Možnosti a limity rodiny při poskytování neformální péče u terminálně nemocného v České republice

jún 16 2016

Possibilities and limits of a family to provide an informal care for the terminally ill patient in the Czech Republic

Abstrakt: Předkládaný text se snaží uvést do problematiky poskytování laické ošetřovatelské péče o terminálně nemocného v domácím prostředí, představit možnosti řešení, případně identifikovat limity pro rozhodnutí poskytovat tuto péči. Základním předpokladem a rozhodujícím faktorem pro poskytování takovéto péče je skutečnost, že rodina bude vůbec ochotna takovouto péči poskytnout. Toto rozhodnutí pak může být podpořeno tím, že vůbec bude na takovouto péči personálně i věcně vybavena a v neposlední řadě bude umět takovouto péči poskytnout. Laická péče v domácím prostředí stojí na třech pilířích uvozených slovesy „chtít“, „moci“ a „umět“. Každý z těchto pilířů může mít jako oporu, tak i odpor v rodině, státu, zdravotně sociální a zaměstnanecké politice. Předložený článek se snaží stručně tyto faktory uvést a popsat s možnou vzájemnou vazbou a interakcí.
Klíčová slova: laická péče, neformální pečovatel, politika dlouhodobé péče, rodina, terminálně nemocný

Abstract: The present text seeks to bring the issue to provide general nursing care for terminally ill at home, introduce possible solutions or identify the limits for the decision to provide this care. The basic prerequisite and decisive factor for the provision of such care is the fact that the family is not willing to provide such care. This decision can then be supported by all of that care will be staffed and substantively equipped and ultimately will be able to provide that care. Informal care in home environment stands on three pillars which are linked to verbs "want", "can" and " know-how ". Each of these pillars can have a support as well as a resistance in a family, a state, medicare, social and employment policy . The present article tries to briefly introduce these factors and describe the possible interconnections and interactions.
Key words: informal care, informal caregiver, long-term care policy, family, terminally ill patient

Úvod

Poptávka po neformální péči vzrůstá přímo úměrně s demografickým stárnutím obyvatelstva. Podíl poskytování neformální péče v České republice zaujímá přední místa mezi evropskými zeměmi (Tisková zpráva MPSV, 12/2015), přestože systémem podpory a návaznosti zdravotně sociálních služeb patří spíše mezi méně rozvinuté, podobně jako v dalších zemích střední a východní Evropy. Na rozdíl od zemí jižní Evropy zde není rozšířená nabídka služeb soukromého charakteru. (Klímová Chaloupková 2013, s. 113). Poskytování neformální péče o blízkou osobu v domácím prostředí, ať už rodinou, známým, sousedskou výpomocí nebo zajištění další osobou v podobě soukromého ošetřovatele nebo profesionální zdravotní/sociální služby je známkou vyspělé společnosti, umocněnou mezigeneračními vztahy, soudržností rodiny a společenskou odpovědností.

Proměny pečovatelské funkce rodiny

Možnosti a „vůle“ poskytovat neformální ošetřovatelskou péči v rodině se v čase vyvíjí a proměňuje, tak jak se společnost pozvolna vyvíjí, když do horizontální časové osy vertikálně vstupují různé historické události dané doby, které způsobují transformaci celé společnosti skrze reakce a mutace ve všech jejích sektorech. Postavení a funkce rodiny tedy vývojem společnosti musí být nutně rovněž ovlivněna. Nahlíženo velmi obecně, lze v celosvětovém měřítku vývoj společnosti rozdělit minimálně do dvou etap, a to na společnost tradiční, (nazývanou rovněž archaická, primitivní nebo zemědělská) a společnost moderní (industriální) trvající od doby tzv. velké průmyslové revoluce do současnosti, přecházející od 60. let 20. století do fáze postindustriální společnosti (Urban 2011, s. 94). Pro tradiční společnost byla charakteristická velká mezigenerační rodina, žijící pospolu, ve které dominovala úcta k tradičním hodnotám a autoritám. V industriální společnosti s její glorifikací scientismu a ideálu pokroku se vývoj posunul k nukleové manželské rodině. Současně docházelo k vytváření nových kolektivních identit (sociální třída, státní příslušnost, ideologická orientace aj.) a společnost se stávala čím dál více orientovaná na pracovní výkon a profesionalizaci profesních rolí. Národohospodářský pokles významu venkova podporoval sociální mobilitu do průmyslových center a velkoměst. Moderna a industrializace pak vedla k postupnému procesu atomizace rodiny, a v posledních desetiletích, tedy v nastupující postiundustriální fázi i k novým (alternativním) formám soužití, v podobě nesezdaného partnerství, singles, registrovaného partnerství aj. (Urban 2011, s. 94 - 97). Lze pozorovat, že důsledkem současného stavu, ve kterém se naše společnost aktuálně nachází, tedy dobré životní úrovně, velkých životních šancí, nadbytku kontaktů a informací je další nárůst „protirodinných“ vlivů (Vavroň 2013)

Mezigenerační rodina byla pro („tehdy“) Československo typická ještě v meziválečném období, kdy výsadou a funkcí rodiny bylo mj. také zabezpečení se na stáří (Mlčoch 2014, s. 37). Rodina ještě tehdy byla představována soužitím tří generací, tedy dětí a jejich ekonomicky aktivních rodičů a generací prarodičů „na odpočinku“. Jednalo se o tradiční patriarchální rodinu, kde ve střední generaci obživu zajišťoval primárně otec a matka se starala o děti a prarodiče, pro které bylo samozřejmé se v hospodářském životě rodiny podílet dle jejich možností (Sak et al. 2012, s. 106). Poválečná proměna společenského a hospodářského života, vedoucí mj. k pracovnímu zapojení žen, měla za následek mezigenerační dezintegraci rodiny. Střední aktivní generace, zahrnující nejen otce, ale i matku, která nově mohla chodit do práce a být ekonomicky aktivní se osamostatňuje. Péče o děti byla převzata státem v institucionální podobě jeslí a jinými předškolními zařízeními. Péče o neaktivní generaci převzaly méně osobní státem spravované domovy důchodců a léčebny dlouhodobě nemocných (Mlčoch 2014, s. 37).

Odklon od mezigenerační solidarity měl za následek další změny sociálního chování, jehož důsledkem byla a je demografická imploze, klesající porodnost, která nestačí ani na prostou reprodukci (Mlčoch 2014, s. 38). Vliv společenských změn na rodinu probíhá několik generací, ale teprve v současnosti si vynutily změnu typu rodiny. Velká multigenerační rodina přestala být funkční a došlo k jejímu rozštěpení tzv. atomizací, a to nejen mezigeneračně, funkčně, ale mnohdy migračně (Sak et al. 2012, s. 111). Podobu současné rodiny umocnila industrializace, sekularizace, modernizace a s ní spojená urbanizace, při které vznikaly malometrážní byty a jednogenerační domy, ve kterých se nepočítá s mnohočlennou rodinou, natož s mezigeneračním soužitím (Sak et al. 2012, s. 111).

Stále se posunující hranice důchodového věku, pozvolná změna postavení žen ve společnosti a ekonomické změny ve společnosti mají za následek vytváření sociální skupiny tzv. „sendvičové generace“. Jedná se o osoby, které jsou obloženy rodinnými závazky. Chodí do zaměstnání, pečují jednak o děti, a nadto o starší rodiče nebo prarodiče. Věkové rozmezí sendvičové generace je velmi rozmanité, reálně může jít o osoby ve věku 30-60 let (Kolářova, nedatováno). Sendvičovou generaci reprezentují většinou ženy v rolích dcer, snach, manželek, které se v průměru 30 hodin týdně starají o nemocného a k tomu chodí do práce. (Stajduhar 2013, s. 122) V Národní zprávě zdravotní a dlouhodobé péče v České republice je uvedeno, že téměř 80% péče o staré osoby je poskytována rodinou, a to v průměru 4 až 5 let. Laické pečovatele tvoří v 64% ženy a 36% muži, z nichž 80 % je zaměstnaných na plný úvazek. O závislé osoby pečují jejich dospělé děti v 53%, manželky ve 21%, příbuzní v 10% a rodinní známí v 16%. Zpráva také uvádí, že probíhající sociální transformace ovlivněná změnou socioekonomickou situací rodin v důsledku vysoké nezaměstnanosti, dojížděním za prací v kombinaci s nedostatkem a vysokou cenou bydlení má za následek mj. zvyšující se počet členů rodin, které jsou ochotny a umějí se postarat o závislého člena rodiny (Peliminary…2005, s. 3-4). Takovéto pečující osoby mají plno funkcí, zajišťují chod domácnosti a s tím spojených povinností. Poskytují osobní péči a asistenci umírajícímu v oblastech každodenních činností, monitorují a zajišťují zvládání doprovodných symptomů při umírání jako je bolest, poruchy dýchání, zvracení, zácpa, poruchy příjmu potravy a plno jiných doprovodných symptomů vázaných na dané onemocnění a konkrétní situaci. Poskytují umírajícímu emocionální a sociální oporu, jsou jeho mluvčím a obhájcem v důležitých rozhodnutích. Také jsou hlavním koordinátorem péče u umírajícího. Nad tento rámec mají plno dalších povinností plynoucí z jejich role v rodině a v práci. Jen obtížně se všechny tyto povinnosti dají skloubit s pracovním, osobním životem a sebesatisfakcí, neboť fakticky pracující každý den v týdnu, zpravidla na dvě směny. Následkem takovéhoto vysokého pracovního nasazení s nejasnou dobou trvání, bez možnosti řádného odpočinku, dochází k rozvoji zdravotních, psychických a sociálních problémů (Stajduhar 2013, s. 122).

Analýza předmětu práce v České republice

Za tohoto stavu již rodinní pečující nemohou být nadále považováni za samozřejmý zdroj péče, jako tomu bylo v tradiční rodině, zejména není-li jim zajištěna podpora, což konstatuje i zpráva Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj z roku 2005 (dále jen „OECD 2005“), věnovaná dlouhodobé péči o stárnoucí populaci, která zároveň uvádí některé možnosti této podpory, konkrétně:

  1. národní strategii, definování potřeb pečujících a podpůrné služby pro ně (Austrálie, Velká Británie, USA).
  2. právo na posouzení potřeb pečujících (vedle posouzení potřeb pečovaných) – například ve Velké Británii
  3. respitní péče a služby, nárok na dovolenou v péči
  4. služby zaměřené na rodinné pečující (konzultace, edukace, psychologická podpora, supervize, svépomocné skupiny…..)
  5. započtení doby pečování do penzijního systému (Německo, Velká Británie)
  6. finanční kompenzace za ušlou mzdu v době poskytování péče (Austrálie, Kanada, Irsko, Švédsko, Velká Británie…)

Pokud bychom analyzovali situaci na základě oblastí jmenovaných ve zprávě OECD 2005, musíme konstatovat, že Česká republika prozatím nemá žádnou jednotnou národní strategii na podporu domácích/ rodinných pečujících. Podpora pečujících se tak skládá z jednotlivých dílčích opatření, prosazovaných pravděpodobně dle aktuální potřeby, nebo politického/odborného zadání.

Existence osoby akceptující roli rodinného pečovatele je základní podmínkou k převzetí této osoby do domácí péče. Tato osoba přebírá odpovědnost za kontinuální pečovatelskou službu u nemocného a poskytuje mu fyzickou, sociální, psychologickou a/nebo spirituální pomoc. Rodinní pečovatelé většinou nemají předchozí zkušenosti s péčí o pacienta v terminálním stádiu nemoci (de facto umírajícího pacienta). Na zdravotnických profesionálech je, aby svým přístupem dokázali pomoci nejen pacientu, ale i rodině jak nejlépe zvládnout péči v domácím prostředí. Přestože rodinný pečující poskytuje laickou ošetřovatelskou péči, je nezanedbatelným a především rovnocenným partnerem zdravotnickým profesionálům, kteří se aktivně podílejí na péči u nemocného (Hudson et al., 2012, s. 1, s. 5).

Podle zkušeností autorky, nedochází k automatickému a systematickému posuzování potřeb pečujících osob nad rámec poskytnutí zdravotních služeb ve smyslu zákona č. 372/2011 Sb. o zdravotních službách – toto je ponecháno zcela na iniciativě eventuálně existujících organizací nebo sdružení intervenujících v oblasti péče. K poskytování profesionální odborné péče v domácnostech terminálně nemocných pacientů jsou ve smyslu zákona o zdravotních službách fakticky určeny 3 typy služeb:

  • návštěvní služba praktického lékaře
  • služby agentury domácí péče
  • služby domácího hospice

Je zřejmé, že praktický lékař při výkonu návštěvní služby pro tuto podporu nebude mít dostatek prostoru, a pravděpodobně ani odborné kompetence. Dvě zbývající služby tedy mobilní hospice a agentury domácí péče, se přitom od sebe liší svým posláním, personálním vybavením, způsobem financování ze strany pojišťoven, státu a samoplátců, a v konečném důsledku i geografickým pokrytím služeb v území spojeným v ruku v ruce s dostupností tohoto typu zdravotní péče. Agentury domácí péče poskytují odbornou ošetřovatelskou péči v domácím prostředí, a některé z nich kromě běžné klientely domácí zdravotní péče ošetřují také pacienty v pokročilých a konečných stádiích nevyléčitelných nemocí, včetně pacientů v terminálním stavu, k čemuž spolupracují s registrujícím praktickým lékařem, ambulantními specialisty a některými ostatními profesemi jako sociálními pracovníky, pastoračními asistenty nebo klinickými psychology. Mobilní hospic je funkční jednotkou, která v sobě integruje několik zdravotních a sociálních služeb, je poskytována multiprofesním týmem, který tvoří lékař specialista v oboru paliativní medicíny (dále jen PM) nebo paliativní medicíny a léčby bolesti (dále jen PM-LB), zdravotní sestry, sociální pracovník, psycholog, příp. pastorační asistent a dobrovolníci. Při převzetí pacienta do péče mobilním hospicem je stav pacienta zhodnocen lékařem specialistou PM nebo PM-LB a zdravotní sestrou, kteří stanovují plán léčebné a ošetřovatelské péče. Charakter a frekvenci návštěv sestry a lékaře indikuje lékař specialista PM nebo PM-LB. Pro pacienta a jeho rodinu je garantována nepřetržitá dostupnost lékaře specialisty a zdravotní sestry sedm dní v týdnu a 24 hodin denně (také jen „7/7 a 24/24“). Multiprofesní tým se pravidelně setkává a zhodnocuje celkovou péči a stav pacienta (ČSPM, 2012, s. 2). Je tak zřejmé, že více prostoru i odbornosti pro poskytování a vyhodnocování podpory mají mobilní hospice, kterých je ale především z důvodu systému financování podstatně méně, než agentur domácí péče a nejsou zastoupeny ve všech regionech (celkově k problematice viz Foralová et al. 2015)

V České republice lze za jistých okolností čerpat benefity v podobě respitních služeb ve formě tzv. odlehčovací služby zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, kdy tato možnost je ale omezena několika významnými faktory. V prvé řadě není nijak garantována jejich místní dostupnost. Podle registru poskytovatelů sociálních služeb bylo ke dni 31. 12. 2015 v České republice registrováno celkem 293 odlehčovacích služeb, z toho pak 92 v terénní formě. Vezmeme-li v úvahu, že jeden poskytovatel má zpravidla zaregistrováno více forem poskytovaných služeb, je reálný počet poskytovatelů o dost nižší, než celkový počet registrovaných služeb. Dalším limitujícím faktorem kromě místní dostupnosti je potřeba shody ošetřované osoby s cílovou skupinou poskytovatele této sociální a nikoliv zdravotní služby, schopnost tedy vůbec ve službě zajistit ošetřovatelskou péči a v neposlední řadě finanční stránka věci hraje významnou roli, neboť se jedná o službu hrazenou.

Tuto situaci lze částečně řešit poskytnutím sociální dávky – příspěvku na péči v režimu zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Jeho výše se pohybuje v rozmezí od 800 Kč až 12 000 Kč. Pro jeho přiznání je však zapotřebí splnit kritéria stanovená prováděcími předpisy k zákonu o sociálních službách, kde je reálná ošetřovatelská složka pouze dílčí položkou.

Příspěvek na péči je pak přiznáván na základě žádosti ve správním řízení. Problém tak může být i v době jeho vyřízení, která tvá několik měsíců a jeho posouzení spadá do kompetence sociálních pracovníků bez patřičného vzdělání ve zdravotní oblasti. U osob terminálně nemocných se může stát a také se stává, že příspěvek není vyplacen, neboť řízení schvalovacího procesu je zastaveno pro úmrtí závislé osoby.

Jediným nárokovým „benefitem“ je tak pro pečující osoby „ošetřovné“ a zápočet důchodu. Podle § 5 odst. 2 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, jsou důchodového pojištění při splnění podmínek stanovených v tomto zákoně účastny osoby pečující osobně o osobu mladší 10 let, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni I (lehká závislost), nebo o osobu, která je závislá na pomoci jiné osoby ve stupni II (středně těžká závislost) nebo stupni III (těžká závislost) anebo stupni IV (úplná závislost), pokud spolu žijí v domácnosti; podmínka domácnosti se nevyžaduje, jde-li o blízkou osobu. Reálný prospěch ze zápočtu důchodu tak s ohledem na výši vyměřovacího základu mají osoby v předdůchodovém věku, jsou-li nezaměstnané. Zaměstnané osoby (případně osoby ve služebním poměru) mohou v omezené míře mít profit z tzv. ošetřovného. Nárok na ošetřovné má podle zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nemocenském pojištění“), zaměstnanec při ošetřování nemocného dítěte ve věku do 10 let, a při ošetřování osoby starší 10 let, jejíž zdravotní stav vyžaduje nezbytně ošetřování jinou osobou. Ošetřovné náleží po dobu prvních 9 kalendářních dnů potřeby ošetřování, osamělým zaměstnancům po dobu prvních 16 kalendářních dnů potřeby ošetřování. Předpokládá se, že tato doba je přiměřeně dlouhá k tomu, aby si zaměstnanec zajistil ošetřování v dalším období, pokud potřeba ošetřování je delší, než doba, po kterou je nárok na ošetřovné. Cílem poskytování ošetřovného je aspoň zčásti nahradit ztrátu příjmu po dobu, než je zaměstnanec schopen zajistit ošetřování při dlouhodobější potřebě ošetřování.

V prosinci 2015 pak Ministerstvo práce a sociálních věcí ohlásilo záměr vypracovat legislativní návrh zákona na zavedení pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného (Tisková zpráva MPSV z 11. 12. 2015). Jeho cílem je pro zaměstnané osoby získat nárok na pracovní volno na dobu péče a pomoci a současně obdržet přiměřenou náhradu za ztrátu příjmu z výdělečné činnosti, která musela být z důvodu potřeby péče o blízkou osobu přerušena. Možnost střídat poskytování péče a pomoci po přechodnou dobu s následným návratem k ekonomické aktivitě je proto klíčová pro zachování životní úrovně pečujících osob, pro podporu jejich rozhodnutí pečovat, i pro udržení úrovně zaměstnanosti v situaci demografického stárnutí obyvatelstva. Jedná se prozatím o pracovní záměr ve fázi vypracování hodnocení dopadů regulace tzv. RIA (Regulatory Impact Assessment), kdy dokument byl zatím rozeslán k připomínkám odborné veřejnosti. Z hodnocení dopadu regulace plyne, že se prozatím uvažuje o dvou variantách délky čerpání pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného, a to buď v délce 3 nebo 6 měsíců. Z hlediska pracovněprávní úpravy je cílem zajistit, aby i dlouhodobější nepřítomnost zaměstnance v práci z důvodu ošetřovatelského volna musela být zaměstnavatelem strpěna, resp. byl povinen takovou nepřítomnost zaměstnance omluvit stejně, jako je tomu dosud u překážky v práci z důvodu péče o dítě nebo ošetřování nemocného člena domácnosti. Výše dlouhodobého ošetřovného se pracovně stanoví stejně jako ošetřovné, bude činit 60 % redukovaného denního vyměřovacího základu (Hodnocení dopadů regulace RIA…, 2015)

Závěr

Autorka se domnívá, že byť se Česká republika snaží vytvářet podmínky pro pečující osoby, vlivem chybějící koncepčních dokumentů a nevypracované politiky (policy) se tak děje nesystematicky a pouze dílčími tradičními opatřeními. Za poslední efektivně zavedenou změnu lze považovat zavedení příspěvku na péči (2007), který podstatným způsobem pozitivně podpořil ekonomickou situaci některých pečujících. Ekonomicky aktivní pečovatel pak prakticky vyjma ošetřovného není v situaci, kdy by některá ze shora jmenovaných podpůrných opatření mohl nárokovat, neboť jejich dostupnost v čase a místě je dílem náhody (buď existují, nebo neexistují, pokud existují, spočívá další omezení ve vymezení cílové skupiny a ekonomické dostupnosti). V tomto ohledu by stávající stav v poskytování domácí péče rodinnými pečovateli, dopadající fakticky na doposud ekonomicky aktivní ženy tzv. „sendvičové“ generace mohlo významně zlepšit uvažované zavedení pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného. Opuštění pracovního místa kvůli péči a přechod do ekonomické neaktivity, včetně tzv. předčasného důchodu, má negativní dopady na ekonomickou situaci pečujících osob, vede k jejich sociální izolaci a k sociálnímu vyloučení a může vyústit až v ohrožení chudobou. Tato rizika způsobují, že pro osoby v produktivním věku je nemožné či nepřijatelné přijmout závazek péče o příbuzného či blízkého člověka.

Autori:
Mgr. Jana Foralová

Autorka je externí doktorandka Ošetřovatelství Lékařská fakulta, Ostravská univerzita
doc. PhDr. Darja Jarošová, Ph.D.
Autorka je vedoucí Ústavu ošetřovatelství a porodní asistence Lékařská fakulta, Ostravská univerzita

Seznam bibliografických zdrojů

Česká společnost paliativní medicíny ČSL JEP: Organizace paliativní a hospicové péče v přirozeném prostředí pacienta v ČR [online]. Rajhrad: ČSPM ČSL J.E.P. [cit. 2015-03-20]. Dostupné na internetu: http://www.paliativnimedicina.cu/stanoviska-cspm/organizace-paliativni-h...

FORALOVÁ, Jana - JAROŠOVÁ Darja. 2015. Aktuální situace poskytování paliativní péče v domácím prostředí v České republice. In. KOŽUCHOVÁ, Mária. Teória a prax domácej ošetrovaťelskej starostlivosti, Martin: Asociácia Agentúr domácej ošetrovateľskej starostlivosti v Slovenskej republike, 2015. ISBN 978-80-971969-0-5, s. 20 -30.

HUDSON, P. et al. 2012. Guidelines for the Psychosocial and Bereavement Support of Family Caregivers of Palliative Care Patients. In Journal of Palliative Medicine [online]. 2012, vol. 15, issue 6, s. 696-702 [cit. 2015-02-16]. DOI: 10.1089/jpm.2011.0466.

CHALOUPKOVÁ KLÍMOVÁ Jana. 2013. Neformální péče v rodině: sociodemografické charakteristiky pečujících osob. In Data a výzkum – SDA Info 7 (2): 107-124, http://dx.doi.org/10.13060/23362391.2013.127.2.39

KOLÁŘOVÁ, Jitka: Genderstudies o.p.s.[online]. Genderstudies [cit. 2015-12-31]. Dostupné na internetu:: http://www.genderstudies.cz/download/Kolarova_Sendvicova_generace.pdf
MLČOCH, Lubomír. 2014. Ekonomie rodiny v proměnách času, institucí a hodnot. Praha: Karolinum, 2014, 192 s. ISBN 978-80-246-2323-8.

Ministerstvo práce sociálních věcí: Hodnocení dopadů regulace (RIA) k zavedení pečovatelského volna a dlouhodobého ošetřovného [online]. Praha:MPSV [cit. 2015-12-20]. Dostupné na internetu: http://www.kisinfo.cz/pdf/Pecovatelske_volno_RIA.pdf

ORGANISATION FOR ECONOMIC CO-OPERATION AND DEVELOPMENT a Patrick Hennessy (PREPARED BY MANFRED HUBER). The OECD Health Project Long-term Care for Older People. Paris: OECD, 2005. ISBN 9264008489.

Preliminary National Report on Health Care and Long-term Care in the Czech republic [online]. Praha: MPSV [cit. 2016-4-30]. Dostupné na internetu: http://www.mpsv.cz/files/clanky/1343/report_health_care.pdf

Tisková zpráva Ministerstva práce a sociálních věcí: MPSV přichází s návrhem řešící neformální péči v ČR [online]. Praha: MPSV [cit. 2015-12-31]. Dostupné na internetu: http://www.mpsv.cz/files/clanky/23276/TZ_111215b.pdf

SAK, Petr a KOLESÁROVÁ Karolína. 2012. Sociologie stáří a seniorů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2012, 225 s. Sociologie (Grada). ISBN 978-80-247-3850-5.

STAJDUHAR, K. I. 2013. Burdens of family caregiving at the end of life. In Clinical And Investigative Medicine. Médecine Clinique Et Experimentale, 36(3), E121-E126.

URBAN, Lukáš. 2011. Sociologie trochu jinak. Praha: Grada, 2011, 271 s. ISBN 978-80-247-3562-7.

VÁLKOVÁ, Monika, KOJESOVÁ Marie a HOLMEROVÁ Iva. 2010. Diskusní materiál k východiskům dlouhodobé péče v České republice. Vyd. 1. Praha: MPSV, 2010, 77 s. ISBN 978-807-4210-211.

VAVROŇ, Jiří. 2013. Rodina a děti jsou pro Čechy důležitější než vysoké příjmy [online]. Právo 2013 [cit. 2015-12-31]. Dostupné na internetu: http://www.novinky.cz/finance/322759-rodina-a-deti-jsou-pro-cechy-dulezi...

Zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015).

Zákon č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015).

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015).

Zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, , ve znění pozdějších změn a doplňků (účinném k datu 31.12.2015)