Předmluva
Otázka toho, proč bychom měli soucítit s ostatními lidskými bytostmi, proč bychom jim neměli škodit, ale měli bychom se snažit žít s nimi v určitém souladu, a proto jim v případě nouze i altruisticky pomáhat, je zcela jistě jednou ze základních etických otázek, které se západní filozofie intenzivně věnuje poslední dvě staletí. Zároveň tato otázka byla ale přítomna již i v myšlení Platónově, a po dlouhá staletí se jí zaobíraly nejrůznější náboženské a ideologické věrouky. Jedná se o jednu z nejzákladnějších otázek, kterou jako lidé musíme ve svých životech každodenně řešit, ať již v práci, ve škole, či v rámci svých osobních vztahů. Otázce jako je tato se nelze vyhnout – chcemeli se nadále zvát morálními bytostmi.

Obecně lze říci, že na tuto otázku existují v zásadě dva protikladné typy odpovědí, kdy každý z nás má právo si vybrat, jakému typu odpovědí bude dávat ve svém myšlení a chování přednost. Oba typy odpovědí se v každém případě dotýkají otázky naší identity – čili kým jsme pro sebe (kým jsme ve svých očích), a kým jsme pro ostatní (čili jakou masku si nasazujeme ve styku s druhými), což potom zabarvuje charakter vysvětlení, proč se vyplatí být eticky obezřetnými.

Jeden z těchto typů odpovědí je založen na základních hypotézách současné biologie, podle kterých jsme ve skutečnosti pouhými koloniemi intenzivně spolupracujících (jistým způsobem nevědomých a neinteligentních) primitivních pravěkých bakterií, které si v procesu evoluce v rámci svého společného „projektu“ (tedy tvorby a reprodukce živého organismu) navodily kolektivní iluzi jednoho sebe-uvědomujícího se já. Druhá odpověď vychází z myšlenky, že naše subjektivní já jsou výsledkem tvůrčího aktu jisté předpokládané transcendentální bytosti, ke které máme užší či širší vztah, který ovšem není prost určitých závazků, z něho vyplývajících. Stejně tak důležitá je ovšem pro nás otázka spravedlnosti, bez které odpověď na úvodní otázku nemůže být úplná. Ze zkušenosti víme či tušíme, že náš soucit by měl mít jisté hranice, aby nebyla narušena určitá zdravá harmonická rovnováha v našich vztazích s druhými, tedy abychom zbytečně nenarušovali hranice autonomie nás jako solidarizujících či pomáhajících, anebo jako i těch, kteří za určitých okolností pomoc přijímají. Ať již podporujeme jeden či druhý typ vysvětlení otázky naší identity a našich závazků vůči druhým, zjistíme, že tyto odpovědi nejsou nakonec od sebe radikálně odlišné, i když nejsou ani totožné. V každém případě pro nás představují určitou výzvu k neustálé osobní reflexi toho, jaké povahy je naše chování ve vztazích s druhými lidmi, a ať věříme jedné či druhé odpovědi, jen v procesu této neustálé a vytrvalé sebereflexe máme šanci stát se lepšími lidmi.

Otázka soucitu, společenské solidarity a spravedlnosti je zároveň jednou ze základních otázek sociální práce, oboru nejednoznačné povahy, jejíž profesionální aktivity lze někdy možno popsat jako „pomoc“ a někdy jako „kontrolu“ (či dokonce jako „normalizování“). I v oboru sociální práce se stále jedná o tutéž otázku, jak udržet mezi všemi členy společnosti harmonické vztahy, kdy v zájmu udržení určité rovnováhy můžeme uvažovat o určitém omezení nás samotných ve prospěch potřebných druhých, ale i o omezení autonomie těch, kteří svými aktivitami tuto rovnováhu narušují. Hledáme tedy rozumnou odpověď na otázku nastavení hranic a závazků autonomních lidských subjektů vůči sobě navzájem a k lidskému společenství obecně. Při tomto hledání se ovšem těžiště tázání sociálních pracovníků přesouvá z otázky po základu lidského morálního jednání na témata konkrétnější, specifická pro oblast každodenní praxe sociálních pracovníků.

Právě těmito tématy sociálních pracovníků se zaobírá předložený sborník referátů z konference VI. Hradecké dny sociální práce, věnované otázkám etiky sociální práce. Čtenář v tomto sborníku nalezne příspěvky, mapující téměř všechny oblasti oboru sociální práce a jejich častá až typická etická dilemata. Vedle nich se ovšem v tomto sborníku objevují i více teoretické reflexe profesní etiky našeho oboru, ale i referáty, tématizující širší společenské kontexty, ve kterých se jako sociální pracovníci pohybujeme a jejichž (velmi často proměňujícími se) hodnotami jsme ve své činnosti ovlivňováni. Všechny tyto příspěvky mají potenciál nalézt si své čtenáře, jimž mohou posloužit jako inspirace pro jejich praxi. Tímto bychom zde rádi poděkovali všem autorům, kteří se svými příspěvky na tvorbě tohoto sborníku podíleli a rozdělili se s námi o své zkušenosti.

Domníváme se, že toto sdílení zkušeností má smysl. Uvedli-li jsme výše, že lepšími lidmi se stáváme neustálou reflexí našeho chování ve vztazích s našimi blízkými i neznámými bližními, analogicky to platí pro nás jako sociální pracovníky. Určitě můžeme věřit i tomu, že reflexí nejen zkušeností námi draze získanými, ale především i reflexí zkušeností našich blízkých i neznámých kolegů, se stáváme skutečnými profesionály.
Miroslav Kappl, Martin Smutek, Zuzana Truhlářová (editoři), prosinec 2009
________________________
Název: Etika sociální práce
Editoři: Mgr. Miroslav Kappl; PhDr. Martin Smutek, Ph.D.; Mgr. Zuzana Truhlářová, Ph.D.
Obálka a sazba: PhDr. Martin Smutek, Ph.D.
Rok a místo vydání: 2010, Hradec Králové
Vydání: první
Náklad: 250
Vydalo nakladatelství Gaudeamus, Univerzita Hradec Králové jako svou 979. publikaci.
ISBN 978-80-7435-037-5