Special Needs Facilities as the Setting for Institutional and Protective Care

Abstrakt: Text se zabývá etopedickými zařízeními v České republice a jejich legislativním ukotvením. Popisuje rozdíly mezi ústavní a ochrannou výchovou, včetně specifik jejich nařizování či ukládání soudem. Dále přehledně charakterizuje jednotlivé typy zařízení – od dětských domovů a dětských domovů se školou přes výchovné a diagnostické ústavy až po oddělení pro extrémní poruchy chování (EPCHO). Součástí je i zmínka o zařízeních spadajících pod jiná ministerstva a o základních odborných pojmech, které se k tématu vztahují. Cílem textu je nabídnout ucelený přehled systému péče o děti a mladistvé s poruchami chování v ČR, včetně důležitých legislativních změn a rozdílů mezi jednotlivými formami institucionální výchovy.
Klíčová slova: Detence, dětský domov, diagnostický ústav, ochranná výchova, ústavní výchova, výchovný ústav

Abstract: The text deals with special educational institutions in the Czech Republic and their legal framework. It describes the differences between institutional care and protective care, including the specific ways in which they are ordered or imposed by courts. It also provides an overview of the various types of facilities – from children’s homes and children’s homes with schools to educational and diagnostic institutions, as well as units for extreme behavioral disorders. The text also mentions facilities administered by other ministries and explains key professional terms related to the topic. Its aim is to offer a comprehensive overview of the system of care for children and adolescents with behavioral disorders in the Czech Republic, including important legislative changes and distinctions between different forms of institutional education and care.
Key words: Detention, children's home, diagnostic institute, protective education, institutional education, educational

Ilustrácia: Vytvorené umelou inteligenciou (2025)

Úvod

Problematika etopedických zařízení představuje důležitou součást systému péče o děti a mládež s poruchami chování nebo v obtížné životní situaci. Tento text se zaměřuje na přehled jednotlivých typů zařízení, jejich právní rámec a rozdíly mezi ústavní a ochrannou výchovou. Současně upozorňuje na některé odborné pojmy a legislativní změny, které ovlivňují organizaci této péče v České republice.

Etopedická a jiná obdobná zařízení

Problematika etopedických zařízení je složitá, avšak poměrně logicky strukturovaná. Znakem etopedických zařízení je, že spadají pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy České republiky. Další zařízení obdobného charakteru spadá pod Ministerstvo zdravotnictví či spravedlnosti. Konkrétně tedy tento text pojednává o zařízeních spadajících pod resort školství, přičemž se jedná o dětské domovy, dětské domovy se školou, výchovné ústavy, diagnostické ústavy a střediska výchovné péče. Pro ucelení představy si zmíníme i kojenecké ústavy. Tato zařízení spadají pod Ministerstvo zdravotnictví ČR, neboť odborným personálem nejsou pedagogové, nýbrž zdravotníci. Dle české legislativy jsou od 1. 1. 2025 kojenecké ústavy defacto zrušeny. Děti z těchto zařízení byly vesměs přemístěné do jiných zařízení nebo do pěstounských rodin. Ministerstvo spravedlnosti pak provozuje tzv. zabezpečovací detenci, kam jsou umisťováni mladiství delikventi za spáchaný čin v nepříčetnosti. Jedná se výhradně o zařízení v Brně a Opavě. Detence do jisté míry připomíná věznici, avšak do věznice směřují lidé s trestem, zatímco do detence lidé s ochranným opatřením.

Další kategorií jsou zařízení pro extrémní poruchy chování, která mají zkratku EPCHO. Na oddělení pro extrémní poruchy chování jsou umisťovány jak děti, tak mladiství. Do těchto zařízení jsou umisťovaní např. dětští vrazi. V České republice jsou oddělení zřizována prostřednictvím výchovných ústavů či dětských domovů se školou. EPCHO tedy mají např. v Boleticích, Frýdku-Místku či Jindřichově Hradci.

Pro pochopení celé problematiky si zmíníme ještě několik pojmů, které by se nám mohly hodit. Prvním pojmem je samotná detence. Tento pojem v podstatě znamená ochranu. Zabezpečovací detence pak tedy chrání společnost před nebezpečnými osobami. Dalším důležitým pojmem je aberace. Tento pojem označuje odchylku od normy, přičemž tedy souvisí s pojmy norma a normalita. Takové frekvenční pojetí normality značí, že normální je to, co je ve společnosti běžné. Zasadíme-li to do našeho problému, tak ve společnosti přeci jen není běžné připravit někoho o život. Dále zmíníme tzv. attachment, zde se jedná o poruchy vztahové vazby, které mají mnohdy za nepřímý následek umístění dětí do náhradní rodinné péče. Souhrnně je třeba konstatovat, že pojmy chovanec a svěřenec jsou již dnes zastaralé a běžně se dnes užívají pojmy dítě či klient. Stejně tak již dnes neexistují psychiatrické léčebny, nýbrž nemocnice.

Ústavní a ochranná výchova

Mezi ústavní a ochrannou výchovou jsou značné rozdíly, které však laické veřejnosti nic neříkají. Ústavní výchova je v podstatě ochranné opatření nařízené soudem v občanskoprávním řízení z důvodů poruch chování dítěte nebo mladistvého nebo z důvodu, kdy rodina není schopna zabezpečit řádnou výchovu dítěte nebo kdy zákonný zástupce zemře. Je ovšem nutné konstatovat, že ústavní výchova není žádoucí a přednost je dávána alternativním řešením, např. pěstounské péči.

Uložit ústavní výchovu může soud maximálně do 18 let věku dotyčného, výjimečně lze prodloužit do 19 let věku. Dle nového občanského zákoníku lze ústavní výchovu uložit na maximální délku 3 roky, s dalším možným prodloužením, a to opakovaně před uplynutím doby. Každého půl roku ovšem musejí být přezkoumávány důvody trvání ústavní výchovy (Slomek, 2010, s. 55).

Ústavní výchova nemá trestní charakter, což je neodbornou veřejností mnohdy opomíjeno. Návrh na ukončení či nařízení ústavní výchovy podává soudu orgán sociálně právní ochrany dětí či státní zástupce. Je tedy nutné pamatovat si, že ústavní výchova se nařizuje a ochranná výchova se ukládá.

Co se týče ochranné výchovy, tak se jedná o výchovné opatření uložené soudem za činy, které by u dospělých byly charakterizované jako trestné. Ani ochranná výchova ovšem nemá trestní charakter a trvá tak dlouho, dokud nesplní svůj účel. Stejně jako u ústavní výchovy se ochranná výchova ukládá maximálně do 18 let s možným prodloužením do 19 let věku. U dětí ve věku od 12 do 15 let se ochranná výchova ukládá v občanskoprávním řízení a u mladistvých ve věku od 15 do 18, respektive 19 let se ukládá v trestním řízení (Kaleja, 2013, s. 127-128).

Rozdíl je i v zařízeních, ve kterých je vykonávána ústavní a ochranná výchova. Ústavní výchova probíhá zejména v dětských domovech, dětských domovech se školou a výchovných ústavech. Ochranná výchova je pak vykonávána v dětských domovech se školou, výchovných ústavech, dětských diagnostických ústavech a na odděleních pro extrémní poruchy chování. Jediné zařízení, kam není vstupenkou soudní rozhodnutí je středisko výchovné péče. Do středisek výchovné péče umisťují své děti zákonní zástupci na základě dobrovolnosti, jedná se o tzv. dobrovolné pobyty.

A teď obecně základní rozdíly jednotlivých zařízení. Dětské domovy jsou určeny pro osoby ve věku 3 – 18, respektive 19 let. Je zde možný tzv. pobyt na dohodu i po uplynutí 19 let věku (Slomek, 2010, s. 47). Tento pobyt využívají zejména třeba adolescenti studující vysokou školu. V dětských domovech jsou obvykle umístěny děti a mladiství, jejichž rodina se o ně nechce či nemůže postarat, přičemž samotní jednici netrpí závažnými poruchami chování (Jánský, 2014, s. 116). Děti se tedy samy dostávají do přilehlých základních, potažmo středních škol. Spousta dětí ovšem dochází do speciální základní školy či na odborná učiliště.

Dětský domov se školou je zpravidla určen dětem ve věku od 6 let do konce povinné školní docházky. Obvykle jsou zde tedy jedinci do 15. roku věku. Těmto zařízením se dříve říkalo dětské výchovné ústavy. Do dětských domovů se školou jsou umisťovány děti s poruchami chování. Tedy jedná se o děti, u nichž selhala běžná výchova i ústavní výchova. Mnohdy se stává, že dítě je z běžného dětského domova, např. pro svou agresivitu, přemístěno do dětského domova se školou. Tato zařízení mají i vlastní školu a děti tedy nedochází do přilehlých škol v daném městě.

Obecně platí, že třeba dětské domovy už dnes existují pouze v uspořádání do tzv. rodinných skupin. Přesný počet velikosti dětského domova a rodinných skupin je dán legislativou. Nám postačí vědět, že ve skupině bývá 6 až 8 dětí, přičemž dle vyhlášky nesmí mít dětský domov více jak 6 rodinných skupin.

Pokud je chování mladistvého ještě závažnější, přičemž na něho nestačí dětský domov ani dětský domov se školou, tak je mladistvý umístěn do výchovného ústavu. Zde jsou tedy umisťovány osoby ve věku od 15 do 18, respektive 19 let. Pokud je součástí oddělení pro extrémní poruchy chování, může být klient i mladší 15 let (Slomek, 2010, s. 48). EPCHO je například součástí Výchovného ústavu Ostrava-Hrabůvka či Dětského domova se školou Boletice.

Posledním zařízením jsou takzvané dětské diagnostické ústavy či diagnostické ústavy pro mládež. V těchto zařízeních probíhá diagnostika, jak napovídá již název samotných zařízení. Zde by měli jedinci pobýt zhruba několik týdnů. Vzhledem ke zdlouhavým soudním řízením ovšem není výjimkou, pokud je dítě v diagnostickém ústavu i více než rok. Po diagnostice se rozhodne, zda bude dítě navráceno do rodiny či bude zvolen jiný postup např. v rámci ústavní výchovy.

Kromě zařízení spravovaných státem existují i jiná zařízení, která spadají do tzv. neziskového sektoru. Důležitá jsou zejména zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc (ZDVOP), kam řadíme třeba Klokánek – Fond ohrožených dětí či SOS vesničky.

Závěr

Z uvedeného přehledu vyplývá, že systém etopedických zařízení je komplexní a rozdělený podle závažnosti poruch chování i právních důvodů umístění. Je důležité rozlišovat mezi ústavní a ochrannou výchovou, stejně jako znát specifika jednotlivých zařízení. Přestože ústavní péče zůstává krajním řešením, stále představuje nezbytný nástroj ochrany a podpory ohrožených dětí a mladistvých.

Autor: Bc. Jan Brychta, Ed.D.

Autor pracuje jako vychovatel v domově mládeže. Profesně se zaměřuje na poruchy chování v adolescentním věku. Je členem školního poradenského pracoviště při střední škole.
Pedagogickou kvalifikaci k výkonu profese vychovatel, pedagog volného času získal v rámci studia programu celoživotního vzdělávání na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu PALESTRA. Na Katedře pedagogiky Vysoké školy AMBIS absolvoval bakalářský studijní program resocializační a penitenciární pedagogika. Na Fakultě veřejnosprávních a ekonomických studií Vysoké školy Jagiellońské v Toruni absolvoval postgraduální manažerský studijní program Doctor of Education v oboru management vzdělávacích institucí. Aktuálně studuje navazující magisterský studijní program sociální práce.

Seznam bibliografických odkazů

SLOMEK, Zdeněk. 2010. Etopedie. Praha: Univerzita Jana Amose Komenského Praha, 2010. 96 s. ISBN 978-80-86723-84-6.

KALEJA, Martin. 2013. Etopedická propedeutika v inkluzivní speciální pedagogice. Ostrava: Ostravská univerzita, 2013. 262 s. ISBN 978-80-7464-396-5.

JÁNSKÝ, Pavel. 2014. Dítě s problémovým chováním a náhradní výchovná péče ve školských zařízeních pro výkon ústavní a ochranné výchovy. Hradec Králové: Gaudeamus, 2014. 292 s. ISBN 978-80-7435-534-9.