Emoční inteligence jako jedna z osobnostních vlastností sester

Pojem emocionální inteligence se začal používat relativně nedávno, ale její kořeny sahají až do roku 1920. Opírá se o Thorndikeovu koncepci sociální inteligence, podle níž je to schopnost moudrého jednání a vystupování v mezilidských vztazích. Se znalostmi v oblasti emocionální inteligence se setkáváme v Gardnerově teorii, která rozlišuje intrapersonální a interpersonální inteligenci. Podle zmíněného autora předpona intra reprezentuje schopnost člověka porozumět vlastním emocím, což znamená, že jedinec je schopen definovat své pocity, odůvodnit, jak se cítí, a dokáže své pocity a emoce ovládat. Naopak předpona inter prezentuje emocionální inteligenci v rámci interpersonálních vztahů, tedy schopnost člověka odhalit, pochopit a porozumět emocím druhých lidí (Výrost, Slaměník, 2008).

Emocionální inteligence se stala populární zejména díky bestselleru Daniela Golemana s názvem „Emocionální inteligence“ (1997), v němž autor uvádí, že emocionální inteligence zahrnuje elán, nadšení, seberegulaci a schopnost motivovat se.

Podle Wooda a Tolleye (2003, s. 7, 8) je emocionální inteligence určité pole schopností, které zahrnuje:

  • sebekontrolu – schopnost zvládat a kontrolovat svůj emoční stav;
  • sebepoznání – poznání sebe, svých emocí a toho, co mi mé emoce říkají;
  • motivaci – schopnost využít energii emocí k dosahování svých cílů;
  • empatii – schopnost rozpoznat a „číst“ emoce druhých;
  • sociální dovednosti – budování a udržování společenských vztahů a ovlivňování druhých.

Segal a Smithová (2014) definovaly emocionální inteligenci jako schopnost rozpoznat, používat, chápat a řídit své emoce s pozitivními výsledky, a to za účelem snižování stresu, zefektivnění komunikace, vcítění se do pocitů druhých, snazšího zvládání problémů a eliminace konfliktů. Emocionální inteligence určuje mnoho různých aspektů našeho každodenního života, například komunikaci s ostatními lidmi, naše chování, řešení různých situací, vyjadřování a způsob navazování a udržování kontaktů. Podle zmíněných autorů, pokud jedinec dosahuje vysokého skóre v emocionální inteligenci, dokáže rozpoznat a regulovat své vlastní emoce i emoční stavy druhých, umí spolupracovat s lidmi takovým způsobem, že je nenásilně a plynule vtáhne do tématu. Poznání našich pocitů nám pomáhá jednat s lidmi lépe, vytvářet a pěstovat pozitivní vztahy, dosahovat úspěchů v práci, v osobním životě a vést plnohodnotnější život.

Podle Wilding (2010) emocionálně inteligentní člověk musí umět:

  • rozpoznávat emoce – tedy být schopen správně identifikovat své vlastní emoce i emoce ostatních lidí,
  • používat emoce – naše chování a vystupování je určováno tím, jak se cítíme. Pocity proto mají vliv na naši připravenost reagovat a dávají nám možnost najít správná řešení každodenních situací.
  • rozumět emocím – pokud člověk správně chápe a rozumí emocím, je schopný snadněji interpretovat události kolem sebe,
  • zvládat emoce – emoce je třeba inteligentně zapojit do našich hodnocení a řešení každodenních problémů. Tedy je třeba být otevřený emocím a dokázat si vybrat takový postup, který zohledňuje moudrost pocitů (Wilding 2010).

Je však třeba upozornit na to, že mezi inteligencí a emocionální inteligencí nenacházíme přímé souvislosti. To znamená, že člověk, který dosahuje vysoké úrovně obecné inteligence, nemusí vysoce skórovat v oblasti emocionální inteligence. Často se stává, že lidé s vysokým IQ nedokážou vycházet s lidmi, neumějí pochopit druhé, nejsou schopni působit na lidi ve svém okolí, nedokáží se prosadit i přes to, že v oblasti obecné inteligence jsou velmi vysoko. Je to proto, že úroveň jejich emocionální inteligence je velmi nízká. Právě emoce se promítají do našeho chování a prožívání, prostřednictvím emocí se dokážeme zapojit do společenského života (Schulze, Roberts, 2007). Úroveň emocionální inteligence člověka je lepším prediktorem výkonu práce než IQ. Hunter a Hunter odhadli, že ve zlepšovacím případě IQ představuje asi 25 % úspěšnosti, zatímco emocionální inteligence tvoří 75 % (Bar-On, 1997).

Do spektra emocionální inteligence patří měkké dovednosti (soft skills), jako je schopnost pracovat v týmu, komunikační a integrační schopnost, samostatnost, ochota převzít odpovědnost a motivace (Goleman, 2011). Všechny tyto atributy jsou součástí pracovního výkonu zaměstnanců, především však v pomáhajících profesích, jako jsou lékaři, sestry, sociální pracovníci, psychoterapeuti či učitelé. Pro potřeby předloženého příspěvku se zaměřujeme na profesi sestry.

Centrem zájmu ošetřovatelské péče je člověk jako celostní bio-psychosociální bytost nacházející se v určitém prostředí a v určitém zdravotním stavu. Sestry spolupracují při řízení, plánování, poskytování, koordinaci a vyhodnocování ošetřovatelské péče s ostatními zdravotnickými pracovníky příslušného oboru. Při poskytování ošetřovatelské péče je významná i spolupráce mezi sestrami jednotlivých oborů ošetřovatelství na národní a mezinárodní úrovni spolupráce (Koncepcia odboru ošetrovateľstva, 2006). V rámci kompetencí sestry je nezbytné uplatňování osobnostních předpokladů, komunikačních dovedností, asertivity a empatie. Schopnost zdravotnických pracovníků vytvořit si vztah s pacienty, zvládnout své vlastní emoce a soustředit se na pacienta je nezbytná pro poskytování kvalitní zdravotní péče (Audrey, 2010).

V oblasti zdravotnictví by se na emocionální inteligenci mělo nahlížet ze dvou úhlů pohledu. V první řadě je třeba vnímat a rozumět emocím pacienta. Druhý úhel pohledu se zaměřuje na emoce zdravotnických pracovníků, aby tito byli schopni využít tato vnímání k dosažení cíle péče o pacienta, a tedy zvládnout komplexní každodenní situace tak, aby směřovaly k kvalitní péči o pacienta. Dnes péče o pacienta nezahrnuje jen kvalitní zdravotní péči, ale i péči zaměřenou na respektování cílů pacienta, jeho preferencí a možností, přičemž se respektují jeho emocionální, sociální a duchovní potřeby. Péče o pacienta je komplexní proces, který se nemůže opírat jen o řešení jeho somatických problémů, ale také o pacienta psychologické a duchovní potřeby (Freshwater, Stickley, 2009).

Emocionální inteligence je definována různými autory odlišně, důležité je však to, že jádrem všech modelů emocionální inteligence jsou intrapersonální a interpersonální komponenty (Birknerová, Vávrová a kol., 2013). Řada modelů emocionální inteligence byla použita k pomoci sestrám při výkonu jejich práce, aby byly schopné zvládat jak své vlastní emoce, tak emoce pacientů a dalších lidí, s nimiž přicházejí do kontaktu v rámci své profese. Základem všech modelů je společné jádro, které tvoří základní pojmy včetně sebepoznání, sebařízení, společenského povědomí a řízení vztahů (Freshwater, Stickley, 2009).

Všechny tyto výše zmíněné emocionální kompetence umožňují sestrám efektivně reagovat na okolnosti, se kterými se setkávají každodenně při realizaci ošetřovatelských intervencí. V rámci struktury poskytování ošetřovatelské péče sestry zastávají i manažerské pozice. Řídící pracovníci ve zdravotnictví musí umět zvládat své emoce a stejně tak dokázat dostat pod kontrolu emoce lidí, které řídí. Kentoš a Birknerová (2011) uvádějí, že emocionální inteligence u manažerů a všech řídících pracovníků se vyznačuje poznáním vlastních pocitů, jejich zvládáním, schopností motivovat jak sebe, tak ostatní, schopností vcítit se do pocitů jiných a efektivně zvládat mezilidské vztahy. Podle Pletzera (2009) by řídící pracovníci měli věnovat pozornost rozvoji své emocionální inteligence, neboť jim pomáhá dosahovat lepší výkon a získávat lepší uspokojení z práce. Autor ale upozorňuje i na to, že nestačí, aby řídící pracovník znal jen své vlastní pocity, protože by to mohlo vést k deficitu v empatii. Je proto třeba si uvědomit, že emocionální inteligence velmi úzce souvisí s připraveností člověka naladit se na situace vznikající v rámci interpersonálních vztahů a se schopností poradit si s nimi.

Nelze ale zapomínat na to, že emocionální inteligenci je třeba podporovat a zdokonalovat. Zvyšování emocionální inteligence pomáhá zdravotnickým pracovníkům vyrovnat se s emocionálními nároky jejich pracovního prostředí, které může být stresující a vyčerpávající a tím může vést k vyhoření. Emocionální inteligence poskytuje rámec pro posilování spolupráce, pozitivního chování v oblasti konfliktů a napomáhá vytvářet a udržovat zdravé vztahy na pracovišti (Codier, Kooker, Shoultz, 2010). Zvyšovat emocionální inteligenci je třeba již v rámci přípravy studentů na výkon povolání sestry. Je třeba se zaměřit na to, aby nejen kriticky přemýšleli, ale také integrovali emocionální inteligenci do klinické praxe. Někteří autoři navrhli, aby byla emocionální inteligence zahrnuta do učebních osnov vzdělávání sester. Některé výzkumy naznačují, že zdravotničtí pracovníci s vyšší úrovní emocionální inteligence projevují silné sebepoznání a vysokou úroveň interpersonálních dovedností, jsou empatickí a adaptabilní a je pravděpodobnější, že snáze navazují vztahy s pacienty a dokážou tak naplňovat jejich psychologické potřeby. Takoví zaměstnanci mohou přispět k vyššímu pracovnímu výkonu (Routson, 2010).

Emocionální inteligence je považována za klíčovou kvalifikaci na pracovním trhu a při zaměstnávání pracovníků má vedle potřebných odborných znalostí a dovedností jednu z rozhodujících kritérií. Její uplatnění při práci sestry je nenahraditelné v rámci realizace ošetřovatelských intervencí, na úrovni interpersonálních a intrapersonálních vztahů a v samotném managementu. Můžeme konstatovat, že podpora a rozvoj emocionální inteligence je jedním z nástrojů směřujících ke kvalitě poskytované zdravotní péče a k posílení společenského statusu sestry.

Autoři: PhDr. Valéria Parová, PhD. Univerzita Pavla Jozefa Šafárika, Lekárska fakulta, Ústav ošetrovateľstva doc. PhDr. Lucia Dimunová, PhD. Univerzita Pavla Jozefa Šafárika, Lekárska fakulta, Ústav ošetrovateľstva Seznam bibliografických odkazů

AUDREY, Beauvais, M. et.al. 2010. Emotional Intelligence and Nursing Performance Among Nursing Students. In Nurse Education Today. ISSN 0260-6917, 2010, 31, 4, s. 396-401 .

BAR-ON, Reuven. 1997. The Emotional Quotient Inventory (EQ-I): A Test of Emotional Intelligence. Toronto, Canada: Multi-Health Systems, 1997.

BIRKNEROVÁ, Zuzana - VÁVROVÁ, Soňa. a kol. 2013. Vybrané sociální jevy v kulturních souvislostech: Výzkumná sonda mezi českými a slovenskými vysokoškolskými studenty. Praha: Hnutí R, 2013. 158 s. ISBN 978-80-86798-41-7.

CODIER, Estelle - KOOKER, Barbara - SHOULTZ, Jan. 2008. Measuring the Emotional Intelligence of Clinical Staff Nurses: An Approach for Improving the Clinical Care Environment. In Nursing Administration Quarterly. ISSN 0363-9568, 2008, 32, 1, s. 8 - 14 .

FRESHWATER, Dawn - STICKLEY, Theodore. 2009. The Heart of the Art: Emotional Intelligence in Nurse Education. In Nursing Inquiry. ISSN 1320-7881, 2009, 11, 2, s. 91-98.

GOLEMAN, Daniel. 1997. Emóční inteligence. Praha: Columbus, 1997. 348 s. ISBN 80-85928-48-5.

GOLEMAN, Daniel. 2011. Emóční inteligence. Praha: Metafora, 2011. 336 s. ISBN 978-80- 735-9334-6.

ROUTSON, Joyce. 2010. Emotional Intelligence: An Essential Skill for Nurses. Health Network Career [online]. 2010. [cit. 2018-01-16]. Dostupné na internete: https://www.healthecareers.com/article/career/emotional-intelligence-an-essential-skill-for-nurses.

KENTOŠ, Michal - BIRKNEROVÁ, Zuzana. 2011. Emocionálna a sociálna inteligencia mužov a žien. In Človek a spoločnosť: internetový časopis pre pôvodné teoretické a výskumné štúdie z oblasti spoločenských vied. ISSN 1335-3608, 2011, 14, 4, s. 16-23.

Koncepcia odboru ošetrovateľstva. 2006. Vestník MZ SR, 2006. č.14535/2006-OO z dňa 29. mája 2006.

PLETZER, Mark. 2009. Emóční inteligence. Praha: Grada Publishing, a.s., 2009. 176 s. ISBN 978-80-247-3057-8.

SCHULZE, Ralf. – ROBERTS, Richard D. 2007. Emoční inteligence. Praha: Portál, 2007. 367 s. ISBN 8073672294.

SEGAL, Jeanne. – SMITH, Melinda. 2014. Emotional Intelligence (EQ) Key Skills for Raising Emotional Intelligence. [online]. 2014. [cit. 2018-01-16]. Dostupné na internete: https://www.helpguide.org/articles/mental-health/emotional-intelligence-eq.htm.

THORNDIKE, Edward L. 1920. Intelligence and its use. In Harper s Magazine. 1920. pp. 277 - 235.

VÝROST, Jozef - SLAMĚNÍK, Ivan. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada Publishing, a.s., 2008. 404 s. ISBN 8024714288.

WILDING, Christine. 2010. Emóční inteligence: Vliv emocí na osobní a profesní úspěch. Praha: Grada, Publishing, a.s., 2010. 240 s. ISBN 978-80-247-2754-7.

WOOD, Robert - TOLLEY, Harry. 2003. Testy emoční inteligence. Brno: Computer Press, 2003. 123 s. ISBN 80-7226-808-4.