Grantova studie

40 let před Antonovským a 60 let před vyhlášením tzv. pozitivní psychologie představil Arlie V. Bock projekt zamýšleného výzkumu jako alternativu k současné medicíně, ve které se... „doktoři tradičně zabývají svými pacienty v momentě, kdy se u nich objeví nejrůznější potíže. Oddělení hygieny navrhuje jiný postup a bude se snažit analyzovat síly, jejichž výsledkem jsou normální zdraví muži... je nezbytné provést systematický výzkum toho, jak si lidé vedou dobře a vede se jim dobře...“ (Prohlášení pro tisk v září 1938, podle Vaillant, 1995, s. 41).

Výzkum zdravého vývoje, který trval neuvěřitelných 70 let, založili lékaři Arlie V. Bock a C. Heath. Po prvních 10 let jej financoval mecenáš W. T. Grant. Studii se proto říká Grantova studie. Je též známa jako Studie dospělého vývoje (Study of Adult Development) či Harvardská studie. V současnosti, resp. nedávné minulosti dochází v psychologii v návaznosti na tuto tradici výzkumu zdravého vývoje k posunu směrem k tématu optimálního vývoje (optimal development) člověka, v němž se přístupy vývojové psychologie setkávají s přístupy psychologie osobnosti, klinické psychologie, psychologie zdraví a sociální psychologie. Kromě pojmu „optimal development“ se setkáváme i s dalšími pojmy jako „successful development“ (Baltes, 1997; Brandstädter, 2002), „optimal ageing“ (Aldvin, Gilmer, 2004), „active ageing“ (WHO, 2002) nebo „healthy ageing“ (Swedish NIPH, 2006).

Výzkumu se zúčastnilo 248 mužů, studentů druhých ročníků na Harvardu. Jejich výběr byl veden tak, aby byli vybráni slibní, zdraví („sound“) jedinci, u kterých je předpoklad, že dostojí svému potenciálu. Nejednalo se vždy o chlapce z bohatých či privilegovaných rodin (polovina ze souboru dostávala stipendium, nebo si na studium přivydělávala), nicméně všichni byli bílé pleti a nikdo z nich nebyl z (čerstvě) přistěhovaleckých rodin. Třetina chlapců patřila do nejvyšší sociální třídy dle povolání otce. Třetina matek měla vysokoškolské vzdělání. Soubor byl pak sledován po desítky let v jejichž průběhu účastníci ukončili studium, profesně se uplatňovali, prošli druhou světovou válkou, ženili se, rozváděli, vychovávali děti, končili profesionální kariéru a odcházeli do penze, potýkali se s nemocemi...

Kohortě byly každé dva roky administrovány psychologické dotazníky a testy, účastníci absolvovali každých pět let lékařské vyšetření včetně podrobných antropometrických měření, každých 15 let se opakovaly rozhovory. Psychologické i psychiatrické vyšetření bylo velmi detailní. Psychologem, který stál u počátku projektu, byl Henry A. Murray. Prvním psychiatrem byl Adolf Meyer. V 60. letech minulého století převzal péči o výzkum psychiatr George E. Vaillant.

V počátcích výzkumu navštívila rodiče všech účastníků výzkumu v jejich domově sociální pracovnice a provedla s nimi důkladný rozhovor týkající se raného i dalšího vývoje účastníka, rodinnou anamnézu včetně rodinného zatížení chorobami atd. Úkolem sociální pracovnice bylo též zařadit rodinu do některé z pěti sociálních tříd dle sociálního statusu otce (I – lékaři, právníci... V – nekvalifikovaní dělníci).
V pozdějších letech průběhu výzkumu byly též s prosbou o informace osloveny manželky a ještě později dokonce také děti účastníků.

Jako kontrolní skupina posloužili tzv. Inner City Men, skupina, kterou vytvořili při svém výzkumu manželé Eleanor a Sheldona Glueckovi. Jejich výzkum se týkal juvenilní delikvence (Unraveling Juvenile Delinquency) a ke skupině 500 delikventních chlapců byla vytvořena skupina 500 chlapců (párově vyrovnaná co do věku, rasy/etnicity, úrovně inteligence a regionu), kteří neměli žádné potíže se zákonem (jednalo se tedy o chlapce znevýhodněné a současně odolné). U této skupiny převažovali chlapci z nižších sociálních tříd – otcové třetiny z nich byli nekvalifikovaní dělníci. Žádná z rodin nepatřila do nejvyšší sociální třídy. Žádná z matek neměla vysokoškolské vzdělání. Výzkum byl zahájen v r. 1939, kdy bylo účastníkům kolem 14 let. Glueckovi pracovali se skupinami do r. 1962 ( Phelps, Furstenberg, Colby, 2002). Později, v r. 1975, kontrolní soubor znovu oslovil G. E. Vaillant a pokračoval v jeho sledování ještě po řadu dalších let.
Podle Vaillantovy úvahy se skupiny sice vzájemně velmi lišily, ale byly vnitřně velmi homogenní. Z takto uspořádaných souborů vyvodil, že zobecnitelné jsou podobnosti mezi skupinami a rozdíly uvnitř skupin.

Výsledky Grantovy kohorty

Výsledky výzkumu byly původními autory publikovány v rámci jejich vědeckých disciplin. Řada metod byla též použita armádou v průběhu druhé světové války. G. E. Vaillant vedl výzkum dalších 30 let. Jeho hlavním tématem byla adaptace na životní situace, zejména z pohledu obranných mechanismů (jednalo se o dynamicky zaměřeného aktivního psychoanalytika). V posledních letech průběhu výzkumu se zaměřil na problematiku zdravého stárnutí.

Obranné mechanismy

Pokud jde o obranné mechanismy, Vaillant klade jejich význam na roveň významu základních biologických procesů (např. reakcí imunitního systému). Třídí je do čtyř kategorií podle toho, jakou adaptaci na dané situační podmínky umožňují:

• nezdravé (též psychotické) adaptace – paranoidní zpracování, halucinace,
• nezralé – pasivní agrese, projekce, hypochondrické projevy, fantasie,
• neurotické – iracionalizace, disociace, potlačení (ve smyslu repression = nevědomý akt),
• zralé – altruismus, humor, anticipace, potlačení (vědomé rozhodnutí nevěnovat situaci dočasně pozornost) a sublimace.

V náhledu na užívání obranných mechanizmů se Vaillant odklonil od ortodoxního analytického přístupu: pokládá vývoj obranných mechanizmů za celoživotní a odvislý od zkušeností<.i>. Na základě výsledků Grantovy studie mohl ukázat, že s postupujícím věkem přibývá obranných mechanizmů ze „zralé“ kategorie.

Časově závislý vliv některých faktorů

• Některé faktory jsou důležité v určitém věkovém období a pak svůj význam ztrácejí: např. cholesterol má vliv na zdraví do 50 let věku. Význam sociability (social ease) pro psychosociální přizpůsobení se ztrácí v rané dospělosti. Prediktivní význam temperamentu v dětství se ztrácí v dospělosti. Na pohodu a štěstí ve věku 70 let už dětský temperament vliv neuplatňuje. Vaillant z toho vyvodil obecný závěr, že při dostatečně dlouhodobém sledování lidského života se faktory podporující adaptaci a zdraví mění.
• Pohybová aktivita je důležitá od raného věku: pravidelné cvičení v rané dospělosti je prediktorem duševního zdraví v pozdějším věku.
• Velmi závažným faktorem, který poškozuje fyzické zdraví je deprese: 70 % účastníků, kteří trpěli depresí v 50 letech věku, zemřelo nebo onemocnělo závažnou chronickou nemocí v 63 letech věku.
• Řada mužů ze studie byla přímými účastníky války. Ti z nich, kteří byli více vystaveni válečným strastem v bojích, byli v pozdějším věku nemocnější a umírali dříve v porovnání s účastníky války, kteří nebyli nasazeni v bojích.
• Význam sociálních vztahů nelze podle Vaillanta přecenit: vztahy s rodinou, rodiči, sourozenci a přáteli ve věk47 let predikovali přizpůsobení v pozdním věku. Kromě známého významu citového pouta s rodiči poukázala studie na význam sourozeneckých vztahů – 93 % mužů, kteří dobře prospívali v 65 letech věku, mělo v dětství blízký vztah s bratrem nebo sestrou.

Výsledky kohorty Glueckových

• Pracovitost (industriousness) v dětství byla prediktorem mentálního zdraví v dospělosti: chlapci, kteří v dětství měli nějakou práci (podíleli se na domácích pracích, chodili do kroužků a do sportovních oddílů), si vedli jako dospělí lépe než ti, kteří takové aktivity neměli. Pracovitost se takto ukázala robustnějším prediktorem než např. rodinná soudržnost či citový vztah s matkou.
• Glueckových soubor byl sice o 50 % náchylnější k alkoholové závislosti, ale měl dvojnásobnou pravděpodobnost, že se svého alkoholismu zbaví (zdá se, že muži pocházející ze skromných poměrů snadněji rozeznávali signály, že jim závislost přerostla přes hlavu).
• Mortalita mužů v souboru Glueckových ve věku 68 - 70 odpovídala mortalitě v Grantově souboru ve věku 78 - 80. Rozdíly byly shledány ve vzdělání, obezitě, konzumaci alkoholu a kouření.
• U mužů z Glueckových souboru, kteří vystudovali, byly výsledky mortality totožné s výsledky Grantova souboru; vystudovalo však jen 6 % souboru Glueckových.

Faktory, které vedou dle Vaillantových závěrů ke zdravému vývoji v dospělosti a ke zdravému stárnutí
1) zralé adaptace, 2) vzdělání, 3) stabilní manželství, 4) nekouření (nebo včasné zanechání kouření), 5) nízká konzumace alkoholu, 6) pohybová aktivita (cvičení) 7) zdravá váha.

- Ze 106 mužů souboru, kteří vykazovali okolo padesátky pět až šest z těchto faktorů, téměř dvě třetiny překročily osmdesátku s pocitem pohody a štěstí („happy-well“ ve Vaillantově terminologii).
- Ti, kteří měli ve věku 50 let tři a méně výše uvedených faktorů, nevstupovali do osmdesátky jako šťastní a v pohodě. I když byli ve věku 50 let v dobrém zdravotním stavu, měli čtyřikrát nižší šanci, že se osmdesátky dožijí, v porovnání s těmi, kteří vykazovali 4 a více faktorů.

Metodologické poznatky k longitudinálním studiím

Na základě své celoživotní práce shrnul Vaillant (2002) některé výhody a nevýhody prospektivních studií:

• Lze správně stanovit kauzalitu.
• Jsou méně závislé na paměti dotazovaných – data jsou získávána „teď a zde“.
• Méně podléhají zkreslení, která jsou zapříčiněna obrannými mechanismy.
• Dlouhodobé sledování umožňuje respondentům, aby přehodnotili své někdejší výpovědi (např. po letech přiznají sexuální orientaci).

Nevýhodou je náročnost prospektivních studií, a to zejména na finanční zdroje, vytrvalost výzkumníka, loajalitu účastníků a také na štěstí (sponzoři, doba vhodná pro otevření určitého tématu apod.). Za významnou nevýhodu těchto studií je třeba považovat také okolnost, že nejsou reprezentativní.
Působí zde i vliv halo efektu – první kontakt, jakož i důvěrná znalost účastníků ovlivňuje úsudek výzkumníka. Postupně se výzkumníci musí odstavit od přímé práce s daty a je potřeba přibírat stále nové „slepé“ spolupracovníky.

Závěr

Grantova studie přinesla řadu věcných i metodologických poznatků. Ukázala, že vzhledem k dynamické a proměnlivé povaze resilience je logitudinální uspořádání studie mimořádně vhodné.

Autori: Iva Šolcová, Vladimír Kebza
Literatura

Aldvin, C. M., Gilmer, D. F., (2004): Health, illness, and optimal aging. Biological and psychosocial perspectives. Sage Publications
Baltes, P. B.,(1997): On the incomplete architecture of human ontogeny: Selection, optimization, and compensation as foundation of developmental theory. American Psychologist 52, 366 - 380
Brandstädter, J., (2002): Searching for paths to successful development and aging: Integrating developmental and action-theoretical perspectives. In: Pulkkinen, L., Caspi, A. (Eds.), Paths to successful development: Personality in the life course. Cambridge University Press, 380 - 408
Vaillant, G. E., (1995): Adaptation to life. Boston, Harvard University Press
Vaillant, G. E., (2002): Aging Well: Surprising Guideposts to a Happier Life from the Landmark Harvard Study of Adult Development. Boston, Little, Brown and Company
Phelps, E., Furstenberg, F.F., Colby, A., (2002): Looking at lives: American longitudinal studies of the twentieth century. New York, Russell Sage Foundation.
Swedish National Institute of Public Health, (2006): Healthy ageing. A challenge for Europe. Stockholm, Swedish National Institute of Public Health
World Health Organization, (2002): Active ageing: a policy framework. Report No WHO/NMH/NPH/02.8. Geneva, World Health Organization.

Zborník príspevkov z 5. konferencie psychológie zdravia, Bratislava, 2010 bol vydaný iba v elektronickej forme
Dostupnosť: http://www.prohuman.sk/psychologia/zbornik-prispevkov-z-konferencie-psyc...