Koncem minulého století vyprodukoval Uzbekistán zhruba 2,5 milionu tun bavlny, což představovalo více než 20 procent celosvětové produkce bavlny. Pěstování bavlny zásobovalo nejenom textilní průmysl v Sovětském svazu, ale i centrální vládu v Kremlu tvrdou měnou, díky exportu na světové trhy. Jaké to však mělo ekonomické a hlavně environmentální dosahy na uzbecké obyvatelstvo? Je bavlna prokletím pro Uzbekistán, nebo startérem pro rozvoj státu?

Během sovětského období bavlníkové plantáže zabíraly až 98 % celkové plochy určené pro pěstování technických plodin v Uzbekistánu. Celková rozloha plantáží v osmdesátých létech činila více než 2 miliony hektarů (což tvoří 4,47 % rozlohy republiky) a podíl republiky na dodávkách bavlny podnikům SSSR přesahoval.

Cotton in post-Soviet times

Korupční skandál – „případ bavlna“

Distribuce zisků z prodeje a nákladů na pěstování bavlny mezi centrální vládou a Uzbeckou SSR však nebyla ekvivalentní. Z Uzbekistánu se vyvážela nezpracovaná bavlna, ze které se vyrábělo vlákno, textilie a oblečení v ostatních částech Sovětského svazu. Na začátku devadesátých let Islam Karimov rozhořčeně označil bavlnu téměř hlavním nástrojem koloniálního vykořisťování Uzbekistánu sovětským centrem: 'Nám se dostává 84 % nákladů na pracovní sílu pro pěstování bavlny a pouze 16 % příjmů z primárního zpracování. Ostatní republiky, které ji obdrží, mají ten poměr obrácený: výsledná košile, tkaná a šitá, například v Rusku, přináší kolosální zisk. Náročnost práce – nám, peníze – ostatním státům. To je to, co znamená stát se bavlnovou zásobárnou pro celou zemi.'

Nízké příjmy z prodeje bavlny byly v důsledku rozsáhlých korupčních schémat snižované ještě více. V tehdejším Uzbekistánu v reakci na rapidní nárůst produkce bavlny vznikla tzv. bavlněná nomenklatura neboli politická elita, která měla v gesci rozhodovací procesy, distribuci, zpracování a prodej bavlny. Na počátku osmdesátých let v Sovětském svazu bylo odhalené korupční schéma tzv. „případ bavlna“. Díky tomu světlo světa spatřila rozsáhlá korupce v nejvyšších patrech vedení Uzbecké republiky, což mělo za následek řadu zatčení politiků a funkcionářů. „Případ bavlna“ potvrzuje, že státem kontrolované pěstování „bílého zlata“ bylo atraktivní pro úzké zájmové skupiny, které za černý prodej suroviny získávaly zlato reálné.

Sektor pěstování pod kontrolou státního monopolu

Po pádu Sovětského svazu Uzbekistán se vyhnul přechodu na tržní hospodářství a s ním spojené šokové terapii. Naprostá většina klíčových sektorů (energetika, těžba, zemědělství aj.) jsou stále pod kontrolou státního monopolu. V Uzbekistánu se dnes vyrábí zhruba dvě třetiny veškeré bavlny vyprodukované v Centrální Asii. Bavlna hraje stále důležitou roli v ekonomice, i přes zřejmý pokles produkce po pádu Sovětského svazu je jedním ze zdrojů příjmů zahraničních měn. Důležitá je ale změna, kterou prochází uzbecké hospodářství ve snaze diverzifikovat zdroje exportních příjmů. Nezpracována bavlna tak poklesla z 60 % na 5 % v létech 1991-2015.

Dalšími důležitými položkami se tak staly například zpracovaná vlákna a textilie, jejichž export přinesl výnosy ve výši 1,32 miliard USD. Tím pádem se Uzbekistán snaží distancovat od sovětského modelu, kdy zpracování vláken a textilní výroba probíhaly mimo území tehdejší socialistické republiky a přejit tak od čistého exportu nezpracovaných vláken k diverzifikované produkci, která bude vynášet významnější zisk.

Cotton female harvester in Uzbekistan - photo ILO
Ekologická katastrofa: Mizení Aralského moře

Jakékoliv vyprávění o pěstování bavlny v Uzbekistánu se neobejde bez zmínění jedné z největších ekologických katastrof dvacátého století: mizení Aralského moře. Pěstování bavlny v polopouštních oblastech Uzbekistánu v jeho kontinentálních klimatických podmínkách si vyžádalo obrovské množství vody. Voda pro zavlažování polí byla dopravována ze dvou hlavních řek Centrální Asii Amudarji a Syrdarji pomoci rozsáhlé sítě irigačních kanálů, jejíchž délka dnes činí 28 000 km. Následkem intenzivního zavlažování stalo zmenšení Aralského moře na 15 % jeho původní plochy a kvůli tomu se stalo pevninou bývalé mořské dno v rozloze 40 000 kilometrů čtverečních, kterému se nyní říká Aralkum.

Klíčovými důsledky vysychání Aralského moře jsou například písečné bouře, které obsahují velké množství solí, pesticidů a hnojiv, což má bezprostřední vliv na ekonomickou činnost, veřejné zdraví a ekosystémy v přilehlých oblastech. Z ekosystému, který byl kdysi domovem pro 12 endemických druhů ryb a byl nejvýznamnějším zdrojem příjmů v oblasti, se stala zóna ekologické katastrofy. Notoricky známé jsou fotografie lodí ležících na dně bývalého moře. Jsou to pozůstatky rybářské flotily, která dodávala každý rok 40 000 tun ryb do největší zpracovatelské továrny v Sovětském svazu.

Následky pro ekosystémy i zdraví komunity

Vznik Aralkumu přispěl nejenom k drastické proměně ekosystémů, extinkci původních druhů, salinizaci půd, ale také i k lokální klimatické změně. Ještě v šedesátých letech Aralské moře sloužilo jako jediný regulátor klimatu na místní úrovni. Nyní obyvatelé přilehlých oblastí zažívají mnohem intenzivnější teplotní výkyvy a kontinentální klimatické podmínky, které předtím byly zmírňované existencí moře.

Nejhorším možným následkem drastické proměny Aralského moře jsou zdravotní následky pro komunity obývající oblast Karakalpaku. Místní obyvatelé mají 3,5 krát vyšší prevalenci poškození DNA kvůli tomu, že jsou vystaveni depozici solí a pesticidů z otevřeného dna Aralského jezera. Téměř všichni obyvatelé Karakalpaku trpí anémií: 87 % mladistvých, 91 % netěhotných žen a 99 % těhotných žen.

Zákaz pěstování bavlny není řešení

Pěstování bavlny v Uzbekistánu je názorným příkladem rozvojového problému, pro který neexistuje univerzální řešení. Stávající systém je charakterizován rozsáhlým porušováním lidských prav, ekologickou devastaci oblasti Aralského jezera, nedemokratickým způsobem vládnutí, genderovou nerovností, odlivem pracovní síly, přetrvávajícími rozdíly mezi venkovem a městem a ekonomickým systémem, který je zděděn po Sovětském svazu.

Není jednoznačná odpověď na otázku, jak k řešení tohoto problému přistupovat. Zákaz pěstování bavlny se nabízí jako nejjednodušší řešení, které není proveditelné v praxi. Bavlna je stále zdrojem přínosů tvrdé zahraniční měny, která je nutná pro financování dalších odvětví průmyslu, industrializaci a politiky substituci importu. Následkem takového využití financí je ekonomický růst, který táhne ekonomiku Uzbekistánu k nejlepším výsledkům v regionu. Diskutabilní otázkou však zůstává, zda takový růst je sociálně spravedlivý, inkluzivní a udržitelný v dlouhodobém horizontu.

Z autorova hlediska ekonomický růst nesplňuje tato kritéria, jelikož do něj nejsou započítány environmentální externality a využívání nucených pracovníků. Tento růst je navíc závislý na současném statu quo ve světové spotřebě bavlny a je ovlivňován cenovou volatilitou.

Bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj

Odmítnutí přechodu k tržnímu hospodářství a liberalizaci pomohlo Uzbekistánu zachovat status quo v produkci bavlny a nepřijít o tuto formu průmyslu. V tom se liší od některých afrických států, které se vydaly touto cestou a dnes se potýkají s problémy na úrovní národní ekonomiky v důsledku chaotických zahraničních investic s cílem rychlého vytěžení zisku. Uzbekistán disponuje vhodnými klimatickými podmínkami k pěstování bavlny, dostatkem vodních zdrojů za předpokladu jejích udržitelného managementu a taky rozsáhlým množstvím know-how a místního vědění. Tyto dva předpoklady umožňují říct, že bavlna může sloužit jako základ pro rozvoj, nicméně aby k němu reálně došlo, musí dojít k reálným změnám v ekonomice a společenském uspořádání.

Nelze ale spoléhat pouze na bavlnu a stabilní výnosy, které přináší. Současný politický systém neprošel demokratizaci od pádu Sovětského svazu. Celá řada společenských problémů pochází ze setrvačnosti, kterou konzervovala autoritářská politika Islama Karimova. Jsou to kvóty pro pěstování bavlny, rozsáhlá korupce, nebo donucování lidí k práci za pomoci ideologických hlasitých hesel.

Nutná řešení na politické úrovni

Pro dosažení reálných změn v odvětví se nabízí jako první řešení na politické úrovni. Uzbekistán by měl v prvním kroku povolit demokratizační prvky ve společnosti, hlasitě mluvit o problémech a zbavovat se státní ideologie. Boj s korupcí by měl být dalším krokem, který by přinesl viditelnou úlevu pro ekonomiku a společnost. Okamžitá pozornost by měla být věnována navýšení mezd v zemědělském sektoru, což by mohlo pomoct zvrátit migrační trendy v regionu.

Samotný způsob pěstování bavlny musí projit modernizací a rekonstrukcí systémů zavlažovaní, kvůli kterému uzbecká pole vyžadují násobně více vody než v jiných státech exportujících bavlnu. Uzbekistán by měl začít přecházet k pěstování bio bavlny bez použití pesticidů a enormního množství hnojiv. Tento předpoklad se ale nenaplní bez změn na globální úrovni, kde bio bavlna v současné době je spíše cenově znevýhodněna.

Bavlna samotná není prokletím pro Uzbekistán, prokletím je spíše rigidní politický systém, který umožnil vznik veškerých popsaných výše rozvojových deficitů. Postupné ekonomické a politické formy mohou nastartovat ekonomiku, která bude charakterizována udržitelným a inkluzívním ekonomickým růstem, který respektuje životní prostředí a lidská práva. Současná politická situace svědčí o oživění dění a pomalých reforem s příchodem Šavkata Mirzijojeva do prezidentského úřadu. Otevřenou otázkou však zůstává, zda uzbecká společnost a životní prostředí má čas na pomalé reformy.

Text: Štěpán Vaškevič, Photo: Anti-Slavery International
Autor je studentem magisterského oboru Mezinárodní rozvojová studia na Univerzitě Palackého v Olomouci. Je redaktorem portálu Zajímej.se, prvního českého media o cirkulární ekonomice. Pochází z Běloruska a mezí jeho profesní a akademické zájmy patří i rozvojové trajektorie států bývalého Sovětského bloku.
Poznámka: článok bol vytvorený v rámci predmetu Rozvojové příležitosti Str. Asie na Katedre rozvojových a environmentálnych štúdií PrF UP v Olomouci (pod dohľadom Dr. S. Šafaříkovej a Dr. B. Markovič Baluchovej)