Václav Břicháček, Praha - V psychologii zdraví i v positivní psychologii se debatuje o pojmu moudrost člověka (Seligman, 2002, Seligman, Csikszentmihalyi, 2000, Snyder, Lopez, 2002, Křivohlavý, 2004 a další). I pro bratislavskou konferenci je to téma, které bude jistě předmětem mnoha debat i empirických šetření.

Orientace psychologie na positivní aspekty života jedince i celé společnosti má své letité kořeny. Zjednodušeně se jedná o dva zdroje: a) Valná většina psychologické praxe se zaměřuje na sledování ne gativních jevů, které se objevují v běžném životě. Sledují se konflikty, násilí, teror, formy selhání, negativní emoce atd. Existuje však i opačný pól a to odolnost, altruismus, spolupráce, tvořivost, pohoda atd. V prvních létech po válce existovala v českém rozhlase populární rubrika „bílá kronika“. Vedl ji tehdejší redaktor F. Gel a přispívalo do ní velké množství posluchačů. Časem vymizela a dnes jsme ve sdělovacích prostředcích zahrnováni proudem negativních informací. Vytváří se falešný obraz světa i životního stylu, což má negativní dopad na mentální hygienu i na emoční pocity společnosti a to již od dětského věku.

b) K tomu dnes přistupuje akcelerovaný vývoj globalizovaného světa a odlišné hodnotové systémy různých civilisačních okruhů. Rychlý růst vědeckých i technických objevů, risika biotechniky, pustošení přírody, risika konfliktů velkých civilizací a řada dalších negativních momentů je mnohdy spojena s demoralizací jedinců i mezilidských vztahů a s růstem konsumního a egoistického životního stylu. Pokusy o rozumné řešení vzniklé situace probíhají na dvou rovinách: Sledujeme úsilí o mezinárodní dohody, které naráží na protichůdné zájmy různých uskupení a na jejich tradiční hodnotové, právní i organizační systémy. Mnohé racionální náměty nebývají pochopeny a hledání přijatelných kompromisů probíhá jen pomalu.

Druhou cestou je humanitární zaměření pozornosti na člověka, na kvalitu jeho života, výchovu, vytváření positivních emocí a na hledání základních a obecně platných morálních principů a ctností. Pojem ctnosti je velmi starý, najdeme ho v antickém Řecku, ve všech dalších kulturních epochách, v náboženských systémech i v morál-ních kodexech. Z psychologie však tento pojem téměř vymizel a teprve v posledních létech se znovu objevuje ( Baumeister, Exline, 1999, Sandage, Hill, 2001, Fowers, 2008, Fowers, Davidov, 2006).

Ctnost bývá chápána jako jakýsi trs kladných, vzájemně propojených vlastností, které mohou zvyšovat odolnost jedince vůči risikům a nástrahám současného světa a vytvářet obranu vůči mnoha patologickým vlivům. Sandage a Hill (2001) dospěli ve svých úvahách k hlavním rozměrům ctností (viz. též Kebza, 2005) a to: propojení etiky s celkovým zdravím ve společnosti – základní rysy charakteru
– zdroj odolnosti a vyspělosti jedince – rozvoj smysluplného pohledu na život člověka – základ lidské moudrosti.
Seligman (2003) analyzoval nejčastěji uváděné ctnosti, které se objevují ve významných filosofických a náboženských systémech. Z vytvořeného seznamu obsahovou analýzou dospěl k šesti základním ctnostem a to: moudrost a vědění – odvaha – láska a lidskost – spravedlnost – střídmost – spiritualita. Jsou to kategorie abstraktní, jen těžko využitelné v každodenní praxi a obtížně převeditelné do výchovy i sebevýchovy.

Vynořuje se závažná otázka, zda může dnes psychologie dospět od teoretického pojetí ctností k praktickému jednání. V Aristotelově Etice Nikomachově najdeme podnětný model ctnostných jedinců, kteří dokáží ctnostně jednat za nejrůznějších životních okolností. Je to v jistém protikladu k často uváděnému předpokladu, že k moud-rosti je možno dozrát ve stáří. Jde dnes spíše o hledání metod, jak vytvářet a podporovat co nejvhodnější formy chování v různých, často velmi složitých životních okolnostech. Zároveň se usiluje o pochopení lidských slabostí i lidských sil, které se vzájemně prolínají. Hledají se cesty, jak vytvářet a podporovat eticky přiměřené jednání a zároveň rozvíjet schopnost dle nich postupovat. Používá se pojem „praktická moudrost“ (Fowers, 2003, 2008, Schwarz, Sharpe, 2006). Je to v podstatě schopnost v dané situaci pochopit, co je podstatné a co vedlejší, co je důležité a co triviální pro rozhodnutí o volbě činnosti a pro její realizaci. Je to zřejmě schopnost nepostradatelná pro jedince „dobrého charakteru“. Důsledkem je náročné hledání co je dobro a co je charakter. To se však vymyká z možností jak krátkého referátu, tak autorových intelektových schopností.

Předpokladem praktické moudrosti je porozumět situacím a výzvám, které se neustále objevují, odhadnout možná řešení, najít dostatečnou sílu a motivaci pro zvolenou činnost a realizovat ji s plným nasazením, ale i s možností změny, pakliže se ukáže, že zvolená strategie nebyla vhodná. Je to složitý proces, který často probíhá v časovém i sociálním tlaku, mnohdy předpokládá řádné promýšlení, neukvapené jednání a posuzování jeho efektu. Záleží na souhře osobnosti jedince, na povaze sociálních okolností i na risiku možných chyb. Uvažuje se o různých modelech rozhodování jedince ve složitých situacích a objevují se náměty pro relativně jednoduché, ale racionální postupy. Je to stará problematika analýzy velkého množství často nepřehledných informací. Řada možných postupů je vedena v literatuře pod pojmem nelineární heuristika. ale není zatím jednoznačně systemizována (viz. Hogarth, Karelaila, 2006, Katsikopoulos aj, 2008).

O praktické moudrosti platí Aristotelovo konstatování: „Není možné být dobrý ve striktním slova smyslu, bez praktické moudrosti a není možná praktická moudrost bez morální ctnosti“. Vytváří se z přediva prožitků našich životů a prosazuje se v konkrétních a mnohdy v životě neopakovatelných situacích.Vede k pochopení, jaké ctnosti se prosazují v dané situaci a zároveň k posouzení vlastních sil a mnohdy i vlastního hodnotového a morálního systému.
Převažující směr uvažování o teoriích lidské moudrosti je sice nezbytný, ale současně je nutné hledat metody, jak bychom mohli sledovat, posuzovat a rozvíjet moudré jednání jedince. Je velmi obtížné rozebírat praktickou moudrost jako kapacitu dobře jednat v širokém spektru situací a využívat v plné šíři kladné charakterové a další síly jedince či sociální skupiny. Je to však úkol, který se před současnou psychologií rýsuje a neměl by být odložen do budoucích časů. Kvalita života se nemůže soustřeďovat pouze na – jistě potřebnou – tematiku ekologické rovnováhy v přírodě, psychofysické rovnováhy v člověku či sociálně –ekonomické rovnováhy ve společnosti. Úkolem bude podílet se na úsilí udržet rovnováhu mezi lidskými právy a lidskou odpovědností (Krejčí, 1966). Bez moudrosti a rozvíjení ctností bychom zůstali na půli cesty.

________________________________
Príspevok bol publikovaní v zborníku z konferencie ,,Psychológia zdravia - Zdravie a múdrosť. Psychológia zdravia a syndróm vyhorenia. Rodové rozdiely v zdraví“. Konferencia sa konala v roku 2009. Spracovateľ: PhDr. Dušan Selko, CSc., MPH, Mgr. Róbert Ďurka, PhD. Zborník vydaný s finančným príspevkom Národného ústavu srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava
Vydavateľ: Národný ústav srdcových a cievnych chorôb, a. s., Bratislava vo Vydavateľstve MAURO Slovakia s.r.o., Bratislava 2010, ISBN 978-80-968092-6-4