Dětství a rodičovství s ADHD v době postmoderní

máj 10 2017

Childhood and parenthood with ADHD in the post-modern

Anotace: Text je orientován do problematiky ADHD v kontextu ontickém a ontologickém. Důležitost rovnocenného pohledu v diagnostickém a následném pedagogicko-terapeutickém uvažování ve smyslu karteziánského pojetí metodologie a fenomenologické myšlenky temporality člověka jako teorie vnitřního vnímání času. Člověk, existující jako jedinec ve společnosti a v celku světa, v nároku bio-psycho-sociálně-spirituálních transgeneračních přenosů, mající však nejen ontický, ale i významně ontologický rozměr existenciální.
Klíčová slova: ADHD, dětství, rodičovství, onticita, ontologie, úzkost, genetika, emoce, temporalita, emoční schema rodiny

Anotation: The text is oriented to the field of ADHD in context of onticit and ontological. The importance of equivalent view to the diagnostical and following pedagogic-therapeutical thinking in terms of cartesian conception of methodology and phenomenological temporality of human thought as the theory of internal perception of time is supported by presented cases. Man existing as an individual in society and the whole world is in claim of bio-psycho-social-spiritual transgenerational transmissions, but not having only onticital, but also significantly existential ontological existencial dimension.
Keywords: ADHD - Attention Deficit/hyperactive Disorder, childhood, parenthood, ontology, onticity, anxiety, genetics, emotions, temporality, family emotional schema

Zdá se, že bližní je nejúčinnějším činitelem, který nás vede k tomu, abychom přivedli k životu svůj vlastní svět, ale také může určitým pohledem nebo poznámkou zničit realitu, do níž jsme se uzavřeli.
E. Goffman

Úvod

Stále častěji přicházejí do psychoterapeutických ordinací rodiče v naléhavosti žádosti o podporu v déletrvající těžké situaci, která souvisí s nárokem školních povinností jejich potomků. Většinou již absolvovali konzultace v pedagogicko-psychologické poradně, na dětské psychiatrii a v ordinaci dětského neurologa se závěry mnohdy velmi nejasnými (obecně označováno Dg: v.s.) a nebo definované jako ADHD – Attention Deficit/hyperactive Disorder. Širší laická a rodičovská veřejnost je již velmi dobře obeznámena s pojmem specifické vývojové poruchy učení, dříve nazývané jako mozková dysfunkce – LMD. Nově zavedený pojem ADHD přesněji vystihuje stav dítěte, mající určité problémy v oblasti učení a chování. Často se jedná o děti s průměrným či nadprůměrným intelektem. Svým okolím však bývají velmi často vnímané jako nevychovatelné, zlobivé, problematické, až obtížné. Dítě s touto poruchou (dysfunkcí) v emočním vzorci rodiny znamená pro ostatní ve vztahovém poli výrazné specifikum, s nárokem emocionality rychle probíhajících zvratů a tím nárokuje zvýšenou péčí. Velmi často se tento problém manifestuje přidruženě s jinou obtíží i u dospělého jedince, neboť názor, že problém odezní v průběhu vývoje, byl již vědou popřen. U dospělých se k problému s ADHD přidružují velmi často další potíže – úzkost, agresivita, ale také depresivní stavy a také různé závislosti, jako určitá forma kompenzace neustálých existenciálních potíží. V běžné psychoterapeutické praxi je častá situace, kdy se u dospělého pacienta v průběhu terapie vyjeví primární diagnóza právě ADHD.

Dítě, mající problém s udržením pozornosti, je v neustálém tlaku. Impulsivnost a hyperaktivita jsou průvodními znaky výše uvedené potíže- hyperkinetického syndromu. Taktéž nepřiměřenost a určitá dysbalance mentální a chronologická napovídá o této možnosti. Obecně se uvádí, že 44% dětí s ADHD trpí další psychickou poruchou a 32 % kombinací s úzkostí, depresí a také více inklinují k vzdorovitému a opozičnímu chování a k agresivitě. Aby se porucha pozornosti mohla kvalifikovat jako ADHD, musí být patrný výrazný rozpor mezi intelektuálními možnostmi dítěte a jeho školní výkonností. I z hlediska ontického je velmi obtížné stanovit výskyt dané poruchy v populaci. Odborná literatura uvádí, že s příznaky poruchy, označované jako ADHD (dříve LMD ) se můžeme setkat zhruba u 20% chlapecké a u 8% dívčí populace (před pubertou). Stanovení jasné diagnózy je vždy v kompetenci dětského psychiatra, dětského psychologa nebo neurologa. Podpůrné je pedagogicko-psychologické vyšetření.

Diagnostická kriteria plně zapadají do ontických vědeckých zákonitostí s nárokem „ clare et distincte“, v založenosti vědeckého myšlení „more geometrico“ (geometrickým způsobem). Ontická deskripce je nalezena ve všech vědách, psychologii, pedagogiku a medicinu nevyjímaje, což však přináší problém v kontextech základů samotného žití člověka, v jeho individuálním životním příběhu a existenciální originální nastavenosti. Subjekt-objektové myšlení (tělo a mysl odděleně) z lidského těla učinilo věc, která slouží k naplnění možnosti, výkonu, ne však v originalitě daného člověka, ale tak, jak svět žádá (Hogenová 2006). Postmoderní doba cílí k naplnění výkonu, člověk neustále hledá zajištěnost ve svém žití. Ztráta hodnoty pravdy a anomie však upevnila vědecké karteziánství, s cílem udržet moc a její umocnění, opakovatelnost, ozřejmitelnost, ve veliké touze objektivizovat to, co komplikuje život člověka v možnosti výkon naplnit. Popisováním jednotlivých částí těla a funkcí orgánů je vědecky naplněna objektivizace. Mozek, ve snaze zmapování jednotlivých částí a funkcí, je zkoumám velmi pečlivě. Však existenciály, zakládající fenomeny existence člověka – lásku, nenávist, závist, blízkost a odpovědnost se v žádné části této tkáně nepodařilo objevit, změřit a zvážit. Tělo, tělesná struktura je i subjekt, což nelze zachytit ve fyziologických a biochemických pochodech. Pokud se věda ubírá pouze myšlením „more geometrico“ v platnosti karteziánské subjekt-objektové figury, ztrácí možnost vhledu do podstaty daného člověka a pohybuje se v onticitě, která je však jen určitou částí celku - bytí. Člověk, existuje v temporalitě svého života – v časovosti. Zde je uchována podstatná minulost, která je součástí přítomnosti a zároveň i rozvrhem směrem do budoucnosti. Lidské tělo je tělesnění s možností výstupu do krajiny, světa a bytí. V situaci konkrétní obtíže se jasně vyjevuje vztah daného člověka v bytí samotnému – k celku. Právě tato chvíle v životě člověka je možností zasadit konkrétní (ontický) příznak do celku bytí – do kontextu ontologického. Je třeba porozumět ontologicky, nejenom onticky – nehledat jen kauzální příčiny a následky. Je třeba se navrátit k původní antické myšlence Aréte- k vyváženosti, k dobrosti v lidské existenci. Hledání možných cest k optimalizaci ADHD vede cestou ontickou, ale je zde i jasný požadavek v porozumění ontologických kontextů. K ontickým nutnostem patří jednoznačně celý soubor diagnostických a následných speciálně pedagogických postupů edukačních a reedukačních. Stejně tak důležitý je však také psychologicko-pedagogický ontologický přístup v orientaci na emoční schema rodiny dítětě a temporální časovost všech členů systému. Doba současná, pozdní, jak ji nazývá Jan Patočka, ve které lidstvo prožívá svojí každodennost, je časem ztrácení jeden druhého. Ale také nacházením, a to hlavně sami sebe a druhé přes krize a obtíže ve svém žití, které je možno označit diagnózou, ale stále v nároku překonání a tím obnovení pozastavujícího se pohybu po životní cestě. Číselný kód diagnozy problém řeší pouze statisticky.

Základní potřeba bezpečí a autonomie

Dítě, přicházející na svět, se při-rozuje do konkrétního společenství lidí, kteří jsou v určité genetické, biologické provázanosti v systému, nazývajícím se v rodinné terapii emoční schema rodiny. Dítě svým příchodem na svět celý systém nárokuje k reorganizaci- jak v rovině ontické, tak ontologické Onticita svojí zřejmostí je v obsahu sociologických, antropologických, ale i ekonomických a dalších studií, mající jasnou vypovídající hodnotu v číslech, procentech, grafech a dalších vyjádřeních.

Ontologické kontexty díky své neuchopitelnosti zůstávají mimo badatelskou pozornost ve skrytosti, však jasně se odkrývají v konkrétnosti obtíží jednotlivce, ale i společnosti v mnoha oblastech výkonu života. Výkonem života je myšlen životní pohyb v pojetí filosofického fenomenologického myšlení Martina Heideggera (2006)- jako pohyb od zrození ke smrti s možností překonání životních překážek, které na „cestu“ zákonitě padají a vyzývají člověka k originálnímu pohybu a tím k jejich překonávání, k realizaci života ve smyslu vy-konání (výkonu).

Původní nastavenost rodiny a celého systému v přirozených archetypálních danostech je v době postmoderní pozměněna. Více jak polovina manželství se rozpadá, ženy častěji volí mateřství bez partnera a starají se o své děti samy. Otcové prožívají existenciální krizi mnoha podob a to, co se podstatně pozměněno, je kooperující energie ženská a mužská v celku vzájemné naplněnosti a rovnovážnosti. Navzdory těmto jinostem i v době postmoderní je rodina stále interakčním polem všech účastných v nároku řetězící vztahovosti. Řídícím faktorem jsou emoce každého jednotlivce v tomto seskupení biologicky či nebiologicky provázaných lidí. V žádném případě nejde o nahodilou atmosféru, celý rodinný systém je v určité vztahové provázanosti, i transgenerační. Síly emočního pole nejsou verifikovatelné karteziánským způsobem (onticky), ale v reakcích a emočních projevech jednotlivců při oslovení citlivého společného tématu je lze zaznamenat v rovině ontologické.

Lidský čas není časem punktálním, každý člověk žije – existuje v tzv. temporální časovosti, což lze vnímat jako určitý rozvrh lidského pobytu (mezi zrozením a smrtí) do časových okamžiků a fází dle určité důležitosti, vztahující se ke konkrétní situaci a konkrétnímu člověku, který ji prožívá. Důležitost pobývání člověka v čase se fázuje dle přítomného času, v kterém je však vždy obsažena minulost (zkušenost) a také představa o budoucím. V každém „tady a teď“ lze nalézt výtěžky minulosti, ale i směřování do budoucnosti.

Existence člověka (zrození, jako vystoupení z prazákladu lidství) začíná velmi zásadním a důležitým úkolem (úkonem ve smyslu vykonání) – dýcháním a vztahováním se sám k sobě a k druhým, blízkým lidem. Člověk, po-rozen na svět, prošel významnou fází separačního nároku, který je možno připodobnit výkonu vězně v platónské jeskyni, který podnikl strastiplnou cestu úzkým průchodem ke světlu, svobodě a volnosti, ale také k odpovědnosti v neustálé nezajištěnosti. Existenciální úzkost (Pelcová 2000) člověka provází po celou dobu existence a v určitých životních momentech se aktualizuje, či utlumuje.

Člověk, na rozdíl od jiných tvorů na planetě, je nejvíce závislý na druhých, na jejich ochraně a podpoře ve své křehkosti. Jakoby v tomto splácel ostatním tvorům určitý dluh za svojí výjimečnost, privilegovanost v řádu světa – za logos, řeč, za „dům Bytí“ (Heidegger 2006).

Základem po narození je vztah, potřeba a její uspokojení. Zde zákonitě nastává určitá prodleva, na kterou dítě v děloze nebylo zvyklé, neboť o jeho životní potřeby a celkové nastavenosti bylo pečováno „matkou přírodou“. Jistá prodleva mezi požadavkem a naplněním potřeby vede u dítěte k frustraci, ale zároveň i uvědomění si toho, že je osobou odlišnou od ostatních s nárokem mezi ostatními být - existovat. Princip rozkoše postupně ustupuje principu reality. Všechno „hned a vše jen pro mě“ se proměňuje na „později, a ne vždy vše“. Dítě si buduje identitu, která je potvrzením odlišnosti.

Je to však záležitost až poporodní?

Na základě bádání Stanislava Grofa, Artura Janowa, Christophera Massina a Bernarda Moutauda „perinatálního nevědomí“ je možno existenci konkrétního člověka v temporální založenosti vjímat již od nitroděložních zážitků. Také způsob, jakým probíhá porod, hraje v životě člověka významnou roli. Z tohoto úhlu pohledu je velmi diskutabilní, kde je možno a třeba hledat původ určitého trápení. Je možno i říci, že původ existenciálních obtíží sahá v kontextu temporální časovosti existence člověka velmi daleko. Základem zůstává vždy stejné – opakování konfliktní minulosti v přítomnosti s možným přenosem do budoucnosti. Vše, co přesahuje kritický práh „utrpení“ se do člověka vtiskává a následně se opakuje s jediným cílem – aby bylo překonáno. Afektivní nedostatek z minulosti si žádá napravení v přítomnosti.

Rodina jako živý organizmus

V životě rodiny je řada období, kdy se celý systém vztahovosti dostává do nestabilního vztahu. Podrobný přehled a popis nabízí E.H. Erickson (1963). Separačí procesy jednotlivých aktérů se navzájem prolínají a nárokují a pokud nedojde k naplnění nároku separace a vstupu do další vývojové fáze, dochází k řetězení. Výsledkem jsou možné komplikace v podobě určitých „separačních dluhů“ ve smyslu transgeneračně předávané viny ( „vina se vine“)..

Potomek se bio-psycho-sociálně-spirituálně separuje do vyšší vývojové fáze a současně se i jeho předek (rodič, prarodič...) posouvá do role, která je v provázanosti na potomkovu separaci. Jedná se o přechodná období existenciálních krizí, otřesů, ale také nabídku možnosti, volnosti. Vše však v nároku nezajištěnosti, což je základní princip existence člověka. Zakládající je existenciální úzkost, úzce související s možností svobody a otevřenosti daného člověka.. Lidskou volnost, která je zažívána novorozencem ihned po narození, je možno filosoficko-psychologicky označit za pohyb nitra i vnějšku mezi „zde a tam“, s nárokem neustálého vystupování do nezajištěného prostoru spolubytí ve světě sám se sebou, s ostatními lidmi a celkem světa. Právě rodina, jako bezpečné prostředí nabízející přijetí, laskavost a akceptaci, je pro dítě základem v možnosti obstát v nároku otevřenosti světa a naplnění výkonu v dospělosti.

Postmoderní svět je pro člověka určitou jeskyní, kde je stejně tak, jako vězeň Platóna, ukován. Je zahlcen jsoucny ( předměty), na které „musí“ působit, musí je vlastnit a tím naplňovat výkonem svůj život. Neustálé zvyšování výkonu, v nietzschovském filosofickém předpovězení, vede k „přemocňování“. Tímto je sama podstata moci naplněna–moc se umocňuje, narůstá. V rodinách je možno zahlédnout dva fenomeny, naplňující právě toto přemocňování - „das Gestell“ (povelovost) a „die Machenschaft“ (všezařiditelnost). Největším omylem dnešní doby je představa, že vše má „jasné a ohraničené“ (karteziánské) možnosti řešení, v metodologických příručkách je nabízena možnost všezařiditelnosti a jediné, co je třeba, dodržet uvedený postup. Proto také je možno o době postmoderní (příliš pozdní, tekuté) říci, že je dobou instantní. V okamžiku, kdy do života rodiny vstoupí určitá obtíž ve smyslu komplikace naplnění obecně požadovaného výkonu, celý systém v kontextu určité destabilizace (dysaretace) reaguje specifickým způsobem (Kalábová 2010).

ADHD – problém tělesnění

Pro pedagogický svět znamená dítě i rodič s diagnostikovanou poruchou (dysfunkcí), pod označením dle mezinárodní klasifikace nemocí verze 10 - F 90-90.9 nárokovost velmi značnou. Na odbornost, ale také na autentičnost každého konkrétního pedagoga, který je účasten ve vztahovosti s žákem, ale i jeho rodinou.. Ontickým vysvětlením je určitá dysfunkce CNS- mozku. Ontologicky se však jedná o dysbalanci mezi strukturálním a nestrukturálním tělesným schematem.

Tělo, pokud je vnímáno pouze karteziánsky- onticky, je popisováno ve své funkci jednotlivých částí a orgánů, čímž je naplněna tzv. objektivizace. Tímto myšlením se však badatel vzdává ambice „vhledu do podstaty“ daného člověka, neboť se myšlením pohybuje pouze v onticitě- což je pouze částí celku, bytí. Pohled nekarteziánský, z ontologických pozic, přiznává člověku a tedy i jeho tělu jiný rozměr a hodnotu - s přesahem do okolního světa a s působením určitých protikladností (agrese vnější a vnitřní), vyjevující se vzhledem, který je daný hranicí, neboli peras. Tvar těla je umožněn tvarovostí, spojenou s růstem – fyzis. Tělesnost člověka je možno chápat jako určité rozhraní mezi tělem a ne-tělem, filosofie tělesnosti vyrůstá z tradic fenomenologického myšlení E.Husserla (1993) a jeho pokračovatelů Martina Heideggera (2006), Jana Patočky (1996) a Anny Hogenové (2011).

Tělo v tomto pojetí je dvojí – viditelné a uchopitelné -sóma (tvarovost) a sarx (obsahovost), ale také nepředstavitelné a neuchopitelné – tělo oduševnělé - pexis, prostupující strukturou a dávající tělu výraz. Pexis- tělo oduševnělé nemá okraje (peras), proto ho nelze uchopit jiným způsobem, než filosofickým. Díky pexis je umožněna člověku existence, tělesnění. Sóma (tvar těla), sarx (obsah těla) a pexis (tělo oduševnělé) tvoří celek – holos. Merleaou-Ponty (1993) hovoří o holonymním řádu, které tvoří schéma nestrukturálního charakteru, nemající okraje (margo), vytvářející jeden celek propojením mysli, vůle, citu a motoriky v jednom časovém úseku. Tělesné schéma zde funguje jako pozadí, na kterém se ukazují jednotlivé části a vyvstávají tvary pohybů. Má dvě tváře – strukturální, která má okraje (margo) a nestrukturální (bez marga) a lze jí chápat jako POZADÍ. Člověku je tak vlastní, že o tomto neví a v okamžiku, kdy dojde k „setření“ či změně (rozbití tělesného schématu) je tento stav vnímán jako obtíž nebo neschopnost pohybové či kognitivní funkce, pozadí je intence (intencionalita - zaměřenost vědomí na svět, podstata vědomí)- což se velmi dobře pochopí právě přes strukturální tělesné schema. Fantomové bolesti po amputaci jsou typickým příznakem rozbití tělesného schématu strukturálního a nestrukturálního. Podobná situace nastává i po operacích ortopedických, kdy je do těla pacienta zaveden kov- dlaha, hřeb, šroub apod. Kovový materiál - hřebík v podlaze zůstává hřebíkem, v těle člověka se stává součástí strukturálního a nestrukturálního schématu a v nároku tělesnění se stává součástí jeho intencionality. Poruchu příjmu potravy – mentální anorexii a nebo bulimii neurosu, rovněž tak ADHD lze také řadit k určité dysbalanci, kdy je porušen celek a výsledkem je dysbalance vůle, citu, mysli a motoriky v jednom časovém úseku. Proto je možno z fenomenologického hlediska výše zmíněné stavy vnímat jako poruchu tělesnění., tzn. poruchu v časování,

Tělesnění lze chápat jako zvláštní pohyb těla v jednotě soma, sarx i pexis (strukturální a nestrukturální tělesné schéma) vpřed, je vedeno rukou směrem k věcem ve světě (v horizontalitě) a dále řečí, která člověku otevírá vertikalitu (transcedenci). Tělo je kotva do přítomnosti, v propojenosti s vnitřním časovým vnímáním. Tělesnění je tedy neustálé tvoření pohybových figur, které jsou odpověďmi na celek propojenosti těla s okolím. Pokud je ontologickým způsobem, fenomenologickým filosofickým myšlením, uvažováno a přistupováno k problematice dětí s ADHD, otevírá se v temporální časovosti nejen současnost, ale i minulost a budoucnost. Optimální je, pokud je porucha včasně objevena, nejideálněji již v předškolním věku. Základním příznakem je živost, ale také pohybová neobratnost a opožděný nástup řeči. Propojení těchto příznaků je zcela jasně vysvětleno ve výše uvedeném textu a je zcela zřejmé, že se jedná o vážnou komplikaci ve vývoji dítěte.

Terapeutické působení je v nároku multifaktorálním, vždy v kombinaci ovlivňování strukturálního a nestrukturálního tělesného schematu s cílem působení v rovině celku. Tento přístup je nazýván holistickým (holos-celek). Terapie, vedená celostním způsobem, v maximálně možné šíři zabraňuje sekundárním poruchám v socializačním procesu daného dítěte a maximalizuje odstranění dysbalance.

Je však nutné si uvědomit, že se jedná o poruchu struktury i nestruktury, a veškeré pedagogicko- terapeutické intervence je třeba vést směrem od disaretace k dosažení původní aretace (rovnováhy, dobrosti). Nejoptimálnější se jeví kombinace technik, které vylaďují v rovině celku celý organizmus, v jeden časový úsek, cílící do komplexity.

Prognosticky se u ADHD jedná o celoživotní tendenci k občasné, navracející se dysbalanci ve strukturálním a nestrukturálním tělesném schematu, o problém tělesnění různé intenzity, však s možností určité adaptace. Velký vliv hraje momentální nastavenost v bio-psycho-sociálně-spirituálních existenciálních prožitcích. Jedná se o určité kompenzační vzorce, které vedou k příznivější reakci v nároku výkonu života komplexně.

Velmi účinným přístupem pedagogickým i terapeutickým je kombinace smyslových vjemů, s možností využití reprezentačního systému VAKOG.
(V - vizuelní, A - auditivní, K - kinestetický, O - olfaktorický, G - gustatorický).
Při kombinaci se zvýší možnost kompenzační, ale také se využije preference v nastaveném reprezentačním systému a výsledkem je zmírnění dysaretace. Jedná se o techniky ze systému NLP- neurolingvistického programování, běžně užívané v pedagogicko-psychologických intervencích např. u dyslexie, kdy se písmena či slova ( hrubý papír) obtahují prstem dominantní ruky, se slovním doprovodem. V jednom časovém úseku je aktivován zrak, sluch, hmat, ale také čichové prožitky a tím je umožněno přožívání ve smyslu časování.

Závěr

S dětstvím je vždy spojena veliká existenciální otázka: „řekni mi, kdo jsem“. Pedagogický, ale hlavně rodičovský postoj, slova, gesta - vše jasně sděluje, kdo a co dítě je. A tyto odpovědi jsou pro jeho další vývoj určující. Dítě s poruchou učení a chování není oblíbené u svých vrstevníků, pedagogy vhání do slepých odborných i lidských uliček a rodič je často utrápen. Dítě však také! V každodennosti ve škole i doma slyší, že opět něco nezvládlo, že selhalo, že ostatní děti jsou úspěšnější, hodnější. Pro rodiče, ale i dítě, je škola utrpením. Mnohdy však, v kontextu genetické dispozice, má rodič svá citová zranění z vlastního dětství, kdy sám čelil problému. Ožívají dávno zapomenuté křivdy, nepříjemné emoce a vše se v trangeneračním rároku temporálním umocňuje.

Výsledkem je sekundární neurotizace dítěte i rodiče, následně zvýšená úzkostnost a strach dítěti zhoršuje nadměrnou živost, nesoustředěnost a další příznaky s ADHD spojené. Obavy z neúspěchu zvyšují napětí, které se projevuje v habituální rovině, dítěti zhoršuje začlenění v třídním kolektivu i situaci vztahu s učitelem. Rodiči zhoršuje možnost být dobrým rodičem v roli průvodce svého potomka do dospělosti, s vírou v dobrost světa a svého existování v něm. Přirozenost hlavního rysu dětské psychiky – podnikavost, snažení se a touha dosahovat uznání je upozadněna, mnohdy zcela nenaplněna a výsledkem je konflikt, který zabraňuje prožít šťastné a harmonické dětství, ale také rodičovství. Vše se vzájemně doplňující a sytící. U dítěte, které je dlouhodobě vystaveno výše uvedeným situacím, velmi často dochází k zakotvení pocitu méněcennosti z neúspěšnosti. V temporální časovosti (minulost, přítomnost a budoucnost) je tento nepříznivý osobnostní rys zátěží i v budoucím čase- v dětství se vytvářejí základní způsoby jednání s druhými lidmy s přesahem do dospělosti ( Vymětal 2004).
Dítě nutně potřebuje jistotu, že je druhými lidmi milováno, že je světem přijímáno, pocit zázemí je zakládající pro budoucí spokojený život v nároku dospělosti. Dítě nutně potřebuje mít pocit, že mu druzí, a nejen rodiče, rozumí, že mezi ně patří a že zde, na světě a ve společenství, má své významné místo.

Dítě musí milovat a být milováno, jinak je citově deprivované. Při absenci blízkosti nastupuje lhostejnost, což se velmi snadno může proměnit v odmítání, zavrhování a nepřátelství. Pro dítě to znamená přímé ohrožení, na které reaguje většinou úzkostí, strachem a nepřiměřeným prožíváním obranných mechanizmů.

Jaké dětství, taková dospělost.
Časovost člověka v dnešku je chaotická. Celý svět svým pozitivistickým myšlením vyzývá k moci a výkonu. Pro rodinu tato doba znamená obrovský nárok na výkon v mnoha ohledech a oblastech života. Jediná skutečnost, kterou je možno zahlédnout a také zkonkretizovat a která má tendenci k adoraci, je moc a síla. Dítě, které nemá otevřenost být od samého počátku své existence ve škole a ve společnosti výkonné a tím úspěšné, zažívá výraznou traumatizaci.

Jasně vymezené diagnostické kategorie a metodologicky zpracované pedagogické přístupy jsou důležitou, však jen jednou- ontickou částí, nutnou k úspěšné intervenci. Druhým, stejně tak důležitým, je kontext ontologicky.

Každý čověk, dítě i dospělý, existuje ve svém jáství niterně a autenticky.
Ontologie a onticita v propojenosti je uvažování v kontextech a propojování struktury a nestruktury. Otevírá možnosti pochopit ergony – činy dítěte, rodiče i pedagoga hermeneuticky a zvolit účinnou intervenci jako možnou cestu, jako „starost“, jako dialog . To vše se jeví jako úkol nejen pro rodiče a pedagogiku ve 3.tisíciletí.

Cesta nevede přes popření jasných daností, ale přes možnost uvědomění si ontické a ontologické zákonitosti, a to nejen u zmiňované poruchy učení a chování. Z dnešních pozic pedagogických je zcela jasné, že toto je cestou k řešení resocializačních problémů doby postmoderní.

Autor: PhDr.Helena Kalábová, Ph.D.

Literatura:

HEIDEGGER, M., 2006. Básnicky bydlí člověk. 2. opr. vyd. Praha: OIKOYMENH. ISBN 80-7298-165-X.
HOGENOVÁ, A., 2011. Jsme rozhovorem. PedF UK Praha, Petr Pacner-firma PIP.
ISBN 978-80-7290-526-3
HOGENOVÁ, A., 2006. K fenoménu pohybu a myšlení. 1. vyd. Praha: Eurolex Bohemia. ISBN 80- 86861-72-4
HUSSERL, E., 1993. Úvod do fenomenologické filosofie. Praha: Institut pro středoevropskou kulturu a politiku. ISBN 80-85241-47-1.
CHVÁLA, V., TRAPKOVÁ, L., 2008. Rodinná terapie a teorie jing-jangu. 1. vyd. Praha: Portál, ISBN 978-80-7367-391-8.
KALÁBOVÁ, H., 2010. Imaginace celku emočního schématu rodiny. In: Imaginace ve výchově, umění a sportu. Praha: PedF UK. ISBN 978-80-7290-434334.
MERLEAU-PONTY, M. 1998. Viditelné a neviditelné.1.vyd. Praha: Oikumené. ISBN 80-7298-098-X.
PATOČKA, J.1996. Péče o duši I. 1.vyd. Praha: Oikuméne. ISBN 80-86005-24-0
PELCOVÁ, N., 2000. Filozofická a pedagogická antropologie. 1. vyd. Praha: Karolinum, ISBN 80-246-0076-5.
VYMĚTAL, J. 2004. Úzkost a strach u dětí. Praha: Portál. ISBN 80-7178-830-9