K respektování práva sociálním pracovníkem v jeho praxi

nov 3 2011

To respect the rights of his social worker in practice
Abstrakt: Obsah právního vědomí tvoří nejen znalost práva, ale i vědomí jeho důsledného dodržování. Sociální pracovník se může dostat do profesionálního či etického „rozporu“, zda, s ohledem na zájmy klienta, postupovat podle práva nebo v rozporu s právem. Tato dilemata sociální pracovník velmi často vnímá při intervenci a řešení situace klienta s ohledem na jeho patologické chování. Příspěvek řeší některé negativní důsledky, které vyplývají pro sociálního pracovníka z nerespektování právního řádu a to bez ohledu na motivaci jeho rozhodnutí.
Klíčová slova: Sociální pracovník, právní vědomí, sociální práce

Abstract: Personal gear of a social worker consists of professional knowledge, practical experience and his legal knowledge too. Legal knowledge creates ideas and opinions about the law, attitudes toward the law and its importance in society. In short legal knowledge consists of two components which are knowledge of the law and sense of duty to obey the law. Both these components are essential to social work, which disrespect usually leads to the infringement of the law and subsequently to genesis of legal responsibility.
The key words: Social worker, legal awareness, social work

Úvod

Právní vědomí v sobě zahrnuje nejen obecnou znalost práva, ale i vědomí povinnosti jeho důsledného dodržování bez ohledu na okolnosti a osoby. Takto formulované právní vědomí zavazuje každého. Sociální pracovník je pracovník jako každý jiný a platí pro něj ty samé principy, jako pro každého jiného. Sociální pracovník se může dostat do profesionálního či etického „rozporu, zda s ohledem na zájmy klienta postupovat podle práva nebo v rozporu s právem. Toto dilema nejčastěji vnímá při intervenci a řešení situace klienta v souvislosti s patologickým chováním jeho nebo jeho blízkých.

Právní vědomí chápeme jako odraz pozitivního práva ve vědomí člověka – hovoříme o individuálním právním vědomí, nebo ve vědomí skupiny či celé společnosti – hovoříme o skupinovém právním vědomí. Právní vědomí rozlišujeme na právní vědomí de lege lata (podle platného zákona), které určuje co je v souladu s platným právem a co je naopak proptiprávní a odráží platné právo ve vědomí lidí. Naproti tomu právní vědomí de lege ferenda je právním vědomím o tom, jaké by mělo právo být. Úroveň právního vědomí má význam při aplikaci práva, zvláště pak při stanovení a vzniku odpovědnosti za porušení práva.

Význam právního vědomí pro výkon sociální práce

V právním myšlení a v jeho dějinách se setkáváme se dvěma základními směry představ o právu - s přirozenoprávním a pozitivněprávním přístupem. Zatímco teorie přirozeného práva (ius naturale) je založena na předpokladu(1), že existuje nepsané a neměnné právo, které je dáno „přirozeným řádem věcí“ a je tedy v jistém směru nadřazené právu pozitivnímu, pak pozitivní právo (nazývané také někdy platným právem) představuje takové právo, které lze odvodit z příslušného systému právních norem, které jsou zpravidla v podobě psaného práva čili ius scriptum) platné v dané době.

Přirozeným právem se v tradici právního myšlení rozumí právní řád nebo soustava práv, které platí nezávisle na vůli zákonodárce a mají svůj původ buď v přirozené povaze člověka a společnosti, rozumu, nebo v oprávnění boží autority. Lidský zákonodárce by se měl řídit principy přirozeného práva, kupříkladu spravedlností. Přirozenoprávní přístup je založen především na tom, že je dané právo ospravedlnitelné a z tohoto principu legitimity je poté hodnoceno platné právo a lidské chování. Pozitivní filosofie práva je oproti přirozeně právnímu přístupu vývojově pozdější teoretickou perspektivou. Obecně se dá charakterizovat tak, že podle ní je právo souhrnem pravidel, která stanovil politický suverén. Primárně se tedy jedná o právo lidí, nikoli Boha nebo jiné mimolidské instance, stanovené pro lidi. Pozitivní právo je takové, jaké reálně existuje, nikoli jaké by mělo být.

Ve svém sdělení se chceme zabývat problematikou, která se v právnické veřejnosti chápe zcela jednoznačně, zatímco jinde a v jiných souvislostech může budit určité pochybnosti anebo dokonce dilemata. Mohou totiž nastat situace kdy s ohledem na domnělé či opravdové zájmy klienta je zdánlivě lepší, aby sociální pracovník nepostupoval v souladu s právem, nebo dokonce se zachoval v rozporu s právem, čili jednal protiprávně a to i za cenu, že si tak následně založí právní odpovědnost. Právní odpovědnost, jak známo, má za následek ohrožení sankcí nebo realizaci sankce.

V kontaktu s klientem, se může sociální pracovník dostat do situace, kdy se od něho, případně z jiných zdrojů dozví o připravované, páchané nebo již spáchané trestné činnosti. Dostává se tak z pohledu sociálního pracovníka do složité situace, jak dále postupovat. U řady trestných činů navíc existuje pro sociálního pracovníka reálné nebezpečí trestního postihu, pokud nebude postupovat takovým způsobem, který zcela nekompromisně a pregnantně stanoví trestní zákon.

Jen opravdu zcela zdánlivě se může sociální pracovník, ale nejen ten, nýbrž i každý občan či obyvatel České republiky dostat do jakéhosi dilematu, zda v této situaci učinit příslušné oznámení anebo zda zvolit mlčení o získaném poznatku.

Zvolí-li mlčení je zcela lhostejno jakými úvahami si sám před sebou toho mlčení zdůvodní. Rozhodující je fakt, že mlčel, ač mlčet neměl, protože mu zákon mlčet nedovoluje. Ba dokonce mu ukládá nemlčet, ale konat způsobem zcela jednoznačně stanoveným v zákoně. V tomto případě především v trestním zákoně a dále kupříkladu v zákoně čís. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Tak tedy zní právo.

Nicméně může vzniknout otázka, co to je právo. Existuje celá řada jeho definicí a snad pro toto sdělení postačí ta, která charakterizuje právo jako soubor pravidel chování, kterými se organizuje a řídí lidská společnost. Právo je pojem o více významech a rozlišuje se především právo objektivní a právo subjektivní, přičemž se objektivním právem rozumí právo v normativním smyslu tj. souhrn právních norem jako obecně závazných pravidel chování stanovených či uznaných státem. Právní normy se vyznačují formální účinnosti a jsou obsaženy v oficiálních, státem uznaných pramenech práva. V kontinentálním typu právní kultury – kam náleží rovněž i Česká republika – jsou rozhodujícím pramenem práva zákony a jiné právní předpisy.

Právní normy stanoví pomocí příkazů, zákazů a dovolení, jaké chování se považuje za žádoucí a jaké za nežádoucí. V zájmu objektivity nutno dodat, že tento charakter mohou mít i jiná pravidla chování jako kupříkladu pravidla náboženská, etická, společenská., avšak s tím zásadním rozdílem, že právní norma má všeobecnou platnost, její dodržování je vynutitelné a za porušení práva či v případě chování z hlediska právních norem nežádoucího hrozí subjektu práva sankce. Ta je pochopitelně vynutitelná institucemi veřejné moci. Abych byl konkrétní tedy v krajním případě orgány činnými v trestními řízení.
Nicméně tyto mimoprávní systémy mají vliv na motivaci sociálního chování a dost často bývá regulace určitého společenského vztahu právní normou a mimoprávní normou rozdílná. Tak kupříkladu umělé přerušení těhotenství právní norma připouští a celkem pregnantně jeho realizaci upravuje, morální norma někdy odsuzuje a náboženská norma vždy zakazuje.
Subjektivní právo představuje možnost chování zaručenou objektivním právem čili právními normami. Struktura subjektivního práva zahrnuje mimo jiného možnost chovat se způsobem, který je vymezený právní normou. Samozřejmě že tato struktura zahrnuje i možnost opačnou tj. nechovat se způsobem, který je vymezený právní normou. Pak ovšem jde o jednání protiprávní, v souvislosti s protiprávním jednáním vzniká subjektu právní odpovědnost a nutným důsledkem této právní odpovědnost je sankce a povinnost tuto sankci strpět.

Právo jako spravedlnost pojímá přirozenoprávní přístup, právo jako soubor právních norem pojímá pozitivistický přístup.

Pramenem přirozeného práva je střídavě Bůh, lidský rozum nebo lidská přirozenost. Tato škola nalezla své uplatnění v institutech základních lidských práv a svobod. Naproti tomu kritikové přirozeněprávního přístupu odmítají existenci všeobecně závazných ideálů, které se nemění. Podle nich takové východisko činí právo nepružné, neschopné přizpůsobení měnící se společnosti.

Podle pozitivistického přístupu k právu je právo souhrn pravidel stanovených politickým suverénem. Jde tedy – obrazně řečeno – o právo lidí, nikoliv Boha, pro lidi. Pozitivní právo se týká práva takového, jaké je, nikoliv, jaké by mělo být. Pozitivní právo je obsaženo v platné a účinné právní normě a je tím právem, které je závazné a vykonatelné.
Právní norma je nehmotný produkt lidského myšlení a jako takový je součástí společenského vědomí. Z charakteru právní normy vyplývá, že musí být sdělná, že musí být někomu adresována a musí být svému adresátovi seznatelná. Jejím vnějším výrazem a zároveň hmotným nositelem, který ji činí sdělnou, je u nás právní předpis.(2)

Právní norma je definována formálními a materiálními znaky, přičemž z jejich materiálních definičních znaků je nejdůležitější její obecnost a její vynutitelnost státní mocí. Podle Radbrucha právník od té doby, co asi před sto lety mezi juristy vymřeli zastánci přirozeného práva, žádné výjimky z platnosti zákona a z poslušnosti těch, kdo jsou podřízeni zákonu, nezná. Zákon platí, poněvadž je zákon, a je zákonem, pokud v obvyklých případech disponuje mocí se prosadit.(3)

Po tomto, možná poněkud rozsáhlejšímu antré nám dovolte, abychom přešli k výkladu skutkových podstat dvou trestných činů, které jsou uvedeny v názvu přednášky. Protože přibližně za dva a půl měsíce nabývá účinnosti zákon čís. 40/2009 Sb., trestní zákoník, který nahradí současný trestní zákon, budu se zabývat již touto novou právní úpravou. Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti,(4)

U nepřekažení trestného činu podle § 367 tr. zákoníku objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel, který se hodnověrně dozvěděl o přípravě nebo páchání některého ze zde taxativně vypočtených trestných činů, tuto činnost nepřekazí. Zákoník nevymezuje způsob, jakým má k překažení dojít. Pouze stanoví, že překazit trestný čin lze i jeho včasným oznámením státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu a voják tak může místo toho učinit oznámení nadřízenému. Povinnost překazit trestný čin nezná žádnou výjimku na rozdíl od neoznámení již spáchaného trestného činu. Tuto povinnost má tedy i kupříkladu duchovní, dozví-li se o připravovaném či páchaném trestném činu v souvislosti se zpovědním tajemstvím.

Vezme-li se v úvahu ustanovení Kán. 1388 - § 1 podle kterého zpovědník, který přímo porušil svátostné tajemství, upadá do exkomunikace, nastupující bez rozhodnutí představeného, vyhrazené Apoštolskému stolci; kdo pouze nepřímo, bude potrestán podle závažnosti zločinu, pak tzv. dilema sociálního pracovníka či kohokoliv jiného působí spíše úsměvně než-li jakkoliv jinak.(5)

Absolutní a bezvýjimečná povinnost překazit připravovaný nebo páchaný trestný čin je dána skutečností, že jde o takové stadium skutku pachatele, ve kterém lze ještě škodlivý následek trestného činu odvrátit nebo ho alespoň zmírnit.

Na rozdíl od neoznámení trestného činu podle § 368 tr. zákoníku, kdy je postihováno jednání toho, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že jiný spáchal některý ze zde taxativně vypočtených trestných činů.

Oznámení je třeba učinit bez prodlení. Povinnost oznámit (již spáchaný) trestný čin nezávisí na tom, zda ten, kdo se o jeho spáchání hodnověrným způsobem dozvěděl, zná či nezná jeho pachatele. V tomto případě však oznamovací povinnost nemá advokát nebo jeho zaměstnanec, který se dozví o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem advokacie nebo právní praxe. Oznamovací povinnost nemá také duchovní registrované církve a náboženské společnosti s oprávněním k výkonu zvláštních práv, dozví-li se o spáchání trestného činu v souvislosti s výkonem zpovědního tajemství nebo v souvislosti s výkonem práva obdobného zpovědnímu tajemství. Tedy nikdo jiný z titulu své činnosti, povolání nebo zaměstnání není oznamovací povinnosti zbaven. To platí i v případech, kdy se jinak uplatňuje státem uznaná povinnost mlčenlivosti. Překazit nebo oznámit trestné činy uvedené v §§ 367, 368 tr. zákoníku nemusí ten, kdo by tím způsobil sobě nebo osobám blízkým nebezpečí smrti, ublížení na zdraví, jinou závažnou újmu nebo trestní stihání.

Nicméně uvedení osoby blízké v nebezpečí trestního stihání nezbavuje pachatele (nepřekažení trestného činu) povinnosti oznámit zvláště závažné trestné činy taxativně vypočtené v § 367 odst. 2 tr. zákoníku. Z hlediska objektivní stránky se předpokládá neoznámení trestného činu, o němž se pachatel dozví po jeho spáchání. Jestliže by šlo o trestný čin, který nebyl ještě dokončen, přichází v úvahu kvalifikace jako nepřekažení trestného činu (argumentace „páchá“) podle § 367 tr. zákoníku.(6) Na závěr našeho vystoupení nám dovolte dát zadarmo – dobrou radu: Můžeme diskutovat, můžete se mnou nesouhlasit, tvrdě si stát na svém. Můžete ovšem také skončit na lavici obžalovaných.

Závěr

V letošním roce probíhá na Ústavu sociální práce UHK specifický výzkum zaměřený na úroveň právního vědomí sociálních pracovníků ve 40 nejrůznějších zařízení sociální práce Královehradeckém a Středočeském kraji. I přesto, že tento výzkum ještě není uzavřený a jeho výsledky úplně vyhodnocené, některé dílčí výstupy jsou zajímavé a mají nezanedbatelnou vypovídací hodnotu.

V závěru našeho vystoupení chceme seznámit s následujícími výsledky. Pracovníci byli dotazovaní zda právní normy, se kterými běžně pracují jsou pomocí a nebo překážkou v jejich práci. Převážný počet respondentů odpověděl, že je jednoznačně svazují – nechápou je tedy jako pomoc. I přes pochopitelnou anonymitu respondentů velká většina dotazovaných na otázky zda, čím a jak porušili vědomě právní předpisy ať ve prospěch či neprospěch klienta, svoji odpověď odmítli – jistě i to je odpovědí, která svoji vypovídací hodnotu. Pochopitelně, že po vyhodnocení celého výzkumu budeme o jeho závěrech informovat na odborném fóru sociální práce.

Autori: Miroslav MITLÖHNER, Zuzana TRUHLÁŘOVÁ
Seznam bibliografických odkazů

[1.] Codex Iuris Canonici, Praha: Zvon, 1994, s. 1208 ISBN 80-7113-082-6 Gerloch. A. Teorie práva. Plzen 2007.
[2.] HANUŠ, L. Spravedlnost a právní jistota. Právní rozhledy č. 16, roč. 2009, s. 582 ISSN
[3.] KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 138 ISBN 80-86432-54-8
[4.] MITLÖHNER, M. Právo v pedagogickém prostředí, Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 128, ISBN 978-80-7041-071-4

__________________________________________
(1) GERLOCH, A. Teorie práva., s. 230
(2) KNAPP, V. Vědecká propedeutika pro právníky. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, s. 47 ISBN80-86432-54-8
(3) HANUŠ, L. Spravedlnost a právní jistota. Právní rozhledy č. 16, roč. 2009, s. 582 ISSN
(4) § 13 tr. zákoníku
(5) Codex Iuris Canonici, Praha:, Zvon, 1994, s. 609 ISBN 80-7113-082-6
(6) MITLÖHNER, M. Právo v pedagogickém prostředí, Hradec Králové: Gaudeamus, 2008, s. 15
ISBN 978-80-7041-071-4

___________________________________________
MITLÖHNER M., TRUHLÁŘOVÁ Z. 2011 K respektování práva sociálním pracovníkem v jeho praxi. In MÁTEL, A. – JANECHOVÁ, L. – ROMAN, L. (eds.) 2011. Sociálna patológia a intervencia sociálnej práce. Zborník z medzinárodnej vedeckej konferencie. Bratislava : VŠ ZaSP sv. Alžbety. ISBN 978-80-8132-018-7, s. 9 - 15.