Metoda validace – podpora práce s dezorientovanými lidmi

feb 18 2012

Život se staršími lidmi a každodenní péče o ně může někdy přinášet velmi náročné situace. Zejména pokud se jedná o osoby s určitou mírou dezorientace. Pro zvládání těchto situací byla vytvořena metoda validace. Je určena pečujícím osobám a ukazuje, jak vhodným způsobem komunikovat s dezorientovanými lidmi nebo lidmi s demencí a podporovat je.

Od poloviny 20. století dochází k celosvětovému demografickému stárnutí společnosti. Zvyšuje se průměrný věk i věk, kterého se muži a ženy dožívají. Podle dlouhodobých prognóz bude tento vývoj nadále pokračovat, narůstat bude zejména podíl starších osob. Odborníci očekávají nárůst podílu obyvatel v postproduktivním věku.
Se zvyšujícím se věkem populace narůstá i výskyt demence. Podle České Alzheimerovské společnosti se u věkové skupiny 65–69 let vyskytuje demence u cca 1 % osob, u osob nad 85 let dosahoval v roce 2009 tento podíl v celé Evropě 20 % (u mužů) a 28 % (u žen).

Nejčastější příčinou demence je Alzheimerova nemoc. Ta způsobuje pokles kognitivních funkcí, mezi něž patří paměť, myšlení, schopnost úsudku. Mezi základní příznaky patří zhoršování paměti a dezorientace. Člověk je dezorientovaný v prostoru i čase. Demence označuje syndrom, který má celou řadu symptomů. Demence je zpravidla charakterizována jako organicky podmíněná, chronická a postupující ztráta kognitivních funkcí. Příčin dezorientace je však více, proto se u metody validace nehovoří jen o lidech s demencí, nýbrž spíše o lidech dezorientovaných.

Metoda validace

Metodu validace vytvořila Naomi Feil, americká gerontoložka a sociální pracovnice. Reagovala tak na skutečnost, kdy při své práci se staršími a velmi starými lidmi nefungovaly metody, které byly do té doby běžné. Proto zkoušela jiné postupy a techniky, ze kterých vytvořila metodu validace.
Cílem validace není zlepšovat zdravotní stav velmi starých dezorientovaných lidí. Jde spíše o to, aby se změnil přístup pečujících osob, aby se dokázaly vcítit do osobní reality dezorientované osoby a přizpůsobily tomu své chování a jednání.

Cílová skupina

Osoby, pro které je určena metoda validace, označuje N. Feil jako dezorientované velmi staré (v angl. originále „old-old“) osoby. Úmyslně pracuje s termínem „dezorientovaní“. U osob, pro které je určena tato metoda, dochází k jinému vnímání reality. Každý člověk vidí svět a vnímá realitu jiným způsobem, přesto však existují určité všeobecně akceptované normy, podle kterých se často orientujeme. U teorie validace je dezorientace chápána jako neschopnost člověka zpracovat narůstající tělesné, sociální a psychologické ztráty, které jsou podmíněné věkem. Tato neschopnost vede k izolaci, člověk se stahuje do sebe a do minulosti. Minulost se stává důležitější než přítomnost.
V životě těchto lidí minulost ožívá, lidé na ni často vzpomínají. Chtějí znovu prožívat příjemné události. Znovu chtějí zažívat situace, kdy byli mladí, všechno zvládali a byli užiteční, kdy měl život smysl. Někdy se mohou vracet vzpomínky na nepříjemné zážitky, které tito lidé chtějí nebo potřebují zpracovat a vyřešit. Je pro ně však těžké na tyto věci vzpomínat a otevřeně o nich hovořit. I proto je třeba zvolit správný přístup, při kterém budeme člověku k dispozici, vyslechneme, podpoříme, ale nebudeme vyvíjet nátlak. Rovněž je velmi důležité nehodnotit kriticky jednání či rozhodnutí, která dotyčná osoba učinila. Jistě měla své důvody, proč tak jednala. Naším úkolem je zážitky sdílet.

Základní principy

Validace vychází z několika základních principů.
1. Nedostatečně orientovaní a dezorientovaní staří lidé jsou jedineční a cenní..
Ke každému člověku je třeba přistupovat jako k osobnosti, respektovat jej. To se odráží například v oslovení, kdy neoslovujeme „dědo“, nýbrž „pane“ a příjmením případně titulem, pokud si to dotyčný člověk přeje. Tím projevujeme člověku úctu.
2. Nedostatečně orientovaní a dezorientovaní staří lidé by měli být akceptováni takoví, jací jsou: nepokoušíme se je měnit.
Člověka bychom měli akceptovat takového, jaký je, neměli bychom jej ani jeho chování soudit. Nesnažíme se změnit chování člověka, nýbrž se snažíme plnit individuální potřeby, které mohou být určitým jednáním vyjadřovány. Starší lidé v institucionálním zařízení si například někdy stěžují, že nedostávají jíst. Vyžadují jídlo, přestože chvíli předtím jedli. Jejich hlad však zpravidla není po jídle. N. Feil to označuje jako „psychologický hlad“, při kterém lidé hladoví po pozornosti, chybí jim rodina, cítí se sami. Validační přístup pak neznamená vysvětlit jim, že již jedli, nýbrž zjišťovat, co by je „zasytilo“, uspokojilo.
3. Empatické naslouchání vzbuzuje důvěru, zmírňuje strach a navrací důstojnost.
Starší lidé se mohou stydět za věci, které již nezvládají (např. udržovat pořádek v pokoji) nebo za věci, které se naopak objevují nově a souvisí s věkem či zdravotním stavem (např. inkontinence). V těchto situacích vymýšlí vysvětlení a obviňují jiné (že jim schovávají věci a oni potom nemohou udržovat pořádek, že je někdo polil apod.). My se snažíme sdílet pocity, chápat jejich důležitost, protože ty staršího člověka tíží, ale není schopný o nich otevřeně mluvit. Nesoustředíme se na fakta a pravdivost sdělených informací, nýbrž empaticky sdílíme (a na situaci následně reagujeme).
4. Jsou-li bolestivé pocity vyjádřeny, akceptovány a validovány důvěřivým posluchačem, pak slábnou. Bolestivé pocity, které jsou ignorovány nebo potlačovány, získávají na síle.
Snažíme se být otevření pocitům, které chtějí staří lidé vyjádřit. Často jsou to vzpomínky na dobu, kdy ještě byli výkonní, užiteční, mluví o tom, jak musí uvařit dětem nebo vyžehlit košile manželovi. Naším úkolem opět není vysvětlit jim, že to již není potřeba, nýbrž přistoupit na vzpomínání. V širším kontextu se může jednat i o pocity pečujících osob. I ti se často potýkají s pocity bezmocnosti, smutku, zlosti a potřebují je sdílet. Pokud by je potlačovali, tyto pocity by pouze narůstaly a prohlubovaly se.
5. Chování velmi starých a/nebo dezorientovaných lidí má nějaký důvod.
Někdy se nám může zdát chování starších lidí nepochopitelné. Chování je odrazem tělesných, sociálních a psychických změn a životních zkušeností. Naším úkolem je pomoci vyjádřit pocity, překonávat nevyřešené problémy (které mohu být z dávné minulosti).
6. Důvody k chování nedostatečně orientovaných nebo dezorientovaných velmi starých lidí vychází ze základních lidských potřeb.
Lidé ve vyšším věku mají tendenci stahovat se z přítomnosti a vracet se do minulosti, kdy všechno dělali sami, kdy byli užiteční, neměli žádné zásadní zdravotní problémy. My akceptujeme osobní realitu člověka, návrat do minulosti, neboť přítomnost je někdy velmi těžko zvladatelná a přijatelná.
7. Dříve osvojené způsoby chování se vrací, když selhávají verbální schopnosti a krátkodobá paměť.
Lidé, kteří již nejsou schopni se dostatečně verbálně vyjadřovat, nahrazují řeč pohyby. Pohyby rtů, jazyka, gesta nahrazují slova. Zrcadlením pohybů a zvuků se dostáváme na stejnou úroveň, což vzbuzuje větší jistotu a sounáležitost.
8. Osobní symboly, které používají nedostatečně orientovaní nebo dezorientovaní starší lidé, reprezentují osoby, předměty nebo koncepty z jejich minulosti a jsou naplněné emocemi.
Lidé v současnosti mohou nahrazovat osoby z minulosti, vedoucí domova nahrazuje otce, pečovatelka sousedku. Také předměty mají význam: snubní prsten představuje lásku, vztah, kabelka identitu.
9. Nedostatečně orientovaní a dezorientovaní starší lidé žijí na různých úrovních vědomí, často ve stejnou dobu.
Starší dezorientovaní lidé mohou v jednu chvíli hledat své rodiče či tvrdit, že je viděli, a když se jich zeptáme, kde je viděli, odpoví, že nikde, že jsou již v nebi. Staré lidi neobelháváme, oni v podvědomí často znají pravdu, jen ji nechtějí přijmout.
10. Když slábnou smysly, dochází u nedostatečně orientovaných a dezorientovaných starších lidí k autostimulaci. Používají svá „vnitřní slova“, vidí svým vnitřním okem a slyší zvuky z minulosti.
Staří lidé mohou mít velmi živé vzpomínky, slyší plakat své dítě, vidí svého manžela. Opět se jedná o jejich osobní realitu, neměli dostatek času na smutek a vyrovnání se se ztrátou, jejich mozek je stimulován a vyvolává živé vzpomínky.
11. Události, emoce, barvy, zvuky, pachy, chuťové pocity a obrazy odehrávající se tady a teď vzbuzují emoce, které vyvolávají podobné emoce z minulosti.
Věci ze současnosti mohou vyvolat vzpomínky z minulosti. Někteří velmi staří lidé ještě zažili válku či koncentrační tábory, hlasité zvuky jako je bouchnutí dveří nebo rachot vozíku s jídlem mohou vyvolat negativní vzpomínky. Vůně určitých jídel může připomenout dobu, kdy lidé neměli dostatek jídla a jedli jen jednoduché a stále stejné věci (např. polévky). Anebo mají lidé tendenci shromažďovat jídlo, protože zažili hlad a mají obavy, že by tato situace mohla přijít znovu.

Závěrem
Metoda validace umožňuje přístup k dezorientovaným starším lidem. Je vhodná jak pro rodinné příslušníky, tak pro pracovníky v terénních službách či rezidenční péči. Podle této metody člověk vhodným způsobem reaguje na určité chování a reakce starších lidí, které mohou být z našeho pohledu zvláštní, neadekvátní či dokonce nevhodné. Často se pak snažíme vysvětlit dezorientovanému člověku, že se mají věci jinak, při obviňování máme tendenci se obhajovat, což starší lidi ještě více rozladí, protože dáváme najevo, že nemají pravdu. Díky validačnímu přístupu je možné dosáhnout uvolnění atmosféry a navázat kontakt, učíme se správně zacházet s vlastními pocity a reakcemi.
Metoda validace není žádnou léčebnou metodou či terapií. Snaží se poukázat na to, že každé chování, i to pro nás v dané chvíli nepochopitelné, má svůj důvod a že když budeme reagovat jiným způsobem, než jsme běžně zvyklí, tak můžeme předcházet vypjatým situacím, podráždění na straně staršího člověka i dotčenosti na straně naší. Naomi Feil zdůrazňuje: „Metoda validace podporuje velmi starého člověka, aby dosáhnul svých cílů, ne těch našich.“

PhDr. Lucie Procházková, Ph.D.

Tento text byl zpracován za podpory projektu FRVŠ č. 2460/2011 s názvem „Inovace předmětu Speciální andragogika osob se zdravotním postižením“.

Literatura
Výskyt demence [online], Česká Alzheimerovská společnost. Dostupné na www:
http://www.alzheimer.cz/alzheimerova-choroba/vyskyt-demence/ [22. 11. 2011].
FEIL, N. Validation. 5. vydání. München: Reinhardt-Verlag 2007. ISBN 3-497-01914-3.
FEIL, N., de KLERK-RUBIN, V. Validation. Ein Weg zum Verständnis verwirrter alter Menschen. 9. přepracované a rozšířené vydání. München: Ernst Reinhardt Verlag 2010. ISBN 3-497-02156-7.
de KLERK-RUBIN, V. Mit dementem Menschen richtig umgehen. Validation für Angehörige. München: Reinhardt Verlag, 2009. ISBN 978-3-497-02080-5.

______________________________

Odborný časopis Sociální služby - 2/2012

Odborný měsíčník Sociální služby je nejrozšířenějším periodikem v oblasti sociálních služeb v České republice. Jeho vydavatelem je Asociace poskytovatelů sociálních služeb České republiky (APSS ČR), největší profesní organizace sdružující poskytovatele všech typů a druhů sociálních služeb v ČR. Její členskou základnu v současnosti tvoří více než 720 organizací, což znamená přes 1600 registrovaných služeb.

Obal a obsah čísla ZDE (PDF, 360KB)

Časopis Sociální služby vznikl v roce 2009 transformací dosavadního Zpravodaje APSS ČR. Vychází desetkrát ročně na 36-48 stranách formátu A4 v nákladu 3500-4000 kusů pro cca 16 000 čtenářů z řad poskytovatelů, zřizovatelů i uživatelů sociálních služeb, představitelů veřejné správy, studentů i pedagogů vysokých škol jak v České republice, tak na Slovensku.

Více informací lze získat na webových stránkách http://www.socialnisluzby.eu a http://www.apsscr.cz.

Objednávky pro členské organizace APSS ČR vyřizuje přímo vydavatel nebo redakce na adrese: APSS ČR, Vančurova 2904, 390 01 Tábor, Česká republika, tel./fax: +420 381 213 332 nebo +420 606 832 551, e-mail: redakce@apsscr.cz