Radkin Honzák: Knihy, které mohu doporučit

jún 26 2017

Alexandr Peškov, mladší generaci již neznámý, v encyklopediích však dosud dohledatelný jako Maxim Gorkij, pravil, že za všechno, co je v něm dobré, vděčí knize. A to netušil, jak dobrá kniha, kterou jsem napsal, se chystá. Bude se jmenovat Psychosomatická prvouka a když to všechno dobře vyjde, vyjde ještě letos. Do té doby je možné podívat se do knih, z nichž jsem ještě stačil něco opsat, nebo už nestačil, ale kdybych to byl stihnul, byl bych z nich také opisoval.

Abraham H. Maslow: Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky. Holar, Brno, 2017
Originál tohoto (dobře přeloženého) textu vyšel v roce 1964, zčásti jako reakce na beznaděj a vnitřní pustotu, kterou nabízel tehdy vrcholící existencialismus, kdy „i většina učenců a umělců se aktivně podílela na úpadku humanistických hodnot“, zčásti jako syntéza poznatků o duchovních potřebách člověka a výsledek setkání s transpersonální psychologií a logoterapií. Maslow sám byl přesvědčený atheista a dalo mu určitou námahu vtěsnat nadpřirozené zážitky do pozitivistického psychologického rámce, označuje je však za něco nezbytného, co všem současným formám „netheismu“ chybí.

Pro něj to jsou „vrcholné zážitky“, prožitky celku, lásky, ale také sebenaplnění a odevzdání se, hold pravdě, spravedlnosti a dalším pozitivním hodnotám. Považuje je za fyziologické naplňování duchovních potřeb, jež v sobě skrývají jak přesah běžné existence, tak pocit jednoty s vyššími systémy, s vesmírem, zážitky, které byly v minulosti charakterizována jako vrcholné náboženské, extatické, aj.

Jednou ze stěžejních kapitol je ta, která analyzuje hlavní důvody nepochopení celé problematiky spirituálního rozměru: chybí slovník. Pro celou spirituální oblast se nám nabízí pouze terminologie různých náboženství a to většinu lidí odrazuje, protože prakticky s jakýmkoliv náboženstvím chápaným ve smyslu středověkého universalismu s následnou akcentací buď mysticismu nebo ortodoxního legalismu, se neztotožňují a společný jazyk s obecnými potřebami zde neslouží, ale překáží a odrazuje. „Já sám jsem poněkud nesvůj a mohu říci nervózní ze sémantického zmatku,“ popisuje autor tuto skutečnost. (Na margo této nejistoty bych rád upozornil na to, že Jiřina Šiklová ve svých živých vystoupeních a v knihách pojednávajících o konci života mluví o duchovních potřebách hezkým zcela přirozeným jazykem). Jestliže zklamalo (už dříve) náboženství, zklamala na konci 20. století i věda. „Ortodocní vědec 19. století (a takových je stále většina, dodávám já) připadá sofistikovaným lidem jako žvatlající dítě jednoduše proto, že je tak domýšlivý, že si neuvědomuje, jak málo toho ví a jak omezené je vědecké poznání v porovnání s nesmírným neznámem.“ O potřebě hodnot ve vzdělávání je samostatná kapitola upozorňující na to, že teprve dodání hodnot ke znalostem a rechnologiím umožňuje cestu k plnému lidství.

Prožívání mimořádných zážitků vidí Maslow jako průvodní jevy tvůrčího procesu sebeaktualizace, který je protisměrný procesu regrese naplněného strachem a stagnací. Existují také „nevrcholoví lidé“, jejichž zážitky nedosahují extrémní intenzity, přesto duchovní potřeby mají a naplňují méně viditelným způsobem, ale také takoví, kteří je křečovitě popírají. Několik dodatků k hlavnímu textu pomáhá zmapovat přehledným způsobem celou turo oblast.

Humanistické poselství a jádro textu vidím zachyceno v této části autorovy předmluvy k vydání z roku 1970: „Ano, člověk je v jistém smyslu svým vlastním projektem a utváří sám sebe. Avšak současně existují limity jak sám sebe utvářet. Projekt je všem lidem technologicky předurčen – totiž stát se člověkem. Muž si nemůže vzít za svůj projekt stát se šimpanzem. Nebo dokonce ženou. Nebo dítětem.“

Přidáme-li k tomuto odkazu ještě slavnou větu o kladivu z dalšího Maslowova díla, Psychologie vědy, která zní: „Kdo má v ruce kladivo, má tendenci ve všem okolo sebe vidět hřebík", máme teoretický návod jak jít kupředu a nebýt jednostranní.

Jiří Jilík: Žítkovské čarování. Pravdivý příběh žítkovských bohyní. CPress, Brno, 2013
Zatímco pojem „doktor“ je odvozen z latinského doctus, tedy učený a učící, vychází prý pojem „lékař“ z keltského liah, což bylo označení pro šamana. Také prý řecký „iatros“ odtud vzal název. Medicína je stále čímsi mezi vědou a uměním, jak nás poučují práce věnované placebo efektu a její důležitá magická složka biomedicíně zcela uniká.

Měl jsem nedávno to štěstí, že jsem vyslechl vyprávění pamětníka, jednoho z bývalých sportovců a pacientů paní Mojžíšové, o rozkvětu její práce. Slavná Ludmila Mojžíšová, kterou vědecká medicína vzala na vědomí až v roce 1990, začínala jako fyzioterapeutka vrcholových sportovců a neplodné ženy se za ní tajně plížily do podkroví Tyršova domu mezi všechny poraněné a natažené atlety, od nichž odděleny jen závěsem z prostěradla vyslechly velmi nahlas – ona prý ani jinak nemluvila – pronášenou radu se závěrem: „To všecko tam utlačovalo vejcovody. Už je to uvolněný. A takovejch sraček do tebe nacpali... Ták, teď už jdi, cestou kup sedmičku vína a doma na to skočte a za šest neděl mi přijď říct, že jsi těhotná.“

Copak by asi provozovatelé IVF řekli, kdyby slyšeli návod žítkovské bohyně? Kupce si máslo, lahněte si dolu bruhem a něch vás muž celú namascí. Potom si lehněte na chrbet a nech vás zas celú namascí. Potom veznice pagáček, večer si ho upečce z kúska režnej muky a ráno teho pagáčka si zeberce a dajce si ho do suchého hrnka. Do pagáčka potom napichujce v hromadze dzevjac sirek a hlavičky mosja byc navrch. Ked vas budze muž mascic, ruky mosice mať za hlavú zaklíněné, rovno ležac natáhlá a hladná. Muž musí být šikovný, lebo musí sirky v hrnku zapálic a hrnek hnědz priklopic na brucho, aby hlavičky něhorely, ale hnědz sa zadusily. Hrnek mosice mac dve hodziny na bruchu a dve hodiny něsmjece rečnovat ani sa obrácic, něsmjece ani na ten bok ani na druhý ani na nikerý. Za ty dve hodziny hrnek nadzvihnúc, pod ten hrnek dat prst a vám to pomalúčky odpadně. Keby sce to chtěli odtrhnúc, aj dva dni by tam sedzel na bruchu. To ho ale parů mosice nadzvihnúc. Mosice si kúpic muškátovú gulku, postúhac ju, popražic na másle, do toho poháteček rumu a povaric. Toto vylijac do hrnečka s vodů a cukrom, a to zas povaric a potom ochladzíce a vypijece po tých dvoch hodzinách. A mosíce celý dzen ležac. 4trnáct dní něsmějece jesc od mjasa ani od múky, mosíce to vydržac. Sviňské mjaso něsmiece jesť rok a husje, kačacje, morčje něsmiece jesť nikedy a budzece zdravá. Poznal jsem nemálo žen, hledajících pomoc při neplodnosti a nakolik znám Jungovy myšlenky, věřím, že tohle může být účinný prostředek. Že byl, vypráví i příběhy v zajímavé, objektivní, nepřehánějící, nekritizující, kronikářsky pečlivě zaznamenávající publikaci mapující jeden z ostrůvků lidového léčitelství. Včetně odporu „tmářské“ církve i „osvícené“ vědy.

Eric Berne: Sex v lidském milování. Portál, Praha, 2017
Téměř půlstoletí stará publikace vydaná v jiné době, v úplně jiných podmínkách, v éře vyhlášené posvátnosti manželství a odsuzované nemravnosti mimomanželských vztahů v roce 1970 navíc v puritánské Americe, působí dnes u nás, kdy v sexuální výchově dvanáctiletých najdeme pro zpestření i četné vulgarismy, poněkud anachronicky. Jako kdybych poučoval šestnáctiletého jinocha, jak to dělají motýli, nebo kdyby moje žena poučovala vnučky, že „ženy mají zástěru, aby zastíraly, co se odehrálo doma“.

Stává se tak průvodcem pro lidi, kteří se drží hodnot poloviny minulého století, kdy manželský slib sice mohl mít jepičí životnost, leč to bylo něco nepatřičného a nesprávného, tudíž vesměs tajeného. Pro dnešní dobu postfaktickou, kdy konzum, hedonismus a lež se stávají rozumem epochy, se tyto návody podobají mapě středních Čech z dob, kdy Klub českých turistů dosáhl první stovky svých členů. Protože jak dnes zní podmínka „non-deviantního“ styku: nepoužít pro vyvrcholení umělou pomůcku, například vibrátor?

Berne sám píše: „Otázka, kterou jsem měl v hlavě, zněla: Je možné udělat pět přednášek o sexu, aniž bych přitom opakoval všechny ty triviální, zbytečně seriózní a akrobatické fráze, případně statistiky, které omílá každý druhý? Doufám, že se mi to alespoň částečně povedlo.“ Moje poznámka k tomu zní: povedlo. Než se to dostalo k nám, doba poskočila. Otázkou zůstává, zda dopředu? Zda není na čase začít volat: Gimi det old time religion?

Hezký a užitečný je postřeh využívající majuskulí ke znázornění vzniku a vývoje manželství: AHIOSXYV.
A – manželství začalo kvůli nečekanému těhotenství nebo dohodě rodičů, brzy se ale objevuje společné pouto a partneři spějí k jednotě.
H – manželství začíná stejně, chybí ale sbližování a jediné pouto, které je drží pohromadě je dítě něbo peníze, nebo jiný zájem.
I – manželé jsou od počátku do konce „jedno tělo a jedna duše“.
O – v manželství se nic neděje, točí se stále v kruhu, dokud neskončí rozvodem nebo smrtí.
S – společná cesta manželů se klikatí a končí jinde, než chtěli. Protože se nechtějí rozejít, jsou vhodnými kandidáty psychoterapie.
X – začíná jako A, dostává se do okamžiků štěstí, v tom však nevydrží a cesty se rozcházejí.
V – nejprve jedna tělo a jedna duše a pak nic.
Y – nějakou doby společné zájmy a pak se jeden nebo oba vydávají vlastní cestou.

Co se týká mezilidských vztahů (k nimž sex přichází jako jedna z rekvizit, sice nejpodstatnější, ale nakonec „jen“ rekvizita do některé z partnerských her), je zde přehledně podána teorie i praktické postupy transakční analýzy v ryzí podobě, bez všech přívlastků a doplňků (např. chybí ještě i Kahlerův dramatický trojúhelník) pokračovatelů a rozšiřovatelů původních axiomů.

Shrnutí: co se týká vztahů stále vynikající, co se týká sexu přece jen trochu anachroniká příručka.

Patricie S. Churchlandová: Mozek a vědomí aneb Role mozku při utváření lidské identity. Dybbuk, Praha, 2016
Narozdíl od většiny současných neurovědců i filosofů, je autorka toho názoru, že vědomí je to, co vzniká výhradně v našem mozku a dostává se tak na redukcionistickou biologickou pozici při výkladu toho, jak spolu mozek a vědomí souvisí. Sama píše (s. 190): „Tento přístup se zaměřuje pouze na základní motivace a dispozice, které umožňují společenské chování, nikoliv na specifickou povahu norem přijatých nějakou skupinou“.

Mysl, jak se dnes říká duši, je podle autorky odvozena z elektrické a elektrochemické aktivity mozku, člověk je tak zkoumán a vědecky vysvětlován jako solitér. „Geny najednou dokázaly postavit mozek, který cítil bolest, když mláďata pískala strachy nebo vypadla z hnízda. A mláďata samozřejmě cítila bolest, když byla hladová, osamocená nebo podchlazená a vydávala úzkostlivé zvuky.“ Mně to nápadně připomíná Descartesův rozumný stroj. Nicméně nechme tu myšlenku dojít až k odpovědi na otázky, kterí z ní vyplývají: „Tento savčí mozek cítil potěšení, když byl spolu se svými dětmi a děti naopak cítily radost, když se tulily k matce, Být spolu se jim líbilo, být jeden bez druhého v nich naopak vyvolávalo strast.

Dobrá, ale proč se právě u savců vyvinula tato forma reprodukce? Co bylo tak výhodné na způsobu, jak žili první savcům podobní plazi třídy sauropsida? Proč to vedlo k této úplně nové strategii reprodukce? Odpověď má pravděpodobně souvislost se zdroji energie a s potravou. První sauropsidé, kteří byli dílem náhody teplokrevní, získali obrovskou výhodu: mohli lovit v noci, kdy se jejich studenokrevní konkurenti nedokázali dost rychle pohybovat.“ A tak se autorka doprovázená šťastnými náhodami dobírá až k nedefinovaným a tak zcela nejasným evolučním tlakům, které vedou k tomu, zda se jedinec stará jen o sebe nebo také o své příbuzné. K rozumnému stroji se občas přátelsky přiblíží deus ex machina a je vystaráno. Otázku, proč studenokrevní kamarádi stále přežívají, když je to evolučně tak nevýhodné, si neklade.

A tak se v závěru kapitoly o mozku morálky dozvíme, že „společenský život může být velmi sofistikovaný a často vyžaduje víc moudrý úsudek než slepé následování pravidel, jak si uvědomoval již Aristoteles a čínský filosof Mencius.“ Tedy nic nového (jen kanárek uhořel, jak říká stará lordská anekdota).

Shrnutí: dobrá učebnice v oblasti neurověd, filosoficky (přestože autorka je také filosofka) vypodloženo neověřitelnými hypotézami typu šťastných náhod, evolučních tlaků a vývojových mechanismů, ale svižně napsané a rozhodně přínosné. Jen drobet redukující.

MUDr. Tomáš Lebenhart: Bez pláště. Grafia, Plzeň, 2013
Autor, který se nechá vypsat z ČLK a současně si ostentativně na obálku své knihy uvede lékařský titul, je mi – nevím proč – nějak podezřelý. Nepochybně dělá s přesvědčením svou práci jako poradce ve věcech zdraví, to se ale pohybuje na alternativních polích, kde se nevyznám a nebudu tedy druhou část jeho knihy komentovat.

Zato ta první je skvělou ukázkou a popisem maléru zvaného závislost na zolpidemu, tedy na látce, o níž se předpokládá, že tolik závislostí, jako jiné molekuly působící na GABA receptor, nevyvolává. Těch šestatřicet stránek bych nechal vyvěsit do každé čekárny, aby lidé, kteří lomcují lékaři všech specializací, s požadavkem na předpis „něčeho na spaní“, při čemž mají na mysli to jediné, co je na trhu, věděli, do jakého chomoutu strkají hlavu.

K současným barnumským kouskům zaměřeným na spánek a na kšeft, to hlavně, odkazuji na tento svůj text z doby zcela nedávné: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=29092

Sociální nevědomí u osob, skupin a společností. Eds: E. Hopper a H. Weinberg, Irene Press, Praha, 2015 (1. a 2. díl)
Sborník prací autorů z celého světa (včetně Jižní Ameriky) především analyticky zaměřených, snažících se postihnout skrytou problematiku malých i velkých sociálních skupin. Čtení to není lehké a jednoduché, zejména ve filosofických příspěvcích, kde se autoři odkazují na klasiky, na něž běžný český terapeut většinou nedosáhl.

Kdo z nás má nastudovaného – věčně zmiňovaného – Sigmunda Henriho Foulkese, jehož skupinová dynamika nás ve výcviku štvala jak máloco jiného? Dodnes na to pamatuju! A pranic mi to neulehčila skutečnost, že Foulkes upustil od pojmu „sociální mysl“ a nahradil ji pojmem „matrix“.

Jak píše Helena Klímová – hybatelka českého vydání – v úvodu: „Pátrání po nevědomých silách a motivacích jedince i společenství bývá výsledným krokem při hledání pravdy; touha po pravdivém slově a životě v pravdě motivuje jedince i společenská hnutí – je to hluboká touha povahy spirituální. Současně se poznání a vyslovení pravdy může jevit jako ohrožující a zápas mezi oběma motivacemi naplňuje naplňuje a utváří životní běhy jedinců i generací.“

Od úvodních příspěvků se dostáváme k pojmu MYSL ve zcela jiném, mnohem širším významu, než jak ji viděla shora citovaná Churchlandová, dokonce v širším pojetí, než jak se můžeme dočíst u neurovědců typu Dana Siegela nebo Andy Clarka. Líbí se mi celkem srozumitelné zjednodušující vysvětlení, že lidé a společnost jsou jen dvěma starnami jedné mince. Lidé společenství vytvářejí a zároveň je reprezentují.

Pro mne jako pro čtenáře a zvědavého člověka bylo celkem nezajímavé omlouvání Foulkese, že nezradil psychoanalýzu, když považoval sociální pud za základní, protože tím nesnižoval význam ani sexuálního pudu, ani agrese. Podstatné se mi jevilo, že sociální nevědomí pro něj bylo cosi jako „intuice“. Zajímavější pro mě byla kapitola o spolunevědomí v Morenově psychodramatu, protože jeho prvky stále používám a kouzelné aha-momenty při vyluštění inscenací klasických pohádek nám všem dává nahlédnout pod automatismy některých našich činů. Kapitola o latinskoamerické tradici pro mě byla spíš kulturní informací o jedné kapitole tamní historie a historie tanga.

Naplno jsem se začal chytat až u neurobiologicky orientovaných textů, v nichž „nos“ = my je podloženo existencí zrcadlových buněk zajišťujících empatii. Kontrast k již zmíněné Churchlandové představuje tahle Pinesova věta (s.84): „Existuje názor, že žít ve velké skupině vyžaduje velký mozek a vyvinutí velkého mozku pochází z členství ve velké skupině; vědomí je ve skutečnosti výsledkem „nos“, keré společně vytváříme i rozvíjíme...anglické slovo consciousness (vědomí) pochází z latinského „con-scio“, společně vědět.“

Další myšlenka nalezená v další kapitole o skupinové mysli a psychoterapii navíc nasvícené poznatky neurověd, nás posunuje o krok dál: „Mysl, definovaná jako s tělem spjatý vztahový proces, který reguluje tok energie a informací (Siegel), je charakteristikou každého živého lidského systému. Tento proces vycházející z izomorfie bude fungovat ve všech systémových rovinách v hierarchii. Skupinovou mysl tedy chápeme jako vzájemně závislé procesy uvnitř osoby, člena, podskupiny a slupiny jako celku a mezi nimi, které regulují energie a informace v systému psychoterapeutické skupiny.“

Vztahové a interpersonální hledisko do toho zanáší další proměnné, a to pohled na jedince jako na „osobu ve vztahu“. Tato skutečnost je dokládaná a reprezentovaná slavným výrokem: Kojenec neecistuje! týkající se faktu, že bez matky je neschopný života. Jedinec tak vystupuje ve dvojí roli, jednak je závislý na společnosti, na druhé straně má moc nad druhými.

Další kapitola je sice ryze psychoanalytického zaměření, nabídnuté metafory však může použít kdokoliv: freudovské nevědomí bydlí v pomyslném domě hluboko ve sklepě, aktuální vědomí v pokojích a k nim aktuální nevědomí v suterénu a předreflektivní nevědomí v plánu budovy a z něj vyplývajících „cihel a dříví, které zůstalo ležet stranou nepoužité“. To je docela slušný nepořádek.

Kapitola Heleny Klímové, která navazuje, nese název Falešné my – falešné kolektivní self a anamnézu dvou totalitních systémů, které poznamenaly tuto společnost. A s ní riziko přenost traumat a chybných schemat do dalších geberací a jejich opakování. K tomu Mark Twain kdysi poznamenal, že historie se neopakuje, ale dějiny se mohou rýmovat. Klinická zkušenost s transgenerační traumatizací dává těmto neveselým úvahám punc pravděpodobnosti a je tedy na místě otázka, co s tím.

A tak jsem si pro povzbuzení z historie zopakoval Vahalovu knihu I nám vládli nemocní, Lesného Zprávy o nemocech mocných a stati Miloše Vojtěchovského o našich prezidentech. Poučné čtení završené Hovory k sobě, v nichž Marcus Aurelius vzkazuje: Nikdo nežije jiný život než ten, který právě ztráci a nikdo neztrácí jiný život než ten, který právě žije. Minulost ani přítomnost nám nenáleží. Protože neuměl anglicky, neříkal tomu „mindfullness“. Kdyby uměl, kdoví...

MUDr. Radkin Honzák
psychiatr
Blog autora: http://blog.aktualne.cz/blogy/radkin-honzak.php