, a aby byla co nejdéle zachovávána jeho autonomie. V minulosti nebyli senioři zvyklí uvažovat o přípravě na stáří, ani přemýšlet nad stárnutím jako aktivní části svého života. Dříve se od stárnutí očekávalo pasivní trávení volného času. V nedávné době však dochází k velkým změnám, lidé si začínají uvědomovat, že situace se mění. Příští senioři by proto měli dívat na toto životní období úplně jinak. Je sice pravda, že na změnu nikdy není pozdě, ale nelze lidem přikazovat, jakým způsobem mají žít. Některým vyhovuje větší podíl aktivity v průběhu života, jiným zase naopak. Například introvert může dokonce aktivní styl života přímo nesnášet a bude spokojen s opačným přístupem k životu ve stáří. Určitě by bylo dobré, kdyby si všichni senioři uvědomovali, že nečinnost má negativní důsledky a nakonec může vyústit až v rozpad psychiky celé osobnosti. Jen velmi těžko se stane z celoživotně pasivního člověka jedinec žijící ve vyšším věku aktivním způsobem života. Ve většině je stárnutí pokračováním předchozího stylu života a proto je nutné začít s aktivním přístupem co nejdříve (Hamilton 1999).

Lidé musí znát důležitost včasné přípravy na stárnutí, rozvíjet mimopracovní aktivity, vzdělávání, přínos zdravého životního stylu a preventivní opatření. Je značná souvislost mezi aktivním stylem života a zdravotním stavem člověka. Rovněž má na prožívání aktivního života značný vliv vzdělání, partnerské soužití a celoživotní optimistický postoj k životu. Z průzkumů provedených v posledních letech jasně vyplývá, že existuje přímá souvislost mezi životní spokojeností a schopností aktivního přístupu k životu. Celková spokojenost seniora je vyšší, pokud zůstává optimistou, věnuje se různorodým činnostem a koníčkům, a pokud u něj proběhla alespoň neplánovaná příprava na stáří (Kuchařová a kol. 2002).

Symbol nového, aktivního, cílevědomého a informovaného přístupu samotného seniora ke svému životu, představuje podle Čoraničové (2007) edukace seniorů. Poprvé se edukační aktivity objevily v 70. letech minulého století jako nový fenomén ve výchově a vzdělávání. Dnes také existuje vědní disciplína, označovaná termínem geragogika, která je zaměřena na výchovu seniorů. Značný nárůst seniorů v naší společnosti vyžaduje další rozvoj edukace seniorů, ale v současnosti na mnoha místech tato forma výchovy a vzdělávání chybí. Dalšími faktory potřebnosti edukace je prodlužující se doba života seniorů ve stáří a snaha o hledání nových modelů stárnutí. Dnešní senioři mají jiné požadavky na život v důchodu, než měli senioři v minulosti. V současné době je stále více požadována kvalita a důstojnost života ve vyšším věku. Právě edukace může přispět ke zlepšení existence starších generací. Přestože edukace nepatří k základním potřebám člověka, řadíme ji k vyšším potřebám, svůj význam určitě má. Může starému člověku přinést mnoho nových podnětů do dalších let v jeho osobním zájmu. A to není zas málo, vždyť přispívá k celkové životní spokojenosti seniorů.

Poslání edukace můžeme chápat, jak ve vztahu k jednotlivci, tak k celé naší společnosti. Seniorům může vhodná edukace usnadnit chápání smyslu lidského života, roli jednotlivých životních fází a tím se zasloužit o lepší adaptaci života ve stáří. Dalším úkolem edukačních činnosti je umožnit lidem vyššího věku navazovat, stimulovat a udržovat vývojový potenciál, rozvíjet uspokojování vzdělávacích a zájmových potřeb, ovlivňovat správné chování, postoje a hodnoty člověka a také prostředky k navození optimismu a obohacení starších lidí. Pro společnost edukace seniorů znamená možnost společenské podpory života ve stáří, může měnit názory ostatních lidí na vyšší věk a zvyšovat mezigenerační solidaritu a úctu ke starším jedincům. Samozřejmě musíme brát v úvahu individualitu každého člověka. Ne každý bude edukační programy vyhledávat či o ně projevovat zájem. Jinak to bude u člověka s pozitivním pohledem do budoucnosti, s celoživotním zájmem o vzdělávání, který nemá žádné starosti, a jinak bude edukace chápána jedincem, který se všeho vzdal a v důchodovém věku se oddává nečinnosti, nebo je vážně nemocný. Vhodná osvěta by měla začít už mnohem dříve a na ni by edukace měla smysluplně navazovat. Rovněž je třeba si uvědomit, že senior žijící na vesnici bude mít pravděpodobně mnohem menší možnosti se edukace zúčastnit, než člověk žijící ve městě. Edukace se zatím nestala obvyklou součástí života našich seniorů a senioři ani nemusí vědět, že edukační aktivity se někde uskutečňují. Edukace seniorů bude v budoucnu nedílnou součástí života seniorů, ale i tak se nedostane ke všem (Čoraničová, 2007). Jak uvádějí Bragdon a Gamon (2002), většina edukačních programů probíhá v rámci vzdělávání na univerzitách třetího věku. Tyto univerzity nejsou však schopny pojmout celou skupinu seniorů. Třeba proto edukační aktivitu zviditelnit i na jiných místech a zpřístupnit ji i seniorům v odlehlejších oblastech země. Vzdělávání lidí jakéhokoli věku je důležité, protože je známa skutečnost, že co člověk nepoužívá, tak o to časem přijde. Stoupající výskyt demencí seniorů je alarmující skutečností pro naši společnost.

Závěr

Jakékoliv formy sebevzdělávání, získávání nových znalostí a poznatků, ale i pravidelné setkávání lidí důchodového věku, přispívají k plnohodnotnému prožití života ve stáří, a proto by se celá společnost měla snažit všechny zmíněné aktivity zpřístupnit co největšímu počtu seniorů. Prostřednictvím edukačních programů mohou lidé vyššího věku získat vyšší ohodnocení a pocit uspokojení z prováděných činností. Také mohou navazovat nová přátelství, kvalitně trávit volné chvíle, zlepšit si předpoklady pro mimopracovní aktivity a vyhnout se pocitům osamělosti či nepotřebnosti pro společnost (Haškovcová 2000).

Autoři: PhDr. Monika Stojáková Doc. RNDr. Jaroslava Pavelková, CSc. Seznam bibliografických odkazů: BALOGOVÁ, B. 2005. Senioři. Prešov: Akcent Print, 2005. 157s. ISBN 80-969274-1-8. BALOGOVÁ, B. et al. 2009. Moudrost věku – věk moudrosti. Prešov: FF PU, 2009. 101s. ISBN 978-80-555-0084-3. BILASOVÁ, V. 2008. Výzvy pro etiku v současnosti. Prešov: FF PU, 2008. 203 v. BRAGDON, D. - GAMON, D. 2002. Nedovolte mozku stárnout. Praha: Portál, 2002. 109 v. ISBN 80-7178-567-9. ČORNANIČOVÁ, R. 2007. Edukace seniorů. Bratislava: FF UK, 2007. 153 v. ISBN 978-80-223-2287-4. HAMILTON, I.S. 1999. Psychologie strárnutí. Praha: Portál, 1999. 320s. ISBN 80-7178-274-2. HAŠKOVCOVÁ, H. 2000. Thanatologie. Praha: Galen, 2000. 191s. ISBN 80-7262-034-7. HOLMEROVÁ, I. et al. 2006. Aktivní stárnutí. Česká geriatrická revue. 2006, roč. 4, čj. 3, 163-168 v. ISSN 1214-0732. HROZENSKÁ, M. et al. 2008. Sociální práce se staršími lidmi a její teoreticko-praktická východiska. Martin: Osvěta, 2008. 182 v. ISBN 978-80-8063-282-3. KOVAL, Š. 2005. Gerontologie a geriatrie pro sociální pracovníky. Učební texty pro bakalářské a magisterské studium sociální práce. Trnava: FZaSP, 2005. KUCHAŘOVÁ, V. 2002. Život ve stáří. Praha: Výzkumný ústav práce a sociálních věcí, 2002. 89s. [ cit. 11.01.2010]. Dostupné na htt://www.vupsv.cz/. POLÁCHOVÁ, E. 2007. Adaptace a příprava na stáří. Sestra. 2007, roč. 17, čj. 5; 59-63. ISSN 1210-0404. ŽUMAROVÁ, M. - BALOGOVÁ, B. 2009. Mezigenerační mosty. Svidník: Menta Media, 2009. 112s. ISBN 978-80-89392-08-7.