The use of coping strategies to social worker Zátěž, stres, problémové či krizové situace jsou pojmy, které jsou v životě člověka nějakým způsobem výjimečné a kladou na něj mimořádné nároky. Oravcová (2004, s. 274) konstatuje, že „zátěžovou je taková situace, kterou charakterizuje disproporce mezi požadavky, nároky dané situace a kapacitními možnostmi, schopnostmi, dovednostmi člověka potřebnými k jejímu zvládnutí.“ Stresové situace se vyskytují v pracovním prostředí i v soukromém životě. Se zátěží se vyrovnává každý jedinec individuálně podle svých schopností a možností. Opakující se nebo podobné zátěžové situace jsou řešeny většinou naučeným způsobem, který se jedinci osvědčil a přináší pro něj návrat do rovnováhy. V současnosti narůstá trend určení (identifikace) vhodných strategií (způsobů) zvládání zátěže. Aktuálním tématem se stále více stávají copingové strategie jako prevence pracovní zátěže.
Obecně se coping definuje jako „soubor kognitivních a behaviorálních snažení zaměřených zvládnout, redukovat nebo tolerovat vnitřní a vnější požadavky, které ohrožují nebo převyšují zdroje individua“ (Lazarus, Folkman In: Bratrská, 2004, s. 1). Pod pojmem zvládnutí (coping) Venglářová a kol. (2011) rozumí zvládnutí působících stresorů, tzn. nasazení všech sil k tomu, aby se zvládla nadlimitní zátěž. Laca a kol. (2011, s. 102) popisuje zvládání jako „proces řízení externích i interních faktorů, které jsou člověkem ve stresu hodnoceny jako ohrožující jeho zdroje.“ Podle Mikuše (2012) je coping proces, kterým se jedinec snaží vyrovnat se stresovými situacemi.Je to umění poradit si s neobvykle těžkou, téměř nezvládnou. zátěžových situací probíhá u každého člověka jiným způsobem.
- zvládání zaměřené na problém (chování směřované ke snížení nebo odstranění hrozby)
- zvládání zaměřené na emoce (snaha o změnu vlastního prožívání zátěžové situace)
- zvládání zaměřené na únik (změna prostředí, podmínek nebo lidí nacházejících se v okolí (Gáborová, Kollárik In: Šiňanská a kol., 2013).
Copingové strategie jsou důležitým stabilizujícím faktorem při řešení problémových situací. Pomáhající profesionálové, jako jsou sociální pracovníci, se při výkonu své práce téměř denně setkávají se situacemi, které jsou pro ně komplikované, vyvolávají v nich pocit hněvu, bezmoci, úzkosti či strachu (Šiňanská et al., 2013, s.41). Oláh a spol. (2009) uvádí, že sociální pracovník je každodenně konfrontován s nelehkými lidskými osudy, často významně zasahuje do života klientů a vstupuje do nejintimnějších mezilidských vztahů. Často jde o akutní stavy, které jsou nepředvídatelné a člověk se na ně nemůže připravit. Jindy je sociální pracovník v pozici správce a jeho rukama procházejí nemalé finanční částky. Speciální funkce sociálního pracovníka vyplývá z jeho zvláštního postavení ve vztahu ke klientovi i samotnému prostředí, kdy součástí jeho profesního výkonu jsou jeho dovednosti a ochota podílet se na řešení problémů lidí (Raková, Bednarek, 2015, s. 47). Stresové situace mohou sociálního pracovníka provázet při jeho práci s klientem, rodinou a komunitou. ovlivňují vnímání a prožívání pracovníků, což se odráží v jejich chování a má významný vliv na výkon jejich práce. Profese vyžaduje nasazení komplexní osobnosti disponující jak teoretickými znalostmi, tak charakterovými vlastnostmi a praktickými zkušenostmi. Osobnostní dispozice moderního sociálního pracovníka by tedy měly zahrnovat vlastnosti jako flexibilita, dynamika, iniciativa, vytrvalost a sociální cítění. Pohotová reakce a volba vhodných postupů jsou nutností při řešení krizových situací klientů. Volbu copingové strategie výrazně ovlivňuje konkrétní situace a především osobnost jedince. Cílem našeho výzkumu bylo zjistit, jaké copingové strategie sociální pracovníci využívají v praxi.
Výběr respondentů byl záměrný. Vzorek respondentů tvořilo 78 sociálních pracovníků působících na úřadech práce, sociálních věcí a rodiny v Košickém kraji. Do výběru respondentů jsme zařadili všechny sociální pracovníky, kteří měli zájem se výzkumu zúčastnit bez omezení výběru respondentů podle pohlaví, věku, vzdělání a délky praxe. Účast ve výzkumu byla anonymní.
Jako metodu sběru dat jsme použili dotazník Brief COPE - dotazník copingových strategií. Dotazník Brief COPE je revidovanou a zkrácenou verzí původního dotazníku COPE (Carver, 1997 podle Macdonalda, 2011). Obsahuje 28 položek, rozdělených do 14 subškál, kde každá subškála obsahuje dvě položky. Subškály - copingové strategie: sebedistrakce, aktivní zvládání, popírání, zneužívání návykových látek, emoční podpora, instrumentální podpora, angažované chování, ventilace, pozitivní přeformulování, plánování, humor, přijetí, náboženství, sebeobviňování. Těchto 14 subškál se dále dělí na dvě skupiny – zvládání zaměřené na problém, zvládání zaměřené na emoce a zvládání úniků. Doporučujeme strategie zaměřené na problém – aktivní zvládání, plánování, instrumentální podpora, mezi strategie zaměřené na emoce patří emoční podpora, pozitivní přeformulování, popírání, přijímání, náboženství a humor. Únikové strategie zahrnují ventilaci, seberozptylování, neangažované chování, užívání návykových látek a sebeobviňování. Zvládání zaměřené na problém a emoce představuje adaptivní strategie a zvládání zaměřené na únik představuje maladaptivní strategii. Respondenti na čtyřbodové škále udávají, zda se během posledních 6 měsíců chovají ve stresových situacích uvedeným způsobem (ano -0, spíše ano-1, spíše ne -2, ne -3). V druhé části dotazníku jsme zjišťovali demografické charakteristiky respondentů. Dotazník byl dobrovolný a anonymní. Výzkum byl realizován v roce 2014. Data byla zpracována v programu SPSS 15. Provedli jsme deskriptivní popis získaných dat od souboru respondentů.
Výsledky
Celkově sledovaný soubor tvořilo 78 sociálních pracovníků. Převážná část souboru 95% (n=74) byla ženského pohlaví, muži tvořili 5% (n=4) souboru. Průměrný věk respondentů byl 40,9 ± SD 9,110 let. Věkové rozpětí souboru bylo od 21 let po 59 let. Průměrná délka praxe byla 10,1 ± SD 7,545 let. Minimální délka praxe u respondentů činila 1 rok a maximální 35 let.
Vzdělávání v oboru sociální práce v současnosti probíhá na všech stupních. V námi sledovaném souboru uváděli respondenti nejvyšší dosažené vzdělání. Nejčastěji frekventovanou odpovědí 51% (n=40) bylo dosažení druhého stupně vysokoškolského vzdělání bez specifikace oboru. Ukončené vysokoškolské vzdělání třetího stupně uvedlo 22% (n=17) dotázaných, vysokoškolské vzdělání prvního stupně 13% (n=10) a ukončené úplné středoškolské vzdělání uvedlo 14% (n=11). Na základě výsledků výpočtu frekvencí, průměrů a směrodatné odchylky uvádíme přehled využívání copingových strategií sociálními pracovníky (Tabulka 1).
Diskuse
Coping jako takový představuje průběh, ve kterém se jedinec snaží vyrovnat se zátěží. Každý jedinec má svůj způsob zvládání zátěže a naším cílem bylo identifikovat, jaké strategie využívají sociální pracovníci jako představitelé pomáhající profese při své práci. Ke splnění našeho cíle jsme využili dotazník Brief COPE, který nabízel respondentům výběr více copingových strategií. Jednotlivé strategie byly zaměřeny na problém, emoce a únik.
Coping orientovaný na problém se koncentruje na změnu nebo zvládání zátěžové situace a jeho hlavním úkolem je omezovat nepříznivé účinky zátěžové situace nebo rozlišovat zdroje na její překonávání (Bally, Šiňanská, 2014). Aktivní coping znamená realizaci aktivních intervencí s úmyslem stres eliminovat nebo alespoň zmírnit. Aktivní coping byl účinný bez ohledu na typ pracovních stresorů (Shimazu, Kosugi, 2003) ve smyslu snížení psychické úzkosti. V námi sledovaném souboru využívá aktivní coping 59 % sociálních pracovníků. Plánování jako copingová strategie představuje přemýšlení sociálního pracovníka, jaké kroky může podniknout, aby se co nejefektivněji vypořádal se stresem a zátěží. Strategii plánování preferuje 86% respondentů v našem souboru, což hodnotíme velmi pozitivně, stejně jako to, že vyjádření „neplánuji“ neuvedl žádný respondent. Li, Lambert (2008) uvádějí, že sestry, které patří k pomáhajícím profesím nejčastěji využívají právě copingovou strategii plánování. Sarmány-Shuller (2000) obecně uvádějí, že při setkání se stresorem bývají jako první aktivovány bazální copingové strategie, jako je instrumentální opora. Na důležitost podpory sociálního okolí upozorňuje Nákonečný (1997), který uvádí, že „čistě racionální řešení stresové situace jako situace problémové je vždy jednostranné, protože subjekt je vždy více či méně angažován emočně a jeho emoční stav se stává součástí problému“. Preference copingové strategie instrumentální opory není v našem souboru dominantní. Odpovědi respondentů, zda využívají tuto strategii, byly rovnoměrně rozloženy v pozitivním i negativním smyslu.
Coping orientovaný na citové prožívání se vyznačuje úsilím jedince kontrolovat city nastávající pod vlivem stresu a regulaci citové odpovědi na účinnosti zátěže (Gajdošová, 2009). Prvním úkolem efektivního copingu by mělo být snížení intenzity negativních emocí, které by mohly zabránit využívání aktivních strategií zvládání zátěže (Baumgartner a kol., 2010). Emocionální opora jako copingová strategie byla v našem souboru uváděna 66% respondentů. Preferenci emocionální opory doporučují i výsledky výzkumu Burkera, Patona (2006). Jedinci, kteří mají optimistický přístup efektivněji zvládají zátěžové situace a řešení problémů (Hayes, Bart, 2007). Tento názor potvrzuje využívání copingové strategie pozitivní přeformulování, kterou v našem souboru využívá až 58% dotázaných, což svědčí i emocionální zralosti a zkušenosti sociálních pracovníků. Akceptaci jako copingovou strategii uvedlo 75% našich respondentů, což lze hodnotit vysoce pozitivně a vyzdvihnout schopnost zvládání náročné práce sociálních pracovníků. Střížinec (2007) upozorňuje na rozdíly v prožívání kdy vnější religióznost souvisí s větším psychickým stresem a méně efektivním zvládáním zátěže a naopak zevnitřněná zbožnost představuje vnitřní pohodu a efektivním zvládáním stresových situací. K aktivnímu využívání této copingové strategie se vyjádřilo 38% respondentů.
Coping orientovaný na únik představuje strategie, které můžeme označit i jako obranné. Využívání copingové strategie ventilování v námi sledovaném souboru představuje až 75% pozitivních odpovědí. Bosson et al. (2006) na základě výsledků studie uvádí, že sdílení negativních emocí pozitivně působí na posilování interpersonálních vztahů. Autor doporučuje podporovat a rozvíjet copingovou strategii ventilace jako jednoho z účinných prostředků zvládání zátěže. Jedinci s vysokým vnímáním stresu nevyužívají adaptivní copingové strategie, ale preferují spíše strategie vyhýbání (Halama, Bakošová, 2009). Odangažované chování resp. ústup volí pouze 15% sociálních pracovníků, což lze vyhodnotit pozitivně. Naše zjištění jsou srovnatelná se zjištěními, která uvádějí Shipley, Gow (2006), že 81% pracovníků státní záchranné služby nevyužívá copingovou strategii odangažované chování. Seberozptýlení jako maladaptivní copingová strategie byla evidována u hasičů jako pomáhající profese v pozici první pětky pořadí výběru respondentů (Nydeggerově et al., 2011). V našem souboru si tuto možnost vybralo 69% dotázaných. Preference využívání copingové strategie užívání návykových látek se v námi sledovaném souboru nepotvrdila. Naše zjištění jsou v souladu se výsledky výzkumu Šiňanská, Šandlová (2013). Tato skutečnost nás potěšila, protože zastáváme názor, že časté využívání této strategie by mohlo mít zdravotní důsledky na samotných jedincích.
Na základě výsledků deskriptivní analýzy využívání copingových strategií sociálními pracovníky můžeme konstatovat, že mezi tři nejčastěji využívané strategie patří odangažované chování, humor a popírání. K nejméně využívaným copingovým strategiím v námi sledovaném souboru můžeme přiřadit strategii akceptace, sebeobviňování a plánování. Pro srovnání uvádíme výsledky studie Pratie et al. (2009), ve které prokázaly, že u dobrovolníků byly nejčastěji využívány copingové strategie plánování, instrumentální opora a aktivní coping. Nejméně využívané byla strategie popírání a užívání návykových látek.
Závěr
Copingové strategie znamenají specifický způsob zvládání zátěže. Schopnost efektivního výběru vhodné copingové strategie usnadňuje adaptaci na příchozí změny a zjednodušuje zvládání zátěžových situací, se kterými se sociální pracovníci setkávají v osobním i pracovním životě. Je důležité rozpoznat, zda využívání copingových strategií, které si pracovníci vybírají, směřuje k pozitivnímu a úspěšnému zvládnutí stresu nebo náročnost situace jen prohlubují a mohou vést až ke vzniku syndromu vyhoření. Pozitivní bylo zjištění, že v námi sledovaném souboru sociální pracovníci využívají v náročných situacích všech způsobů copingu. Při výběru vhodné copingové strategie je důležitým kritériem konkrétní situace. Všechny copingové strategie jsou za jistých okolností účinné a lze je podle situace obměňovat.
Autoři: doc. PhDr. Lucia Dimunová, PhD., LF UPJŠ v Košicích, Ústav ošetřovatelství doc. PhDr. Anna Bérešová, PhD., LF UPJŠ v Košicích, Ústav sociální a behaviorální medicíny Seznam bibliografických odkazů
BALLY, D. – ŠINANSKÁ, K. 2014. Stres jako součást profese sociálních pracovníků. In Rizikové chování v teorii a praxi sociální práce. Košice: UPJŠ FF, 2014. ISBN 978-80-8152-212-3. s. 154-159.
BAUMGARTNER, F. – MOLČANOVÁ, Z. – CHYLOVÁ, M. 2010. Emoční inteligence ve vztahu ke copingu. In Ruisel, I. – Prokopčáková, A. (eds.). Kognitivní portrét člověka. Bratislava: Ústav experimentální medicíny SAV, 2010. ISBN 978-80-88910-29-9. s. 186-204.
BOSSON, J.K. – JOHNSON, A.B. – NIEDERHOFFER, K. 2006. Interpersonální chemistry prostřednictvím negativity: Bonding by shromažďuje negativní pocity o dalších. In Personal Relationships. 2006. vol. 13, no. 2, p. 135-150.
BRATSKÁ, M. 2004. Specifika mužů a žen ve výskytu, zvládání a důsledcích zátěžových situací a jejich místo v prevenci. In Psychologické dny 2004. Sborník příspěvků z konference. Olomouc: Vydavatelství Univerzity Palackého, 2005. ISBN 80-244-1059-1. 1-12 s.
BURKE J. K. – PATON D. 2006.Zvláštní zaměstnanci personálu: Organizační in fluences. In Australský Journal of Disaster and Trauma Studies,[online]. 2006, no. 20 [cit. 201-01-10]. Dostupné na internetu: .
CARVER, C.S. 1997. You want to measure coping but your protokol's too long. Consider the Brief Cope. In International Journal of Behavioral Medicine. [online]. 1997, vol.4, no. 1, p. 11-20 [cit. 2013-07-26]. Dostupné na internetu: .
GAJDOŠOVÁ, E. 2009.Výběr psychologických disciplín. Bratislava: Příroda, 2009, 256 v. ISBN 978-80-07-01511-1
HALAMA, P. - BAKOŠOVÁ, K. 2009. Měření v životě jako moderátor relativnosti mezi stresem a copingem. In Studia psychologica, 2009. Vol. 51, no. 2-3, pp. 143-148.
LACA, S. a kol. 2011. Spolupráce pomáhajících profesí v paliativní a hospicové péči. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty v Bratislavě, 2011. 342 s. ISBN 978-80-8132-016-3.
LI, J. – LAMBERT, V.A. 2008. Workplace stressors, coping, demographics and job satisfactionin Čínské intenzívní zdravotní péče. In Nursing in critical care. 2008. vol. 13, no.1. p. 12-24.
MIKUŠ, T. 2012. Profesionální angažovanost v poskytování sociálních služeb – jako fenomén „Třinácté komnaty“ In Trináctá komnata. Sborník z mezinárodní konference Zvládání emocionální zátěže v sociálních službách. Trnava: Úřad TTSK, 2012. ISBN 978-80-971062-0-1,s.4-12.
NYDDEGER, R. et al. 2011. Post-Traumatic Stress Disorder And Coping Among Career Professional Firefighters. V American Journal of Health Sciences [online]. 2011. vol.2, no. 1 [cit. 2012-03-26]. p. 11-20. Dostupné na internetu: .
OLAH, M. a kol. 2009. Sociální práce – vybrané kapitoly z dějin, teorie a metod sociální práce. 3.vyd. Bratislava: Vysoká škola zdravotnictví a sociální práce sv. Alžběty, 2009. 228 v. ISBN 80-969449-6-7.
ORAVCOVÁ, J. 2004. Sociální psychologie. Banská Bystrica: Univerzita Mateje Bela, Fakulta humanitních věd, 2004. 314 s. ISBN 80-8055-980-5.
PRATÍ et al. 2009. Copingstrategies and professionalqualityoflifeamongemergency workers. V Australaském Journal of distaster and trauma Studies. [online]. 2009. no.1 [cit. 201-11-20]. Dostupné na internetu: .
RAKOVÁ, J.- BEDNAREK, A. 2015. Postavení sociálního pracovníka ve zdravotnických zařízeních. In Pribišová, E., Beňo, P., Šramka, M. (eds.) Nové trendy v současném zdravotnictví. Bratislava: Samosato s.r.o., 2015. ISBN 978-80-89464-29-6, s. 46-54.
SARMÁNY-SHULLER. 2000. Analýza strategií zvládání v zátěžových situacích. In Zvládání psychické zátěže a stresu. Bratislava: MO SR, Štáb personálního managementu, 2000. ISBN 80-88842-31-X. s. 8-12.
SHIMAZU - KOSUGI. 2003. Job stressors, coping, and psychological distress among Japanese employees: interplay mezi aktivní a non-active coping. In Work &Stress. [online]. 2003, vol. 17, no. 1 [cit. 2014-12-28]. Dostupné na internetu: .
SHIPLEY, K . – GOW, K. 2006. State Emergency Service (SES) volunteer members: An Investigation in coping abilities and adjustment strategies following emergency activations. V Australaském Journal of distaster and trauma Studies[online]. 2006. no.1. [citováno 2014-09-30]. Dostupné na internetu:.
STŘÍŽENEC, Š. 2001. Úvod do sociální práce, II. vydání. Trnava: Tripsoft, 2001. 224 sekund. ISBN 80-968294-6-7.
ŠINANSKÁ, K. a kol. 2013. Zvládání stresu a zátěžových situací u terénních sociálních pracovníků. In Studentská vědecká a odborná činnost ve studijním oboru Sociální práce. Sborník příspěvků z vědecké konference. Košice: Univerzita Pavla Josefa Šafárika, 2013. ISBN 978-80-8152-013-6, s.536-574
ŠIŇANSKÁ, K. – ŠANDLOVÁ, V. 2013. Vyrovnávání se se stresem a zátěžovými situacemi terénními sociálními pracovníky. Grant Journal. ISSN 1805-062X. Dostupné na internetu: http://www.grantjournal.com/issue/0201/PDF/0201sinanska.pdf
VENGLÁŘOVÁ, M. a kol. 2011. Sestry v nouzi. Syndrom vyhoření, mobbing, bossing. Praha: Grada Publishing a.s., 2011. 192 s. ISBN 978-80-247-3174-2.