1. Management v sociální práci

Sociální práce jako praktická a aplikovaná věda již dlouhá léta postupně buduje svůj profil a snaží se etablovat mezi pomáhajícími vědními disciplínami. Vývojem vědy se neustále kladou nové požadavky na systemizaci nových poznatků s jejich následným zapracováním do praxe a zajištěním jejich dlouhodobé a efektivní využitelnosti. Tato skutečnost nutí i sociální práci vnímat v širším kontextu vzájemných souvislostí a poukázat na potřebu efektivní aplikace nových manažerských přístupů do přímé praxe.

Východiskem k identifikaci managementu v sociální práci je poznatek v kontextu, že každá organizace je složena ze dvou navzájem propojených systémů: řídícího a řízeného.“ (Mydlíková, 2004, s. 12) Hlavní cíle managementu lze odvodit propojením na ty dva objekty zájmu. Na straně jedné je vždy někdo, kdo řídí, za předpokladu, že na straně druhé je koho řídit. K tomu, aby někdo mohl kompetentně řídit, je třeba sledovat základní cíle managementu, které Sedlák stanovuje následovně:

  1. zdokonalit praxi managementu – aby manažeři využívali elementární poznatky předcházející tak chybám v řízení,
  2. výchova manažerů a adeptů na manažerské posty – naučit je porozumět principům, metodám a postupům řízení a tomu, aby je uměli používat,
  3. identifikace oblastí a problémů managementu, které vyžadují zvláštní výzkum a další rozpracování z hlediska řízených subjektů. (Sedlák, 1998, s. 110-113)

Z uvedených přístupů je zřejmé, že hlavním cílem managementu z obecného hlediska je dosáhnout, aby manažer dokázal co nejefektivněji řídit řízeného za předpokladu zvládnutí všech poznatků, dovedností, principů a metodik a to iv kontextu poznávání problematik řízených subjektů.

Management je komplexní a obsáhlou vědní disciplínou, a proto jej nelze aplikovat v plném rozsahu do vědeckého systému sociální práce. Pokud chceme přiblížit management a jeho využití v sociální práci, je třeba se zaměřit zejména na hlavní cíl sociální práce, kterým je zvyšování kvality života lidí eliminováním, řešením a zmírňováním jejich životních problémů. Z pohledu sociální práce by tedy mělo jít přednostně o manageování těch aktivit a činností, které směřují ke zvýšení kvality života lidí, kteří se ocitli v problémech. Podle české autorky M. Svobodovej, v souvislosti se sociální prací, je třeba zaměřit pozornost zejména na dvě oblasti managementu: na management jako proces tvorby a udržování prostředí, ve kterém jednotlivci pracují a účinně dosahují vybraných cílů a na management jako proces optimalizace využití lidských, materiálních a finančních zdrojů k dosažení cílů. (Matoušek, 2003, s. 327)

I E. Mydlíková připomíná, že smyslem managementu je dosahování produktivní činnosti, přičemž povinností manažera je umět inspirovat pracovníky a poukazuje i na potřebu kreativity a flexibility, tedy schopnosti manažera "dennodenně aplikovat nejnovější technologické postupy a dovednosti, odpovídající podmínkám."(2004).

Dále lze sledovat i názor Š. Střížence, který vnímá management jako moderní, špičkové řízení lidí ve smyslu vysoké profesionality, přičemž tato činnost zahrnuje i výběr pracovníků pro firmu, organizaci jejich pracovního režimu, tvorbu pracovního a podnikového klimatu, sociální otázky fungování podniku, řešení otázek odměňování, motivaci, stimulaci a sankce. (Stříženec, 2001, s. 179)

Z načrtnutých poznatků lze konstatovat, že management v sociální práci je obecně řízením a organizováním činnosti řízených subjektů za pomoci řídících pracovníků na základě přesně určených plánů, s následnou kontrolou efektivity výstupů z řídícího procesu v kontextu řízení konkrétní sociální služby ve vybraných oblastech sociální práce.

Vrátíme-li se k problematice cílů sociální práce, naskýtá se potřeba vymezení hranic průniku managementu do jednotlivých polí sociální práce v kontextu managementu kvality života lidí, kteří se ocitli v problémech. Pokud chceme docílit komplexnějšího přístupu k řízeným subjektům, je třeba zvážit, zda aplikace všeobecného managementu postačuje požadavkům řízení některých oblastí sociální práce a zda nenastal moment sáhnout i po modernějších přístupech integrace specifické oblasti sociálního managementu do praxe sociální práce. Toto dilema nás nutí poukázat na společné a rozdílné prvky managementu a sociálního managementu v podmínkách sociální práce.

2. Management vs. sociální management v sociální práci

Jako výchozí bod porovnávání použijeme definici Střížence, který definoval sociální management ve smyslu aktivit, které se specializují na koordinování činnosti lidí pracujících v organizacích působících především v oblasti sociální pomoci, sociálních služeb, sociální prevence a sociálního poradenství. Důraz klade na lidské zdroje, přičemž se při řízení sociálního systému bere v úvahu i vliv sociálních a psychologických faktorů. (Stříženec, 1996) Z toho lze konstatovat, že sociální management odlišuje od ekonomicky vnímaného managementu zejména tím, že bere v úvahu sociální i psychologické faktory řízení. Z ekonomicky zaměřených definic managementu v sociální práci lze zmínit pohled Repkové, která upozorňuje zejména na projektovou metodu. Ta poskytuje zpracovávání určitého projektového záměru ve smyslu finanční a organizační podpory. Touto metodou povzbuzuje k vysoké kvalitě a dynamice ve službách pro klienta a poskytuje nový pohled na organizaci práce lidí i samotné využívání jejich potenciálu ve prospěch klienta. Souhrnně poukazuje na metodu organizace práce ve vztahu ke klientovi, která slouží k maximálnímu zhodnocování zdrojů. (Repková, 2000) Uvedená ekonomicky orientovaná definice nese znaky personální a zdrojově zaměřené skutečnosti ve smyslu efektivity, ale hlubší sociálně-psychologické souvislosti neanalyzuje. Komparací těchto definic lze konstatovat, že jedním z odlišujících prvků managementu v sociální práci od sociálního managementu je právě širší kontext zkoumání vzájemných souvislostí a to zejména v mezích sociálně-psychologických faktorů. K potvrzení opodstatněnosti tohoto zjištění nám poslouží identifikace sociálního managementu v celosvětovém kontextu. Italský autor Bernhart v publikaci Inovace v sociálním managementu definuje sociální management následovně: Sociální management je ekonomické chápání sociální práce, pomocí kterého dokážeme tematizovat sociální práci a transformovat ji na produktivní nabídku pomoci, která je v souladu s pravidly a požadavky společenských skupin v kontextu solidarity. Sociální management je podle autora víc než jen ekonomika a vždy se klade důraz i na sociální aspekt solidarity. V sociálním managementu musí existovat rovnováha mezi ekonomickými, společensko-etickými a lidskými prvky v sociální práci jako praktická forma paralely mezi efektivitou, trvalou udržitelností a solidaritou. (Bernhart 2006, s. 17-20) Uvedená definice sociálního managementu nám umožňuje konkretizaci širšího kontextu zkoumání vzájemných souvislostí ve snaze přiblížit se k optimálnějšímu stavu vyváženosti ekonomických, sociálních a psychologických faktorů v řízení. Z tohoto aspektu sociální management v sociální práci má za cíl na určité úrovni zajistit rentabilitu sociálních služeb, ale neměla by klesnout pouze na dosahování zisků a výnosů. Solidárnost, etika a lidskost jsou vztahové a zpětně vazební prvky sociálního managementu, které jej částečně odlišují od běžných manažerských disciplín.

Tabulka 1 Komparace sociálního managementu a managementu v sociální práci

3. Sociální management v kontextu sociálního kapitálu

Pokud chceme dosáhnout konkrétní odpovědi na otázku, jak uchopit sociální management a jak přesně stanovit objekt zájmu v sociálním managementu, musíme v našem bádání postoupit dál a zkoumat i méně viditelné vztahy, kritéria a faktory ovlivňující efektivitu řídících procesů v sociálním managementu. Na objasnění sociálního managementu přispívají systémové poznatky Technologické univerzity Kochi v Japonsku. Univerzita se věnuje otázkám sociálního managementu a vytvořila Centrum vědeckých systémů sociálního managementu". Japonský kolega Nasu uvádí na internetové stránce informace o takovém vědeckém systému sociálního managementu, který má za cíl zajistit správné fungování sociálních systémů a dosahování vytyčených cílů. Sociální kapitál v tomto systému zaujímá ústřední pozici a jeho základní úlohou fungující infrastruktury, resp.sociálního systému. Colemana je sociální kapitál definovatelný prostřednictvím svých funkcí. reciprocitu, solidaritu, vzájemnou důvěru na bázi spolupráce Nevýhodou je, že spolupráce a důvěra mohou existovat jen v úzké skupině lidí na úkor ostatních (Olson, 1965) Důvěra jako součást sociálního kapitálu je důležitou součástí efektivnosti s jinými lidmi. Důvěra a její podobné hodnoty zvyšují efektivitu systému a umožňují větší produkci.

Cílem sociálního managementu je zajistit efektivní řízení tak, aby řízené subjekty navzájem spolupracovaly, vytvářely zpětně-vazební vztahy a zároveň byly ztotožněny s cíli funkčního celku, resp. sociálního systému. Sociální kapitál je takový řídící prvek v systému, jehož prostřednictvím lze ovlivnit zpětně-vazební vztahy a spolupráci více jednotlivců nebo skupin ve směru dosahování vytyčených cílů.

Z hlediska sociální práce má sociální kapitál významnou úlohu, neboť na rozdíl od čistě lidského kapitálu upozorňuje i na neformální faktory řídících procesů. Neformální faktory řízení představují skrytý potenciál motivace k větší efektivitě a solidaritě v dosahování cílů v řídících procesech sociální práce.

4. Integrovaný model sociálního managementu pro potřeby sociální práce

Jak lze vidět, až souhra a dokonalá kombinace všech přístupů k sociálnímu managementu může poskytnout kvalitní poznatkovou půdu k efektivnímu dosahování cílů v sociální sféře. Poznání faktorů makro- a mikroprostředí řídících procesů, objasnění ekonomických souvislostí, zákonitostí řízení a průzkum sociologických neformálních faktorů řízení přispívá ke strategickému řízení sociálních systémů a poskytuje prostor pro eventuální odhady budoucího vývoje a případných změn, které přináší koloběh času.

Pokud sledujeme cíl sociální práce v kontextu zachování, resp. zvyšování kvality života jednotlivců, skupin a komunit v určitém společenském systému a zkombinujeme uvedený hlavní cíl s předmětem zájmu sociálního managementu, tak dospějeme k teoretickým východiskům a k určení polí použitelnosti sociálního managementu v praxi sociální práce. Pro potřeby sociální práce jako ústřední objekt zájmu slouží již zmíněný sociální kapitál, jehož prostřednictvím lze dospět k základním cílům sociální práce. Faktory sociálního kapitálu lze identifikovat také prostřednictvím definice Střížence, který vnímá sociální kapitál jako „rozsah sociálních znalostí a dovedností ztělesněných v sociální síle a v možnosti využití celé sítě sociálních kontaktů“. (Stříženec 1999, s. 192)

Operacionalizací této definice dospíváme ke třem ústředním prvkům zájmu v sociálním managementu, které poskytují logický rámec pro uspořádání teoretických východisek efektivního řízení. Identifikované ústřední prvky zájmu v sociálním managementu jsou sociální znalosti, sociální dovednosti a sociální kontakty; ty tvoří základ schématu sociálního managementu a poskytují systemizující celek potřebný ke komplexnímu uchopení řídících procesů v sociální práci.

Obrázek č. | 1 Návrh schématu sociálního managementu pro sociální pracovníky

Tabulka 2 Systemizace prvků a faktorů sociálního managementu

Závěr

Názory a přístupy k vymezení úrovně průniku managementu a sociálního managementu do systému sociální práce se různí podle historické a společensko-ekonomické podmíněnosti zemí, ze kterých pocházejí autoři definici. Navzdory různorodosti názorů lze důslednou kombinací a systemizací poznatků identifikovat ty základní prvky a faktory managementu a sociálního managementu, které přispívají ke konkrétnějšímu uchopení řídících procesů přímé řídící praxi sociální práce. Navrhovaný model sociálního managementu poskytuje kombinace řídících technik z oblasti vzdělanostní a sociální ekonomiky, přičemž je snaha do řídících procesů integrovat i moderní techniky vytváření vztahů a kontaktů, prohlubujíce tak sociální rozměr managementu ve prospěch kvality řídících procesů.

Autorka: PhDr. Mária Fabiánová

Literatura:

  1. Bernhart, J., Gunsch R., Promberger, K., Traugust, K.: Innovazioni nel management sociale. Milano: Franco Angeli, 2006. 442s. ISBN 3-7065-4190-4.
  2. Coleman, J.: Foundations of Social Theory. Cambridge: MA – University of Harvard Press, 1990. 1114 s. ISBN 13: 978-0-674-31225-8.
  3. Freeman, R. E.: Strategic Management: Stakeholder Approach. Boston: Pitman. 1984, s. 1 1-27, as. 91-123. ISBN: 9780273019138.
  4. Matoušek O. a kol.: Metody a řízení sociální práce. Praha: Portál, 2003. 311s. ISBN 80-903086-1-9.
  5. Mydlíková, E.: Management v sociální práci. Bratislava: Občanské sdružení Sociální práce, 2004. 91 s.
  6. Olson, M.: The Logic of Collective Action. Harvard: University Press. 1965. 186 s. ISBN 0-674-53751-3.
  7. Repková K.: Projektování v sociální práci, strategie, koncepční východiska i praktické otázky. Bratislava: EPOS, 2000. 224 v. ISBN 80-8057-310-7.
  8. Sedlák, M.: Management. Bratislava: Elita, 1998. 456s. ISBN 80-8044-015-8.
  9. Stříženec, Š.: Slovník sociálního pracovníka. Trnava : AD, 1996. 255 v. ISBN 80-9675589-0-X.
  10. Stříženec, Š.: Úvod do sociální práce. Trnava: AD, 1999,s. 192. ISBN. 80-8068-087-6.

Článek v časopise

  1. Arrow, KJ: The Limits of Organization. New York: NY: W. W. Norton, 1974, Zdroj: Kotorov R. et al. In: A model pro enterprise portal management: Journal of Knowlegde Management: ISSN 1367-3270, 2001 Volume 5, s. 2 86–93.

  2. Fukuyama, F. Social Capital and Development: The Coming Agenda SAIS Review - Volume 22, Winter-Spring 2002, Číslo 1, s. 1 23-37.

Elektronické dokumenty – monografie

  1. NASU. Centrum vědeckých systémů sociálního managementu http://management.kochi-tech.ac.jp/about_us_02_e.html - [on-line] [6. 10. 2008]

Příspěvek zazněl na Mezinárodní konferenci na téma „Manažment v sociální práci a případový management“, která se konala dne 21. června 2010. Organizátorem konference byla Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty, n. o.