Přednáška zazněla na III. Mezinárodním hospicovém semináři, který se konal 5. a 6.11.2009 v Bardějově.

Život patří ke smrti, smrt k životu, narozením umíráme, tak jako je začátek je i konec a takto bych mohla psát dál, dokud bychom nepřišli ke třem slovům, která charakterizují lidský pobyt na tomto světě. A to jsou: Narození, života a smrt - tři fenomény, které představují univerzální a nezbytnou zkušenost lidstva i jednotlivce. Smrt to je individuální zánik organismu, zasahuje nejen do stránky biologické, ale i psychické, sociální, duchovní. Přesto se ve zdravotnické praxi chybně považuje jen za tělesný zánik.

Když se podíváme trošku do minulosti, úmrtnost ve všech věkových kategoriích byla značná. Dosáhnout 50 let života bylo záviděníhodné, smrt se přijímala jako něco běžného. Bylo samozřejmostí, že se lidé rodili a umírali doma, v kruhu svých blízkých, v atmosféře lásky, něhy.

Moderní životní styl, zaměřený na funkčnost, úspěch, uspokojování materiálních potřeb a úsilí prodlužování života nám ukazuje novou skutečnost vnímání umírání a smrti. Většina lidí umírá v nemocnicích a jiných institucích pro staré a nevyléčitelně nemocné. Výdobytky nové doby kromě pozitivních přínosů nám přinášejí i tvorbu nových problémů, zvláště otázek týkajících se postoje ke umírajícím pacientům. Už teoretička Elizabeth Kublerr-Rossová poukazuje na problém přístupu ke umírajícím. Ukázala způsob péče o umírající a že umírání může být klidnou a významnou zkušeností. Říká: *"Těžce nemocného a zvláště umírajícího je třeba brát vážně a věnovat mu celou naši pozornost. Jen tak umožníme dohlédnout jeho osobnosti a jen tak dozráme i sami do větší plnosti lásky." I Matka Tereza vždy stála u opuštěných, těžce nemocných a umírajících. Já říkám, že tak, jak se budují krásné porodnice, měla by se budovat i zařízení, kde můžeme vydechnout. Proto, jak důstojně přicházíme na tento svět, měli bychom z něj i důstojně odejít. Tak, jak se rodíme pro tento svět, měli bychom se rodit i pro nebe.

Jedním z nezaměnitelným zařízením, které slouží umírajícím je hospic. Je to specializované zdravotnické zařízení, ne sociální. Proč? Protože se jedná o komplexní zdravotnickou péči, jedná se o proces profesionální, holistické, interdisciplinární péče. Je procesem, protože člověk odchází za neopakovatelných, jedinečných okolností, prach smrti prochází sám, proto mu musí být poskytnuta vysoce humanitní péče. A v neposlední řadě jde o medicínský obor, který se zabývá péčí o nevyléčitelně nemocné v terminálním stádiu a to je paliativní medicína.

Je velmi důležité, aby lékaři, sestry, zdravotnický personál zvládli nejen techniku, ale také etiku péče o umírající pacienty. To klade vyšší nároky na jejich osobnostní vybavení, jejich charakterové vlastnosti, charakter, schopnost vcítění, zodpovědnost... V hospici by měl být přítomen multidisciplinární tým, zabezpečující komplexní péči o umírajícího a uspokojování jeho bio-psych-soc-duch-potřeb. Tento tým by se měl skládat z lékaře s atestací z paliativní medicíny, sester se specializací paliativní péče, ošetřovatelského týmu, který je neustále školen, psychologa, sociálního pracovníka, duchovního otce. A jak to je ve skutečnosti? Multidisciplinární tým tvoří lékař, sestra a ošetřovatelský tým. Někde je to duchovní, který aktivně pomáhá, je vždy přítomen a nápomocný, nebo psycholog, který je jen konzultační. Skutečnost je ta, že většina práce je na ramenou sester.

Práce zdravotní sestry je velmi náročná, patří z profesionálního hlediska k nejobtížnějším pracím sestry jak po stránce manažerské, fyzické, psychické, etické, tak sociální a duchovní. Sestra pracující v hospici musí být ucelená bytost, vypořádaná sama se sebou, citově vyrovnaná, empatická, komunikativní s vlídným přístupem a úsměvem. Po profesionální stránce musí být samostatná, umět určit si priority v péči o umírajícího pacienta, vzdělaná as ochotou vzdělávat se dál, mít manažerské schopnosti vést celý ošetřovatelský tým. Hlavním posláním práce sestry v hospici je doprovázení. Vychází z uvědomění si, že je to poslední úsek života pacienta, vypořádání se s životem a smrtí, usmíření, poděkování, rozloučení se svými blízkými. Velmi důležité jsou dovednosti v komunikaci, umět komunikovat, vést rozhovor volně nebo cíleně tak, aby pacientovi neublížila, umět poslouchat aktivně, vyslechnout pacienta a nenásilně vést jeho kroky do konce. Musí ovládat nejen verbální, ale i neverbální komunikaci, mnohdy zaváží to, jak mu to říká jak gestikuluje, jestli se ho dotýká a pod. Častokrát zastupuje roli psychologa, to znamená, že musí mít znalosti iz oboru psychologie, znát některé psychoterapeutické techniky. Využívá emocionální psychoterapii, to jsou rozhovory o pacientových potížích s ochotou poslouchat, rozhovor podle Rogerse kde jde o slyšení, pacienta, ten se vypráví a sestra ho k tomu povzbuzuje a bere ho takového jaký je, nebo logoterapie podle Franka, která je založena na filozofii života věří dostat na vědomou úroveň jeho psychiky. Také musí znát relaxační techniky. Další roli, kterou sestra zastupuje je i role sociálního pracovníka, to je využití pomoci od státu, které pacient může získat pro udržení komfortu... polohovatelné lůžko, vozík, aparát pro usnadnění chůze... Umožňuje pacientovi kontakt s rodinou, přáteli, sousedy společenstvími, které navštěvoval. Umožňuje mu kontakt se světem - noviny, TV, rádio. Kontakt s pacienty, kteří mají společné problémy, aby se necítil sám opuštěný, izolován od světa.

A co když chybí v hospici duchovní? Samozřejmě, sestra nevysluhuje svátosti, ale je tam, když je třeba si k pacientovi sednout a poslouchat jeho celoživotní zpověď. Slyší jeho výkřik o pomoc, když se v noci budí pro neklid, ale může jen poslouchat, případně sblížit rodinu, odpovídat na otázky od pacienta, ale k tomu potřebuje mnoho životních zkušeností, které sama přežila, aby dokázala otevřeně mluvit o duchovních věcech. Ona je ta, která při doprovázení drží za ruku a vede umírajícího k Bohu v modlidbách růžence, je-li umírající věřící. Ve své praxi jsem se setkala is pacienty, kteří věřili, ale ve vesmír, dobro, život....a pod. A tady hledáte slova útěchy vycházející z oslavy života, existence člověka...a pod. Sestra přebírá péči o rodinu, což je mnohdy obtížnější než samotná práce s pacientem. Umět získat si jejich důvěru, zapojovat je do péče o blízkého, vést jejich kroky k tomu, aby oni byli těmi, kteří doprovázejí. Podává jim informace, které jsou jim srozumitelné, naslouchá jejich představám, je jim oporou a povzbuzuje je. Poslední službou sestry je kontakt s pozůstalými, tzn. nechá otevřený vztah, aby se pozůstalí měli na koho obrátit v období žalu, smutku, vyprávění, rozloučení se s jeho věcmi a pod. Velmi důležitý je vstup dobovolníka k hospicovému pacientovi. Je to další problém v naší společnosti, protože jaksi zapomínáme na to, že i my budeme jednou potřebovat pomoci. Hektický život, spěch za materiálním nám nedovolují zastavit se a pomoci těm, kteří to potřebují. Mnohokrát stačí posedět, promluvit, přečíst něco, chytit za ruku a tiše být přítomen, to je pomoc konkrétně při pacientovi, ale dobrovolnická práce spočívá iv jiných činnostech jako úprava prostředí, nástěnky.

Moje doporučení pro praxi:

  • vzdělávání v oboru paliativní medicína a ošetřovatelství,
  • vzdělávání v oboru psychologie - psychoterapie,
  • zařazení předmětů paliativní ošetřovatelství, komunikace, umírání a smrt,
  • povinná praxe v hospicích nebo na paliativních odděleních,
  • kurzy pro sestry a pracovníky na zvládání stresu, využívání relaxačních technik,
  • povinné stáže, výměnné pobyty,
  • školení k řešení otázek, co prožívá umírající, jaké pocity doprovázejí umírajícího, když cítí blízkost smrti, do jakých citových vztahů se dostávají blízcí, přátelé ale i ti, kteří doprovázejí,
  • co prožívají sestry, jak zvládat stres, vnitřní vypětí při doprovázení, jak se vyrovnávat s koncem...,
  • podporovat tisk literatury, časopisů, internetových stránek,
  • podporovat konference, semináře,
  • vytvořit hospicový management,
  • vytvořit ošetřovatelské standardy pro hospic a sesterské diagnózy,
  • vytvořit síť dobrovolníků ,ale také zájem o ně a péči.

Na závěr: Hospice jsou úžasným dílem dnešní moderní doby nedopusťme, aby se jim vzala důstojnost a jejich poslání. Je to to nejlepší ze zdravotnických zařízení, které poskytuje odbornou péči o umírajícího, vždyť jednou to bude potřebovat každý z nás. Chci apelovat na zaměstnavatele. V hospici zůstane pracovat jen ten kdo má srdce pro tuto službu, ne práci, ale i tak jsou tam pracující, kteří žijí ve svých rodinách mají touhy a sny a den, co den jsou tváří tvář konci. Potřebují oporu, povzbuzení a hlavně cítit zájem ze strany nadřízeného, ​​aby měli sílu jít dál a zároveň i ohodnocení této práce, která není snadná, když vedete nemocného ke konci.