Pomsta není sladká, je hořkosladká

sep 6 2016

Pomsta je aktivita přinášející uspokojení z toho, že na oplátku poškozuje někoho nebo ubližuje někomu, jehož působením nám bylo ublíženo, nebo jsme byli poškozeni. Uspokojení přichází z toho, že jsme splatili ublížení nebo špatnost.
Oxfordský slovník angličtiny

Kdo by neznal Edmonda Dantese! Když už ne z knihy, tedy z některé filmových adaptací. A kdo by s ním nesympatizoval! Hrabě Monte Christo, hrdina příběhu o zradě a pomstě, je prototypem muže, který nenechává nic náhodě a po pečlivé analýze důsledně krutě trestá všechny, kteří mu ublížili. Své lásce Mercedes, která to vše připustila a de facto kryla, nakonec odpouští a odjíždí navždy pryč. Vzhledem k tomu, že potrestaní byli vesměs padouši, kteří spáchali spoustu jiných hanebností, všichni čtenáři a diváci Edmondovi fandí. Hlavní motivy pro spravedlivou pomstu, které si nikdo explicitně nestanovuje, jsou zachyceny ve dvou axiomech: protože si to zaslouží (just deserts) a potom proto, aby to víckrát nedělal (1). Přičemž potrestání po zásluze je motivem primárním, daleko předbíhajícím všechny ostatní.

Dantesovi fandové přitom netuší, že takto projevený cit pro spravedlnost není výrazem jejich vycizelovaného právního vědomí, dosažené etické dokonalosti, ani vyšlechtěného citu pro spravedlnost, ale že to mají předepsáno genetickým programem. Alex Strobel se spolupracovníky (2) s použitím zobrazovacích metod zjistil, že při experimentální ekonomické hře účastníci ochotně a na základě vlastního rozhodnutí trestají švindlíře, kteří ošidili jiné účastníky, a to stejně tvrdě, jako kdyby ošidili je samotné. Motivem je nejspíš satisfakce prožívaná při spravedlivém potrestání narušování norem. Trest narušitelům vědci zařadili mezi obdobné kognitivě i afektivně motivované činy s osobnostně specifickou závažností dopadu na tuto osobu.

Objektivně registrovaný prožitek je zprostředkováván mozkovým jádrem nazývaným nucleus accumbens, známým “centrem odměny” a z hlediska průběhu se patrně neliší od zážitku vyvolaného jakoukoliv odměnou – včetně podání drogy – zajišťovanou dopaminem. Doplnění genetickými informaceni ukázalo, že tento prožitek je na základě genomu výrazně individuálně modulován a že to uspokojení zažíváme patrně každý jinak v závislosti na dědičných vlohách.

Zásadní rozdíl je však už mezi muži a ženami, jak prokázala studie Singerové a spolupracovníků (3), která do podobné situace se simulovaným podváděním přibrala jako naivní subjekty jak muže, tak ženy. Ti se nelišili co do empaticky vnímané bolesti nad nesprávným jednáním a porušováním pravidel. Ale empatické odpovědi mužů byly daleko méně intenzivní, brzy vyhasínaly a namísto nich byly aktivovány ty části mozku, které souvisejí s odměnou, tedy byla objektivně potvrzena druhá část odpovědi směřující k potrestání provinilce. Muži se tedy projevili jako aktivnější strážci morálky a popřeli tím misogynský výrok kardinála Richelieu, který prohlásil: „U žen můžete docílit všeho, dovedete-li dost obratně užívat dvou vášní, ovládajících duši ženy: pomstychtivosti a touhy po rozkoši.“ U mužů zajišťujících sociální pravidla je to mnohem snadnější.

Jsou dokonce do této aktivity ochotni investovat, pokud je patrné, že účinně zasáhne viníka, jak ukazuje další experiment s podobně nastaveným scénářem (4). Jak uvedla vedoucí autorka studie: „Jinými slovy je možné říci, že jsou ochotni zaplatit, i kdyby je to mělo stát výhru, protože při tom zřejmě zažívají totéž potěšení jako při pochutnávání si na moučníku, užívání sexu nebo nebo drogy.“ Uspokojení je tím větší, čím je jasnější, že ten, kdo nám ublížil, pochopil smysl našeho jednání, jako pomstu za jeho skutek (5).

Z dosavadních poznatků neurověd se zdá plynouti aktérům totéž uspokojení, co z lidového rčení o tom, že pomsta je sladká, dokonce je tahle kvalita v některých článcích přímo zmiňována. Při jejím provedení je pociťováno větší uspokojení, než kdyby ke stejnému výsledku došlo přírodním zásahem (6). Smrt Usámy bin Ládina oslavili Američané jednak jako spravedlivou odplatu, jednak jako skutečnost, že tento zločinec už se „nebude míchat“ do jejich života. Při hypotetické otázce, zda by stejné uspokojení prožívali, kdyby s hledaným teroristou spadlo letadlo, bylo jednoznačnou odpovědí: ne!

Do tohoto všeobecně sdíleného názoru však přináší zmatek Carlsmithova práce z roku 2008, jejíž autoři tvrdí pravý opak, a to, že alespoň v některých případech jsou pocitové důsledky pomstychtivých aktivit přesně opačné, než lidé očekávali (7). Když totiž uvažují o potenciální pomstě do budoucnosti (pomstít se spoluhráči ve známé hře „vězňovo dilema“), cítí z ní uspokojení, ve chvíli, kdy se tak stane, však mstitelé neustále „přežvykují“ myšlenky o zrádci/škůdci a tím si navozují negativní emoce, zatímco odpouštějící nebo zapomínající se jim nevěnují a pokračují bez nich na další životní cestě a za druhé, že mstitelé často postrádají zpětnou vazbu týkajícíc se účinnosti jejich aktivity. Měření ukazují, že navzdory tomu, že mstitelé čekali uspokojení, mají bezprostředně po činu zhoršenou náladu ve srovnání s těmi, kterým v experimentu tato varianta jednání nebyla nabídnuta.

K podobným závěrům o primárně negativních pocitech a jejich dodatečnému přerámování s odstupem času dochází také studie Lamberta se spolupracovníky (8). Této situaci se také říká „perspektiva Marka Cicera“, který k tomu z hlubin historie dodává: Lidské je mýliti se, ale bláznovství v omylu setrvávat.
Autoři jsou mírnější, nepovažují perzistující názor za poruchu, ale za základní omezení lidských informačních procesů.

Čerstvě se objevila práce, která ambivalentní situaci hořkosti a sladkosti pomsty konečně řeší (9). Autoři z Washingtonovy University v St. Louis plně akceptují Carlsmithovy výsledky, nicméně nedávají se jimi zmást s odkazem na skutečnost, že nepřehlédnutelné množství literatury referuje o uspokojení z pomsty. a nacházejí řešení v tom, že pocitové stavy přesně definují a oddělují podle jejich charakteru.

Zde je nutné zopakování toho, kde a jaký je rozdíl mezi emocí a náladou. Ekman ve svém souhrnném přehledu (10) na stránce 74 píše: „Zde je vhodná příležitost ukázat rozdíl mezi emocemi a náladou. Každý z nás má obojí; ale přestože obojí zahrnuje pocity, jsou emoce a nálada dvěma různými věcmi. Nejpatrnějším rozdílem je, že emoce trvají mnohem kratší dobu než nálada. Nálada může trvat celý den, někdy dva dny, kdežto emoce přijdou a odejdou v řádu minut, někdy vteřin. Nálada připomíná mírný, ale přetrvávající emocionální vztah. Je-li to například podrážděnost, pak jako by byl člověk pořád mrzutý a v tomto stavu se snadno rozhněvá. Je-li to zachmuřená nálada, jsme trochu smutní a snadno propadneme silnému smutku. Důležité je si uvědomit, že nálady snižují naši flexibilitu na měnící se nuance v okolním prostředí reagujeme méně pružně, takže situace interpretujeme zkresleně. I emoce takto působí, ale pouze několik okamžiků, nálada však trvá hodiny.“

Náladu lze jinými slovy pojímat jako aktuální a časově relativně ohraničenou dispozici vnímat, interpretovat a vztahovat se k vnějšímu prostředí i sám k sobě určitým způsobem (pozitivně – negativně), přičemž tato aktuální dispozice reflektuje momentální vnitřní zdroje člověka a zdaleka nemusí – jakože emoce jsou – být reakcí na vnější situaci (11).

Ale vraťme se ke shora citované práci, jejíž autoři jsou přesvědčeni, že v případě negativních pocitů šlo v obou uváděných studiích o náladu, protože badatelé se nedotazovali na to, jak se respondenti cítí ve vztahu k vykonané pomstě, ale nechali je vyplnit dotazníky, které se více zaměřovaly na tuto afektivní úroveň. To sice neznamená, že by to bylo bezcenné, ale vyšetření základních emocí je v souvislosti s pomstou rovněž nezbyté.

Eadeh se spolupracovníky, stejně jako jejich předchůdci, vzali za východisko dopadení a zabití bin Ládina. Jejich pokusné osoby dostaly buď článek z novin o této události, nebo (kontroly) článek z těchže novin o Olympiádě. Vyplněnéné dotazníky nálady v pozitivní variantě (radost) a negativní afektivní variantě sestavené z adjektiv vybraných z Rogetova thesauru potvrdily hypotézu, že oba typy pocitů se objevily jako reakce. Podobně tomu bylo i v dalších dvou pokusech, které byly variantami prvního provedení.

Závěry shrnul první autor, Fade Eadeh, student doktorandského studia psychologie a neurověd, když řekl v rozhovoru pro media: „Prokázali jsme, že pokud jde o pomstu, lidé prožívají jak pozitivní, tak negativní pocity, ani ne jenom hořké, ani ne jenom sladké, prostě obojí. Pomstu milujeme, protože potrestá toho, kdo nám ublížil, a také ji nemáme rádi, protože nám připomíná původní akt.“

Autor: MUDr. Radkin Honzák, CSc.

Literatura:

(1) Darley JM et al: Incapacitation and just deserts as motives for punishment. Law Hum Behav. 2000 Dec;24(6):659-83
(2) Strobel A, et al.: Beyond revenge: neural and genetic bases of altruistic punishment. Neuroimage. 2011 Jan 1;54(1):671-80
(3) Singer T et al.: Empathic neural responses are modulated by the perceived fairness of others. Nature. 2006 Jan 26;439(7075):466-9
(4) de Quervain DJ, et al.: The neural basis of altruistic punishment. Science. 2004 Aug 27;305(5688):1254-8
(5) Gollwitzer M, et al.: What gives victims satisfaction when they seek revenge? Europ J Soc Psychol, 2011;41(3):364–374
(6) Gollwitzer M, et al.: Vicarious revenge and the death of Osama bin Laden. Pers Soc Psychol Bull. 2014 May;40(5):604-16
(7) Carlsmith KM, et al:. The paradoxical consequences of revenge. J Pers Soc Psychol, 2008;95(6):1316-1324
(8) Lambert AJ et al.: How do you feel now? On the perceptual distortion of extremely recent changes in anger. J Experiment Soc Psychol, 2014;52:82-95
(9) Eadeh F, et al.: The Bittersweet Taste of Revenge: On the Negative and Positive Consequences of Retaliation. J Experiment Soc Psychol, 2016;65. DOI: 10.1016/j.jesp.2016.04.007
(10) Ekman P: Odhalené emoce. Jan Melvil Publ., Brno, 2015
(11) Poláčková Šolcová I, Trnka R: Příspěvek k teorii afektivních procesů. Československá psychologie,2015;59(4):298-314