Radkin Honzák: Kořeny slovenské psychoterapie – profesor Stuchlík

aug 18 2020

Cesty některých objevů jsou klikaté. Lidský magnetismus, kterým úspěšně léčil Mesmer, který byl zatracen vědeckou komisí Královské akademie v Paříži pod vedením tehdejšího amerického velvyslance Benjamina Franklina (v komisi zasedal také Lavoisiére později připravený o hlavu vynálezem dalšího člena komise doktora Guillotina), nebyl zcela zapomenut. Nešlo sice o magnetismus, ale o sugesci a hypnózu, s níž někteří jedinci měli zkušenosti již pradávno, ale raději to nezveřejnili. Prostřednictvím potulného švýcarského magnetizéra Lafontaina dorazila tato zábavná atrakce pro pobavení publika roku 1841 do Manchestru, kde se představení účastnil také místní lékař James Braid (1769 – 1860).

Ilustrácia: akad. mal. Veronika Lučeničová Gabčová PhD.Ilustrácia: akad. mal. Veronika Lučeničová Gabčová PhD.

Ten magnetizéra pokládal za šarlatána a skutečnost, že jeho pokusné osoby na povel zavíraly oči, přikládal únavě víček. Ale zvídavý duch mu nedovolil to jen tak odmávnout a začal to zkoušet také. Na rozdíl od členů královské komise zjistil, že to funguje. Jeho první pokusnou osobou byla manželka, pak blízcí přátelé a pak už to rozjel naplno. Dokonce je tvůrcem 1 termínu hypnóza na počest řeckého boha spánku, Hypna. V roce 1842 publikoval článek "Neurypnology or The Rationale of Nervous Sleep Considered In Relation With Animal Magnetism2". Později zjistil, že řadu hypnotických fenoménů lze vyvolat i bez spánku a tak se snažil vědecky nesprávný termín změnit na „monodeismus“. Bylo však už pozdě, protože hypnóza vyšla vítězně do světa.

Navzdory britsko-francouzské rivalitě zakotvila nejúspěšněji v Paříži, kde ji proslavili Hippolyte Bernheim, Jean Martin Charcot3 a Pierre Janet. Janetova pacientka, která si v hypnotické regresi odžila psychotraumatickou událost a uvedla zase do pohybu ruku stiženou hysterickou (dnes dissociativní) obrnou se roznesla po medicínském světě. Byly tak otevřeny – v oficiální medicíně – dveře pro psychoterapii. Charcot hysterii shledal také u mužů (čímž se z ní stává psychická porucha a odpadá vazba na dělohu) a dočkal se z Vídně odpovědi: U Francouzů snad, u Rakušanů nikdy! U Charcota nějakou dobu pracoval a studoval Sigmund Freud, s nímž na konci války navázal kontaky i český (posléze na Slovensku působící) profesor Jaroslav Stuchlík. Profesor Haškovec naopak studoval v Paříži u Charcota. Psychoterapie se v té době dělí na dva proudy: pasivní hypnotický a zdánlivě aktivnější ten aktivní s převahou projevů verbálních (Freudova psychoanalýza), kde stejně terapeut drží pevně režii ve svých intencích. K tomu přistupují různé procedury z oblasti lázeňství, fyzioterapie a pomalu sem pronikajících východních filosofií.

Profesor Stuchlík pocházel z rodiny východočeského učitele. Po maturitě na reálném gymnáziu v Kutné Hoře (1909) studoval přírodní vědy a medicínu na univerzitě v Curychu. V roce 1912 se oženil v Londýně se spolužačkou, ruskou eserkou Soňou Sirotovou, s kterou v letech 1912–13 studoval psychiatrii u E. Kraepelina v Mnichově, posléze. 1913–14 pokračoval u E. Bleulera v Curychu, kde působil jako asistent. Z medicíny promoval na curyšské univerzitě v r. 1914. Návrat do Čech v červenci 1914 mu znemožnil pokračovat v asistentuře na Bleulerově klinice. Působil jako praktický lékař na venkově. V r. 1916 byl odveden, ale jako podezřelý byl ponechán v zázemí. Po nostrifikaci curyšského diplomu na pražské univerzitě byl r. 1917 odvelen ke službě na neurologickou kliniku ve Vídni, kde navázal osobní kontakty se S. Freudem, A. Adlerem a psychoanalytickou společností. Po osvobození působil téměř 20 let jako primář nervového a psychiatrického oddělení Státní nemocnice v Košicích.

Autor: MUDr. Radkin Honzák
psychiatr


1 Miluju anglické slovo „coiner“, což je doslova někdo, kdo razí, jak mince (coin), tak cestu.
2 Neurypnologie neboli zdůvodnění nervového spánku uvažovaného ve vztahu k živočišnému magnetismu.
3 Velmi kriticky a nelichotivě se o Charcotově veřejných cirkusem zavánějících vystoupeních s hysterickými pacientkami, jakož i pseudoterapii Charcotově vyjadřuje Axel Munthe ve své Knize o životě a smrti a není důvod o jeho slovech pochybovat.