V prvním díle našeho seriálu jsme si obecně představili koncept ageismu jako ideologie, z které vyvěrá věková diskriminace. Podtrhli jsme, že se nejedná o problém výhradně seniorů, i když právě ve vyšších věkových skupinách je tento fenomén rozšířenější a má závažnější důsledky. V této části se zaměříme na jeho nejvýznamnější příčiny. Ageismus je natolik komplexní, že nelze identifikovat jedinou či nejzávažnější příčinu. Některé z nich se vyskytují samostatně, některé působí společně a jejich důležitost se vzájemně posiluje.
Pravděpodobně bychom se o konceptu ageismu a věkové diskriminace nikdy nebavili, kdyby neexistovala silná potřeba označování a diferencování lidí podle jejich chronologického věku a/nebo příslušnosti k určité generaci. Zatímco určitá míra této diferenciace existovala (a existuje) ve všech známých historických kulturách, velikost a důležitost role, jakou hraje chronologický věk v životě dnešního člověka, je záležitostí zcela moderní. Industrializací vyvstanuvší potřeba racionalizace, nových forem sociální kontroly a administrace výrobních vztahů dala vyniknout času a věku jako centrálním kategoriím téměř všech aktivit nutných k udržení uspořádaného systému produkce a organizace. Čas (jeho měření) a věk se staly velmi efektivními nástroji racionální organizace veřejných služeb a transferů.
Transformace k modernitě s sebou přinesla definici věkově odstupňovaných vrstev, podpořenou nově identifikovanými životními etapami a legálně byrokratickým „spoléháním se“ na věk jako kritérium oprávněnosti a způsobilosti, které stát vyžaduje pro potřeby definice občanských práv a povinností [Fry 2002]. S tím, jak se zvyšuje tlak státu na disponibilitu informace o věku jedince, stává se tato informace významná i pro jedince samotného, protože „prakticky neexistuje žádná sociální role, která by neobsahovala nějaký druh věkové hranice“ [Hazan 1994: 61]. Není na naší dobrovolnosti, zda věk doplníme v kolonce „ostatní relevantní informace“ v žádosti o bankovní půjčku. Pokud chceme rozumět dění ve světě tak, jak jej přinášejí média, musí se stát součástí našeho běžného vědění, že číslice v závorkách v novinovém článku nereferují o váze nebo čísle domu, ale o věku. Neznalost aktuálního dne, měsíce a roku bude dokonce považována za znak neurologické poruchy. Za těchto podmínek je již jen krok k tomu, aby byl chronologický věk využíván jako osa diferenciačního a diskriminačního jednání.
Další ze strukturně podmíněných příčin ageismu je samotné zvyšování počtu a podílu starších lidí ve společnosti. Demografický alarmismus, jak se tyto veřejně artikulované obavy označují, podprahově pracuje s individuálně podmíněnými obavami ze stárnutí jako takového.
Mezi individuální zdroje ageismu pak patří především strach ze smrti a stárnutí jako psychosomatického úpadku (v extrémní poloze gerontofobie), dále frustrace a agrese, ze které pramení hostilita ( ) vůči členům minoritních skupin. Významným faktorem vzniku ageismu na individuální úrovni je selektivní vnímání (např. u profesionálního ageismu).
Vzhledem k tomu, že stereotypy dotýkající se stáří mají silnou tendenci být akceptovány samotnými seniory, bývá ageismus prohlubován a replikován i skrze autostereotypy v duchu teorie sebenaplňujícího se proroctví – akceptuje-li senior představu sama sebe jako méně výkonného, jeho výkon bude mít tendenci skutečně upadat. To zpětně potvrzuje negativní postoje okolí jako „správné“.
V rámci individuálních příčin bývá uváděna i teorie sociální identity rozvinutá Tajfelem a Turnerem [1986], předpokládající, že senioři se snaží udržovat pozitivnější obrázek seniorů a mladí zase preferují skupinu vlastní, čehož dosahují negativnějšími pohledy na skupinu seniorskou. Palmore [1990] si všímá na věkových stereotypech založených dvojitých standardů pro posuzování „mojí“ a „té druhé“ skupiny: Mladí mohou chybovat či být pomalí bez nálepky, že jsou nemohoucí; mladí mohou zapomenout jméno nebo adresu bez toho, že by byli považováni za senilní nebo se s nimi jednalo s blahosklonnou přezíravostí…
Mezi nejčastěji uváděné populární předsudky nebo mýty o stáří patří stáří jako nemoc, chudoba, impotence (asexualita), ošklivost, duševní choroba, senilita, zbytečnost (nepotřebnost), osamělost, deprese, dětinskost, ale i (kvazi)pozitivní zkratkovité vnímání stáří jako období moudrosti, politické moci, laskavosti, bohatství a individuální svobody. Jako stereotypní generalizace jsou tyto představy neoprávněné a nepřesné, neboť senioři jsou, díky dlouhodobému vrstvení zkušeností, zážitků i sociálních a profesionálních rolí a výdobytků (či ztrát) z nich, jednou z nejvíce heterogenních, věkově definovaných skupin ve společnosti. Vysoká vnitřní heterogenita této skupiny ale také implikuje, že zatímco existuje řada jedinců ve vyšším věku, kteří negativním stereotypům neodpovídají, existují též jedinci, již nositeli těchto charakteristik jsou. Kritika stereotypu by tudíž neměla argumentovat tím, že „stáří takové není“, ale tím, že „stáří takové není vždy a u všech“.
Poslední z možných původců ageismu a věkové diskriminace, o kterých se zde krátce zmíníme, jsou teorie „věkového/generačního konfliktu“ a teorie „věkové segregace“. Teorie věkového/generačního konfliktu vychází z předpokladu, že společnost disponuje jen omezeným množstvím vzácných statků a prestižních rolí. Jsou-li přidělovány a osvojovány na základě věkového kritéria nebo generační příslušnosti, mohou vytvářet věkovou (resp. generační) rivalitu. V takové situaci jsou znevýhodněné skupiny podněcovány k nárokování větší moci a skupiny privilegované odpovídají silnější snahou o ochranu svých privilegií. Praktickým příkladem jsou projevy již zmiňované demografické paniky, kdy se proti sobě staví generace do sociálních systémů přispívající a generace ze sociálních systémů čerpající. Některá z forem věkového/generačního konfliktu je pravděpodobně přítomna ve většině společností, nabývá ale různých forem a intenzity. Projevy konfliktu variují od verbálních argumentací (vzpomeňte na různé Facebook skupiny) po projevy násilného chování. Jen velmi zřídka se ale projeví jako problém celospolečenské povahy.
Problém věkové segregace je naopak velice rozšířený a lze jej zjednodušeně popsat jako reálné či symbolické oddělení věkových skupin ve společnosti. Prostorová segregace na základě věku znamená nejen seniorské obytné komplexy či celá „městečka“ (s jejichž výstavbou se počítá v současnosti i v ČR), ale i domovy důchodců izolované na „zelených loukách“ okrajů čtvrtí či měst, vysokou koncentraci seniorské populace v historických centrech měst apod. Institucionální věková segregace se objevuje tehdy, když principy a normy, které vymezují určité sociální instituce, obsahují chronologický věk jako nezbytnou podmínku participace, což je nejčastěji v oblasti školství a práce. Tím je integrace starších osob ohrožena ztrátou sociálních rolí a narušením členství ve skupinách. Kulturní věková segregace se reprodukuje zejména prostřednictvím jazyka. Jazyk zde slouží jako klíč umožňující popsat a vyzdvihnout rozdíly mezi jednotlivými věkovými kategoriemi a vytvářet distinkce mezi „my“ a „oni“. Formy této segregace jsou především symbolické.
Mám za to, že tam, kde nedochází ke smysluplným mezivěkovým interakcím, existuje velké riziko vzniku ageismu. Naopak v prostředí, kde příslušníci různých věkových skupin vzájemně spolupracují, jsou věkové stereotypy a předsudky redukovány. To dokazují i výsledky šetření realizovaného v ČR: přes 30 % respondentů ve věku 18 – 29 let se vyjádřilo, že nemá blízkou osobu starší 70 let. Tito respondenti pak měli vyšší pravděpodobnost souhlasit s výroky typu: „staří lidé by měli žít někde, kde nikoho neobtěžují“ [Vidovićová 2008].
Bohužel de facto neexistuje výraznější konsenzus, která z příčin ageismu by si zasluhovala největší pozornost, například ze strany politik nebo opatření, a jejíž ošetření by vedlo třeba až k úplnému vykořenění této ideologie. Vzhledem ke vzájemné provázanosti jednotlivých příčin je totiž nutné působit na každou z nich zvlášť, ale zároveň při vědomí jejich provázanosti. Jednou z relativně dobře realizovatelných a přitom prokazatelně pozitivních intervencí jsou investice do odstraňování segregačních bariér a zvyšování vzájemné expozice lidí v různém věku a s různou generační zkušeností. Kampaně neziskových organizací, jako je například „Dnešní tabu se jmenuje stáří“, jsou jednou z možných cest k otevření takových dialogů.
Autor:
Mgr. Lucie Vidovićová, Ph.D.
výzkumná pracovnice, Fakulta sociálních studií, Masarykova univerzita, Brno
Autorka spolupracuje jako odborný garant na sociální kampani Diakonie ČCE k tématu ageismu.
Projekt „Ageismus“ byl podpořen grantem GA ČR 403/06/1647.
Seznam použité literatury:
Fry, C. L. 2002 „Age“. Pp. 21-24 in Ekerdt, D. J. (ed.) 2002. Encyclopedia of Aging. New York: Macmillan Reference USA. Gale Virtual Reference Library. Thomson Gale.
Hazan, H. 1994. Construction and Deconstruction of Old Age. Cambridge: Cambridge University Press.
Tajfel, H., Turner, J. C. 1986. „The social identity theory of intergroup behavior“. Pp. 7-17 in Worchel, S., Austin, W.G. (eds.). 1986. The psychology of intergroup relations. Chicago: Nelson-Hall.
Vidovićová, L. 2008. Stárnutí, věk a diskriminace – nové souvislosti. Brno: Masarykova univerzita.
______________________________
(1) sklon k nepřátelským agresivním impulsům – pozn. redakce
______________________________
Odborný časopis Sociální služby - Květen 2011
Obal a obsah čísla ZDE (PDF, 899KB)
Časopis Sociální služby vznikl v roce 2009 transformací dosavadního Zpravodaje APSS ČR. Vychází desetkrát ročně na 36-48 stranách formátu A4 v nákladu 3500-4000 kusů pro cca 16 000 čtenářů z řad poskytovatelů, zřizovatelů i uživatelů sociálních služeb, představitelů veřejné správy, studentů i pedagogů vysokých škol jak v České republice, tak na Slovensku.
Více informací lze získat na webových stránkách http://www.socialnisluzby.eu a http://www.apsscr.cz.
Objednávky pro členské organizace APSS ČR vyřizuje přímo vydavatel nebo redakce na adrese: Kotnovská 137, 390 05 Tábor, Česká republika, tel./fax: +420 381 213 332, mobil + 420 606 751 156 nebo +420 606 832 551, e-mail: redakce@apsscr.cz.
Minulá čísla:
Celé číslo - Leden 2010 (PDF, 4,54 MB)